Prezident Petr Pavel opět promluvil – a jak už to u generálů bývá, nechyběl důraz na pořádek, bezpečnost a kontrolu. „Demokracie, která se nedokáže bránit, nemá moc velkou hodnotu,“ pravil moudře muž, který celý život strávil ve vojenských strukturách, kde je demokracie asi tak přirozená jako vegetariánství v armádní kantýně. Česká republika se tak může těšit na budoucnost, kdy se bude bránit – možná jen před fiktivními nepřáteli, kteří budou prezidentovi vybráni. A jak víme, taková vojenská demokracie nejlépe vzkvétá tam, kde se dá jednoduše umlčet jakýkoliv nepohodlný hlas.

Demokracie na generálský způsob. Rozkaz je rozkaz!

Není divu, že prezident Pavel chápe demokracii trochu jinak než běžní smrtelníci. Celý život strávil v systému, kde se neposlouchá lid, ale rozkazy shora. A teď, když je na vrcholu, by snad měl změnit svůj pohled? Kdepak! Je přece vždy zásadový. Česká republika potřebuje pevnou ruku, která zajistí klid – a nejen na ulicích, ale i na sociálních sítích. Protože pro vojenské demokraty je sice svobodná diskuse krásná věc, ale jen do chvíle, než se v ní objeví někdo s jiným názorem. Nabízí se vtíravá otázka – kdo zde demokracii vlastně ohrožuje? A kdo ji vlastně chce „bránit“?

Obrana nebo byznys?

Když generál mluví o obraně, může se zdát, že mu jde o bezpečnost státu. Jenže ono to má i jinou rovinu – obrana je totiž skvělý obchod! Česká republika se v poslední době vyznamenala štědrými zbrojními zakázkami, takže není divu, že prezident varuje před nebezpečím a volá po dalším útoku, tedy pardon obraně. Vždyť každé nové hrozby se dají skvěle využít k dalšímu posilování rozpočtu armády – a samozřejmě i zbrojařského průmyslu, kde se točí zajímavé peníze. Když se přidá i „obrana“ virtuálního prostoru, rázem se otevírají dveře ke kontrolním mechanismům, cenzuře a dalším výnosným projektům. V Česku i pro jeho zahraniční spolubojovníky/obchodníky.

Hlasy z Hradu

Lidé si možná mysleli, že si v roce 2023 zvolili prezidenta, ale asi ve skutečnosti dostali vojenského správce republiky. A teď, když hlava státu mluví o tom, že demokracie musí být schopná se bránit, zůstávají otázky – proti komu? Proti občanům, kteří mají vlastní názor? Proti těm, kdo nesouhlasí s linií vlády? Nebo proti všem, kdo se nenechají zastrašit slovními cvičeními o bezpečnosti? A kdo vlastně tyto hlasy formuluje? Ať už je odpověď jakákoliv, jedno je jisté - neměli bychom nechat demokracii odvát militantním větrem, který zavání starým autoritářstvím zabaleným do módního kabátu.

Recenze knihy Marka Hrubce Towards Justice: A Critical Theory of Global Society and Politics. Leiden and Boston, nakladatelství Brill 2025, ediční řada Studies in Critical Social Sciences. Kniha byla publikována také česky: Ke spravedlnosti: Kritická teorie globální společnosti a politiky. Praha, nakladatelství Filosofia.

Kniha o globální spravedlnosti představuje komplexní a hlubokou analýzu (ne)spravedlnosti v různých geografických i historických kontextech světa. Marek Hrubec se zabývá vlivem hlavních faktorů a koncepcí na globální vývoj hlavně v posledním půlstoletí, ale svoji analýzu zakotvuje také v rozborech moderní doby a dlouhodobého vývoje civilizací. Zvláštní pozornost věnuje kritické analýze liberálních a libertariánských přístupů a jejich důsledků, přičemž zkoumá možnosti alternativních přístupů ve formách demokratického socialismu nebo socialistické demokracie.

Práce je cenná také tím, že překračuje omezené západní hledisko pomocí perspektiv globálního Jihu, čímž zdůrazňuje důležitost alternativních pojetí sociální spravedlnosti tam, kde je globální chudí nejvíce potřebují. Autor správně ukazuje, že diskuse o globální spravedlnosti nemůže být omezena na západní přístupy, ale musí zahrnovat i myšlenkové proudy z Latinské Ameriky, Afriky a Asie, kde se formují vlastní emancipační hnutí a teoretické přístupy.

