S blížícími se Olympijskými hrami v Miláně a Cortině (2026) se znovu rozhořívá debata, která už dávno přerostla rámec sportu. Týká se zákazu účasti ruských a běloruských týmů kvůli válce na Ukrajině. Tento postoj Mezinárodního olympijského výboru a některých západních zemí však působí čím dál tím víc pokrytecky, neudržitelně a – přiznejme si to – trapně. Stejně trapně, jako když proti účasti Ruska bojuje Dominik Hašek, bývalý brankář Spartaku Moskva, kterého nyní musí chránit ministerstvo vnitra za jeho nesmyslné výroky směrem k Rusku.

Olympijské hry jsou (nebo by měly být) svátkem sportu, místem, kde národy soupeří férově na hřišti, ne prostřednictvím sankcí, zákazů a moralizování. Argumenty o tom, že nelze připustit účast sportovců z „agresorské“ země, přitom tragikomicky ignorují historický kontext. Kde byl podobný étos, když Spojené státy vedly ilegální války v Iráku, Afghánistánu nebo ještě dříve ve Vietnamu? Proč tehdy nikdo nezakazoval americkým sportovcům soutěžit? Proč nebyly z her vyloučeny další země NATO, které se účastnily těchto operací? Vždyť neexistují dobré a zlé válečné zločiny. Každá válka je z logiky věci špatná.

Princip kolektivní viny, kterému dnes čelí ruští a běloruští sportovci, je v přímém rozporu s ideály Olympijského soutěžení. Mnoho z těchto sportovců nemá s válkou nic společného, často se od ní otevřeně distancují – přesto jsou trestáni. Jaký to má smysl? Jak to prospívá míru? Ve skutečnosti je to jen demonstrace síly, symbolické gestikulování, které ale ve výsledku podrývá důvěru v samotnou ideu mezinárodního sportu. Vracíme se opět do doby Studené války, kdy se podobné bojkoty vedly v roce 1980 a 1984. A to ryze z ideologických důvodů. Dnes se začíná používat koncept poststudenoválečný, který má podobné prvky, jako jazyk před rokem 1990. Začíná snad Studená válka 2.0?

Je snad sport jen prodlouženou rukou politiky? Pokud ano, přiznejme si to otevřeně. Ale pak se přestaňme ohánět hesly o fair play a mezinárodním přátelství. Buď jsou olympijské hry skutečně apolitické – nebo nejsou vůbec.

Na cestě k hledání míru je nejvyšší čas přestat s tímto dvojím metrem. Pokud mají být olympijské hry skutečně univerzální a inkluzivní, musejí být otevřeny všem, bez ohledu na geopolitické napětí. Včetně Ruska a Běloruska. Jinak přestanou být tím, čím se samy prezentují – svátkem lidstva.

Nedávné předvolební šetření agentury STEM pro ministerstvo vnitra přineslo znepokojující zjištění: více než polovina obyvatel České republiky – konkrétně 54 % – se obává, že by volby mohly být manipulovány současnou vládou. Jelikož s touto informací přichází ministerstvo současné vlády, nelze tedy říci, že by si tato čísla připravila opozice. Problémy s volbami jsou natolik zřetelné, že občané nemusejí hluboce studovat příčiny problému, aby rozpoznali nespravedlnost a ztrátu politické kontroly.

Kdo ovládá „demokracii“?
Občané za poslední roky Fialovy vlády viděli dost. Zneužívání státní moci k umlčování kritických hlasů zavíráním zpravodajských webů, kriminalizaci odlišných názorů, diskreditaci protivládních protestů, vládní opatření, která poškozují českou ekonomiku a české občany extrémní inflací a neúměrným zdražováním energií a mnoha dalších věcí, to vše jsou znaky vlády, která se přestala obávat vlastních občanů a autoritářsky se obrací proti nim. Důvěra ve volby tak nemůže existovat v prostředí, kde jsou lidé vládou systematicky potlačováni.

Korespondenční volba: nástroj „demokracie“, nebo kontroly?
60 % občanů se obává volebních podvodů při korespondenční volbě. Obavy občanů z manipulací se neukazují jako bezdůvodné. Korespondenční volba, která je prezentována jako rozšíření volebních možností, se v praxi často používá jako způsob, jak zvýšit volební váhu určitých skupin obyvatel – především těch, kteří žijí v zahraničí, a ti často sdílejí pravicové hodnoty. V zemi, kde důvěra v instituce klesá, kde chybí transparentnost a kontrolní mechanismy jsou slabé, může být korespondenční volba vnímána jako další nástroj manipulace.

Mediální hegemonie a tichá cenzura
Nelze přehlédnout roli médií, která jsou vlastněna oligarchy nebo „veřejnoprávně“ nahrávají vládnímu diskurzu. Veřejnoprávní média, která by měla být nezávislá, často přebírají narativy, které vylučují jakoukoli zásadnější alternativu. Alternativy jsou systematicky marginalizováni, démonizováni nebo úplně ignorováni.

Rovnost hlasu je iluze v nerovné společnosti
Současný systém, kterému jeho obhájci říkají liberální demokracie, se stále více ukazuje jako fasáda pro vládu ekonomických a korporátních pseudoelit. Legalizovaná korupce, které se říká sponzoring politických stran, dává moc do rukou hlavně majetným lidem a korporacím. Volby se tedy sice mohou konat, ale předem je antidemokraticky financována mediální kampaň, jež upřednostňuje pravicové strany. Formální rovnost volebního práva ztrácí smysl ve světě, kde někdo vlastní kapitál, zatímco jiný bojuje o přežití v podnájmu s exekucí na krku. V takovém kontextu nejsou volby nástrojem změny, ale spíše rituálem legitimizace moci těch, kteří ji už mají. Analýza politického filosofa Marka Hrubce takový systém označuje za volební plutokracii, tedy za systém vlády majetných doplněný volbami.

Nerovnost v mezinárodním měřítku
Lidé mají občas slabý hlas ve volbách – ale rozhodování o jejich životech probíhá reálně na golfových hřištích a v zasedačkách nadnárodních firem, u lobbistických stolů a v zákulisí parlamentních dohod. Není to však jen věcí v národním státě, neboť hlavní hráči tahají za drátky ze zahraničí. Hrubec s mezinárodním vědeckým týmem dokládá, jak globální dopady amerických voleb masivně deformovaných kapitálem jsou enormní na všech kontinentech.

Demokratická únava není vina lidí – je to vina systému
Občané nejsou apatičtí, protože by jim nezáleželo na světě kolem. Jsou unavení, protože volby nic nemění. Většina je mediální masáží často dotlačena k pouhé volbě „menšího zla“, což neodstraňuje jejich skutečné problémy. Zůstává systém, který upřednostňuje zisky a velmocenské tlaky před lidmi, devastuje planetu a potlačuje pokus o skutečnou změnu.

Co dál?

Místo slepé víry v institucionální kosmetiku a reformy, které jen opravují nátěr chátrajícího domu, je třeba uvažovat zásadně. Skutečná demokracie nezačíná u uren – začíná tam, kde lidé znovu získají kontrolu nad svým každodenním životem, prací, bydlením a budoucností. Důvěra ve volby se neobnoví sliby, ale zásadní změnou pravidel, která skončí s legalizovanou korupcí a mediální manipulací. Začít můžeme v Česku, ovšem bude to vyžadovat internacionální koordinaci s dalšími zeměmi.

V České republice opět selhává stát. V lékárnách chybí životně důležité léky – na deprese, srdeční choroby, tlak nebo dětské sirupy. Úředníci krčí rameny, komise pro řešení nedostatku léčiv neřeší nic – zato rozpočet si odčerpává v poklidu dál. A ministr zdravotnictví Válek? Mlčí. Anebo spíše mluví, ale ne o tom, co lidi skutečně pálí – zdraví. Zato slyšíme jeho hlas, když přijde řeč na zahraniční mise, války a geopolitiku. Je to přece „ministr válek“, ne zdraví.

Zatímco u nás jsou regály v lékárnách prázdné, respektive přeplněné věcmi, které mnohdy nepotřebujete, a děti čekají na sirup, na Slovensku jsou ty samé léky běžně dostupné. Tamní vláda – ať má své chyby, ty má každá – ale zvládá alespoň zajistit občanům základní lékařskou péči. V Česku se naopak neustále hledá viník. Evropa, výrobci, covid, Ukrajina, klima… Všichni jsou viníci, jen ne neschopná vláda osvětového vůdce Petra Fialy.

A kde je ta slavná komise pro řešení výpadků léčiv, kterou vláda s velkou slávou ustavila? Měla být akční, flexibilní a schopná krizového řízení. Místo toho se z ní stalo parkoviště pro dobře placené úředníky, kteří papírují a statisticky sledují, co už občané dávno vědí: léky nejsou.

A ministr Válek – přezdívaný trefně „Kalouskogele“ pro svou těsnou ideovou spřízněnost s neoliberálním dědictvím Kalouska a svérázným marketingovým stylem německého ministra Lauterbacha (nebo spíš někoho zlověstnějšího) – se v tom mezitím stylizuje do role geopolitického stratéga. Zdravotnictví, které má řídit, upadá, tak jako preference jeho strany TOP 09, ale o to víc se věnuje obraně Ukrajiny, moralizování vůči Maďarsku, výtkám k Ficově Slovensku. Jenže zatímco Fico má léky ve skladech, Válek má jen tweet.

A celé to rámuje osvětová a ideologická demoliční vláda Petra Fialy. Fialův kabinet, složený z politických manažerů, nikoliv státníků, opakuje staré poučky z devadesátek: „stát je špatný hospodář“, „trh vše vyřeší“, „hlavně nerozhněvat farmaceutické korporace“. Vypadá to, jako kdyby někdo z vlády měl akcie u Pfizeru nebo je velký kamarád s Pfizerbábou von der Leyen. Výsledkem je rozložená zdravotní péče, bezmocní pacienti a lékaři v první linii, kteří hasí požáry, které způsobili ti nahoře. Přesněji P. Fiala, V. Válek a jeho neschopný tým. Tedy tým všehoschopných, ale pro sebe.

Zatímco slovenský premiér Robert Fico – ať už ho máme rádi (já osobně jej mám rád a v mnohém obdivuji), nebo ne – se nebojí říct farmaceutickým firmám „dost“ a hájit národní zájem, v Česku se vládne podle not neoliberalismu, kde trh je svatý a občan jen položka ve statistikách. A zatímco na Slovensku mají jak vyrábět třeba potřebná antibiotika, tak v naší krásné vlasti skoro vše dovážíme. Výkřik ministra Válka, že vybudujeme továrnu na výrobu tolik potřebného penicilinu, vzal za své a je ticho po pěšině. Původně měla být u nás výroba (2023), posléze se měla antibiotika balit (2024) a nakonec to vše můžeme zabalit (2025). Nic nebude! Brusel totiž neudělil výjimku…opět ona slavná EU pod diktátem volného trhu.

Není to ale jen o lécích. Je to hlavně o přístupu k lidem. O tom, že pro současnou asociální vládu není zdraví prioritou. Pro ni je hlavní prioritou geopolitický marketing, loajalita k nadnárodním strukturám a nekonečné moralizování. Mezitím české děti kašlou, senioři nemají antidepresiva a lidé hledají vypadnuvší léky v Rakousku nebo na Slovensku, kde jsou běžně k dispozici.

