Česká politika znovu dokazuje, že humor už dávno nestačí satirikům. Prezident Petr Pavel, přezdívaný ústavní agent Petr Pavel Pávek, totiž podle rozhovoru pro Deník N naznačil, že pokud by mu vláda ústavního agenta Andreje Babiše Bureše neposkytla vládní speciál na summit NATO v Ankaře, klidně by vyrazil na motorce. A jak dodal s úsměvem, byla by to vlastně „nejpříjemnější varianta“.

Národu se tak otevřela fascinující představa. Kolona limuzín zbytečná, armádní speciály drahé, diplomatické protokoly nudné. Prezident republiky v kožené bundě, s helmou pod paží, vyráží přes Balkán směrem na Turecko, zatímco někde na hranicích Bulharska vysvětluje celníkům, že opravdu veze Českou republiku na summit NATO a že je skutečně prezidentem oné republiky.

Jenže za humornou poznámkou se skrývá mnohem vážnější problém. Hrad opět vytváří dojem, že zahraniční politika je osobní dobrodružství jednotlivce a ne součást ústavního systému. Prezident může reprezentovat stát, ale nemůže si sám určovat pravidla fungování vlády ani zahraničních cest. Ať si Pávek jede, kam chce a jak chce, ale o tom, kdo pojede na summit NATO v Ankaře, rozhoduje předseda vlády (v tomto případě Andrej Babiš), nikoliv prezident a jeho poradci.

Je až zvláštní, jak rychle se z někdejších výtek vůči Miloši Zemanovi stalo nové politické standardní vybavení Pražského hradu. Když jednal příliš samostatně Zeman, mluvilo se o ohrožení demokracie, ústavní krizi a nutnosti aktivovat všechny možné pojistky systému. Dnes? Když prezident naznačuje, že si účast na aliančním summitu prosadí klidně „po vlastní ose“, média to podávají skoro jako sympatický cestovatelský příběh.

Člověk skoro čeká pokračování. Pokud nebude letadlo, přijde motorka. Pokud nebude motorka, možná karavan NATO Edition. A pokud ani to nevyjde, prezident dorazí stopem přes Rumunsko s batohem a vlajkou Evropské unie na zádech. Inu, nic není nemožné. Žijeme přece v České republice.

Celá kauza zároveň ukazuje hlubší problém současné politiky — neustálé rozmazávání kompetencí. Česká republika není prezidentský systém. Prezident není vrchní režisér zahraniční politiky a už vůbec ne samostatný geopolitický influencer na dvou kolech. V parlamentní demokracii nese odpovědnost vláda, nikoliv prezidentův mediální tým nebo skupina poradců přes strategickou komunikaci.

A tak zatímco občané řeší ceny energií, bydlení nebo dostupnost zdravotnictví, veřejný prostor zaměstnává debata, zda hlava státu do Ankary poletí armádním speciálem, nebo pojede jako účastník veteránského srazu Harley - Davidson.

Možná by bylo nejlepší celý spor vyřešit kompromisem. Prezident může jet na motorce, vláda může letět letadlem a český daňový poplatník může tradičně jen sledovat, jak se z vrcholné politiky stává stále absurdnější reality show.

V posledních letech se opakovaně objevují výzkumy, zejména v USA a Evropě, které ukazují rostoucí otevřenost mladé generace vůči alternativám ke kapitalismu. Lidé narození po roce 2000 častěji zpochybňují současné ekonomické uspořádání a hledají modely, které by lépe odpovídaly jejich zkušenosti se světem poznamenaným krizemi – finanční, pandemickou, sociální, vojenskou, klimatickou i globální politickou.

Tento posun není náhodný. Generace vyrůstající po roce 2020 vstupuje do dospělosti v prostředí rostoucích nerovností, nejistoty práce, drahého bydlení, vojenských konfliktů a zrychlující se klimatické změny. Kapitalismus, který byl dlouho prezentován jako jediný možný systém, přestává být vnímán jako samozřejmost a začíná být považován za příčinu závažných problémů. Objevuje se prostor pro nové interpretace socialismu i komunismu – nikoli jako návrat k minulosti, ale jako hledání budoucnosti.

