Myšlenkový průjem Dominika Haška

Myšlenkový průjem Dominika Haška

Červenec 17, 2025

Dominik Hašek – hokejová legenda Nagana, brankář s nervy z oceli a trapný glosátor mezinárodní politiky, který se rozhodl, že nestačilo porážet Rusko na ledě. Teď si bere na paškál i premiéra Maďarska. Vzkázal totiž hrdě a odvážně: „Váš premiér lže vám i světu.“

Ano, čtete správně. A kdyby to snad někdo z Budapešti nechápal dostatečně ostře, přidal v jazyce tamního lidu i svůj (sebe)komentář: „Bolond vagyok! Dominik Hašek.“ Což v překladu znamená: „Jsem blázen! Dominik Hašek.“ A já k tomu dodávám: kdo jiný by tohle všechno napsal?

Kdysi mu stačily betony a lapačka, dnes to chce X, Facebook a Google Translate. Hašek, který v roce 2003 chytal v CSKA Moskva, dnes dští morální blesky na premiéra země, kde si nic nenechají líbit od Evropské unie. A není to ledajaký výpad – je to jazykový útok mezinárodního významu, který vrhá špatný stín na naši republiku. Hašek zřejmě prodělal myšlenkový průjem a Maďarsku by se měl omluvit.

Ptáte se: proč zrovna Maďarsko? Inu, zřejmě proto, že slovo „neutralita“ Dominik považuje za sprosté. A Orbánova politika ohledně Ruska? To je pro něj jako kdyby si obránce v zápase NHL dobrovolně sundal brusle a položil se na břicho před Ovečkina.

Ironie je jemná jako jeho zákroky proti Finům v roce 1998. Opravdu tím Hašek myslí, že je blázen? Nebo jen předstihl všechny satiriky světa a vytvořil nový žánr: geopolitický stand-up s prvky sebereflexe?

Haškovo veřejné přiznání „Bolond vagyok“ možná není omluva. Možná je to rovnou koncept. Možná je to název jeho nové knihy. Nebo manifest. Anebo jen autentická reakce člověka, kterému už nestačí být sportovní legendou. Teď chce být také prorokem Střední Evropy. V masce, s betony – a s Facebookem v zádech.

Nesmíme ale zapomenout na Haškovu minulost – v ruské lize vydělal slušné peníze, dnes se ale stylizuje do role moralizujícího kazatele proti „kolaboraci s Putinem“. A tady je potřeba uznat jedno: ironie vesmíru je dokonalá. Jeho kritika Maďarska za proruský postoj působí dosti pomateně, až bláznovsky.

Dominik Hašek se zřejmě rozhodl stát nejen legendou hokejovou, ale i exportní verzí českého svědomí (spíš jeho svědomí a nevědomí). Činí tak nevyžádaným způsobem, ale o to hlasitěji. A přestože jeho maďarský bonmot může znít jako sarkasmus, možná je to vzkaz světu: „Ano, jsem blázen – ale aspoň na správné straně historie.“

Otázka zní: Zasměje se Orbán? Zasmějí se Maďaři? A zasmějeme se i my? My říkáme: ano. Protože Hašek je blázen. A jeho hokejová hůl teď míří na všechny politiky všude po Evropě a dělá z nás všech akorát hlupáky. Nedivme se. Když sám Hašek o sobě píše, že je Bolond vagyok!

 

Neobhajitelný luxus války: Proč je nákup stíhaček F-35 nepřijatelný

Neobhajitelný luxus války: Proč je nákup stíhaček F-35 nepřijatelný

Červenec 15, 2025

V červenci 2025 Česká republika završila jeden z největších zbrojních kontraktů v historii: nákup 24 amerických víceúčelových stíhaček F-35 za stovky miliard korun. Vládní představitelé a generálové hovoří o posílení obranyschopnosti a kompatibilitě s NATO, které zaštiťují frázemi o hrozbách, jež znějí jako šíření poplašných zpráv ve vztahu války s Ruskem nebo jiným „nepřítelem“. Málokdo se ale ptá, jaký je skutečný smysl této investice – a jaké jsou její alternativy. Z levicového, kritického pohledu je nákup F-35 nejen ekonomicky iracionální, ale hlavně politicky a morálně neobhajitelný.

1. Obranná priorita nebo militaristická chiméra?

Stíhačky F-35 nejsou primárně obranným nástrojem – jsou zbraní určenou hlavně pro vedení útočných operací. Navíc se jedná o nosiče jaderných zbraní. Nechrání český vzdušný prostor, ale spíše zajišťují účast v zahraničních vojenských misích pod velením Spojených států nebo NATO. Namísto obrany suverenity Česka se stáváme součástí globální mocenské projekce, v níž čeští občané platí za zisky firem vojenskoprůmyslového komplexu USA.

