Korupce v Česku a na Ukrajině je poslední dobou silně podobná. Na první pohled to vypadá, že by na postkomunistce Ukrajině žádná být neměla, když země bojuje o své bytí s vnějším nepřítelem – postkomunistickým Ruskem. Jenže země, která je v rámci Indexu vnímání korupce až v jeho závěru, těsně před Ruskem, nezvládla ani boj vnitřním nepřítelem. Je to přitom stejný vnitřní nepřítel, který rozežírá i českou společnost a paralyzuje veřejnou správu. Je jím korupce. Když se Češi nebojí, rozkrást se dá všecko: Stoka, Dozimetr…. Na Ukrajině se rozkrádají zbraně. Na válce se přeci musí vydělávat, to zejména když jde dary.

Před několika měsíci jsem napsal článek, kde jsem poukazoval na fakt, že na Ukrajině bují černý trh s lidskými orgány, bílým masem, prostitucí nebo náhradními matkami. V pohledu neoliberálního bratrstva Fialovy pracky jsem byl za podivína. Dnes ale o korupčních skandálech informují media oligarchické služby. Očividně je Ukrajina náš vzor!, když se podivné aktivity přenášejí i do Česka. Dokonce bylo odhaleno, že přes Prahu proudí novorozenci z Ukrajiny. Prostě nechutný obchod s dětmi, jak nám prozradila operace Španěl.  Byznys je byznys a současná Pětipsí vláda, zejména Markéta Adamová Pekarová, o tomto raději mlčí a podporována uhlobarony volá: „Ukrajině více pomoci! Jsou to naši přátelé!

Jak tedy číst korupční skandály na Ukrajině ve vztahu k českému neoliberálnímu úsilí dodat gamblerovi ještě více peněz? Možná i tak, že byznys je byznys a morálka jde vždy stranou. České děravé zákony, rozlamování pravidel po ukrajinském vzoru, výjimky pro chráněnce politických stran. I to je reality show současné Pětipsí vlády. Všechno pěkně ukrýt v mlze války. Podobně jako na Ukrajině. Přeci je to vzor jak nebojovat s korupcí!

V roce 2021 byla Ukrajina dle zprávy Transparency International druhou nejzkorumpovanější zemí v Evropě. Česká republika se od doby intervence Ruska silně angažuje jak v dodávkách zbraní, stejně i finanční pomocí. Navíc s mírou korupce to u nás rovněž není zrovna optimistické. Prý musí český občan zchudnout, aby poznal, co je to boj za svobodu. Drazí Ukrajinci: Nebát se a nekrást! Jak by řekl T. G. Masaryk. Kradete totiž z naší podpory vaší zemi, tedy z našich daní!

 

Svoboda projevu: Skotsko by mohlo zmařit evropskou snahu zabránit bohatým lidem umlčovat novináře

Laura Hood

Investigativní novinářka Daphne Caruana Galiziaová byla 16. října 2017 zavražděna bombou nastraženou v autě nedaleko svého domu na severu Malty. Roky informovala o síti korupce a praní špinavých peněz na středomořských ostrovech, do níž byla zapletena i tak vzdálená místa jako Šanghaj, Londýn, Baku a Dubaj.

Jednou z mnoha věcí, které v souvislosti s vraždou Caruany Galiziové vyvstaly, byl způsob, jakým jí a dalším novinářům lidé, o nichž psali, donekonečna vyhrožovali nákladnými nadnárodními žalobami. Zatímco ona na svém blogu pokračovala ve zpravodajství, mnoho jejích kolegů své články buď silně redigovalo, nebo je prostě nepublikovalo.

Když bohatí a mocní používají lehkovážné nebo nepodložené žaloby, aby zmařili ty, kteří se odváží odhalit korupci, je to známé jako strategický spor proti účasti veřejnosti (Slapp). Často k tomu využívají právo na ochranu osobnosti, někdy však nasazují i jiné právní oblasti, včetně nedbalosti, neoprávněného vniknutí na cizí pozemek a porušení práv k ochranné známce. Slapp zahrnuje jak právní hrozby a žaloby, tak i obecné využívání právních postupů k potlačení činností, na nichž je veřejný zájem.

Vražda Caruany Galiziové podnítila v celé Evropě řadu snah o zamezení těmto praktikám. V dubnu 2022 navrhla Evropská komise směrnici proti Slappu, podle níž by soudy EU předčasně a rychle zamítaly neopodstatněná řízení. Vláda Spojeného království zahájila o několik měsíců později konzultace o podobných právních předpisech pro Anglii a Wales, zatímco jejich regulační orgán pro advokáty varoval své členy před zastupováním takových žalob.

Přesto se jeden právní systém na okraji západní Evropy brání přijmout tuto myšlenku - Skotsko. V době online žurnalistiky, kdy jsou publikace sledovány po celém světě, je obvykle možné zjistit souvislosti mezi tvrzením a více státy. V důsledku toho hrozí, že se Skotsko stane nepravděpodobným globálním útočištěm pro tento druh právního zneužití. Co se tedy děje?

Jak se právo používá k umlčení komentátorů

V roce 2018 vydal londýnský investigativní novinář Oliver Bullough uznávanou knihu Moneyland, která odhaluje, jak vládní úředníci a vedoucí představitelé podniků kradou veřejné peníze a perou je v jiných zemích. O několik měsíců později Bullough a jeho vydavatelé obdrželi soudní dopis jménem angolského viceprezidenta Bornita de Sousy Baltazara Dioga, v němž požadoval, aby byla Moneyland stažena, protože v části o této zemi se hovořilo o tom, jak jeho dcera Naulila Diogo utratila 200 000 USD (165 000 liber) za svatební šaty, které oblékla v americké reality show.

Kniha nebyla stažena a v roce 2021 se Bullough dozvěděl, že je v Portugalsku žalován o 525 000 eur (464 000 liber) v souvislosti s těmito nároky. V Portugalsku nikdy nebyl, ale kniha tam byla vydána, takže existoval důvod k žalobě. Samozřejmě není možné komentovat, zda je konkrétní žaloba šikanózní, ale v tomto případě vyjádřila skupina Index on Censorship, která vede kampaně, "krajní znepokojení" a podala Radě Evropy upozornění na svobodu médií.