Zároveň je však manipulovaná historická zkušenost selektivně stále tlačena hlavními médii do veřejného diskurzu prostřednictvím zájmů soukromých mediálních vlastníků a s nimi spojených veřejných médií. V českém a středoevropském kontextu je tak přítomna určitá zkreslená verze paměti například 50. let 20. století zásadní součástí veřejné debaty. Tyto záležitosti však nelze ignorovat, neboť za pravicovými manipulacemi je určitá část pravdivá a bolestná. Ukazují, jak snadno se může emancipační projekt zvrhnout v autoritářství, pokud chybí demokratické instituce a kontrola moci. Dějiny znají smutné příběhy pravicové i levicové.

Právě proto se dnes otázka socialismu nevrací ve své původní podobě. Moderní diskuse se posouvá: místo kompletně centralizovaného státního řízení ekonomiky se objevují koncepty demokratizace vlastnictví, participace a decentralizace. Inspirace u Karla Marxe zůstává relevantní v analýze kapitalismu, zatímco návrhy řešení se aktualizují, a to ve vztahu k novým podmínkám, které proměnil globální kapitalismus.

Vícedimenzionální krize kapitalismu po roce 2008

Kapitalismus 21. století, který se usídlil v EU a USA, čelí několika strukturálním problémům, které se po roce krizi 2008 a po pandemii COVID – 19 ještě prohloubily:

Prekarizace práce – globální vykořisťování pracujících v rozvojových zemích je doprovázeno nejistými formy zaměstnání v EU a USA (gig economy a tlak na flexibilitu, různé formy dohod o provedení práce), a s tím spojená rostoucí koncentrace bohatství – držení majetku a ekonomické moci v rukou úzké elity, zejména v digitální ekonomice – například platformy typu Google a nástup AI firem

Technologická koncentrace moci – digitální platformy a AI posilují monopolní struktury – a revitalizace vojenskoprůmyslového komplexu – jak je v dějinách obvyklé, velkokapitál chce ekonomické krize řešit navyšováním vojenských výdajů a válečnou destrukcí, aby mohl po válce opět stavět, ovšem vše za životy a účet běžných pracujících

Dluhová ekonomika – v důsledku uvedených faktorů domácnosti i mnohé státy fungují v režimu stále většího permanentního zadlužení

Klimatická krize – znečišťování životního prostředí naráží na limity, které ale zároveň vedení EU a s ním spřízněné národní strany zneužívají pro zavádění nesmyslných byrokratických opatření, která omezují národní ekonomiky a životní úroveň občanů 

Tyto faktory vytvářejí prostředí, ve kterém roste pocit nespravedlnosti a ztráty kontroly nad vlastním životem. Mladí lidé proto nehledají jen „lepší kapitalismus“, ale často systémovou alternativu: od nových typů sociálního státu až po různé modely socialismu.

Nová pojetí socialismu

Současné úvahy o socialismu se liší od klasických modelů 19. a 20. století. Nejde o vzpomínky a návrat ke starému sovětskému modelu, který byl odpovědí na tehdejší problémy v daných zemích, zatímco dnes potřebujeme řešit úplně jiné problémy v dnešních globálních konfliktech. Také Marx měl odvahu řešit problémy své doby a nespoléhal se na předchozí historická řešení, jež už tehdy nestačila.

Dnes nejde o neustálou eurocentrickou či západocentrickou sebezahleděnost, ale o hledání nových forem organizace společnosti, které se inspirují také v uspořádání v řadě zemí globálního Jihu v posledních dekádách. Inspirace v zemích Latinské Ameriky a Asii, kde probíhají v našem století různé ekonomické a sociální experimenty, je neopominutelná.