Argument, že bez F-35 nebudeme „rovnocennými partnery“ v NATO, je falešný. Kolektivní bezpečnost se neváže na jeden konkrétní typ zbraně, ale na solidaritu a schopnost diplomaticky vyjednávat mírová řešení. Investice do mírových iniciativ, civilní obrany, klimatické bezpečnosti nebo odolnosti infrastruktury by měly mnohem větší pozitivní dopad na naši skutečnou bezpečnost.

2. Zbraně místo sociálního státu

V době, kdy české zdravotnictví kolabuje, školství je dlouhodobě podfinancované a miliony lidí čelí existenční nejistotě, pravicoví fanatičtí militaristé vedení Fialou utrácí stovky miliard za neviditelné letouny, které často buď nefungují, nebo prostě a jednoduše padají z oblohy na zem. Nákup F-35 je dokonalým příkladem toho, jak Fialova neokonzervativní vláda dává jako svoji prioritu vojenské výdaje před sociálními potřebami. Místo podpory zdravotníků, učitelů, pečovatelů a lidí bez domova investuje do technologie, která nikdy nebude použita jinak než symbolicky nebo destruktivně.

Tato politika odhaluje hlubší ideologii – stát tu podle Fialových chciválků není od toho, aby pečoval o lidi, ale aby primárně sloužil cizím vojenským a korporátním zájmům. Výrobce F-35, Lockheed Martin, patří mezi nejvlivnější zbrojařské korporace světa. Česká vláda tímto nákupem nepodporuje domácí průmysl, ale přispívá k dalšímu růstu zisku vojensko-průmyslového komplexu USA a jeho smrtelným misím.

3. Závislost na USA se ztrátou české suverenity

Technologická složitost F-35 znamená, že Česká republika bude závislá na infrastruktuře, servisu, softwaru a výcviku ze strany USA. Nejde o „nezávislou obranu“, ale o hlubší vazalský vztah. Software letounu je „black box“, jehož kompletní kontrolu bude mít vždy Washington. Pokud se v budoucnu změní geopolitická situace nebo politické vedení USA, může být provoz F-35 v podstatě zablokován na dálku.

Proti tomu stojí otázka: neměla by být skutečná obrana právě o soběstačnosti a schopnosti rozhodovat nezávisle? Místo toho Fialova dočasná česká vláda servilně odevzdává další část své suverenity ve jménu iluzorní bezpečnosti.

4. Alternativy existují, ale nejsou dost výnosné pro zbrojaře

Za část prostředků určených na F-35 by bylo možné masivně investovat do klimatické adaptace, veřejné dopravy, energetické soběstačnosti nebo výzkumu. Armáda by mohla rozvíjet schopnosti obrany pomocí dronových systémů, radarů, pasivní ochrany a kybernetické bezpečnosti – oblasti, které jsou efektivnější a levnější.

Proč se to neděje? Protože nákup F-35 není výsledkem reálné bezpečnostní analýzy, ale tlakem zbrojního průmyslu, lobbistů a diplomatů USA a domácích politiků, kteří chtějí vypadat důležitě a prozápadně na mezinárodní scéně, přestože reálně vypadají jako východní poskoci zkolabované Ukrajiny.

5. Potřebujeme bezpečnost, ne militarismus

Bezpečnost lidí nespočívá ve výškových letech stealth letadel, ale v dostupném bydlení, kvalitním zdravotnictví, ekologicky stabilním prostředí a mírové politice. F-35 není symbolem obrany – je symbolem priorit extrémně militaristické pravicové vlády, která se odvrací od svých obyvatel a obrací se k impériím a zahraničním ziskům. Z levicového pohledu je čas říci jasné ne militaristickému populismu a rozhodné ano politice, která staví člověka před krvavý zisk.

 

Premiér na ocasu. A ještě hrdý.

Premiér na ocasu. A ještě hrdý.

Červenec 14, 2025

Červenec roku 2025 přinesl další záblesk pravdy – přesněji studenou sprchu, na kterou není potřeba kbelík s vodou, ale stačí jeden graf. Morning Consult zveřejnil čerstvé výsledky svého Global Leader Approval Rating Trackeru. A hádejte, kdo se ocitl úplně na dně? Ano, český premiér Petr Fiala. Těsně vedle francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Jako kdyby nestačilo, že Česko i Francie sdílí problémy s inflací, sociálním napětím a neschopností srozumitelně vysvětlit lidem, proč by měli být rádi, že mají právě tyhle vůdce. Teď sdílí i poslední příčky důvěryhodnosti.

Při této příležitosti se premiér, osvětový vůdce P. Fiala rozhodl navštívit Macrona, svého tragického dvojníka, který si s Putinem volal tak často, že mu mohl nabídnout věrnostní program. Oba pravicoví velikáni, obránci „hodnot“ a „Západu“, pak udělali symbolická tři kolečka kolem Elysejského paláce. Na znamení, že ač v průzkumech na chvostu, v srdcích svých PR týmů stále běží vpřed – jako vítězové.

