Rozhovor se sociologem, analytikem a publicistou Janem Klánem nejen na téma lidských práv v České republice.

Desátý prosinec je podle kalendáře OSN označován jako Den lidských práv (Human Rights Day). Děje se tak na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. O ni se zasloužila Anna Eleanor Rooseveltová, jako předkyně výboru, jež připravoval text deklarace, a jako první žena ve funkci americké velvyslankyně USA. Pro deklaraci hlasovalo 48 z 58 z tehdejších členů OSN. Onoho 10. 12. 1948 se Československo, Polsko, Sovětský svaz a Ukrajina zdržely hlasování, Československo se připojilo až později. Od roku 1950 se 10. prosinec stal oficiálním svátkem v mezinárodním kalendáři OSN. Jak vnímáte 10. prosinec 2023 Vy?

Doplním, že První dáma OSN byla taky neteří amerického prezidenta. A pokud jde o můj pohled na Den lidských práv v Česku, jsem skeptický. Dochází zde k porušování lidských práv. Česko je zemí, kde roste autoritářství a populismus, a to zásluhou stran, které se nazývají občanské.

Opravdu?

Pokud se budeme držet definice populismu přijaté Tony Blair Institute for Global Change, tak je to Občanská demokratická strana, která se stává populistickou.

Ale za populisty media hlavního proudu považují u nás Věci veřejné, ANO a okamurovce. To by bylo překvapivé.

Institut zkoumá populismus podle rétoriky představitelů stran a jejich vůdců. Existují tři proudy: kulturní populismus, socio-ekonomický populismus a anti-establishment populismus. Ten první odmítá lidi jiné kultury ve většinové kultuře. Ten druhý všechno a všechny srovnává s typickým člověkem a ten poslední odmítá to, co kážou elity v čele institucí. ODS se cestou svých představitelů hlásí k tomu poslednímu proudu.

Ale tihle populisté také hovoří o tom, že všichni ostatní jsou zkorumpovaní a oni to změní, když budou u moci.

Ano, tohle ale není rétorika ODS. Když se vezmou jejich kauzy od 90. let, to je strana, kde korupce je genetická a je skrytým programem. Proto o korupci nemluví a neměly boj proti ní ani v programu do posledních parlamentních voleb a nemají ji ani v programu Spolu. Konečně lídr Spolu kandidátky, disident A. Vondra, si nikdy nevšiml korupce v jeho úřadu zhmotněné jako Promopro, kterou otec-zakladatel TOP-09 a 12. předseda lidovců M. Kalousek komentoval jako „…standardní odhalení nestandardní zlodějny.“ ODS se staví proti mezinárodním organizacím jako je Evropská unie nebo OSN.

Takže ODS a Spolu nejde věřit?

Přesně tak. Jak předseda ODS, tak i koaliční strany se zastaly ministryně obrany, když chtěla, aby ČR vystoupila z OSN, případně aby byla OSN zrušena. To by samozřejmě znamenalo světový chaos asi i výrazné omezení agendy lidských práv rámované 10. prosincem. Oni prostě chtějí ničit národní a mezinárodní instituce, které jim právě nevyhovují. Takto i česká transformace byla soubojem institucionálních ekonomů a názoru ODS, že nejlepší rámec je zrušení rámce. Důsledky pociťujeme dodnes.

Máte na mysli to „zhasnutí“ pro potřeby privatizace?

Ano, to, co připomíná Formanův film: Hoří, má panenko! A příběh s tombolou. ODS i A. Vondra by mohli ten příběh bagatelizovat filmovým dialogem nad zmizelou tombolou: „Podívejte, oni lidi dobře vědí, když si to rozkradli, že to nemůžou vyhrát. A tak moc dobře vědí, že jsou všichni podezřelí. Lidi nejsou hloupí, nejsou hloupí. Nepodceňovat, pánové, nepodceňovat lidi. Ano, nepodceňovat, lidem musíme věřit. Ano, nepodceňovat a věřit lidem.“ Cynismus ve stylu 5demoliční vlády: „Lidi, vidíte, že nic není, snížili jsme vám daně, když jsme nemuseli. Stát je rozkraden, takže co chcete. Za všechno může Babiš.“

Populisté svalující vinu na jiného mezinárodně uznatelného populistu?