Je čas se ptát: K čemu je nám vláda, která neumí zajistit ani to nejzákladnější – přístup ke zdravotní péči? A kdy si přiznáme, že současný systém není v krizi – ale že krize je tím systémem? Že současný stav způsobil osvětový vůdce Petr Fiala! Je nutné říci jasné STAČILO! A vyhnat demoliční vládu na smetiště dějin, kde může provolávat cosi k Ukrajině a nedostatku léků. Toto zlo se již nikdy nesmí vrátit!

Zdraví není byznys. Zdraví je právo. A to právo dnes český stát pod vedením demoliční vlády osvětového vůdce Petra Fialy pošlapává!

Koalice SPOLU, ten věčně se usmívající politický trojzubec, zahájila volební kampaň a rozhodla se opět vsadit na osvědčené zbraně: celebrity, kýč a zmatek. S velkou pompou se na pódiu objevil Bolek Polívka, což je jistě přínos – hlavně pro milovníky klauniád. Tenhle král Valašského království se kromě domácí scény rád motá i do slovenské politiky. A protože k dobré grotesce patří dvojka, přizval si i Ivana Trojana – herce, který má ke geopolitice asi stejně blízko jako SPOLU k autenticitě.

Bolek a Ivan – dva gladiátoři kulturní fronty – rozjeli kampaň, jak se patří. Představení o hodnotách, svobodě a nutnosti postavit se temným silám populismu mělo atmosféru improvizovaného kabaretu. Jen chyběl šašek s rolničkami. Anebo ne?

Fiala & Pazderková: duet pro intelektuály bez intelektu

Premiér Petr Fiala, samozvaný vůdce intelektuálního odporu, si jako tvář kampaně vybral Ivu Pazderkovou. Konečně někdo, kdo je ještě méně srozumitelný než on. Společně tvoří osvětovou dvojici – on přednáší bez pointy, ona mluví bez obsahu. Vzniká z toho zvláštní politicko-divadelní performace, která by se mohla jmenovat třeba "Hloubka mělčiny".

A protože ani osvěta není kompletní bez asistence, každý správný prorok potřebuje svého tydýta. Fialův tydýt zatím zůstává bezejmenný, ale soudě podle výrazu tváří na pódiu – možná to byl celý sbor.

Lipánek & Krvavá Jana: politická love story

Zatímco Fiala si vybral herečku, ministr zahraničí Jan Lipavský, známý pod přezdívkou Lipánek (zřejmě kvůli své jemné konzistenci a trvanlivosti do příštího skandálu nebo přestupu k jiné politické straně), sází na tvrdší kalibr. Jeho spojenkyní je Jana Černochová, láskyplně přezdívaná Krvavá Jana – žena, která má ráda zbraně, tanky a politické dekrety. Tihle dva působí jako prototyp vztahu typu „ona střílí, on přikyvuje“.

A jak už bývá u SPOLU zvykem – i Černochová má svého tydýta. V jejím případě spíše v roli pucfleka s funkční brokovnicí.

Závěr? Volební kabaret SPOLU právě začal.

Co říct závěrem? SPOLU se zjevně rozhodlo, že volební kampaň nemá být program, ale představení. Místo vizí přichází scénky, místo politiky happeningy. A za zády herců, hereček a tydýtů tiše stojí voliči – a buď se smějí, nebo pláčou. Ale jedno je jisté: groteska běží dál. A lístky máme všichni.

Stále více lidí vidí v hnutí STAN (Starostové a nezávislí) mafiánské tendence. Hnutí se původně prezentovalo jako hlas slušných regionálních politiků stojících mimo tradiční korupční struktury, nějakou dobu už však čelí řadě skandálů, které tento obraz výrazně narušují. Pod dříve nablýskanou fasádou „nepolitických odborníků“ se rýsuje temná realita klientelismu, korupčních afér a neprůhledného financování.
Kriticky pohled na tento stav ukazuje, že STAN se dnes spíše než obhájcem občanů jeví jako projekt pro oligarchizaci veřejného prostoru. „Raku-STAN“, jak mu posměšně přezdívají jeho kritici s odkazem na jeho lídra Rakušana, se stává synonymem prorůstání byznysu a politiky v zájmu mocenských elit. Proto v tomto hnutí stále více lidí vidí rakovinu české politiky. Souhrn jednotlivých kauz, o nichž jsme postupně slyšeli, bere ve svém celku dech a poukazuje na mafiánské tendence.