Zatímco Macron dokázal znepřátelit skoro každého doma, od dělníků po učitele, Fiala zvládl nemožné: udělat pravici tak nepopulární, že i levicový nor Jonas Gahr Støre nebo španělský socialista Pedro Sánchez jej porazili na body. V průměru o více jak 10 % bodů. Tedy ne že by šlo o soutěž krásy – tady se hodnotí důvěra. A tu mají Fiala s Macronem asi stejně vysokou jako popularitu daňového přiznání.

Přesto si český premiér sebevědomě dál opakuje mantru, kterou mu někdo z jeho poradců nebo snad jeho manželka zjevně přilepil na zrcadlo na Úřadu vlády: „Máme premiéra, na kterého jsme hrdí.“ To je mimochodem přesně ta sebereflexe, kterou o sobě veřejně projevuje i ruský prezident Vladimir Putin. S takovou sebejistotou se zřejmě dá vyhrát i závod sám proti sobě. A skončit druhý. Přesně jak říkají výzkumy popularity světových vůdců, kde je osvětový vůdce P. Fiala na posledním místě.

Zatímco občané škrábou na dno peněženek a vláda jim odpovídá výzvou k větší důstojnosti, sám premiér důstojně klesá na mezinárodním žebříčku popularity jako Titanik bez orchestru. Možná by pomohlo, kdyby místo zahraničních cest a etických pouček ze salonu ODS občas slyšel, co si o něm opravdu myslí lidé doma. Ale to by musel vystoupit z konference a nepořádat svoje show opékání na grilu, kam si zve své komparzisty.

Bláznům ve vládě, STAČILO!

 

Petr Fiala – Babica české zahraniční politiky

Petr Fiala – Babica české zahraniční politiky

Červenec 13, 2025

Když šéfkuchař české zahraniční politiky Petr Fiala vstupuje do kuchyně geopolitiky, vždy ví, co si počít: „Když nemáš Si Ťin-pchinga nebo Putina, dej tam Orbána. Když nemáš ani toho, dej tam Fica. Hlavně aby to nějak chutnalo Bruselu.“ Člověk se až diví, že k dopisu Ficovi nepřiložil i recept na svíčkovou, nebo aspoň omluvenku do Moskvy s podpisem Emanuela Moravce. Nové protiruské sankce musí projít stůj co stůj! Konkrétně 18. balík.

Ne, že by snad Fialovo volání po „bratrském“ pochopení mělo něco společného s diplomacií. To už spíš připomíná ty staré dobré časy, kdy sovětský poradce v černém kabátě říkal Dubčekovi, co si má myslet. Jen teď místo dubčekovského „socialismu s lidskou tváří“ máme „liberalismus s humanitárním bombardérem v srdci“. Ano, odkaz Václava Havla, který v jedné větě dokázal spojit mír, tanky NATO a pocity zodpovědnosti za celý svět.

Fiala zřejmě žije v přesvědčení, že když bude nejen v Bruselu dost hlasitě opakovat názory hlavního proudu, tak se z něj stane státník. Místo toho ale působí jako osvětový vůdce, který se nedopatřením ocitl v čele vlády. Poslat Ficovi dopis s žádostí, aby přehodnotil slovenskou suverenitu a choval se podle českých představ, je jako říct: „Hele, my jsme vás sice v roce 1993 vypustili na svobodu, ale pořád byste se měli ptát, co si o tom myslí Praha.“

V lepším případě to celé připomíná tragikomedii. V horším pak postimperiální komplex, který se Čechům pravidelně vrací vždy, když Slováci neudělají to, co by „správný menší bratr“ měl. Fialův „dopis“ Ficovi působí spíš jako vědeckofantastický film z doby, kdy se Visegrád ještě dal brát vážně, ale v jeho hlavě pořád existuje.

A přesto se najde v Praze nebo Brně dost politických a mediálních klaunů, kteří Fialu poplácají po zádech: „Výborně, Petře, takhle se s těmi Slovany musí – direktivně, jasně, morálně nadřazeně!“ Je jedno, že výsledkem bude jen další rýha mezi dvěma národy, které mají mít k sobě mít blízko. Hlavně že to bude vypadat dobře na Twitteru. Tedy pardon – na X.

Až bude příště Fiala zvažovat další zahraničněpolitický krok, možná by se měl nejdřív podívat do lednice. A pokud tam nenajde žádného lídra k manipulaci, měl by si položit otázku: „Co by asi tak udělal Babica?“ Protože česká zahraniční politika v jeho podání se opravdu začíná vařit podle hesla: „Když tam nemáš respekt, dej tam aroganci.“ STAČILO!

 

Země neexistujícího názoru: Česko se nevešlo ani do statistiky

Země neexistujícího názoru: Česko se nevešlo ani do statistiky

Červenec 09, 2025

Zatímco se v České republice vedou teatrální debaty o „naší transatlantické ukotvenosti“, mezinárodní průzkumy o tom, jak nás svět vnímá – nebo spíše nevnímá – odhalují drsnou pravdu: neexistujeme. Alespoň ne v očích globální veřejnosti. Nový výzkum Pew Research Center z července 2025, který mapuje vnímání USA jako spojence nebo hrozby v 25 zemích světa, Česko zcela ignoruje. Zato populistické Maďarsko nebo autoritářské Turecko v něm figuruje hned několikrát.