Půjdeme-li do důsledků, první populistickou stranou u moci byly pražské Věci veřejné a vytáhla je tam ODS vedená P. Nečasem. A. Babiš také hovoří o tom, že jej stvořili občanští demokraté. Nemohou se tedy divit. A konečně, to, co se odehrává po nástupu ODS k moci po volbách v roce 2021 má prvky autoritářství. ODS aspiruje na to být vedoucí silou ve společnosti i ve státě. Kdo říká něco jiného než jejich media hlavního proudu, je nálepkován jako dezinformátor. Přitom tato media vlastněná kapitálem určují témata, o kterých budou informovat. Témata, která se nehodí do představy Česka vedeného chaotickými a neprofesionálními neokonzervativci a neoliberály, nikdo v těchto mediích neotevře.

Můžete být konkrétnější?

Můžeme mluvit například o válce na Ukrajině. Objektivnost sdělovacích prostředků by neměla znamenat sdělovat polopravdu nebo pololež, ale fakta. Když oligomedia převezmou celou zprávu jedné nebo druhé agentury států spolu válčících a nechají je komentovat experty, kteří o věci vědí jen o něco více než ten, kdo tu zprávu přepsal, tak se k faktům nedostaneme. Mnohdy máme jen komentovanou cizí propagandu.

Čtu se zájmem týdeník The Economist, který reflektuje americké ekonomické a politické zájmy. Vždy čekám, co a v jaké podobě se z nového čísla objeví v českých oligomediích. Teprve až když toto západní medium začalo být kritické k Ukrajině, začala být kritická i česká oligomedia.

Poziční, opotřebovávací, a tedy totální válka se rozhoduje v logice teorie potenciálů: zvítězí ten, který dokáže rychleji, anebo vydrží déle uhrazovat ztráty. Je to souboj velikosti národů a velikosti a výkonnosti ekonomik, jak o tom už za ODS idealizované první republiky psal ruský legionář píšící pod pseudonymem Stanislav Yester. Jenže z jeho díla nám 5demolice nabízí v posledních dvou letech spíše jeho program na kuratorium pro výchovu. Také proto se možná 5demoliční vláda tváří jako Strana národní jednoty autoritativně se prohlašující za ten nejdemokratičtější proud v zemi. Inu, informační autoritáři tolerantní ke korupci.

Děkuji za rozhovor

Legendární projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku v novém podání.

1) My nemůžeme, nejsme proti stávkám, ale co nám pomůžou jenom kritici. Vždyť my víme, že v Praze nebo v Brně či jinde, kolik je tam špíny, tedy korupci mám na mysli, kolik je tam úplatků, to můžeme změřit, víme to, no k tomu nepotřebujeme, aby nám to někdo říkal. My víme taky, kdy to bude policie realizovat, kolik na to máme, jestli na to vůbec máme, jestli to vůbec můžeme udělat, mám na mysli různá ta protikorupční hnutí. Ale my potřebujem, aby vzali, prostě aby se na policii sebrali řekněme a šli vyčistit konečně tu Stoku, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli prostě, odstraňte korupci, jinou korupci v Brně nebo něco jiného takového.

2) Nechť se lidé vyjádří, ale nemůže si někdo myslet, že jedna skupina, že jejich myšlenka musí být proti vůli všech ve vládě uplatněna. To se nedá nic dělat. A jsou ale takoví lidé, kteří si myslí, že to je jejich poslání, aby jen tu vládu kritizovali, znepokojovali a požadovali, aby se jednalo podle toho, co oni si přejí. A ne jinak.

3) Přišel jsem k jedné paní, byla to bankovní úřednice, skončila v bance, její muž byl traktorista na sociálních věcích, dělal ve vládě. Měli tam bojlery, já nevím asi deset tisíc měli těch bojlerů, těch brojlerů, a měli sedm prasat, no. No tak s ní mluvím o tom, jak to dělá, kdo dělá, říká děti pomáhaj, všichni pomáháme a tak dál. Já říkám na to, no tak mi taky jako se snažíme pěstovat taky, my máme, my pěstujeme koně. Ona se tak zarazila a dívá se na mě, koně, jak to, proč koně? Já říkám bílý koně.

4) Tedy je vidět že ty lidi myslí obdobně, no ale reagujou na danou situaci, na danou situaci prostě tak aby se, hledají jak se mít lepší! Co udělat pro to, aby se měli lepší. A my jsme to trochu přehnali, my už jsme příliš, bych řekl, zparchantěli. A doba žádá, aby nás, doba nás z toho Dozimetru vyvádí. A budeme nuceni něho podstoupit, jestli chceme obstát. My jsme si zvykli už na rok, všechno jako by to bylo zapsaný v kalendáři, co bude, kdy pudeme na to, kdy poděláme to, kdy koupíme Nutellu, a tak dál, a tak dál. Jinde to tak není, nikde. Jinde se musí prostě ty lidi rvát, i v tom sociálním kapitalismu.