Kauza Dozimetr: Špička ledovce
V roce 2022 otřásla českou politikou kauza Dozimetr, ve které figuroval podnikatel Michal Redl, napojený na politicko-podnikatelskou síť kolem pražského dopravního podniku. Redl, blízký spolupracovník mafiánského bosse Radovana Krejčíře, byl v kontaktu s lidmi napojenými na STAN — včetně tehdejšího náměstka primátora Prahy Petra Hlubučka, prominentního člena hnutí. Obvinění z organizovaného zločinu, manipulace veřejných zakázek a úplatků jasně ukázala, že ve vedení STAN působí lidé, kteří nejsou jenom politicky naivní, ale aktivně se podílejí na systémové korupci.

Peníze z Kypru a neprůhledné financování
Zvláštní pozornost si zaslouží také financování hnutí STAN, které v minulosti přijalo sponzorské dary od firem s neprůhlednou vlastnickou strukturou sídlících na Kypru — známém daňovém ráji a tranzitním místě pro praní peněz z post-sovětského prostoru. Transparentnost, kterou STAN hlásá, se v tomto ohledu smrskla na marketingový slogan. Místo důvěryhodnosti se zde objevuje obraz hnutí jako nástroje zájmových skupin, které využívají politickou moc k privatizaci veřejného sektoru.

Rakušanův šifrovaný telefon: Symbol nedůvěry
Ministr vnitra a předseda STAN Vít Rakušan čelil v roce 2023 otázkám ohledně používání šifrovaného telefonu, běžně užívaného zejména v prostředí organizovaného zločinu. Ačkoliv vysvětloval jeho použití potřebou bezpečné komunikace, v kontextu výše zmíněných afér to působí minimálně nevěrohodně. V době, kdy se státní moc musí zodpovídat veřejnosti, působí tajnůstkářství tohoto druhu jako další důkaz toho, že vedení STAN nemá důvěru v demokratickou kontrolu své činnosti.

Odsouzený hejtman Půta: Další „nezávislý“ ve vleku byznysu
Do seznamu problémových postav hnutí STAN patří i Martin Půta, liberecký hejtman, který byl v roce 2025 pravomocně odsouzen za porušení povinností při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Přestože se Půta dlouho tvářil jako vzor čestného komunálního politika, jeho účast v dotačním skandálu týkajícím se evropských peněz znovu poukazuje na systémové selhání celého projektu „nezávislých starostů“.

Raku-STAN: Projekt nových pseudoelit, ne občanů
Hnutí STAN začínalo jako hlas malých měst a obcí, ale pod vedením Víta Rakušana se proměnilo v nástroj nových rádobyelit, různých technokratů, manažerů a podnikatelů, kteří nechtějí měnit systém, ale spíše ho ovládnout z jeho středu. Jejich politika není skutečně liberální ani demokratická — je to technokratický neoliberalismus a neokonzervatismus maskovaný za "slušnost", který však stále více ukazuje znaky mafiánské struktury.
Za slovy o reformách a transparentnosti se skrývá reálná privatizace moci a veřejného prostoru, kde mají rozhodující slovo nikoliv občané, ale zájmové skupiny s penězi a vlivem. Kriticky analýza musí odmítnout jak tuto oligarchickou deformaci demokracie, tak i myšlenku, že změna může přijít z vrcholu mafiánské pyramidy. Podporou STAN se občan může zaplést do temných sítí. STAN není budoucnost. Raku-STAN je varování, kudy cesta nevede.