Kritika sociální nespravedlnosti

Jedním z nejvýraznějších přínosů této knihy je její schopnost propojit analýzu historických problémů s aktuálními neopominutelnými současnými výzvami. Autor analyzuje nedostatky liberálních a libertariánských teorií a neoliberální praxe, kterými konečně i v očích široké veřenosti otřásla globální ekonomické krize z roku 2008. To daleko více otevřelo prostor nejen pro neokonzervativní reakce, ale i pro nové směry sociální a politické teorie a praxe. Tato analýza umožňuje čtenářům lépe pochopit vývoj posledních desetiletí a současné konflikty mezi různými ideovými směry a možné cesty k spravedlivější globální společnosti.

Autor zaujímá kritický postoj k převládajícím západním teoriím spravedlnosti a poukazuje na jejich limity, především v oblasti sociální nerovnosti a nespravedlnosti. V tomto ohledu se inspiruje kritickou teorií společnosti, která nabízí širší konceptuální rámec pro analýzu mocenských vztahů, sociálních skupin a tříd a sociálních a ekonomických nerovností. Přitom podobně jako třeba Marcuse navazuje na myšlenku historického zkoumání hegelovských základů, aby bylo možné jít lépe od Hegela k Marxovi a dále k současnosti, což pro něj znamená aktualizaci socialistických teorií v současných globálních výzvách.

Struktura knihy je pečlivě promyšlená a rozdělená do pěti oddílů, které postupně rozvíjejí hlavní argumenty. První dva oddíly se věnují metodologickým východiskům a historickému vývoji kritické sociální teorie, zatímco zbývající tři oddíly nabízejí kritickou analýzu liberálních a libertariánských přístupů, vysvětlují zkušenosti bojů za uznání a formulují alternativní přístupy spravedlnosti ve světě, v různých systémech, kulturách a civilizacích a dialogu i sporech mezi nimi. Marek Hrubec využívá svoji vlastní metodologickou trichotomii kritiky, vysvětlení a normativity, což umožňuje systematické zkoumání tématu.

Běžný čtenář?

Ti, co se věnují globální sociální a politické teorii a praxi, se budou orientovat. Jelikož ale kniha nabízí rozsáhlý teoretický rámec a důkladnou analýzu, její čtivost může být pro některé čtenáře náročná. Autor často používá odborný jazyk a složité koncepty, což je samozřejmě pro vědecký výzkum potřebné, ale může to odradit širší publikum od podrobného čtení knihy. Mojí výtkou je, že už není k dispozici také popularizační výklad teorie, neboť konflikty vyžadují urgentní řešení v praxi. Ale i tak si může běžný čtenář z knihy nemálo odnést. Zvláště pro vědce, studenty a pedagogy v humanitních a sociálních vědách představuje kniha zdroj mnoha informací a poznatků.

Pochopitelně je možné diskutovat s autorem o mnoha bodech a podněcovat ho k tomu, aby dopracoval to či ono. K tomu ještě snad později dojde na odborných seminářích.

Paralely

Recenzovaná dílo není jen pouhá příležitostná kniha, ale výsledek dlouhodobější práce autora na formulování jeho celkové sociální a politické teorie globálních konfliktů a spravedlnosti. Již dříve publikoval v češtině první vydání, které ale hodně dopracoval a aktualizoval, a nyní kniha poprvé vychází v angličtině.

Několik málo českých autoři se v 20. a 21. století pokoušelo o vypracování podobně náročných komplexních teorií společnosti a politiky, ale uspěli spíš jen v omezeném prostoru svých jednotlivých oborů, filosofie nebo sociologie apod. V rozsáhlém mezioborovém výzkumu u nás snesou srovnání T. G. Masaryk nebo J. L. Fischer. Nemyslím tím přesně obsah, ale schopnost potřebného multidisciplinárního záběru s více obory pro vytvoření takové komplexní teorie. Ale vlastně částečně i obsah, protože Masaryk sympatizoval se sociální demokracií, ale uvažoval o socialismu a demokracii v budoucnu, a socialista J. L. Fischer viděl podobnou budoucnost ve svém pojetí taky. M. Hrubec je ale z globálního hlediska sociálně kritičtější než oni, což je dáno taky jinou dobou, v níž žijeme.