5) Dnes je nespravedlivý rovnostářství, krajně nespravedlivý. To je to hlavní, s čím se musíme rozejít. Rovnostářství, já už to říkal ráno, platilo tehdy, když šlo o to, aby každý se najed´, někde bydlel, něco na sebe oblékl, do něčeho se obul. To bylo správný. Ale dnes, jestli bude mít takový auto, makový, takový byt, onaký byt, takový nábytek, onaký nábytek, to musí být na základě výsledků jeho práce, jeho příjmu, jeho mzdy a ta mzda musí být spravedlivá, a to je jeden z kardinálních problémů, před kterým stojíme. Abychom byli schopni říct každému, tys udělal toto, přísluší ti toto, tys udělal to, přísluší ti to.

6) Podle toho co dělám a jak dělám, musím brát peníze. A to, tohle pomoc, tohleto, tu atmosféru vytvořit, pomoci vytvořit, to je to nejdůležitější, abych tak řekl, aby lidé chápali tuto nově, ale správně chápanou spravedlnost, že žít může každý tak, pokud samozřejmě nepotřebuje sociální pomoc, jak kvalitně a výkonně pracuje. A jak bude žít, co si za to pořídí, co si koupí, no to už my nemůžeme určovat, to bude určovat on. Jeden si postaví domek, druhý si koupí první auto a potom teprve domek, třetí pojede na zájezd někam, čtvrtý já nevím to dá do toho, pátý do toho, to už my těžko určíme, to už je svoboda toho člověka, i když se budeme snažit to nějak ovlivňovat, cenama a jinými formami.

7) Vidíte v Polsku. Tam se vytvořila situace, že ti, kteří vyhráli volby, vládnout nechtějí, poněvadž ví, že by to líp nedělali a je lepší a snazší kritizovat než vládnout. No a ti kteří prohráli a leží na nich, aby vládli, ti zase musí se na všechny strany dívat, za jakých okolností to bude a jestli je to vůbec možný. Víte, jaká tam diskuze probíhá.

8) Složitý záležitosti jsou to. A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: né my si to přejem´, to je ten lid, to žádá taky, my s tím souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli a ne prostě, aby my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě neměli jediný, jediné slovo podpory.

Máme za sebou bujaré veselí, jásot, pochody, demonstrace i skandování. To vše jsme mohli vidět při oslavách 17. listopadu 1989. Naprosto byl zastíněn 17. listopad 1939, který vlastně určil název onoho dne, jako Mezinárodní den studentstva. Neustále si připomínáme, že žijeme více jak tři dekády v demokratické a svobodné společnosti se všemi jejími klady i zápory. S postupující globalizací však začíná nabývat na síle více negativum, než pozitivum. Vraťme se ale ještě na chvíli na konec listopadu 1989, kdy nastane zlom. Konkrétně se jedná o středu 27. listopadu. Tedy den, kdy se v tehdejším stále socialistickém Československu zastaví všechny stroje, továrny, instituce. Ano, začala generální stávka na podporu demonstrujících Jenže jak je možné, že se dokázala generální stávka uskutečnit a jaké měla nakonec důsledky?

Předně si musíme říci, že generální stávka nebyla v dobách, kdy veškerý průmysl měl pod sebou stát, nic neobvyklého. Podobně tomu bylo i v roce 1948, generální stávka se uskutečnila i v době první republiky. V obou dvou případech umožňovalo vznik generální stávky to, že existovalo většinou státní, chcete-li společenské vlastnictví výrobních prostředků. Z tohoto důvodu se dokázala generální stávka v roce 1989 uskutečnit. Co však nastalo poté, je věc, kterou nikdo nečekal. Po bujarém veselí, hned druhý rok, se Československem začalo šířit, že revoluce vlastně byla ukradena. Ale kým? Zejména západními kapitalistickými státy, protože naši čelní představitelé začali do naší země zvát různé experty na privatizaci státního majetku: tzv. chicagské hochy. Tito experti poté dokázali přijít nejen se šokovou terapií, která nakonec poslední dekádu starého tisíciletí přejmenovala na sprosté devadesátky, ale přišli i s možností, jak oslabit celý státní sektor snižováním vážnosti odborů. Z toho plyne, že pokud by na konci 80. let minulého století alespoň částečně existoval soukromý sektor, tak by ke generální stávce v tak masovém měřítku vlastně nemohlo dojít.