Zatímco si čeští (zejména pravicoví) politici libují ve své loajalitě k Washingtonu a Izraeli, svět si toho nevšiml. To je o to pozoruhodnější, že například v Maďarsku se vedou ostré ideologické střety o to, zda je větší hrozbou Rusko, Ukrajina nebo Evropská unie. V Česku však panuje téměř patologická jednota: USA je náš vzor, NATO je naše rodina a Izrael je „nejlepší přítel“. Jenže realita je jiná: svět o nás neví – nebo mu to je jedno.

Ve výzkumu Pew Research Center respondenti z 25 zemí bez nápovědy odpovídali, kdo je jejich největší spojenec a největší hrozba. Výsledek? USA je v některých zemích vnímáno jako nejbližší partner, ale jinde jako hlavní globální hrozba – například v Mexiku (68 %), Kanadě (59 %) nebo Brazílii (29 %). Jenže Česko v tomto výčtu zcela chybí. Ani jako příklad transatlantického spojence, ani jako země, která by byla někomu hrozbou nebo naopak pociťovala hrozbu zvenčí.

Ještě větší absurditou je, že v době, kdy izraelský premiér Netanjahu lobboval za udělení Nobelovy ceny míru Donaldu Trumpovi, se nikdo z českých novinářů nezeptal, zda by tuto nominaci podpořila i česká vláda. Nikdo neřeší, zda se uskuteční další „společné zasedání vlád“ Česka a Izraele – teatrální gesto, které je v evropském kontextu zcela výjimečné a zcela bezprecedentní.

Tohle je ten reálný důsledek naší nekritické zahraničněpolitické orientace: stav, kdy si vládnoucí Fialova garnitura maluje obraz strategické významnosti, který však neexistuje. Podpora USA a Izraele je v Česku téměř náboženským přikázáním. Jenže zatímco český establishment obětavě recituje mantry o „liberálních hodnotách“ a „partnerství“, skutečný svět nás zcela míjí. Nikoho nezajímá, co si Česko myslí. Dokonce ani ti, kterým se snažíme dychtivě podbízet.

Dnešní zahraniční politika České republiky není ani tak „prozápadní“, jako spíše provinčně kolaborantská v podání expiráta Spolu J. Lipavského ve spolupráci s Hradním císařem s licousy PPP a osvětovým vůdcem P. Fialou. Přitom levicová kritika neříká, že bychom neměli být součástí mezinárodních společenství – naopak. Ale být jejich skutečnou součástí znamená mít hlas, názor a odvahu ho prosazovat. Ne jen slepě papouškovat washingtonskou a telavivskou propagandu.

Výzkum Pew Research Center ukazuje, že svět se mění, názory na USA jsou rozporuplné a alianční vazby nejsou ani zdaleka tak jednostranné, jak si čeští diplomaté a mnozí politici namlouvají. Kéž bychom si to dokázali připustit dřív, než bude pozdě.

 

Konec světla v českých luzích: Blackout, mlčení a STANdardní (ne)reakce elit

Konec světla v českých luzích: Blackout, mlčení a STANdardní (ne)reakce elit

Červenec 08, 2025

Komentář k českému blackoutu s trochou ironie

Zhaslo. A ne ledabyle – zhaslo důkladně. Tisíce domácností bez proudu, ticho v rozhlasových studiích, zhasnutý Hrad. Dokonce i ikonické neonové srdce v kavárně na Letné zamrkalo a naposledy vydechlo. To byl blackout v České republice. A jaká byla reakce elit? Mlčení. Mlžení. A mlčení v mlžení.

Když STAN zhasne, STANUše mlčí

Možná jsme čekali moc. Možná jsme si naivně mysleli, že bývalá prezidentská kandidátka a aktuální expertka na všechno (kromě krizové komunikace) Danuše „STANUše“ Nerudová přispěchá na X s živým přenosem z temné kuchyně. Ale ne. Žádné video, žádný post, žádný komentář. Ani selfíčko při svíčce. Zřejmě se blackout odehrál mimo hranice její mediální bubliny.

A Dana Drábová? Jaderná bába, madam atom, matka všech jaderníků, se zřejmě v klidu koupe ve fluorescenčním světle reaktoru Temelína. Ani jedno její oblíbené „hmm, radiační situace zůstává normální“ se neozvalo. Možná si blackout spletla s „black tie“ událostí a čeká na pozvánku.

Američané to přece osvobodili. Ale odkud?

Začal blackout snad v západních Čechách? V těch místech, kde nás osvobozovali Američané, než jsme je v učebnicích nahradili Rudou armádou? Konspirace bzučí internetem jako starý trafostanice. Náhoda? Nebo další hybridní útok – tentokrát z míst, kde se místo tanků vozí kontejnery s energií?