Globální Jih

Marek Hrubec svými globálními studii překračuje Česko i střední Evropu. Má zkušenosti z mnoha desítek výzkumných pobytů v Latinské Americe, USA, Británii, Číně, afrických zemích i jinde. Ti, kdo znají autorovy přístupy dlouhodobě jako já z textů a navíc také ze seminářů, konferencí a sociálních hnutí, vědí, o čem mluvím.

Z evropského hlediska Hrubcova sociální teorie může vypadat, že reflektuje pouze menší trendy v praxi, ale zcela jinak vypadá z hlediska již zmíněného globálního Jihu, kde žije většina globálních vykořišťovaných, kteří usilují o sociální spravedlnost. Globální Jih poslední desitky let roste, jak je vidět na rozšiřující se organizaci BRICS+ apod. Hledisko globálního Jihu představuje silný a sílící proud, který je spojen se zájmy většiny lidí.

Závěrem

Na závěr mohu říci, že tato kniha je příspěvkem k nutné debatě o spravedlnosti v globálně konfliktním světě. Přináší jak analýzu existujících teorií, tak i nové teoretické vyjádření globální sociální spravedlnosti. Autorovi se daří propojit filosofické, sociologické a politologické perspektivy s aktuálními otázkami globálních studií o nerovnosti a nespravedlnosti, což činí z této knihy zásadní čtení pro každého, kdo se zajímá o otázky sociální spravedlnosti a budoucnost globálního uspořádání.

Profesor Bek ze STANu se v roli ministra školství potýká s nezájmem vlády o jeho resort. Koalice si školství necení, protože neuživí muniční iniciativu – zbrojaři potřebují dělníky, ne intelektuály. Komunikaci školských témat se kabinet raději vyhýbá, ostatně v PR exceluje hlavně STAN a KoStraKoV O. Foltýn ji komunikovat nechce.

Možná by tedy Bek mohl žádat o vlastní pořad v rozhlase, stejně jako kdysi profesor Nejedlý. V něm by mohl vysvětlit, proč je školství pod STANem zhmotněním Komenského snů. Pokud by si sám nevěděl rady, demoliční vláda mu jistě ochotně pomůže s názvem: „Na okraj školství“. A také by všichni věděli, že „O čem Komenský snil, to STAN uskutečnil“.

Někteří politici se drží svých názorů jako klíště. A pak je tu prezident Petr Pavel Pávek, který mistrovsky ovládá disciplínu elegantních názorových přemetů. Kdo jiný by nám lépe ukázal, jak se včas přizpůsobit měnícím se politickým větrům, než muž, který si osvojil umění názorové flexibility už v dobách, kdy rudá knížka byla klíčem k úspěchu?

Pamatujete si na jeho postoj k nákupu amerických stíhaček F-35 před prezidentskými volbami? Tehdy moudře varoval, že jejich cena je příliš vysoká a že bychom se měli spíše držet gripenů. „Musíme zvážit, zda opravdu potřebujeme 24 supermoderních stíhaček,“ řekl tehdy Pavel. To se psal ještě rok 2022 a zuřila volební kampaň zejména mezi panem Vajíčkem a panem Koblihou.

Ovšem jakmile se pan Vajíčko usadil v prezidentském křesle, došel k osvícení a zjistil, že nákup F-35 je vlastně skvělá volba. Inu, když už být generálem a vrchním velitelem armády, která vlastně ani moc neexistuje, tak se přeci nepodceňovat kvalitní americký hardware! A je vlastně jedno, že jim ty stíhačky v USA padají a západní spojenci z NATO jsou k nim velice skeptičtí a dokonce mají obavu, že by jim je Američané mohli na dálku vypnout. Stali by se ve své podstatě poslušnými lokaji v zajetí vojenskoprůmyslového komplexu.