Stojí za to připomenout, že advokátní kancelář Bannatyne Kirkwood France & Co, kterou si angolský viceprezident původně najal, sídlí ve Skotsku. Pokud bude v budoucnu obtížnější podat žalobu v EU, Skotsko by se mohlo stát užitečnou alternativou.

Další případ, který pravděpodobně spadá do této kategorie, se týká bývalého člena skotského parlamentu za Zelené Andyho Wightmana. Ten byl žalován o 750 000 liber poté, co napsal řadu blogů a příspěvků na sociálních sítích, v nichž kritizoval Paula O'Donoghuea, ředitele fondu na ochranu divokých koček Wildcat Haven. Wildcat Haven prodával malé parcely na památku pod záminkou, že si kupující bude moci říkat Lord nebo Lady Wildernesse. Ve skutečnosti, tvrdil Wightman, jsou tyto tituly právně bezvýznamné.

Wightman musel na obhajobu vynaložit 150 000 liber, protože tvrdil, že jeho komentáře byly pomlouvačné a poškodily O'Donoghueovo podnikání. Bývalý poslanec nakonec vyhrál poté, co soudce rozhodl, že tvrzení buď nejsou hanlivá, nebo je lze obhájit jako férový komentář. Soud upozornil na nedostatek důkazů předložených k doložení výše požadované náhrady škody, což vyvolává pochybnosti o oprávněnosti žaloby.

Skotský rozměr

Za těmito známými případy se skrývá mnoho dalších příběhů, které zůstávají nezveřejněny kvůli pouhé hrozbě soudního řízení. Organizátoři kampaní usilují o nová pravidla, která by Skotsko posunula podobným směrem jako EU, Anglii a Wales. V září předložil bývalý poslanec Skotské národní strany Roger Mullin skotskému parlamentu petici, v níž naléhá na skotskou vládu, aby takovou legislativu zavedla.

Skotská vláda odpověděla, že reformy nejsou nutné. Tvrdí, že nedávný zákon o hanobení a zlomyslném zveřejnění (Skotsko) z roku 2021 vyvažuje skotské právo o hanobení ve prospěch svobody projevu tím, že zavádí test vážné újmy na rozdíl od starého testu, zda výrok snížil osobu v hodnocení pravicově smýšlejících členů společnosti. Nově se také zavádí obhajoba v případě, že vydavatel může prokázat, že se důvodně domníval, že jeho výroky jsou ve veřejném zájmu.

Podobné reformy byly v roce 2013 přijaty v Anglii a Walesu, ale ukázaly se jako nedostatečné k odvrácení šikanózních žalob. Vláda Spojeného království dospěla k závěru, že ochrana ve fázi standardního projednávání je příliš pozdní, nemluvě o tom, že pomluva je pouze jednou z cest, jak umlčet aktivisty.

Mullinovu petici nyní zkoumá skotský veřejný petiční výbor. Výbor požaduje od skotské vlády další důkazy o dostatečnosti zákona z roku 2021 a vyzval Národní svaz novinářů, Skotskou právnickou společnost a Právní komisi, aby poskytly důkazy. Organizátoři kampaní budou pozorně sledovat doporučení výboru.

Skotská vláda musí přinejmenším zavést pravidla umožňující včasné ukončení neopodstatněných řízení o zneužití práva prostřednictvím zrychleného řízení. Musí uložit důkazní břemeno žalobci, aby prokázal, že žaloba není neopodstatněná nebo zneužívající, a stanovit opravné prostředky a sankce proti zneužívajícím soudním řízením. Stejně tak by měla skotská právnická společnost vydat pokyny, jaké vydává její obdoba v Anglii a Walesu, aby pomohla odradit skotské firmy od napomáhání takovým žalobám.

Pokud skotská vláda nebude brát tento problém vážně, hrozí, že se stane poslední baštou strategických soudních sporů proti účasti veřejnosti v Evropě. Mezera v evropském obrnění proti těmto druhům žalob představuje hrozbu pro svobodu projevu všude na světě. Bude zvláštní a zklamáním, pokud se ukáže, že to bude právě Skotsko.

Odkaz na originální článek: https://theconversation.com/freedom-of-speech-scotland-could-derail-europes-drive-to-stop-rich-people-silencing-journalists-199617

Z anglického originálu přeložil: Jan Klán

Obrázek: Pixabay

 

Seymour Hersh

Deník New York Times to označil za "záhadu", ale Spojené státy provedly tajnou námořní operaci, která zůstala utajena - až dosud.

Potápěčské a záchranné centrum amerického námořnictva najdete na místě, které je stejně neznámé jako jeho jméno - na venkovské cestě ve venkovském Panama City, nyní vzkvétajícím letovisku v jihozápadní části Floridy, 70 mil jižně od hranic s Alabamou. Komplex centra je stejně nenápadný jako jeho umístění - šedivá betonová stavba z doby po druhé světové válce, která má vzhled střední odborné školy v západní části Chicaga. Přes čtyřproudovou silnici se nachází prádelna na mince a taneční škola.

Středisko již desítky let školí vysoce kvalifikované hlubinné potápěče, kteří jsou po přidělení k americkým vojenským jednotkám po celém světě schopni technického potápění k dobrým účelům - použití výbušniny C4 k vyčištění přístavů a pláží od trosek a nevybuchlé munice - i k těm špatným, jako je odpálení cizích ropných plošin, znečištění přívodních ventilů podmořských elektráren nebo zničení zdymadel na důležitých lodních kanálech. Středisko v Panama City, které se pyšní druhým největším krytým bazénem v Americe, bylo ideálním místem pro nábor nejlepších a zároveň nejtaktnějších absolventů potápěčské školy, kteří loni v létě úspěšně vykonali to, k čemu byli pověřeni 260 stop pod hladinou Baltského moře.

Podle zdroje přímo obeznámeného s operačním plánováním nastražili loni v červnu potápěči námořnictva v rámci široce medializovaného cvičení NATO v polovině léta známého jako BALTOPS 22 dálkově odpalované výbušniny, které o tři měsíce později zničily tři ze čtyř plynovodů Nord Stream.

Dva z těchto plynovodů, známé pod společným názvem Nord Stream 1, dodávaly Německu a většině západní Evropy levný ruský zemní plyn více než deset let. Druhá dvojice plynovodů, nazvaná Nord Stream 2, byla postavena, ale ještě nebyla v provozu. Nyní, kdy se ruská vojska hromadí na ukrajinských hranicích a hrozí nejkrvavější válka v Evropě od roku 1945, viděl prezident Joseph Biden v plynovodech prostředek, jak může Vladimir Putin využít zemní plyn pro své politické a územní ambice.