Hradní tma a prezidentská mlha

Nezhasl jen proud. Zhasla i demokratická transparence. Blackout totiž postihl i Pražský hrad. Ale žádné vyjádření. Žádné „projevy prezidenta při svíčce“. Ani jedno červené světýlko z prezidentovy kanceláře, které by signalizovalo „stále naživu“ v řádu a klidu. Možná se prezident Pavel rozhodl pro nový typ obrany – totální neviditelnost.

Kauza bitcoin: briefing za pět minut. Kauza blackout: ticho za pět dní

Vzpomínáte, jak přišlo podezření, že nějaký ten kandidát na ministra měl doma účet na kryptoburze? Brífink střídal brífink, premiér recitoval tisková prohlášení jako v reklamě na Panadol. A teď? Nic. Asi čekají, až se vyvine další verze blackoutu – blackout s ESG certifikací.

A co BIS? Spí?

Měla kritická infrastruktura (v tomto případě energetická přenosová soustava), ta naše milovaná „kostra“ státu, být pod dohledem BIS? Inu, evidentně byla pod stejným dohledem, jako český hokej pod dohledem svazu v roce 2023. Dohlíženo bylo tak usilovně, až se přehlédlo. BIS, která běžně sleduje i pohyb podezřelých rohlíků v samoobsluze, teď mlčí. Asi čeká na pokyn z centrály.

Vývoz elektřiny, nebo vývoz zdravého rozumu?

Stále nám někdo tvrdí, že vývoz elektřiny do zahraničí je „výhodný“. Ale pro koho? Pro české domácnosti, které si večeři připravují na vařiči z roku 1987? Nebo pro ty „menšinové vlastníky“ ČEZu, kteří zřejmě žijí někde, kde se blackouty řeší větami jako „překlop to na záložní zdroj“?

Poučení z krizového vývoje 2.0?

A co pan profesor politologie, osvětový vůdce a premiér v jedné osobě – Petr Fiala? Ten zatím zřejmě sepisuje „Poučení z krizového vývoje“, tentokrát bez sovětské armády, ale s podobnou dávkou zmateného alibismu. Místo prověrkové komise – pár tweetů. Místo vysvětlení – „nebudeme spekulovat“. Místo odpovědnosti – „čekáme na šetření“.

Český blackout tedy nebyl jen výpadkem proudu. Byl i výpadkem komunikace, odvahy a odpovědnosti. Elity, které jinak komentují každé kafíčko, každého influencera, každý status o inflaci, se teď raději ponořily do tmy. Možná nečekaly, že ta metaforická tma, kterou kolem sebe šíří, jednou přijde i fyzicky.

Zhasli jste, přátelé. Ale my si to pamatujeme. I potmě.

 

Spekulace místo informací? Proč se veřejnoprávní média přibližují bulvárním médiím a co s tím dělat

Spekulace místo informací? Proč se veřejnoprávní média přibližují bulvárním médiím a co s tím dělat

Červenec 08, 2025

Veřejnoprávní média si zaslouží zvláštní důvěru. Jsou placena z kapes občanů a mají proto fungovat jinak než komerční tisk – mají být přesná, vyvážená, opřená o fakta a především nezávislá na tlaku reklamy a tzv. „klikací“ ekonomiky. Jenže když člověk čte nebo poslouchá zprávy Českého rozhlasu nebo České televize, často se nestačí divit. Příkladem budiž poslední analýza Radiožurnálu k výpadku české elektrické sítě z minulého týdne. Nejde přitom o to, co všechno v textu zazní, ale co v něm chybí – a jak lehce se manipuluje důvěra veřejnosti spekulací maskovanou za odborný komentář.

Článek na iRozhlas.cz s názvem: Havárie byla hlavně souhra okolností…odráží standardní novinářskou snahu nabídnout odpovědi rychle. Jenže v honbě za tím „co nejdřív“ se vytrácí to podstatné – hloubka, ověřená fakta a novinářská poctivost. Ve chvíli, kdy vyšetřování výpadku stále probíhá, a kdy experti sami přiznávají, že přesné příčiny zatím nejsou známy, vystupují „odborní komentátoři“, kteří neváhají naznačovat příčiny nebo zpochybňovat odpovědnost zahraničních sítí. To není žurnalistika – to je dohadování.

Jak může právě „odborník“ kterého oslovil právě Český rozhlas, přesně vědět, co způsobilo blackout ve Španělsku, když i technici z evropské přenosové soustavy hovoří o týdnech a měsících analýz? Kdy se spekulace stala měřítkem veřejnoprávnosti?

Stejný problém se týká například i Otázek Václava Moravce. Sledovat tuto diskusi je čím dál víc jako dívat se na šachovou partii, kde se hosté předhánějí v tom, kdo elegantněji zamaskuje, že vlastně nic neví – ale mají na všechno názor. A my za to platíme. Každý měsíc.

Zarážející je především to, že obsahově se veřejnoprávní rozhlas i televize začíná přibližovat komerčním médiím typu Novinky.cz. Lukačovičův Seznam se netají tím, že jeho cílem je maximalizace čtenosti – a tedy i reklamy. Proto sází na senzaci, rychlost a jednoduchost. Je to jeho role na mediálním trhu. Ale proč má stejný přístup veřejnoprávní médium, které má mít jiný smysl existence?