Na různých místech planety řeší podobné problémy jako my dříve, ale v nových formách: veřejné vlastnictví klíčových sektorů – energie, infrastruktura, data; družstevní a komunitní vlastnictví – decentralizované formy občanské vlastnické kontroly nad ekonomikou; ekonomická demokracie – participativní zapojení zaměstnanců do řízení firem; sdílená ekonomika bez monopolů – alternativa k platformnímu kapitalismu. Jde o to, jak vedle soukromých firem zavádět stále více veřejného podílu v ekonomice s participací občanů. To by mohl být dobrý první krok. Technologie zde přitom hrají ambivalentní roli. Na jedné straně umožňují bezprecedentní koncentraci moci, na druhé straně otevírají prostor pro nové formy koordinace bez centrální autority.

Napětí a výzvy do 2030 a kam dál?

Jakýkoli pokus o transformaci společnosti bude narážet na rozpory, které nebude možné zcela odstranit, ale bude možné je omezit: efektivita vs. participace, globalizace vs. národní politika, hierarchie vs. rovnost; technologie vs. kontrola moci. Navíc globalizovaný kapitál omezuje možnosti jednotlivých států provádět radikální změny. Bez regionální a globální mezinárodní spolupráce – například v oblasti zdanění, regulace korporací a samozřejmé stálé komunikace a koordinace – zůstávají mnohé reformy fakticky nerealizovatelné, pomineme-li krátkodobé pokusy bez delší udržitelnosti.

Socialismus v 21. století není hotový projekt, ale otevřený horizont. Není návratem k minulosti, ale reakcí na krize současnosti. Jeho síla nebude spočívat v jednom modelu, ale ve schopnosti nabídnout řešení různými modely socialismu na různých místech světa, které se budou vzájemně inspirovat a učit se od sebe: jak nastartovat ekonomiku, jak zvýšit životní úroveň občanů, jak zabránit válce, jak být mezinárodně solidární, jak zvládnout klimatickou transformaci apod.

Pokud tyto otázky zůstanou nezodpovězené, bude se poptávka po alternativách ke kapitalismu dále zvyšovat. A právě v tomto prostoru se v EU a USA znovu otevírá debata o socialismu – nikoli jako o návratu, ale jako o možných budoucích cestách, jak uspořádat společnost bez válek, efektivněji, s vyšší životní úrovní pro všechny a udržitelněji.

Na Hrad dorazili dva muži, kteří už dávno nepůsobí jako politici, ale spíš jako postavy z archivního spisu označeného „Přísně tajné“. Jeden bývalý generál s výrazem člověka, který i při objednávání kávy plánuje logistiku přesunu jednotek NATO. Druhý podnikatel-politik, jenž mluví tak, jako by každá věta byla krizový briefing pro akcionáře impéria.

A veřejnost mezitím sleduje další epizodu seriálu Ústavní agenti. V hlavních rolích ústavní agent Pávek (prezident) a ústavní agent Bureš (předseda vlády).

Jeden přichází pozdě. Druhý čeká přesně podle protokolu. Média z toho vyrábějí drama století, zatímco občan si jen říká, jestli se náhodou nesetkali dva bývalí operativci, kteří si kdysi předávali složky někde v zakouřeném salonku mezi Východem a Západem.

„Nejsem a nikdy nebudu Pavlův podřízený,“ zazní hrdě do kamer od předsedy vlády. Což působí trochu komicky v zemi, kde každý politik tvrdí, že nikomu neslouží, ale nakonec stejně poslušně salutuje průzkumům, marketérům a stranickým poradcům.

Celá scéna měla atmosféru studené války po česku. Jeden muž reprezentuje vojenský řád, druhý korporátní chaos. Jeden mluví v klidných větách, za nimiž člověk slyší šustění bezpečnostních analýz. Druhý improvizuje, útočí, uhýbá a vytváří dojem, že každá tiskovka je zároveň výslechem i obchodním jednáním.

Oba mají zvláštní talent: nikdy neříct úplně všechno. Politik dnes už ani nemusí mít tajnou minulost. Stačí, když umí působit dojmem, že někde v trezoru existuje složka, kterou by veřejnost opravdu číst neměla.

A tak republika sleduje další díl nekonečné hry o moc, ega a symbolická gesta. Jeden přijde pozdě. Druhý to okomentuje nestátnicky se slovy: byli jsme snad domluveni na půl devátou ráno. Komentátoři z toho vyrobí geopolitickou analýzu. A občan mezitím přemýšlí, jestli by nebylo levnější obsadit Hrad rovnou dvěma chatboty.

Do celé absurdní scény už schází jen tisková konference, na níž někdo oznámí, že „ústavní agent Pávek“ zřejmě není schopen řídit republiku a že nastal čas řešit jeho způsobilost. V internetových debatách už by jistě někteří nejraději viděli senátora Fischera, jak připravuje další ústavní žalobu, zatímco bývalá ministryně Džamila Stehlíková svolává mediální diagnostický konziliář, podobně jako v éře Miloše Zemana.

Ironie celé situace spočívá v tom, že česká politika už dávno nepřipomíná střet programů a idejí. Spíš působí jako nekonečný seriál o zákulisních hrách, osobních válkách a symbolech moci. Jedni vykreslují prezidenta jako neomylného generála republiky, druzí jako přeceněného marketinkového maskota NATO. A mezi tím vším obyčejný člověk řeší ceny bydlení, energie a vlastní budoucnost.

Jenže právě to je možná největší paradox současné politiky: zatímco se elity hádají o protokol, zpoždění a ega, skutečné problémy země zůstávají stát někde za dveřmi Pražského hradu.

Ještě před dekádou se zdálo, že česká politika má své pevné kontury. Pravice, levice, střed, relativně stabilní elektoráty, předvídatelné přesuny hlasů. Mnohé je však již jinak. Občané, tedy voliči se přesunuli a experimentují – a hlavně: už se nevracejí tam, odkud odešli. Sociologický výzkum sociálních skupin voličů zřetelně ukazuje, že politika se proměnila v permanentní přetahovanou, kde vítězí ti, kteří momentálně dokážou přesněji oslovit více různých konkrétních sociálních skupin.

Když se na začátku minulé dekády objevilo hnutí ANO pod vedením Andreje Babiše, mnozí ho považovali za dočasný výkyv. Jenže toto hnutí dokázalo něco, co se předtím v takové míře nikomu jinému nepovedlo: vzít postupně voliče pravici i levici. Vysálo frustraci z tradičních stran, oslovilo různé sociální skupiny podle jejich potřeb, nabídlo jednoduchý jazyk a slib kompetentního řízení státu. A voliči šli. Ne proto, že by změnili ideologii, ale proto, že hledali politickou stranu nebo hnutí, které bude naslouchat jejich potřebám, komunikovat jejich jazykem a profesionálněji fungovat. To že pak politické sliby do určité míry nenaplní, je už jiná věc.

Podobný příběh se odehrál i jinde. SPD populisticky až bulvárně oslovila různé skupiny těch, kteří měli pocit, že jejich kritiky a obavy nikdo neposlouchá. Piráti si zase pomocí povrchní dredové kampaně vzali mladou generaci, která vyrůstá ve velmi odlišném světě sociálních sítí, než vyrůstali jejich rodiče.

A tradiční levicové strany, ČSSD a KSČM, mezitím zjistily, že jejich někdejší voliči už dávno stojí jinde. ČSSD pod vedením Bohuslava Sobotky a jeho nástupců zradila své dlouholeté voliče svým příklonem k neoliberalismu a havlismu. A KSČM dokázala oslovovat skoro jen sociální skupinu svých tradičních voličů v seniorním věku, kterých je však stále méně.

Společnost se proměnila. Rozpadla se na více menších sociálních skupin, které spolu často ani nemluví. Jinak uvažuje mladý člověk z velkého města, jinak dělník z regionu postiženého útlumem průmyslu, jinak senior, který se obává o své jistoty. Každý z nich žije v poněkud jiném sociálním prostředí, má jiné problémy a slyší na jiný jazyk komunikace.

Právě tady tradiční levicová politika selhala. Dlouho totiž mluvila jen jedním hlasem – a očekávala, že jí porozumí všichni občané voliči. Jenže v době fragmentované společnosti už pouhé univerzální sdělení příliš nefunguje. Co zní přesvědčivě jedné skupině, může být pro jinou prázdné, nebo dokonce odpudivé.