Mluvčí Bílého domu Adrienne Watsonová, která byla požádána o komentář, v e-mailu uvedla: "Je to nepravdivý a absolutní výmysl." Tammy Thorpová, mluvčí Ústřední zpravodajské služby, odpověděla podobně: "Toto tvrzení je zcela a naprosto nepravdivé."

Bidenovo rozhodnutí sabotovat plynovody přišlo po více než devíti měsících přísně tajných debat uvnitř washingtonské komunity národní bezpečnosti o tom, jak nejlépe dosáhnout tohoto cíle. Po většinu této doby se neřešilo, zda misi provést, ale jak ji provést, aniž by bylo zřejmé, kdo je za ni zodpovědný.

Existoval důležitý administrativní důvod, proč se spoléhalo na absolventy potápěčské školy centra v Panama City. Potápěči byli pouze příslušníky námořnictva, nikoliv amerického Velitelství speciálních operací, jehož tajné operace musí být hlášeny Kongresu a předem o nich informováno vedení Senátu a Sněmovny reprezentantů - takzvaný Gang osmi. Bidenova administrativa dělala vše pro to, aby se vyhnula únikům informací, protože plánování probíhalo koncem roku 2021 a v prvních měsících roku 2022.

Prezident Biden a jeho zahraničněpolitický tým - poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan, ministr zahraničí Tony Blinken a Victoria Nulandová, náměstkyně ministra zahraničí pro politiku - se důsledně a hlasitě stavěli proti oběma plynovodům, které vedly vedle sebe 750 mil pod Baltským mořem ze dvou různých přístavů na severovýchodě Ruska poblíž estonských hranic, procházely v blízkosti dánského ostrova Bornholm a končily v severním Německu.

Přímá trasa, která obcházela tranzit přes Ukrajinu, byla přínosem pro německou ekonomiku, která měla k dispozici dostatek levného ruského zemního plynu - dostatek pro provoz továren a vytápění domácností a zároveň umožňovala německým distributorům prodávat přebytečný plyn se ziskem do celé západní Evropy. Opatření, která by mohla být přičítána administrativě, by porušila sliby USA minimalizovat přímý konflikt s Ruskem. Utajení bylo nezbytné.

Od prvních dnů byl Nord Stream 1 vnímán Washingtonem a jeho protiruskými partnery v NATO jako hrozba pro západní nadvládu. Holdingová společnost Nord Stream AG, která za ním stojí, byla založena ve Švýcarsku v roce 2005 ve spolupráci s Gazpromem, veřejně obchodovanou ruskou společností, která přináší akcionářům obrovské zisky a kterou ovládají oligarchové, o nichž je známo, že jsou v Putinově područí. Gazprom kontroloval 51 % společnosti a čtyři evropské energetické firmy - jedna ve Francii, jedna v Nizozemsku a dvě v Německu - se podílely na zbývajících 49 % akcií a měly právo kontrolovat následný prodej levného zemního plynu místním distributorům v Německu a západní Evropě. O zisky Gazpromu se dělila ruská vláda a příjmy státu z prodeje plynu a ropy se v některých letech odhadovaly až na 45 % ročního ruského rozpočtu.

Americké politické obavy byly skutečné: Německo a zbytek západní Evropy by se staly závislými na levném zemním plynu dodávaném z Ruska a zároveň by se snížila závislost Evropy na Americe. Ve skutečnosti se tak přesně stalo. Mnozí Němci považovali Nord Stream 1 za součást vysvobození z pověstné teorie Ostpolitik bývalého kancléře Willyho Brandta, která měla poválečnému Německu umožnit ozdravit sebe i další evropské národy zničené ve druhé světové válce, mimo jiné i díky využití levného ruského plynu pro prosperující západoevropský trh a obchodní ekonomiku.

Nord Stream 1 byl podle názoru NATO a Washingtonu už tak dost nebezpečný, ale Nord Stream 2, jehož výstavba byla dokončena v září 2021, by v případě schválení německými regulačními orgány zdvojnásobil množství levného plynu, které by bylo k dispozici Německu a západní Evropě. Druhý plynovod by také zajistil dostatek plynu pro více než 50 procent roční spotřeby Německa. Mezi Ruskem a NATO se neustále stupňovalo napětí, které podporovala agresivní zahraniční politika Bidenovy administrativy.

Odpor proti Nord Streamu 2 se rozhořel v předvečer Bidenovy inaugurace v lednu 2021, kdy republikáni v Senátu v čele s Tedem Cruzem z Texasu opakovaně upozorňovali na politickou hrozbu levného ruského zemního plynu během slyšení o schválení Blinkena do funkce ministra zahraničí. Do té doby se sjednocenému Senátu podařilo schválit zákon, který, jak Cruz řekl Blinkenovi, "zastavil [plynovod] v jeho počátcích". Německá vláda, v jejímž čele tehdy stála Angela Merkelová, vyvíjela obrovský politický a ekonomický tlak na zprovoznění druhého plynovodu.

Postavil by se Biden Němcům? Blinken odpověděl, že ano, ale dodal, že o konkrétních názorech nastupujícího prezidenta nehovořil. "Vím o jeho pevném přesvědčení, že se jedná o špatný nápad, Nord Stream 2," řekl. "Vím, že by chtěl, abychom použili všechny přesvědčovací nástroje, které máme, abychom přesvědčili naše přátele a partnery, včetně Německa, aby s tím nepokračovali."

O několik měsíců později, když se stavba druhého plynovodu blížila k dokončení, Biden zbystřil. V květnu tohoto roku administrativa ohromujícím způsobem upustila od sankcí proti společnosti Nord Stream AG, přičemž jeden z úředníků ministerstva zahraničí připustil, že snaha zastavit plynovod prostřednictvím sankcí a diplomacie byla "vždycky riskantní". V zákulisí prý úředníci administrativy naléhali na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který v té době čelil hrozbě ruské invaze, aby tento krok nekritizoval.

To mělo okamžité následky. Republikáni v Senátu v čele s Cruzem vyhlásili okamžitou blokádu všech Bidenových zahraničněpolitických nominací a o několik měsíců, až do hlubokého podzimu, odložili schválení ročního zákona o obraně. Politico později vylíčil Bidenův obrat v otázce druhého ruského plynovodu jako "jediné rozhodnutí, které pravděpodobně ohrozilo Bidenovu agendu více než chaotické stažení armády z Afghánistánu".

Administrativa se zmítala v krizi, přestože v polovině listopadu dostala oddechový čas, když německé energetické regulační orgány pozastavily schválení druhého plynovodu Nord Stream. Ceny zemního plynu během několika dní prudce vzrostly o 8 % v důsledku rostoucích obav v Německu a Evropě, že pozastavení plynovodu a rostoucí možnost války mezi Ruskem a Ukrajinou povede k velmi nežádoucí studené zimě. Washingtonu nebylo jasné, jak se k tomu postaví Olaf Scholz, nově jmenovaný německý kancléř. O několik měsíců dříve, po kolapsu Afghánistánu, Scholtz ve svém projevu v Praze veřejně podpořil výzvu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona k samostatnější evropské zahraniční politice - což jasně naznačovalo menší závislost na Washingtonu a jeho neurvalých krocích.

Po celou dobu se na hranicích Ukrajiny neustále a zlověstně shromažďovaly ruské jednotky a koncem prosince bylo více než 100 000 vojáků připraveno k úderu z Běloruska a Krymu. Ve Washingtonu rostlo znepokojení, včetně Blinkenova odhadu, že by se počet těchto vojáků mohl "v krátké době zdvojnásobit".

Pozornost administrativy se opět soustředila na Nord Stream. Dokud bude Evropa závislá na levném zemním plynu z plynovodů, Washington se obával, že země jako Německo se budou zdráhat dodávat Ukrajině peníze a zbraně, které potřebuje k porážce Ruska.

 

Právě v této neklidné chvíli Biden pověřil Jakea Sullivana, aby dal dohromady meziagenturní skupinu, která by vymyslela plán.

Na stole měly být všechny možné varianty. Vznikla však jen jedna.

 

PLÁNOVÁNÍ

V prosinci 2021, dva měsíce předtím, než na Ukrajinu vjely první ruské tanky, svolal Jake Sullivan schůzku nově vytvořené pracovní skupiny - mužů a žen ze sboru náčelníků štábů, CIA a ministerstva zahraničí a financí - a požádal je o doporučení, jak reagovat na Putinovu nadcházející invazi.

Jednalo se o první ze série přísně tajných schůzek v zabezpečené místnosti v nejvyšším patře Old Executive Office Building, která sousedí s Bílým domem a kde sídlí i Poradní výbor prezidenta pro zahraniční zpravodajství (PFIAB). Probíhaly obvyklé rozhovory mezi čtyřma očima, které nakonec vyústily v zásadní výchozí otázku: Bylo by doporučení, které skupina předala prezidentovi, vratné - například další stupeň sankcí a měnových omezení - nebo nevratné - tedy takové, které by se nedalo vzít zpět?

Podle zdroje přímo obeznámeného s procesem bylo účastníkům jasné, že Sullivan měl v úmyslu, aby skupina přišla s plánem na zničení obou plynovodů Nord Stream - a že plní přání prezidenta.

Během několika následujících schůzek účastníci diskutovali o možnostech útoku. Námořnictvo navrhlo použít k přímému útoku na plynovod nově spuštěnou ponorku. Letectvo diskutovalo o svržení bomb se zpožděnými rozbuškami, které by bylo možné odpálit na dálku. CIA tvrdila, že ať už se provede cokoli, musí to být tajné. Všichni zúčastnění chápali, co je v sázce. "Tohle není žádná dětská hra," řekl zdroj. Pokud by byl útok vysledovatelný ve Spojených státech, "je to válečný akt".

V té době CIA řídil William Burns, někdejší velvyslanec v Rusku, který v Obamově vládě zastával funkci náměstka ministra zahraničí. Burns rychle pověřil agenturu vytvořením pracovní skupiny, jejímiž ad hoc členy byl shodou okolností i někdo, kdo byl obeznámen se schopnostmi hlubinných potápěčů námořnictva v Panamě. Během několika následujících týdnů začali členové pracovní skupiny CIA připravovat plán tajné operace, která by pomocí hlubinných potápěčů vyvolala explozi podél plynovodu.

Něco podobného už tu jednou bylo. V roce 1971 se americká zpravodajská služba z dosud neznámých zdrojů dozvěděla, že dvě důležité jednotky ruského námořnictva komunikují prostřednictvím podmořského kabelu zakopaného v Ochotském moři na ruském dálněvýchodním pobřeží. Kabel spojoval regionální velitelství námořnictva s velitelstvím na pevnině ve Vladivostoku.

Někde ve Washingtonu se v hlubokém utajení sešel vybraný tým pracovníků Ústřední zpravodajské služby a Národní bezpečnostní agentury a za pomoci potápěčů námořnictva, upravených ponorek a hlubinného záchranného plavidla vypracoval plán, který po mnoha pokusech a omylech vedl k nalezení ruského kabelu. Potápěči na kabel umístili důmyslné odposlouchávací zařízení, které úspěšně zachytilo ruský provoz a zaznamenalo jej na nahrávací systém.

NSA zjistila, že vysocí důstojníci ruského námořnictva, kteří byli přesvědčeni o bezpečnosti svého komunikačního spojení, komunikovali se svými kolegy bez šifrování. Záznamové zařízení a jeho páska se musely každý měsíc vyměňovat a projekt vesele pokračoval deset let, dokud jej neohrozil čtyřiačtyřicetiletý civilní technik NSA jménem Ronald Pelton, který plynně hovořil rusky. Pelton byl v roce 1985 prozrazen ruským přeběhlíkem a odsouzen do vězení. Rusové mu za jeho odhalení operace zaplatili pouhých 5 000 dolarů a 35 000 dolarů za další ruské operativní údaje, které poskytl a které nebyly nikdy zveřejněny.

Tento podvodní úspěch s krycím názvem Ivy Bells byl inovativní a riskantní a přinesl neocenitelné informace o záměrech a plánech ruského námořnictva.

Přesto byla meziagenturní skupina zpočátku skeptická k nadšení CIA pro tajný hlubokomořský útok. Existovalo příliš mnoho nezodpovězených otázek. Vody Baltského moře byly silně hlídány ruským námořnictvem a nenacházely se zde žádné ropné plošiny, které by mohly být použity jako krytí pro potápěčskou operaci. Potápěči by se museli vydat do Estonska, které leží hned za hranicemi ruských doků pro nakládání zemního plynu, aby se na misi vycvičili? "To by byl průser," řekli agentuře.