Otázka je jednoduchá: jaký je dnes vlastně rozdíl mezi Novinkami a kupříkladu Českým rozhlasem, pokud jde o kvalitu informací? Jeden je zdarma, druhý je placený z povinných koncesionářských poplatků, které jsou ještě nehorázně navýšeny – ale informačně i jazykově to začíná splývat. Když veřejnoprávní médium nedokáže nabídnout kvalitnější, ověřenější a hlubší informace než portál závislý na reklamě, pak něco selhává. A ne jen jednou.

Z těchto důvodů je třeba vážně diskutovat o změně modelu financování veřejnoprávních médií. Povinné poplatky nemají opodstatnění, pokud instituce, které z nich žijí, nedokážou svou roli plnit lépe než jejich komerční protějšky. Místo toho by mělo být zváženo jejich zestátnění a přímé financování ze státního rozpočtu. Tím by odpadla iluze nezávislosti na politice i trhu – a zároveň by bylo možné nastavit přísnější kritéria kvality a odpovědnosti.

Veřejnoprávní médium má být jiný druh novinařiny – pomalejší, ale přesnější. Ne první, ale nejlepší. Pokud si tento rozdíl přestaneme hlídat, stanou se z veřejnoprávních institucí jen drahé napodobeniny bulvárních médií. A pak přichází na řadu zásadní otázka: proč bychom je vlastně měli platit?

Slušní lidé našeho národa: Románová črta ze současnosti

Slušní lidé našeho národa: Románová črta ze současnosti

Červenec 07, 2025

Slušnost. Krásné, zvučné to slovo. Voní jako starý papír Masarykových spisů, jako levandule v babiččině skříni a jako pomněnky zasazené do krásy prvorepublikového gentlemana. Ano, ta naše česká, elegantní, mírná a vždy decentní slušnost – pravá vlastenecká značka, kterou si dnes přivlastnil kde kdo.

Slušný je přece Pavel Blažek. Nepohnul brvou, když byl načapán v kavárně s člověkem, jehož jméno voní po spravedlnosti jako pivnice v poledne po karbanátkách. Je to muž zásad, který na otázky odpovídá s takovou noblesou, že i Orwell by měl radost. Dle jeho vlastního chápání je slušnost totiž především schopnost mlčet – ideálně o tom, co vás neohrožuje. A hlavně: občas se sejde s někým pochybným? Ale prosím vás, co je dnes pochybný člověk? Slušnost nadevše i přes Bitcoiny.

A co Vít Rakušan? Ach, to je jiná elegance. Když mluví, zní to, jako by vás uklidňoval hlas automatického rozhlasu před nárazem do zdi. A když čelí aférám? Neztrácí úsměv, jako by šlo jen o drobnou závadu na kreditu důvěry. A hlavně – vždy přece jedná v zájmu bezpečnosti. Takže ne, on není jen slušný. On je institucionálně slušný, což je něco jako být rytířem slušnosti 21. století po vzoru Dozimetru.

Ale nezapomínejme na klasiky. Radovan Krejčíř – slušný muž, co miloval svou matku, dokud mu neutekla z dosahu. Ano, občas nějaké to vydírání, vražda nebo pokus o převrat v Jihoafrické republice, ale nikdy nezapomněl popřát v televizi hezké Vánoce. A František Mrázek? Muž, který miloval hudbu, měl rád pořádek a na rozdíl od některých dnešních politiků uměl vyjednávat. Sice občas skrze hlavně zbraní, ale kdo jsme my, abychom soudili způsoby?

A pak je tu Pavel Novotný. Ten je tak slušný, až se mu z úst řine proud upřímnosti, který by urazil i dlaždiče. Ale on aspoň říká, co si myslí! Co na tom, že to někdy připomíná slovník opilého Švejka? V dnešní době je upřímnost přece taky forma slušnosti, zvlášť když na vás křičí z Twitteru ve tři ráno. Nyní ale již v base, slušný to člověk. Nemyslíte?

Zdá se, že jsme se vrátili do časů první republiky – ale ne skutečné, ale té literární, té ideální, kterou si dnes malujeme jako omšelý plakát na zdi zchátralého hostince. V ní byli všichni tak nějak slušní, hlavně když se tvářili vážně a chodili na správné večírky. Dnešní slušnost už není otázkou činu, ale rétoriky. Můžete být prohnilý jako sklep ve vlhké vile, ale pokud mluvíte klidně a máte správný oblek, jste za slušňáka. Slušní lidé jsou přeci Spolu.

A tak jsme se naučili, že slušnost není ani morálka, ani poctivost, ani odpovědnost. Je to štítek, který si na sebe každý přilepí, když zrovna potřebuje vypadat jako hrdina vlastního PR románu.

