V červenci 2025 Česká republika završila jeden z největších zbrojních kontraktů v historii: nákup 24 amerických víceúčelových stíhaček F-35 za stovky miliard korun. Vládní představitelé a generálové hovoří o posílení obranyschopnosti a kompatibilitě s NATO, které zaštiťují frázemi o hrozbách, jež znějí jako šíření poplašných zpráv ve vztahu války s Ruskem nebo jiným „nepřítelem“. Málokdo se ale ptá, jaký je skutečný smysl této investice – a jaké jsou její alternativy. Z levicového, kritického pohledu je nákup F-35 nejen ekonomicky iracionální, ale hlavně politicky a morálně neobhajitelný.

1. Obranná priorita nebo militaristická chiméra?

Stíhačky F-35 nejsou primárně obranným nástrojem – jsou zbraní určenou hlavně pro vedení útočných operací. Navíc se jedná o nosiče jaderných zbraní. Nechrání český vzdušný prostor, ale spíše zajišťují účast v zahraničních vojenských misích pod velením Spojených států nebo NATO. Namísto obrany suverenity Česka se stáváme součástí globální mocenské projekce, v níž čeští občané platí za zisky firem vojenskoprůmyslového komplexu USA.

Argument, že bez F-35 nebudeme „rovnocennými partnery“ v NATO, je falešný. Kolektivní bezpečnost se neváže na jeden konkrétní typ zbraně, ale na solidaritu a schopnost diplomaticky vyjednávat mírová řešení. Investice do mírových iniciativ, civilní obrany, klimatické bezpečnosti nebo odolnosti infrastruktury by měly mnohem větší pozitivní dopad na naši skutečnou bezpečnost.

2. Zbraně místo sociálního státu

V době, kdy české zdravotnictví kolabuje, školství je dlouhodobě podfinancované a miliony lidí čelí existenční nejistotě, pravicoví fanatičtí militaristé vedení Fialou utrácí stovky miliard za neviditelné letouny, které často buď nefungují, nebo prostě a jednoduše padají z oblohy na zem. Nákup F-35 je dokonalým příkladem toho, jak Fialova neokonzervativní vláda dává jako svoji prioritu vojenské výdaje před sociálními potřebami. Místo podpory zdravotníků, učitelů, pečovatelů a lidí bez domova investuje do technologie, která nikdy nebude použita jinak než symbolicky nebo destruktivně.

Tato politika odhaluje hlubší ideologii – stát tu podle Fialových chciválků není od toho, aby pečoval o lidi, ale aby primárně sloužil cizím vojenským a korporátním zájmům. Výrobce F-35, Lockheed Martin, patří mezi nejvlivnější zbrojařské korporace světa. Česká vláda tímto nákupem nepodporuje domácí průmysl, ale přispívá k dalšímu růstu zisku vojensko-průmyslového komplexu USA a jeho smrtelným misím.

3. Závislost na USA se ztrátou české suverenity

Technologická složitost F-35 znamená, že Česká republika bude závislá na infrastruktuře, servisu, softwaru a výcviku ze strany USA. Nejde o „nezávislou obranu“, ale o hlubší vazalský vztah. Software letounu je „black box“, jehož kompletní kontrolu bude mít vždy Washington. Pokud se v budoucnu změní geopolitická situace nebo politické vedení USA, může být provoz F-35 v podstatě zablokován na dálku.

Proti tomu stojí otázka: neměla by být skutečná obrana právě o soběstačnosti a schopnosti rozhodovat nezávisle? Místo toho Fialova dočasná česká vláda servilně odevzdává další část své suverenity ve jménu iluzorní bezpečnosti.

4. Alternativy existují, ale nejsou dost výnosné pro zbrojaře

Za část prostředků určených na F-35 by bylo možné masivně investovat do klimatické adaptace, veřejné dopravy, energetické soběstačnosti nebo výzkumu. Armáda by mohla rozvíjet schopnosti obrany pomocí dronových systémů, radarů, pasivní ochrany a kybernetické bezpečnosti – oblasti, které jsou efektivnější a levnější.