Během "celého toho intrikaření," řekl zdroj, "někteří pracovníci CIA a ministerstva zahraničí říkali: 'Nedělejte to.' Je to hloupost a bude to politická noční můra, pokud se to provalí."

Přesto počátkem roku 2022 pracovní skupina CIA podala Sullivanově meziagenturní skupině zprávu: "Máme způsob, jak vyhodit plynovody do povětří."

To, co následovalo, bylo ohromující. 7. února, necelé tři týdny před zdánlivě nevyhnutelnou ruskou invazí na Ukrajinu, se Biden setkal ve své kanceláři v Bílém domě s německým kancléřem Olafem Scholzem, který byl po jistém váhání nyní pevně na americké straně. Na tiskové konferenci, která následovala, Biden odhodlaně prohlásil: "Pokud Rusko napadne..., Nord Stream 2 už nebude. Ukončíme ho."

O dvacet dní dříve přednesla náměstkyně ministra Nulandová na brífinku ministerstva zahraničí v podstatě stejné poselství, o němž tisk příliš neinformoval. "Chci vám to dnes říci zcela jasně," řekla v odpovědi na otázku. "Pokud Rusko napadne Ukrajinu, tak či onak se Nord Stream 2 nepohne kupředu."

Několik osob, které se podílely na plánování mise k plynovodu, bylo zděšeno z toho, co považovali za nepřímé odkazy na útok.

"Bylo to jako položit atomovou bombu na zem v Tokiu a říct Japoncům, že ji odpálíme," uvedl zdroj. "Podle plánu měly být možnosti uplatněny až po invazi a neměly být veřejně avizovány. Biden to prostě nepochopil nebo to ignoroval."

Bidenova a Nulandové indiskrétnost, pokud to tak skutečně bylo, mohla některé z plánovačů zklamat. Zároveň však vytvořila příležitost. Podle tohoto zdroje někteří vysocí představitelé CIA usoudili, že vyhození plynovodu do povětří "už nelze považovat za tajnou operaci, protože prezident právě oznámil, že víme, jak to udělat".

Plán vyhodit do povětří Nord Stream 1 a 2 byl náhle přeřazen z tajné operace, o níž musel být informován Kongres, na operaci, která byla považována za přísně utajovanou zpravodajskou operaci s vojenskou podporou USA. Podle zákona, vysvětlil zdroj, "již neexistoval zákonný požadavek informovat o operaci Kongres. Nyní ji museli pouze provést - ale stále musela být tajná. Rusové mají totiž nadstandardní dohled nad Baltským mořem."

Členové pracovní skupiny agentury neměli přímý kontakt s Bílým domem a chtěli zjistit, zda prezident myslel svá slova vážně - tedy zda je mise nyní připravena. Zdroj vzpomíná: "Bill Burns se vrátil a řekl: 'Udělejte to'."

 

OPERACE

Norsko bylo ideálním místem pro základnu mise.

V posledních několika letech krize mezi Východem a Západem americká armáda značně rozšířila svou přítomnost v Norsku, jehož západní hranice se táhne 1 400 kilometrů podél severního Atlantiku a za polárním kruhem se spojuje s Ruskem. Pentagon vytvořil vysoce placená pracovní místa a zakázky, a to i přes některé místní kontroverze, tím, že investoval stovky milionů dolarů do modernizace a rozšíření zařízení amerického námořnictva a letectva v Norsku. Nová díla zahrnovala především pokročilý radar se systémem syntetické clony daleko na severu, který byl schopen proniknout hluboko do Ruska a který byl uveden do provozu právě v době, kdy americká zpravodajská služba ztratila přístup k řadě odposlouchávacích míst s dlouhým dosahem uvnitř Číny.

Na oplátku norská vláda loni v listopadu rozzlobila liberály a některé umírněné poslance v parlamentu přijetím doplňkové dohody o obranné spolupráci (SDCA). Podle nové dohody bude mít americký právní systém v určitých "dohodnutých oblastech" na severu jurisdikci nad americkými vojáky obviněnými z trestných činů mimo základnu, stejně jako nad těmi norskými občany, kteří jsou obviněni nebo podezřelí z narušování práce na základně.

Norsko bylo jedním z původních signatářů Smlouvy o NATO v roce 1949, na počátku studené války. Dnes je vrchním velitelem NATO Jens Stoltenberg, přesvědčený antikomunista, který byl osm let norským premiérem, než se v roce 2014 s americkou podporou přesunul do své vysoké funkce v NATO. Byl zastáncem tvrdého postoje ke všemu, co se týká Putina a Ruska, který spolupracoval s americkou zpravodajskou komunitou již od vietnamské války. Od té doby se mu zcela důvěřuje. "Je to rukavice, která padne do americké ruky," uvedl zdroj.

Ve Washingtonu plánovači věděli, že se musí vydat do Norska. "Nenáviděli Rusy a norské námořnictvo bylo plné vynikajících námořníků a potápěčů, kteří měli po generace zkušenosti s vysoce ziskovým hlubinným průzkumem ropy a plynu," uvedl zdroj. Také se jim dalo věřit, že misi udrží v tajnosti. (Norové mohli mít i jiné zájmy. Zničení Nord Streamu - pokud by se to Američanům podařilo - by Norsku umožnilo prodávat do Evropy mnohem více vlastního zemního plynu).

Někdy v březnu odletělo několik členů týmu do Norska na setkání s norskou tajnou službou a námořnictvem. Jednou z klíčových otázek bylo, kde přesně v Baltském moři je nejlepší místo pro umístění výbušnin. Plynovody Nord Stream 1 a Nord Stream 2, každý se dvěma sadami potrubí, dělilo po většinu cesty jen něco málo přes kilometr, když směřovaly do přístavu Greifswald na dalekém severovýchodě Německa.