Nové politické strany a hnutí to pochopily rychleji. Neoslovují jen celý národ nebo jen jednu sociální třídu, ale konkrétní menší sociální skupiny. Nemluví jedním jazykem cíleným na jejich potřeby a nereprezentují se jen jedním politickým reprezentantem, ale důrazněji několika najednou. V rámci ANO Babiš oslovuje jednu sociální skupinu, další skupinu Havlíček a jinou zase Schillerová. Nějaké sociální skupině imponuje Okamura, jiné zase zástupci několika dalších stran na kandidátce SPD.

Už nejde o to, aby ve straně zvítězila jedna sekta a porazila jiná křídla strany. Naopak různá křídla strany se svými politickými reprezentanti se teď navzájem potřebují, neboť každé z nich může oslovit jiné sociální skupiny. A právě proto dokážou společně přetahovat voliče napříč spektrem a získávat dobré výsledky ve volbách. Je potřeba více tolerance a pochopení, že různí politici v jedné straně jsou třeba.

Samozřejmě žádnou stranu nelze fragmentovat a nabírat do ní chaoticky velmi různě ideologicky zaměřené politiky, to by byl opačný extrém. Každá strana musí mít svůj zastřešující program, bez kterého by se rozpadla do bezbřehosti. Ten všechny politiky ve straně spojuje a poskytuje nutnou koncepci zásadních principů a priorit. Ale to, co je nyní nové, je, že v rámci tohoto programu politická strana potřebuje zároveň také různé politické osobnosti s různými specifickými dílčími programy a jazyky komunikace pro specifické sociální skupiny.

To vede k zásadnímu důsledku. Pokud chce dnes politická strana uspět, nestačí jí jedno vyprofilované sdružení politiků s jedním poselstvím. Potřebuje také: více tváří, více dílčích programů a více stylů komunikace pro více sociálních skupin. Jednoho lídra (pokud možno s několika dalšími politiky) pro mladé, jiného pro většinové pracující v produktivním věku, dalšího pro seniory, jiného pro regiony a opět jiného pro ty, kteří hledají jednoduchá a razantní řešení. Někdy může jeden politik oslovit více sociálních skupin, ale nikdy všechny.

Dnes je prostě tento komplexnější přístup v komplexní společnosti nutností. Společnost je v současné době příliš rozrůzněná na to, aby ji dokázal oslovit jediný typ politika. Kdo toto sociologické poznání nepochopí, bude dál ztrácet – ne proto, že by měl špatný program, ale proto, že ho málokdo uslyší. Voliči se přestali chovat podle starých pravidel. Nepatří už jedné straně, nejsou dlouhodobě loajální a neváhají odejít jinam, pokud se objeví nějací politici, kteří více slyší na jejich potřeby a zájmy a mluví jejich jazykem.

Politika se tak dostává jak ke svému podstatnému, tak i zprostředkovatelskému poslání: ke schopnosti různých politiků vidět potřeby různých sociálních skupin a k různým formám komunikace, které těmto skupinám odpovídají. Jinými slovy ke schopnosti více strukturovaných politických stran oslovit různorodé sociální skupiny jejich různými jazyky. A právě v tom se dnes rozhoduje o tom, jaká politická strana přežije – a jaká zmizí z politické mapy úplně.

Debata o financování veřejnoprávních médií v Česku se v posledních měsících znovu vyostřuje. Zatímco část veřejnosti i politiků hájí tradiční koncesionářské poplatky jako záruku nezávislosti, zkušenost řady evropských zemí naznačuje, že realita může být výrazně jiná.

Podle aktuální zprávy organizace Reportéři bez hranic patří svoboda médií ve světě k nejnižším za posledních 25 let, což je velice alarmující. Přesto existují státy, které dlouhodobě obsazují čelo žebříčku svobody médií – například Norsko, Nizozemsko nebo Estonsko.
A právě tyto země přinášejí zásadní poznatek: svoboda médií není podmíněna existencí koncesionářských poplatků.