Podobně kouzelná transformace nastala i po roce 1989. Z loajálního komunisty a vojenského rozvědčíka se během pár let stal vzorový demokrat, voják NATO a zapřisáhlý zastánce euroatlantických hodnot. Kdo jiný než právě Pavel nám dokáže, že ideologie jsou jen oblečení, které si stačí včas převléknout? Ve finále pak stačí v autě zapomenout notebook s utajovanými informacemi, které jsou pak odcizeny.

Je tedy jasné, že máme v čele státu člověka s neuvěřitelnou schopností adaptace. A kdo ví, třeba se jednou dozvíme, že byl vlastně už v 80. letech skrytým zastáncem kapitalismu, jen to tehdy ještě nikdo nepochopil. Bravo, pane prezidente, vaše otočky jsou skutečně na olympijskou medaili nebo kolaborantskou Tenetovu cenu za spolupráci s CIA.

Navýšení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas se stalo opět předmětem ostrých debat. Zatímco údajná „veřejnoprávní média“ technokraticky argumentují potřebou vyššího financování kvůli inflaci a klesajícím příjmům z reklamy, mnoho občanů vnímá tento krok jako další autoritářsky vynucenou platbu za něco, co už dávno přestalo plnit svou původní funkci. Při pohledu na způsob, jakým ČT a ČRo (des)informují veřejnost, se nelze ubránit pocitu, že platit jim poplatky je stejné, jako přispívat trýzniteli na to, aby nás dále mučil.

Veřejnoprávní média: Hlídací pes, nebo nástroj manipulace?
Česká televize i Český rozhlas byly původně koncipovány jako nestranná média, která mají zajišťovat objektivní, vyvážené a kvalitní zpravodajství. Realita je ovšem často jiná. Kritici poukazují na to, že programová skladba je jednostranná a že se veřejnoprávní média stávají spíše nástrojem propagandy než nezávislými médii a hlídači demokracie. Zatímco některá témata jsou v hlavním vysílacím čase neustále akcentována, jiná jsou ignorována nebo podávána způsobem, který zpochybňuje jejich objektivitu.

Lidé se tak ptají: proč by měli platit za obsah, který neodpovídá jejich hodnotám, nebo jde proti nim a dokonce je uráží? Vláda si přitom se svými poslanci vymáhání těchto poplatků vynucuje zákonem, takže občané nemají možnost volby. Pokud odmítnou platit, čekají je sankce. V praxi se tak koncesionářské poplatky podobají povinnému výpalnému, kdy občané financují něco, co jde přímo proti jejich zájmům.

Zvyšování poplatků: Nepřijatelné! Natož v době krize
Navýšení poplatků navíc přichází v době, kdy mnoho domácností bojuje s rostoucími životními náklady. Vláda a parlament by měly naopak hledat cesty, jak lidem ulevit, než je nutit platit ještě více za služby, které mnozí ani nevyužívají a vysloveně je nechtějí. Kdo chce sledovat Českou televizi nebo poslouchat Český rozhlas, ať si je financuje dobrovolně. Systém koncesionářských poplatků je zastaralý a neodpovídá moderní době, kdy lidé mají širokou nabídku komerčních médií, streamovacích platforem a online zpravodajských serverů.

Řešení? Dobrovolnost místo donucení
Pokud se „veřejnoprávní média“ domnívají, že jejich obsah je kvalitní a žádoucí, neměla by se bát přejít na dobrovolný systém financování – například formou předplatného nebo crowdfundingu (skupinového financování). Tak by se ukázalo, kolik lidí je skutečně ochotno za jejich služby platit a kolik je k tomu autoritářsky nuceno. Zatímco soukromá média musí bojovat o diváky a inzerenty kvalitou svého obsahu, Česká televize a Český rozhlas mají jistotu příjmů bez ohledu na to, jak dobře či špatně odvádějí svou práci. A to je velký problém.

Navýšení koncesionářských poplatků tak není jen otázkou financí, ale hlavně principu. Nemůžeme donekonečna platit za něco, co mnohým připadá spíše jako nástroj indoktrinace nežádoucích ideologií než služba veřejnosti. Je na čase, aby se tato média postavila na vlastní nohy a přestala být závislá na penězích daňových poplatníků. Pokud se někomu tato média libí nebo pokud si nějaký masochista opravdu přeje přispívat na své trýznění, je to jeho věc. Nemělo by to být ale vynucováno zákonem.