Norské námořnictvo rychle našlo to správné místo v mělkých vodách Baltského moře několik mil od dánského ostrova Bornholm. Potrubí vedlo více než kilometr od sebe podél mořského dna v hloubce pouhých 260 stop. To by bylo v dosahu potápěčů, kteří by se z norského plavidla třídy Alta potápěli se směsí kyslíku, dusíku a helia proudící z nádrží a na čtyři potrubí s betonovými ochrannými kryty by umístili tvarované nálože C4. Byla by to zdlouhavá, časově náročná a nebezpečná práce, ale vody u Bornholmu měly ještě jednu výhodu: nebyly zde žádné velké přílivové proudy, které by potápění značně ztížily.

Po chvíli pátrání se Američané rozhodli.

V této chvíli se do hry opět zapojila obskurní hloubková potápěčská skupina námořnictva v Panama City. Hlubinné školy v Panama City, jejichž frekventanti se účastnili Ivy Bells, jsou elitními absolventy Námořní akademie v Annapolisu, kteří obvykle usilují o slávu, když jsou zařazeni jako Seal, stíhací pilot nebo ponorkář, považovány za nechtěný zapadákov. Pokud se někdo musí stát "černou botou" - tedy příslušníkem méně žádoucího velitelství hladinových lodí - vždy se najde alespoň služba na torpédoborci, křižníku nebo obojživelné lodi. Nejméně okouzlující ze všeho je minová válka. Jeho potápěči se nikdy neobjevují v hollywoodských filmech ani na obálkách populárních časopisů.

"Nejlepší potápěči s kvalifikací pro hloubkové potápění tvoří úzkou komunitu a pro tuto operaci se rekrutují jen ti nejlepší, kterým se řekne, aby byli připraveni na předvolání do CIA ve Washingtonu," uvedl zdroj.

Norové a Američané měli místo i operativce, ale existovala ještě jedna obava: jakákoli neobvyklá podmořská aktivita ve vodách u Bornholmu by mohla přitáhnout pozornost švédského nebo dánského námořnictva, které by ji mohly nahlásit.

Dánsko bylo také jedním z původních signatářů NATO a ve zpravodajské komunitě bylo známé svými zvláštními vazbami na Spojené království. Švédsko požádalo o členství v NATO a prokázalo své velké schopnosti při řízení svých podvodních zvukových a magnetických senzorových systémů, které úspěšně sledovaly ruské ponorky, jež se občas objevovaly ve vzdálených vodách švédského souostroví a byly nuceny vyplout na hladinu.

Norové se připojili k Američanům a trvali na tom, že někteří vysocí úředníci v Dánsku a Švédsku musí být obecně informováni o možné potápěčské činnosti v oblasti. Tímto způsobem by mohl zasáhnout někdo z vyšších míst a udržet zprávu mimo řetězec velení, čímž by se izolovala potápěčská operace. "To, co jim bylo řečeno, a to, co věděli, se záměrně lišilo," řekl mi zdroj (Norské velvyslanectví, které bylo požádáno o vyjádření k tomuto článku, neodpovědělo).

Norové byli klíčem k vyřešení dalších překážek. Bylo známo, že ruské námořnictvo disponuje sledovací technologií schopnou odhalit a spustit podmořské miny. Americká výbušná zařízení bylo třeba zamaskovat tak, aby se ruskému systému jevila jako součást přírodního pozadí - což vyžadovalo přizpůsobení specifické salinitě vody. Norové měli řešení.

Norové měli také řešení zásadní otázky, kdy se má operace uskutečnit. Americká šestá flotila, jejíž vlajková loď sídlí v italské Gaetě jižně od Říma, pořádá již 21 let každý červen v Baltském moři velké cvičení NATO, kterého se účastní desítky spojeneckých lodí z celého regionu. Současné cvičení, které se koná v červnu, je známé pod názvem Baltic Operations 22 neboli BALTOPS 22. Norové navrhli, že to bude ideální zástěrka pro nastražení min.

Američané poskytli jeden důležitý nástroj: přesvědčili plánovače šesté flotily, aby do programu zařadili výzkumné a vývojové cvičení. Cvičení, které námořnictvo zveřejnilo, zahrnovalo šestou flotilu ve spolupráci s "výzkumnými a válečnými středisky" námořnictva. Akce na moři se měla konat u pobřeží ostrova Bornholm a měly se jí zúčastnit týmy potápěčů NATO, kteří by nastražili miny, přičemž soutěžící týmy by k jejich nalezení a zničení použily nejnovější podvodní technologie.

Bylo to užitečné cvičení i důmyslné krytí. Chlapci z Panama City by udělali svou práci a výbušniny C4 by byly na místě do konce BALTOPS22, s připojeným 48hodinovým časovačem. Všichni Američané a Norové by byli do prvního výbuchu dávno pryč.

Dny se odpočítávaly. "Hodiny tikaly a my jsme se blížili ke splnění mise," řekl zdroj.

A pak: Washington si to rozmyslel. Bomby by sice byly nastraženy během BALTOPS, ale Bílý dům se obával, že dvoudenní lhůta pro jejich odpálení by byla příliš krátká a bylo by zřejmé, že se do cvičení zapojila Amerika.

Místo toho měl Bílý dům nový požadavek: "Mohli by hoši v terénu přijít na nějaký způsob, jak vyhodit potrubí do povětří později na povel?"

Někteří členové plánovacího týmu byli prezidentovou zdánlivou nerozhodností rozzlobeni a frustrováni. Potápěči v Panamě opakovaně nacvičovali nastražení C4 na potrubí, jak to bude během BALTOPSu, ale nyní musel tým v Norsku vymyslet způsob, jak dát Bidenovi to, co chtěl - možnost vydat úspěšný příkaz k provedení v době, kterou si sám zvolil.

Být pověřen libovolnou změnou na poslední chvíli bylo něco, co byla CIA zvyklá zvládat. Zároveň však byla obnovena obava, kterou někteří sdíleli ohledně nezbytnosti a legálnosti celé operace.

Prezidentovy tajné příkazy také připomněly dilema CIA z dob vietnamské války, kdy prezident Johnson, konfrontovaný s rostoucími náladami proti vietnamské válce, nařídil agentuře, aby porušila své stanovy - které jí výslovně zakazovaly působit uvnitř Ameriky - a špehovala protiválečné vůdce, aby zjistila, zda je neovládá komunistické Rusko.

Agentura nakonec souhlasila a v průběhu 70. let se ukázalo, jak daleko byla ochotna zajít. Po aférách Watergate následovala novinová odhalení o špehování amerických občanů, zapojení agentury do atentátů na zahraniční vůdce a podkopávání socialistické vlády Salvadora Allendeho.