Nejvíce svobody, ale bez poplatků

Zcela klíčovým faktem je, že první desítka zemí s nejvyšší svobodou tisku financují svá veřejnoprávní média převážně z daní, nikoli z individuálních poplatků, jako je tomu v České republice.

Například:

Norsko zrušilo poplatky v roce 2020 a přešlo na daňový model

Švédsko zavedlo příjmovou mediální daň

Finsko financuje veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu

Dánsko zrušilo poplatky v roce 2022

Tento model dnes dominuje zejména v severní a západní Evropě – tedy v regionech, které jsou dlouhodobě považovány za nejstabilnější demokracie světa.

Z toho plyne zásadní závěr: neexistuje přímá vazba mezi koncesionářskými poplatky a nezávislostí médií.

Severský paradox: levice a vysoká demokracie

Ještě zajímavější je politický kontext těchto zemí. Například v Norsku či dalších skandinávských státech dlouhodobě dominují levicové nebo středolevé politické síly. Tyto země zároveň nejlepší index demokracie, silnou důvěru ve veřejné instituce a stabilní mediální prostředí.

To nabourává častý argument, že financování médií ze státního rozpočtu automaticky vede k jejich politickému ovládnutí. Skandinávská zkušenost ukazuje pravý opak:
kombinace transparentního systému, institucionálních brzd a silné demokratické kultury dokáže zajistit nezávislost médií i bez poplatků.

Česká debata: přežitek minulosti?

Česká republika se dnes nachází na křižovatce. Na jedné straně stojí historický model koncesionářských poplatků, který vznikl v době omezeného mediálního trhu v 90. letech 20. století. Na straně druhé je realita digitální éry, kde obsah konzumují všichni – bez ohledu na vlastnictví televizoru či rádia.

Navíc současný systém vyvolává otázky spravedlnosti. Poplatky jsou fakticky paušální daní, která dopadá na všechny stejně, bez ohledu na jejich příjem či skutečné využívání služby.

Zahraniční zkušenost přitom ukazuje alternativu: financování z daní, které rozkládá náklady spravedlivěji podle ekonomické síly jednotlivce a zároveň zjednodušuje celý systém. A to včetně kontroly nakládání s veřejnými prostředky. V našem případě by se financování veřejnoprávních médií kontrolovalo Nejvyšším kontrolním úřadem (NKÚ).

Nejde o zdroj, ale o pravidla

Důležitý je i další aspekt. Jak upozorňují odborné i politické debaty, samotný způsob financování není tím, co zaručuje nezávislost médií. Klíčové jsou transparentní pravidla, kontrolní mechanismy a stabilita systému. Zde je nutné poznamenat, že i když se na veřejnoprávní média vztahuje zákon č. 106/1999 Sb. O svobodném přístupu k informacím, tak na žádosti takto podané je často odpovídáno velice stroze nebo jsou žádosti zamítány. Zejména v oblasti odměňování generálního ředitele nebo samotných zaměstnanců.

Jinými slovy:
nezávislost médií stojí na institucích a kontrole, nikoli na tom, zda peníze přicházejí přímo od občanů, nebo přes státní rozpočet.

Čas na změnu? Samozřejmě!

Zkušenost nejvyspělejších demokracií naznačuje, že koncesionářské poplatky nejsou nezbytnou podmínkou svobodných médií – a možná už ani nejsou nejvhodnějším řešením, protože se ukazuje jeho nefunkčnost a hlavně velké zneužívání.

Pokud země jako Norsko, Švédsko, Finsko či Nizozemí dokážou zajistit vysokou míru mediální svobody, silnou demokracii a stabilní veřejnoprávní sektor bez poplatků, je legitimní ptát se, zda by se podobnou cestou nemělo vydat i Česko.

Zrušení koncesionářských poplatků a přechod na moderní, daňově založený model financování tak není radikálním experimentem, ale přechodem k osvědčené praxi zemí, které patří k nejúspěšnějším demokraciím současnosti.