Ale nezoufejme. Jak říkal starý dobrý Karel Čapek – „nejvíce si musíme dávat pozor na slušné lidi, protože ti obvykle nejdřív slušně zatlučou hřebík a až pak se ptají, koho to vlastně přibili.“

Tak hlavně, že máme slušné lidi.

 

„Demokracie po česku“: Mlč, poslouchej a hlavně nevyčnívej

„Demokracie po česku“: Mlč, poslouchej a hlavně nevyčnívej

Červenec 03, 2025

V české společnosti se pomalu, ale jistě usazuje nový druh režimu. Není to diktatura v klasickém smyslu – zatím se nezavírá do táborů a nejsou slyšet tanky v ulicích. Ale realita Fialovy éry nese znaky autoritářské moci, která se zaštiťuje prázdnými frázemi o svobodě a demokracii, zatímco dusí každý náznak odlišného pohledu, českou ekonomiku, životní úroveň občanů a nebezpečně militarizuje v zájmu cizích sil.

Svoboda slova s hvězdičkou
Zatímco se vláda Petra Fialy ohání euroatlantickými hodnotami, v každodenní praxi platí jedno prosté pravidlo: říkej to, co je schválené. Vyjádřit kritický názor na zahraniční politiku, NATO, EU, nebo dokonce zpochybnit směr ukrajinské podpory, může znamenat profesionální sebevraždu. Učitel, vědec, novinář, lékař, úředník – všichni dnes vědí, že je lepší držet se linie. Jinak se může stát, že vám někdo „náhodou“ zruší smlouvu, že najednou přestanete být vhodní pro veřejný prostor.

Ztráta suverenity jako nová norma
O klíčových rozhodnutích pro naši zemi se dnes z velké části rozhoduje mimo ni – a není to žádná „konspirační teorie“. Vlivové síly předchozí administrativy USA s "deep state", Evropská unie a "spojenci" z NATO udávají směr, zatímco Fialova vláda ho poslušně a fanaticky kopíruje. Co dřív bylo označováno jako „slouhovství“, se dnes prodává jako „pevné zakotvení v hodnotových blocích“. Realita? Česko je vazalem bez vlastního hlasu.

Média – hlas jedné "pravdy"
Česká mediální scéna hlavního proudu se změnila v nereflektovaný nástroj reprodukce jediného názoru. Hlavní deníky, veřejnoprávní televize, většina zpravodajských portálů – všude slyšíme totéž. Kdo vybočí z řady, je označen za „dezinformátora“, „proruského trolla“, „čínský vliv“, případně rovnou za „nepřítele demokracie“. Internetové weby, které publikují jiný pohled na svět, jsou bez soudu blokovány. To vše ve jménu „boje proti lžím“. Jenže kdo určuje, co je lež? Fialova autoritářská vláda slouhů.

Militarizace versus zdravotnictví v troskách
Zatímco se miliardy posílají na agresivní zbrojení a podporu cizích režimů, čeští pacienti často marně hledají základní léky. Antibiotika chybí, antidepresiva nejsou, dětské sirupy se nedají sehnat. Výmluvy na „dodavatelské řetězce“ už nikoho neuklidní – v zemi, která kdysi měla silný farmaceutický průmysl, je to symptom hlubšího úpadku: stát už není schopen zajistit ani základní potřeby svých občanů. Hlavním cílem Fialovy junty je posílit cizí politické zájmy a nakrmit jejich vojenskoprůmyslový komplex. Navýšení vojenských výdajů na 5% HDP je spolehlivou cestou k dalším válkám. Fialova vláda nám to svými kroky jasně ukazuje a je nutné těmto krokům zamezit!

Kulturněpolitická válka a přepisování historie
Památky a symboly minulosti mizí pod rýčem ideologické čistky. V Litoměřicích byl zbourán památník rudoarmějce, který připomínal osvobození Československa od nacismu. V Praze – Řeporyjích byl naopak vztyčen pomník Vlasovcům, kteří kolaborovali s nacisty. Přepisování historie ve jménu „nové orientace“ vede k popření základních dějinných faktů – a k politickému a morálnímu zmaru společnosti.

Bonzáci zpět na scéně
Aby toho nebylo málo, vrací se i stará známá figurka – udavač. Dnes se mu říká „aktivní občan“, který upozorňuje na „závadný obsah“. Často na sociálních sítích a jsou i motivováni ze strany ministerstva vnitra. Tito moderní inkvizitoři mají plnou podporu státu a nezřídka i granty na „boj s dezinformacemi“. Stačí udání – a web zmizí, pracovní místo je ohroženo, jméno je očerněno. Připomíná vám to něco? A co přitom prezident? Paradoxně, zatímco prezident Petr Pavel prezentuje svou minulost jako „odčiněnou“, faktem zůstává, že členství v KSČ a výcvik ve vojenském zpravodajství komunistického režimu mu nijak nepřekážejí. Právě naopak – dnes je oslavován jako garant demokracie. Dvojí metr nikdy nebyl tak zjevný.