Tato odhalení vedla v polovině 70. let k dramatické sérii slyšení v Senátu pod vedením Franka Churche z Idaha, která jasně ukázala, že Richard Helms, tehdejší ředitel Agentury, uznával, že je povinen dělat to, co chce prezident, i když to znamená porušení zákona.

V nezveřejněné výpovědi za zavřenými dveřmi Helms s lítostí vysvětlil, že "když něco děláte na tajný příkaz prezidenta, je to téměř neposkvrněné početí". "Ať už je správné, že to tak má být, nebo špatné, že to tak má být, [CIA] pracuje podle jiných pravidel a hlavních zásad než kterákoli jiná část vlády." V podstatě senátorům sděloval, že jako šéf CIA chápe, že pracuje pro CIA, a ne pro ústavu.

Američané pracující v Norsku se řídili stejnou zásadou a poslušně začali pracovat na novém problému - jak na Bidenův příkaz dálkově odpálit výbušninu C4. Byl to mnohem náročnější úkol, než si lidé ve Washingtonu uvědomovali. Tým v Norsku nemohl vědět, kdy prezident stiskne tlačítko. Bude to za několik týdnů, za mnoho měsíců, za půl roku nebo déle?

Systém C4 připevněný k potrubí by byl spuštěn sonarovou bójí, kterou by letadlo shodilo v krátkém čase, ale postup by zahrnoval nejmodernější technologii zpracování signálu. Jakmile by byla zpožděná časovací zařízení připevněná ke kterémukoli ze čtyř potrubí na místě, mohla by být náhodně spuštěna složitou směsicí zvuků oceánského pozadí v celém silně frekventovaném Baltském moři - od blízkých i vzdálených lodí, podmořských vrtů, seismických událostí, vln a dokonce i mořských živočichů. Aby se tomu předešlo, sonarová bóje by po umístění na místo vydávala sekvenci jedinečných nízkofrekvenčních tónů - podobně jako je vydává flétna nebo klavír - které by časovací zařízení rozpoznalo a po předem nastaveném hodinovém zpoždění by spustilo výbušniny. (" Potřebujete dostatečně silný signál, aby žádný jiný signál nemohl náhodou vyslat impuls, který by výbušninu odpálil," řekl mi Dr. Theodore Postol, emeritní profesor vědy, technologie a národní bezpečnostní politiky na MIT. Postol, který působil jako vědecký poradce náčelníka námořních operací Pentagonu, řekl, že problém, kterému skupina v Norsku kvůli Bidenovu odkladu čelí, je otázkou náhody: "Čím déle by byly výbušniny ve vodě, tím větší by bylo riziko náhodného signálu, který by bomby odpálil.")

Dne 26. září 2022 uskutečnilo pozorovací letadlo P8 norského námořnictva zdánlivě rutinní let a shodilo sonarovou bóji. Signál se šířil pod vodou, nejprve k síti Nord Stream 2 a poté k síti Nord Stream 1. O několik hodin později došlo k aktivaci vysoce výkonné výbušniny C4 a tři ze čtyř potrubí byla vyřazena z provozu. Během několika minut bylo možné na vodní hladině pozorovat šířící se jezírka metanu, která zůstala v odstavených potrubích, a svět se dozvěděl, že došlo k něčemu nezvratitelnému.

 

VÝPADEK

Bezprostředně po útoku na plynovod se americká média zabývala touto událostí jako neobjasněnou záhadou. Rusko bylo opakovaně uváděno jako pravděpodobný viník, což bylo podpořeno vypočítavými úniky informací z Bílého domu - ale nikdy nebyl zjištěn jasný motiv takového sebevražedného činu, kromě obyčejné odplaty. O několik měsíců později, když vyšlo najevo, že ruské úřady v tichosti zjišťovaly odhady nákladů na opravu potrubí, New York Times tuto zprávu popsaly jako "komplikující teorie o tom, kdo za útokem stojí". Žádné velké americké noviny se nepídily po dřívějších výhrůžkách Bidenovi a náměstkyni ministra zahraničí Nulandové, které se týkaly plynovodů.

Ačkoli nikdy nebylo jasné, proč by se Rusko snažilo zničit svůj vlastní lukrativní plynovod, výmluvnější zdůvodnění prezidentova kroku přinesl ministr zahraničí Blinken.

Na tiskové konferenci v září loňského roku, kde byl Blinken dotázán na důsledky zhoršující se energetické krize v západní Evropě, označil tento moment za možnou výhodu:

"Je to obrovská příležitost, jak jednou provždy odstranit závislost na ruské energii, a tím Vladimiru Putinovi odebrat možnost využít energii jako prostředek k prosazování jeho imperiálních záměrů. To je velmi významné a nabízí to obrovskou strategickou příležitost pro nadcházející roky, ale mezitím jsme odhodláni udělat vše pro to, aby důsledky toho všeho nenesli občané v jednotlivých zemích, respektive na celém světě."

Nedávno Victoria Nulandová vyjádřila spokojenost nad zánikem nejnovějšího z těchto plynovodů. Při svědectví na slyšení v senátním výboru pro zahraniční vztahy koncem ledna senátorovi Tedu Cruzovi řekla: "Stejně jako vy jsem, a myslím, že i administrativa, velmi potěšena, že Nord Stream 2 je nyní, jak vy rádi říkáte, kusem kovu na dně moře."

Zdroj měl na Bidenovo rozhodnutí o sabotování více než 1500 mil plynovodu Gazpromu s blížící se zimou mnohem chytřejší pohled z druhé strany obrazovek. "No," řekl, když mluvil o prezidentovi, "musím uznat, že ten chlap má koule.  Řekl, že to udělá, a udělal to."

Na otázku, proč si myslí, že Rusové nereagovali, odpověděl cynicky: "Možná chtějí mít možnost dělat stejné věci jako USA.

"Byla to krásná zástěrka," pokračoval. "Stála za tím tajná operace, při níž byli do terénu nasazeni odborníci a zařízení, které fungovalo na tajném signálu.

"Jedinou chybou bylo rozhodnutí to udělat."