Tím se přesouváme do současnosti. V dnešních podmínkách, kdy neexistuje téměř žádné státní vlastnictví, tak ani nelze uskutečnit generální stávku v rozsahu roku 1989. Nebo si snad dovedete představit, jak soukromý sektor povolí stávkovat? Ten vám spíš řekne, že zítra už nemusíte chodit do zaměstnání. Nebo odvětí, ať si na stávku vezmeš dovolenou. Nefunkční a roztříštěné odbory tomu všemu napomáhají. Tohle jsou následky generální stávky z roku 1989 na podporu změn ve společnosti. Z výše uvedeného myšlenkového experimentu nám tedy plyne, že pokud bychom chtěli dnes uskutečnit generální stávku, tak jako v roce 1989, musíme mít nejprve většinu výrobních prostředků státních. Ano, aby se mohlo bojovat proti kapitalismu, tak je zejména nutné provádět zestátnění výrobních prostředků. To ale není zdaleka všechno. I když budete mít státní vlastnictví, tak ke generální stávce nemusí vůbec dojít a to za předpokladu, že výrobní prostředky budou fungovat pro všechny obyvatele.

90. léta 20. století byla pro někoho prostá, pro jiného sprostá. Obrovské uvolnění napětí a zábran však dovedlo naši zemi na pokraj biliónového zadlužení, které nemá v historii naší země obdoby. I to je jeden z negativních faktorů oné generální stávky roku 1989, která to možná myslela dobře, ale nakonec vše dopadlo tak, jak jsme vlastně nechtěli. Návraty do dob minulých nikam nevedou a jedině zavádění socialistických prvků do společnosti nás osvobodí od úplného zničení. Prolínání individualismu, honby za ziskem, úspěchem totiž neprodukuje zisk pro celé společenství, ale zejména pro vlastníky a akcionáře továren, firem či společností, které ovládají chod globalizace.

Když před 34 lety končil tehdejší režim, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k restauraci kapitalismu. Jak je možné, že se tak stalo? Ještě začátkem roku 1989 tehdejší sociologické výzkumy ukazovaly, že ve společnosti stoupá nespokojenost. Sociologové té doby upozorňovali vládnoucí elity, že se tehdejší KSČ čím dál více odcizovala veřejnosti. Nicméně politické elity tyto výzkumy vnímaly jen velice okrajově a myslely si, že vše bude fungovat dál, jen pod rouškou demokratizace a přestavby tehdejší společnosti. Skutečností bylo, že se projevy politické elity o úspěšné současnosti a probíhající přestavbě odlišovaly od reality, která měla mnohé dnes všeobecné známé vady a žádná přestavba nebyla dostatečně hluboká. Lidé začali volat po změně a v odpovědích sociologům říkali, že přestavba neprobíhá dostatečně a je poměrně pomalá.

Pokud nahlédneme do sociologických výzkumů z května roku 1989, tak zjistíme, že na otázku, zda je v ČSSR politický systém demokratický, odpověděla polovina respondentů, že ano a druhá polovina, že nikoliv. S tím rovněž souvisela otázka, které opoziční organizace by měly mít své zastoupení v Národní frontě. Nejčetněji lidé odpovídali, že neví. Zaznívaly i odpovědi, že by své zástupce v Národní frontě měla mít Charta 77 a jiné neformální skupiny. To, že na jaře před 30 lety byl požadavek hluboké přestavby oprávněný, vyplývalo jak z neutěšeného stavu životního prostředí, z pomalého zavádění inovací a také z nedostatku svobody a demokracie.

V průběhu roku 1989 bylo čím dál více patrné, že většina lidí začíná tehdejší systém hodnotit velice kriticky. Ať už se jednalo o otázku ekologie nebo politických svobod. Rovněž volání po demokratických reformách bylo čím dál hlasitější nejen ze strany opozice ale i členů KSČ. Víc a víc lidí začalo odmítat i článek 4 tehdejší Ústavy o vedoucí úloze KSČ ve společnosti, protože KSČ nestačila adekvátně reagovat na změny ve společnosti. Nicméně přesto 50 % tehdejších respondentů uvedlo, že vedoucí úloha KSČ je ve společnosti potřebná. Je ovšem možné, že právě v této otázce se respondenti obávali říci otevřeně svůj názor a podpora zachování vedoucí úlohy strany byla ještě menší. 50 % respondentů také zpochybňovalo správnou realizaci vedoucí úlohy KSČ. To znamená, že lidé chtěli změnu vedoucí úlohy KSČ směrem k demokratizaci a nechtěli už trpět nadvládu politbyra, ačkoli se lišily jejich názory na to, zda má být nastolena celková pluralita nebo jen demokratičtější vláda KSČ. Zajímavé bylo zjištění, zda občané chtějí, aby se podniky vracely do soukromých rukou. Téměř 70 % respondentů odpovědělo, že by k tomu nemělo dojít. To je v ostrém rozporu s tím, co přišlo v následujících letech.

Přišel listopad 1989, který znamenal konec tehdejšího systému. Občané ale i tehdy stále chtěli socialistickou cestu, nebo něco mezi socialismem a kapitalismem. Kapitalistickou cestu, kde jsme v současné době, tenkrát chtěl jen zanedbatelný zlomek lidí (3 %). V tom, že socialistické státy sovětského typu prohrály v globálním soupeření s kapitalismem, hrál velkou roli i fakt, že se tehdejší politické elity neřídily tím, co tenkrát zjišťovali sociologové.

Česká republika a její 5D vláda se neustále rozmýšlí, zda dostavět jadernou elektrárnu Dukovany. Několikrát bylo vypsáno výběrové řízení na dodavatele reaktorů. Nejprve tak učinila vláda Andreje Babiše a nyní vláda Petra Fialy. Zprvu se zdálo, že výběrové řízení půjde naprosto hladce a korektně. Mohl se přihlásit kdokoliv. Tedy kupříkladu i ruský Rosatom nebo jaderná společnost CGN z Číny. Tato skutečnost ale začala vadit zejména pravicovým politikům, například T. Czerninovi z TOP 09 nebo M. Hilšerovi, kteří tuto skutečnost začali ideologicky napadat. Ruská jaderná technika měla být dle jejich slov bezpečnostním rizikem. Pravděpodobně z hlediska špionáže (už vidím, jak by nás Rosatom sledoval). Šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová k tomu řekla, že ruský projekt bude určitě technicky na vysoké úrovni, ale pravděpodobně bychom to nedokázali uhlídat dle západních STANdardů. Ze snahy zvýšit energetickou soběstačnost se stalo politické téma. Jak se ale staví jaderné reaktory, nám nyní ukázalo mnohdy politiky, ale i komentátory zavrhované Slovensko.

Jaderná elektrárna Mochovce se začala stavět ještě v době reálného socialismu (1. 10. 1983), po převratu roku 1989 byla stavba pozastavena a následně obnovena. Jaderné reaktory jsou zde typu VVER. Tedy sovětské, dnes ruské, konstrukce. Jedny z nejbezpečnějších reaktorů na světě. Jsou rozšířeny zejména v Evropě, ale i jinde. Nikomu nevadilo, že v této elektrárně je právě tento typ reaktoru. Ten samý, které stojí v našich dvou JE Dukovany a Temelín. Proč tedy nikdo z našich politiků neprotestuje proti tomu, že na Slovensku dostavěli a spustili na plný výkon nejmodernější ruský typ reaktoru VVER? Ticho po pěšině. Dokonce mlčí i lidový prezident Petr Pavel. Nenápadně se ale připravuje přihrání naší jaderné bezpečnosti nebezpečnému americkému podniku Westinghouse, který byl již v bankrotu. Ideologie až na prvním místě, bezpečnost a nákladnost na druhém. To je heslo 5D vlády!

Česká republika si na dostavu nějakého toho jaderného reaktoru asi ještě počká. Pokud pomineme ideologicky zabarvené výběrové řízení, tak zjistíme, že reaktory se dostaví až někdy po roce 2035. To Slovensko tuto věc stihlo v rekordním čase i s přerušením stavby. I přes zpoždění, které bylo více jak 10 let, se jedná o úžasný příběh, jak potvrdil ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Rafael Grossi. Navíc pokyn k dostavbě 3 reaktoru dala vláda R. Fica v roce 2009. O to více může Slovensko slavit. Na Slovensko čeští pravicoví politici poukazují jako na vazala Moskvy podobně jako na Maďarsko. Jenže obě tyto země se snaží být na vysoké úrovni v oblasti jaderné technologie. A kdo jiný tohle dokáže zajistit? Jsou to jen dvě země, které dokáží hrát prim v oblasti jaderné technologie – Rusko nebo Čína. Spuštění dalšího reaktoru typu VVER v Mochovcích dává tomuto tvrzení za pravdu. Za to česká 5demoliční vláda provádí ideologickou jadernou nebezpečnost.