Závěr: Demokracie ano, ale jen ta schválená
Režim Petra Fialy není diktaturou v klasickém smyslu. Ale je to autoritářský militaristický režim, který se bojí hlasu lidí. Režim, který potlačuje pluralitu, zneužívá strach a přepisuje realitu podle potřeb elity.

 

Fialův režim maskovaný demokracií

Fialův režim maskovaný demokracií

Červenec 03, 2025

Zatímco se Česko připravuje na klíčové volby do Poslanecké sněmovny, veřejnost sleduje se zatajeným dechem další epizodu rozkladu důvěry ve stát – tzv. kauzu Bitcoinů, která vrhá stín na vládní kruhy a bezpečnostní složky. V kombinaci s už dříve nastolenými autokratickými prvky Fialovy vlády se rýsuje obraz režimu, který se už ani nesnaží skrývat svoji vůli po informační a mocenské dominanci.

Když vláda Petra Fialy v roce 2022 zablokovala několik webů s odkazem na „dezinformace“, tvrdila, že se jedná o výjimečný krok v mimořádné situaci. Dnes, tři roky poté, je zřejmé, že to byl začátek nového normálu, nového režimu. Mechanismus cenzury zůstal – jen se sofistikoval a institucionalizoval v rámci tzv. KoStraKoV (Koordinátora strategické komunikace vlády O. Foltýna). Ten sice nemá oficiální pravomoc zakazovat obsah, ale vytváří prostředí, v němž platformy a novináři vědí, co „se smí“ a co „už je za čárou“. Efekt je stejný – autocenzura, strach, ticho a vydávání komunikačních karet.

Nedávné úniky dat a podezřelé transakce spojené s kryptoměnami, které mají zasahovat i osoby napojené na státní instituce či vládní strany, jsou přímo výbušné. Místo vyšetřování, otevřenosti a veřejné diskuze ale přichází mlčení, bagatelizace a opět – útok na ty, kdo o kauze informují. V některých případech jsou označeni za „dezinformátory“, aniž by se kdokoli pokusil jejich zjištění věcně vyvrátit. Nová ministryně spravedlnosti s pochybným akademickým titulem E. Decroix má jasný úkol: kauzu kolem Bitcoinů uklidnit a uklidit.

Je příznačné, že podobné aféry zažívaly i vlády s autoritářskými sklony – kauzy byly ignorovány, umlčovány a překrývány „strategickou komunikací“. Vláda, která se dříve oháněla transparentností, dnes využívá státní komunikaci k zahlazení nepohodlné pravdy a odvádění pozornosti jinam. Například k evergreenu s názvem Čapí hnízdo.

Jak se blíží volby do Poslanecké sněmovny, atmosféra houstne. Kritické hlasy čelí stigmatizaci, nové strany a hnutí jsou automaticky spojovány s „hrozbou pro demokracii“, případně za páté ruské kolony nebo proruské šváby. KoStraKoV přitvrzuje rétoriku a média čelí zvýšenému tlaku, aby „nevytvářela paniku“. Mezitím pokračují pokusy omezit svobodu projevu zákonnou cestou – například návrhy na zákaz komunistických a „jiných“ symbolů, včetně srpu a kladiva. Případně přes různé ověřovatele faktů na sociálních sítích, jako například Demagog. Ti určí, zda je váš příspěvek označen za „závadný“ nebo nikoliv. Samozřejmě dle jejich nejlepšího vědomí a svědomí – absolutní pravda, ale neexistuje. Nebo snad ano?

Je paradoxem doby, že liberální vláda používá neliberální prostředky ve jménu obrany demokracie. V souběhu s těmito jevy přichází vládní propaganda, často prezentovaná jako „komunikační strategie“. Není výjimkou, že oficiální vyjádření kabinetu zcela popírají realitu, například stav státních financí, energetické politiky nebo vlivu Evropské unie na domácí legislativu. Pravda se stává nástrojem výkonu moci, nikoli cílem diskuze.

V situaci, kdy vláda:

blokuje média bez soudního rozhodnutí,

delegitimizuje opozici nálepkováním,

zamlčuje závažné aféry s dopady na veřejné finance,

obnovuje principy cenzury skrze pseudonárodní „komunikační centra“,

kriminalizuje historické symboly a ideové oponenty,

...je nutné otevřeně říci: došlo ke změně systému. Ne takové, o které by hlasoval parlament, ale takové, která se udála skrze mocenskou praxi. Systém Fialovy vlády není totalitní – ale přestal být plně demokratický a má jasné autoritativní prvky.

V kontextu blížících se voleb by si občané měli položit otázku: Nejde jen o to, kdo vyhraje. Jde o to, zda volby probíhají v prostředí férové soutěže, nebo v podmínkách tiché manipulace a tzv. studených pučů, kde je veřejný diskurz řízen ze shora a pravda podmíněna „bezpečnostním zájmem“. Skutečná demokracie nespočívá v tom, že jednou za čtyři roky vhodíme lístek. Skutečná demokracie znamená moci mluvit, kritizovat, být slyšen – a nebát se.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy