Nepochybuji o tom, že vrtulník Čestmír existoval. Dokonce víme, že na Letné byl veřejnosti předveden konkrétní Black Hawk s registrací OM-BHB. Jenže právě tady začíná příběh, který se pomalu mění v českou verzi Akt X: vrtulník, který jsme viděli, nebyl nakonec vrtulníkem, který byl koupen. Organizátoři sbírky dnes vysvětlují, že původní stroj byl příliš drahý, a proto pořídili jiný Black Hawk z USA.
Dobrá. To je možné a samo o sobě na tom není nic podezřelého. Jenže veřejná sbírka má jeden drobný neduh: peníze poskytuje veřejnost. A ta mívá tu nepříjemnou vlastnost, že se občas ptá, co za své peníze skutečně dostala. Nebo snad nikoliv?
Martin Ondráček, zakladatel Dárku pro Putina, tvrdí, že jiný vrtulník byl skutečně zakoupen, předán Ukrajině a od loňského srpna tam létá (pokud teda ještě létá). Podle jeho vyjádření existují objednávky, dodací listy i evidence ukrajinské armády a iniciativa je připravena tyto dokumenty předložit soudu. Veřejně však výrobní číslo ani další identifikační údaje stroje zveřejnit nechce s argumentem, že jde o vojenskou techniku používanou ve válce. Existují také fotografie a video z předání.
A tady nastupuje stará známá otázka: nakolik má mít veřejnost právo požadovat ověřitelný důkaz, když zaplatila přes sedmdesát milionů korun? Samozřejmě není rozumné zveřejňovat údaje, které by mohly ohrozit vojenskou operaci. O tom žádná. Ale mezi zveřejněním GPS souřadnic vrtulníku v Pokrovsku a větou „věřte nám, dokumenty máme“ existuje poměrně široké území zvané transparentnost.
Thomas Paukner: padouch, hrdina, nebo jen člověk, který se ptal příliš sebevědomě?
Anonymní profil, který na sociálních sítích vystupuje jako Thomas Paukner, šel podstatně dál než k otázkám. Původně totiž tvrdil, že právě letenský stroj mohl být nadále používán v Česku a že Ukrajina vrtulník dostat nemusela. Tento původní text následně stáhl a připustil možnost, že byl skutečně pořízen jiný vrtulník.
To je docela podstatný rozdíl.
Je jedna věc napsat: „Ukažte veřejnosti lépe, co bylo za 72 milionů zakoupeno.“
A úplně jiná věc je napsat: „Možná se tady odehrál jeden z největších podvodů.“
Kdo formuluje tak vážné podezření, měl by mít v ruce mimořádně silné důkazy. Zvlášť když se ukáže, že vrtulník na Letné a později zakoupený vrtulník byly podle organizátorů dva různé stroje, což bylo podle dostupných zpráv komunikováno už dříve.
Položme si tedy důležitou otázku: je tajemný Thomas Paukner slušný člověk?
Nevím. A protože ani není veřejně známo, kdo za profilem stojí, bylo by poněkud komické udělovat mu certifikát charakteru. Slušnost se ostatně neměří počtem lajků ani tím, proti komu člověk právě píše. Pokud zveřejní chybnou informaci, má ji opravit. Pokud položí legitimní otázku, má na ni dostat legitimní odpověď.
To bývalo kdysi označováno za normální veřejnou debatu.
A nyní přichází foltýnovská disciplína: kdo smí pochybovat?
Nejzajímavější na celé kauze možná není ani samotný vrtulník. Je to reakce části veřejného prostoru.
Jakmile se někdo zeptá na peníze, dokumentaci nebo identifikaci vojenského materiálu, velmi rychle může následovat morální třídění obyvatelstva: správný člověk věří, nesprávný člověk pochybuje. Tohle jsme tedy měli za vlády osvětového vůdce Petra Fialy, který měl na ÚV úsek nazývaný KoStraKoV (Koordinátor strategické komunikace vlády) jemuž velel O. Foltýn.
A tak vzniká něco, čemu bychom mohli ironicky říkat foltýnovská pravda: nikoli pravda podle ověřitelných faktů, ale pravda podle toho, kdo ji právě vyslovuje.
Když něco tvrdí „naši“, má se věřit.
Když se ptají „oni“, už samotná otázka začíná zavánět ideologickou závadností.
Jenže demokracie funguje přesně opačně. Veřejné sbírky, politici, neziskové organizace i média musí snést otázky právě tehdy, když jsou nepříjemné. A jejich kritikové zase musí nést odpovědnost za to, když z otázky udělají bez dostatečných důkazů obvinění.
A co na to Jan Hrušínský?
Tady by mě skutečně zajímal názor Jana Hrušínského.
Ve veřejně dostupných zdrojích jsem nenašel jeho vyjádření ke kauze Čestmíra ani osobně k Thomasu Pauknerovi, takže mu žádný názor vkládat nebudu. Hrušínský se nicméně dlouhodobě veřejně angažuje v politických otázkách a letos například vystupoval na podporu nezávislých médií.
Proto by otázka mohla znít:
Pane Hrušínský, je Thomas Paukner slušný člověk?
A ještě lépe:
Je slušný člověk ten, kdo klade nepříjemné otázky, ale někdy se splete? Nebo jen ten, kdo klade otázky správným lidem a ve správném politickém směru?
Třeba se jednou dočkáme nějaké nové stupnice občanské slušnosti. Nahoře „správně angažovaný demokrat“, uprostřed „podezřelý pochybovač“ a úplně dole „člověk, který chtěl vidět účtenku“.
Čestmír tedy existuje. Otázky také.
Současná fakta spíše podporují verzi organizátorů, že letenský vrtulník nebyl zakoupen a do sbírky byl následně pořízen jiný Black Hawk z USA, který měl být předán Ukrajině. Iniciativa tvrdí, že má transakční a předávací dokumentaci a je připravena ji předložit soudu.
To ale neznamená, že veřejnost ztratila právo ptát se.
A stejně tak právo ptát se neznamená právo vydávat nedoloženou hypotézu za prokázaný podvod.
Možná je právě tohle největší problém dnešní české debaty: místo dokazování máme tábory. Místo argumentu nálepku. Místo otázky podezření z nesprávného smýšlení.
A vrtulník Čestmír?
Ten se mezitím stal téměř metafyzickým strojem. Vidět ho nesmíme příliš přesně, jeho číslo znát nemáme, ale máme věřit, že létá.
Tak snad alespoň nelétá na foltýnovské palivo jediné správné pravdy. Pokud tedy ještě létá a nebyl už dávno sestřelen. Podobně jako Černý jestřáb.