 

Odkaz na originální článek: https://seymourhersh.substack.com/p/how-america-took-out-the-nord-stream

Z anglického originálu přeložil: Jan Klán

Obrázek: https://seymourhersh.substack.com/p/how-america-took-out-the-nord-stream

 

 

 

Vítek kvítek se nám začíná pěkně vybarvovat. Včetně jeho korupčního hnutí STAN. Ale není Vít jako Vít. Ale Vít Bárta a Vít Rakušan mají mnoho společného. Jejich spojnicí je politika a hnutí, které jsou na podnikatelském základě. Ať už šlo o pověstné véčkaře, kteří bojovali proti korupci nebo o současné hnutí STAN, které prý rovněž bojuje proti tomuto nešvaru. Alespoň nám to takto tvrdí. Vítek Rakušan je ale pěkný kvítek, když má ve spolku STAN takové kapacity jako amerického studenta Farského, který nyní bude dělat poradce nově zvolenému lidovému prezidentovi Petru Pavlovi. Inu místo sovětských poradců přichází poradci američtí. Tím to ale zdaleka nekončí.

Podivné peníze z Kypru, které hnutí STAN obdrželo na konci roku 2021, prý už hnutí pečlivě prověřilo, ale nic nezjistilo. Naopak. Hnutí Vítka kvítka opět přijímá dary od soukromých firem a to i v řádech sta tisíc korun. I když si to samo prapodivné hnutí, které vše myslí čestně, v lednu roku 2022 samo zakázalo. Vnitřní čest, morálka a boj proti korupci se vůbec nenosí. To jen navenek se hnutí tváří jak je bezvadné. Uvnitř je ale prolezlé korupcí. Ani zaměření Dozimetrem nestačilo, byť byla korupční radiace velice silná. Vedla do nejvyšších pater hnutí STAN. Vítka to ale nijak nepoznamenalo. Vše bylo zakryto mlhou války na Ukrajině. Ostatně v mlze se dá schovat mnoho věcí.

Ať už europrávník Standa Polčák, který si řekl o milionové provize za to, že zastupoval obce ve věci výbuchu ve Vrběticích nebo americký poradce Petra Pavla, student Jan Farský či pražský radní Petr Hlubuček to vždy mysleli upřímně. Prostě byli čestní, víc, než jsme si mysleli. To jsou jen základní skvrny na počestném hnutí STAN, které se reprezentuje jako čestné, suprové v čele s Vítkem Rakušanem – bojovníkem proti korupci a dezinformacím. O tom, že na účtech jeho hnutí se povalují podivné finance, nic neví. Jako vždycky. Prostě Vítek je pěkný kvítek.

 

Českou republiku vedle energetické krize začala trápit krize léková. Od doby nástupu neoliberální Pětipsí vlády se zmítáme ve značných problémech. V mnohých oblastech pácháme doslova sebevraždu a to hromadnou. Nefunkční a selhávající pravicová politika nás žene do úzkých. Lidé stojí fronty na lékaře, léky, sociální dávky, na Úřadech práce. To je obrázek posledního roku, nikoliv obrázek konce reálného socialismu, jak nám byl donedávna vykreslován. Nejvíce selhávající je aktuálně ministerstvo zdravotnictví se svým nelidským ministrem Válkem, profesorem připomínajícím svými výroky profesora Nejedlého, někdy přezdívaného také jako rudý dědek. Ministra Válka tím pádem můžeme přezdívat Pětipsím dědkem, když už je ve vládě, která je nazývána Pětipsem.

Jestliže na konci roku 2022 ministr Válek proslul svým výrokem, abychom při shánění léků obvolali sto lékáren, tak v novém roce pro změnu hlásá výroky ryze slibující. Antibiotika budou, nebojte. Zajistili jsme tisíce dodávek penicilinu. Léky sice chybí v celé Evropě, ale antibiotika jsme objednali na Slovensku. Všeho bude dostatek! Inu rétorika podobné té z 60. let minulého století. Slovy tehdejšího prezidenta Novotného: maso taky bude! Ministr Válek po jeho vzoru prohlašuje: léky taky budou! Otázkou je pouze kdy? Nelidské ministerstvo prý za nic nemůže. My nic, my muzikanti! Za to všechno může válka na Ukrajině a hlavně Čína! Tam je všechna výroba přesunuta, protože firmy přece chtěly ušetřit výrobní náklady. To způsobila divoká privatizace a rozkrádání státního majetku, kterou měla pod patronací pravice, která byla podobná té současné. Pamatujete? Ministr Válek si tohle ale nepamatuje. Možná trpí nemocí zvanou hosip nebo lahosip.

Pětipsí dědek stále prohlašuje, abychom neskupovali léky a doma je nehromadili. Jenže co má běžný občan dělat, když doma v lékárničce potřebuje aspoň mít jedno balení základních léků typu Paralen? Opět snad máme obvolávat sto lékáren, jak nám na konci roku 2022 radil nelidský ministr Válek? Po této zkušenosti si raději každý objedná na internetu nějaké to balení léků navíc. Pokud tedy jsou. Lidé bděte, neblbněte, říká ministr Válek. Všechno bude: máslo, chleba, léky, stíhačky i tanky budou! Akorát se neví, kdy a za kolik. Pokud vůbec něco bude. Opozice i odborníci proto žádají ministrovu hlavu. Mimořádné dodávky léčiv nás totiž nezachrání. Jsme na tom totiž ještě hůře, než na konci reálného socialismu, kdy tehdejší plánovanou ekonomiku trápily rovněž výpadky. Dnes se ale nacházíme v reálném kapitalismu, který je na tom ještě hůře, protože jej nikdo neřídí. Navíc ministerstvu zdravotnictví nikdo zjevně nevysvětlil, jak funguje globální kapitalismus a neoliberalismus.

A jelikož nikdo nic neřídí, tak se pohybujeme po linii, kterou můžeme nazvat Katastrojkou. Všeho je zdánlivě dostatek, ale všechno všude chybí. Pokud nechybí, tak si to nemůžete koupit, protože na to prostě nemáte peníze. K tomu všemu se plánuje další reforma zdravotnictví, kde si za vše zaplatíte a co více: u mnohých zákroků vás odoperují, zašijí a pošlou vlakem domů. Inu ministr Válek je specialistou úplně na všechno. Léky počínaje a operacemi se zašitím konče. Každopádně nedostatek základních léčiv ohrožuje zdraví občanů. Možná je to i záměr ve spojení s privatizací. Jak podlé, asociální a trapné, stejně jako strana (TOP 09), jejíž obchodním zástupcem je ministr Válek.