Proč se to neděje? Protože nákup F-35 není výsledkem reálné bezpečnostní analýzy, ale tlakem zbrojního průmyslu, lobbistů a diplomatů USA a domácích politiků, kteří chtějí vypadat důležitě a prozápadně na mezinárodní scéně, přestože reálně vypadají jako východní poskoci zkolabované Ukrajiny.

5. Potřebujeme bezpečnost, ne militarismus

Bezpečnost lidí nespočívá ve výškových letech stealth letadel, ale v dostupném bydlení, kvalitním zdravotnictví, ekologicky stabilním prostředí a mírové politice. F-35 není symbolem obrany – je symbolem priorit extrémně militaristické pravicové vlády, která se odvrací od svých obyvatel a obrací se k impériím a zahraničním ziskům. Z levicového pohledu je čas říci jasné ne militaristickému populismu a rozhodné ano politice, která staví člověka před krvavý zisk.

Když šéfkuchař české zahraniční politiky Petr Fiala vstupuje do kuchyně geopolitiky, vždy ví, co si počít: „Když nemáš Si Ťin-pchinga nebo Putina, dej tam Orbána. Když nemáš ani toho, dej tam Fica. Hlavně aby to nějak chutnalo Bruselu.“ Člověk se až diví, že k dopisu Ficovi nepřiložil i recept na svíčkovou, nebo aspoň omluvenku do Moskvy s podpisem Emanuela Moravce. Nové protiruské sankce musí projít stůj co stůj! Konkrétně 18. balík.

Ne, že by snad Fialovo volání po „bratrském“ pochopení mělo něco společného s diplomacií. To už spíš připomíná ty staré dobré časy, kdy sovětský poradce v černém kabátě říkal Dubčekovi, co si má myslet. Jen teď místo dubčekovského „socialismu s lidskou tváří“ máme „liberalismus s humanitárním bombardérem v srdci“. Ano, odkaz Václava Havla, který v jedné větě dokázal spojit mír, tanky NATO a pocity zodpovědnosti za celý svět.

Fiala zřejmě žije v přesvědčení, že když bude nejen v Bruselu dost hlasitě opakovat názory hlavního proudu, tak se z něj stane státník. Místo toho ale působí jako osvětový vůdce, který se nedopatřením ocitl v čele vlády. Poslat Ficovi dopis s žádostí, aby přehodnotil slovenskou suverenitu a choval se podle českých představ, je jako říct: „Hele, my jsme vás sice v roce 1993 vypustili na svobodu, ale pořád byste se měli ptát, co si o tom myslí Praha.“

V lepším případě to celé připomíná tragikomedii. V horším pak postimperiální komplex, který se Čechům pravidelně vrací vždy, když Slováci neudělají to, co by „správný menší bratr“ měl. Fialův „dopis“ Ficovi působí spíš jako vědeckofantastický film z doby, kdy se Visegrád ještě dal brát vážně, ale v jeho hlavě pořád existuje.

A přesto se najde v Praze nebo Brně dost politických a mediálních klaunů, kteří Fialu poplácají po zádech: „Výborně, Petře, takhle se s těmi Slovany musí – direktivně, jasně, morálně nadřazeně!“ Je jedno, že výsledkem bude jen další rýha mezi dvěma národy, které mají mít k sobě mít blízko. Hlavně že to bude vypadat dobře na Twitteru. Tedy pardon – na X.

Až bude příště Fiala zvažovat další zahraničněpolitický krok, možná by se měl nejdřív podívat do lednice. A pokud tam nenajde žádného lídra k manipulaci, měl by si položit otázku: „Co by asi tak udělal Babica?“ Protože česká zahraniční politika v jeho podání se opravdu začíná vařit podle hesla: „Když tam nemáš respekt, dej tam aroganci.“ STAČILO!

Komentář k českému blackoutu s trochou ironie

Zhaslo. A ne ledabyle – zhaslo důkladně. Tisíce domácností bez proudu, ticho v rozhlasových studiích, zhasnutý Hrad. Dokonce i ikonické neonové srdce v kavárně na Letné zamrkalo a naposledy vydechlo. To byl blackout v České republice. A jaká byla reakce elit? Mlčení. Mlžení. A mlčení v mlžení.

Když STAN zhasne, STANUše mlčí

Možná jsme čekali moc. Možná jsme si naivně mysleli, že bývalá prezidentská kandidátka a aktuální expertka na všechno (kromě krizové komunikace) Danuše „STANUše“ Nerudová přispěchá na X s živým přenosem z temné kuchyně. Ale ne. Žádné video, žádný post, žádný komentář. Ani selfíčko při svíčce. Zřejmě se blackout odehrál mimo hranice její mediální bubliny.

A Dana Drábová? Jaderná bába, madam atom, matka všech jaderníků, se zřejmě v klidu koupe ve fluorescenčním světle reaktoru Temelína. Ani jedno její oblíbené „hmm, radiační situace zůstává normální“ se neozvalo. Možná si blackout spletla s „black tie“ událostí a čeká na pozvánku.

Američané to přece osvobodili. Ale odkud?

Začal blackout snad v západních Čechách? V těch místech, kde nás osvobozovali Američané, než jsme je v učebnicích nahradili Rudou armádou? Konspirace bzučí internetem jako starý trafostanice. Náhoda? Nebo další hybridní útok – tentokrát z míst, kde se místo tanků vozí kontejnery s energií?

Hradní tma a prezidentská mlha

Nezhasl jen proud. Zhasla i demokratická transparence. Blackout totiž postihl i Pražský hrad. Ale žádné vyjádření. Žádné „projevy prezidenta při svíčce“. Ani jedno červené světýlko z prezidentovy kanceláře, které by signalizovalo „stále naživu“ v řádu a klidu. Možná se prezident Pavel rozhodl pro nový typ obrany – totální neviditelnost.

Kauza bitcoin: briefing za pět minut. Kauza blackout: ticho za pět dní

Vzpomínáte, jak přišlo podezření, že nějaký ten kandidát na ministra měl doma účet na kryptoburze? Brífink střídal brífink, premiér recitoval tisková prohlášení jako v reklamě na Panadol. A teď? Nic. Asi čekají, až se vyvine další verze blackoutu – blackout s ESG certifikací.

A co BIS? Spí?

Měla kritická infrastruktura (v tomto případě energetická přenosová soustava), ta naše milovaná „kostra“ státu, být pod dohledem BIS? Inu, evidentně byla pod stejným dohledem, jako český hokej pod dohledem svazu v roce 2023. Dohlíženo bylo tak usilovně, až se přehlédlo. BIS, která běžně sleduje i pohyb podezřelých rohlíků v samoobsluze, teď mlčí. Asi čeká na pokyn z centrály.

Vývoz elektřiny, nebo vývoz zdravého rozumu?

Stále nám někdo tvrdí, že vývoz elektřiny do zahraničí je „výhodný“. Ale pro koho? Pro české domácnosti, které si večeři připravují na vařiči z roku 1987? Nebo pro ty „menšinové vlastníky“ ČEZu, kteří zřejmě žijí někde, kde se blackouty řeší větami jako „překlop to na záložní zdroj“?

Poučení z krizového vývoje 2.0?

A co pan profesor politologie, osvětový vůdce a premiér v jedné osobě – Petr Fiala? Ten zatím zřejmě sepisuje „Poučení z krizového vývoje“, tentokrát bez sovětské armády, ale s podobnou dávkou zmateného alibismu. Místo prověrkové komise – pár tweetů. Místo vysvětlení – „nebudeme spekulovat“. Místo odpovědnosti – „čekáme na šetření“.

Český blackout tedy nebyl jen výpadkem proudu. Byl i výpadkem komunikace, odvahy a odpovědnosti. Elity, které jinak komentují každé kafíčko, každého influencera, každý status o inflaci, se teď raději ponořily do tmy. Možná nečekaly, že ta metaforická tma, kterou kolem sebe šíří, jednou přijde i fyzicky.

Zhasli jste, přátelé. Ale my si to pamatujeme. I potmě.

Slušnost. Krásné, zvučné to slovo. Voní jako starý papír Masarykových spisů, jako levandule v babiččině skříni a jako pomněnky zasazené do krásy prvorepublikového gentlemana. Ano, ta naše česká, elegantní, mírná a vždy decentní slušnost – pravá vlastenecká značka, kterou si dnes přivlastnil kde kdo.

Slušný je přece Pavel Blažek. Nepohnul brvou, když byl načapán v kavárně s člověkem, jehož jméno voní po spravedlnosti jako pivnice v poledne po karbanátkách. Je to muž zásad, který na otázky odpovídá s takovou noblesou, že i Orwell by měl radost. Dle jeho vlastního chápání je slušnost totiž především schopnost mlčet – ideálně o tom, co vás neohrožuje. A hlavně: občas se sejde s někým pochybným? Ale prosím vás, co je dnes pochybný člověk? Slušnost nadevše i přes Bitcoiny.

A co Vít Rakušan? Ach, to je jiná elegance. Když mluví, zní to, jako by vás uklidňoval hlas automatického rozhlasu před nárazem do zdi. A když čelí aférám? Neztrácí úsměv, jako by šlo jen o drobnou závadu na kreditu důvěry. A hlavně – vždy přece jedná v zájmu bezpečnosti. Takže ne, on není jen slušný. On je institucionálně slušný, což je něco jako být rytířem slušnosti 21. století po vzoru Dozimetru.

Ale nezapomínejme na klasiky. Radovan Krejčíř – slušný muž, co miloval svou matku, dokud mu neutekla z dosahu. Ano, občas nějaké to vydírání, vražda nebo pokus o převrat v Jihoafrické republice, ale nikdy nezapomněl popřát v televizi hezké Vánoce. A František Mrázek? Muž, který miloval hudbu, měl rád pořádek a na rozdíl od některých dnešních politiků uměl vyjednávat. Sice občas skrze hlavně zbraní, ale kdo jsme my, abychom soudili způsoby?

A pak je tu Pavel Novotný. Ten je tak slušný, až se mu z úst řine proud upřímnosti, který by urazil i dlaždiče. Ale on aspoň říká, co si myslí! Co na tom, že to někdy připomíná slovník opilého Švejka? V dnešní době je upřímnost přece taky forma slušnosti, zvlášť když na vás křičí z Twitteru ve tři ráno. Nyní ale již v base, slušný to člověk. Nemyslíte?

Zdá se, že jsme se vrátili do časů první republiky – ale ne skutečné, ale té literární, té ideální, kterou si dnes malujeme jako omšelý plakát na zdi zchátralého hostince. V ní byli všichni tak nějak slušní, hlavně když se tvářili vážně a chodili na správné večírky. Dnešní slušnost už není otázkou činu, ale rétoriky. Můžete být prohnilý jako sklep ve vlhké vile, ale pokud mluvíte klidně a máte správný oblek, jste za slušňáka. Slušní lidé jsou přeci Spolu.

A tak jsme se naučili, že slušnost není ani morálka, ani poctivost, ani odpovědnost. Je to štítek, který si na sebe každý přilepí, když zrovna potřebuje vypadat jako hrdina vlastního PR románu.

Ale nezoufejme. Jak říkal starý dobrý Karel Čapek – „nejvíce si musíme dávat pozor na slušné lidi, protože ti obvykle nejdřív slušně zatlučou hřebík a až pak se ptají, koho to vlastně přibili.“

Tak hlavně, že máme slušné lidi.

Zatímco se Česko připravuje na klíčové volby do Poslanecké sněmovny, veřejnost sleduje se zatajeným dechem další epizodu rozkladu důvěry ve stát – tzv. kauzu Bitcoinů, která vrhá stín na vládní kruhy a bezpečnostní složky. V kombinaci s už dříve nastolenými autokratickými prvky Fialovy vlády se rýsuje obraz režimu, který se už ani nesnaží skrývat svoji vůli po informační a mocenské dominanci.

Když vláda Petra Fialy v roce 2022 zablokovala několik webů s odkazem na „dezinformace“, tvrdila, že se jedná o výjimečný krok v mimořádné situaci. Dnes, tři roky poté, je zřejmé, že to byl začátek nového normálu, nového režimu. Mechanismus cenzury zůstal – jen se sofistikoval a institucionalizoval v rámci tzv. KoStraKoV (Koordinátora strategické komunikace vlády O. Foltýna). Ten sice nemá oficiální pravomoc zakazovat obsah, ale vytváří prostředí, v němž platformy a novináři vědí, co „se smí“ a co „už je za čárou“. Efekt je stejný – autocenzura, strach, ticho a vydávání komunikačních karet.

Nedávné úniky dat a podezřelé transakce spojené s kryptoměnami, které mají zasahovat i osoby napojené na státní instituce či vládní strany, jsou přímo výbušné. Místo vyšetřování, otevřenosti a veřejné diskuze ale přichází mlčení, bagatelizace a opět – útok na ty, kdo o kauze informují. V některých případech jsou označeni za „dezinformátory“, aniž by se kdokoli pokusil jejich zjištění věcně vyvrátit. Nová ministryně spravedlnosti s pochybným akademickým titulem E. Decroix má jasný úkol: kauzu kolem Bitcoinů uklidnit a uklidit.

Je příznačné, že podobné aféry zažívaly i vlády s autoritářskými sklony – kauzy byly ignorovány, umlčovány a překrývány „strategickou komunikací“. Vláda, která se dříve oháněla transparentností, dnes využívá státní komunikaci k zahlazení nepohodlné pravdy a odvádění pozornosti jinam. Například k evergreenu s názvem Čapí hnízdo.

Jak se blíží volby do Poslanecké sněmovny, atmosféra houstne. Kritické hlasy čelí stigmatizaci, nové strany a hnutí jsou automaticky spojovány s „hrozbou pro demokracii“, případně za páté ruské kolony nebo proruské šváby. KoStraKoV přitvrzuje rétoriku a média čelí zvýšenému tlaku, aby „nevytvářela paniku“. Mezitím pokračují pokusy omezit svobodu projevu zákonnou cestou – například návrhy na zákaz komunistických a „jiných“ symbolů, včetně srpu a kladiva. Případně přes různé ověřovatele faktů na sociálních sítích, jako například Demagog. Ti určí, zda je váš příspěvek označen za „závadný“ nebo nikoliv. Samozřejmě dle jejich nejlepšího vědomí a svědomí – absolutní pravda, ale neexistuje. Nebo snad ano?

Je paradoxem doby, že liberální vláda používá neliberální prostředky ve jménu obrany demokracie. V souběhu s těmito jevy přichází vládní propaganda, často prezentovaná jako „komunikační strategie“. Není výjimkou, že oficiální vyjádření kabinetu zcela popírají realitu, například stav státních financí, energetické politiky nebo vlivu Evropské unie na domácí legislativu. Pravda se stává nástrojem výkonu moci, nikoli cílem diskuze.

V situaci, kdy vláda:

blokuje média bez soudního rozhodnutí,

delegitimizuje opozici nálepkováním,

zamlčuje závažné aféry s dopady na veřejné finance,

obnovuje principy cenzury skrze pseudonárodní „komunikační centra“,

kriminalizuje historické symboly a ideové oponenty,

...je nutné otevřeně říci: došlo ke změně systému. Ne takové, o které by hlasoval parlament, ale takové, která se udála skrze mocenskou praxi. Systém Fialovy vlády není totalitní – ale přestal být plně demokratický a má jasné autoritativní prvky.

V kontextu blížících se voleb by si občané měli položit otázku: Nejde jen o to, kdo vyhraje. Jde o to, zda volby probíhají v prostředí férové soutěže, nebo v podmínkách tiché manipulace a tzv. studených pučů, kde je veřejný diskurz řízen ze shora a pravda podmíněna „bezpečnostním zájmem“. Skutečná demokracie nespočívá v tom, že jednou za čtyři roky vhodíme lístek. Skutečná demokracie znamená moci mluvit, kritizovat, být slyšen – a nebát se.