Mgr. Jan Klán

Zatímco světová média žijí senzačním oznámením, že se zárodky mírové dohody o ukončení války na Ukrajině konečně začínají rýsovat, Česká republika opět sleduje události přes okno. Ne že bychom v místnosti nebyli – my jsme jako ten člověk na večírku, kterého si nikdo nevšimne, protože všichni předpokládají, že někdo jiný ho pozval.

A na Pražském hradě ticho.
Státní prezident Petr Pavel Pávek (PPP) – známý svou schopností komentovat světové politické události s gravitační silou určenou k zadržování NATO v zemské atmosféře – nyní mlčí. A co je horší, mlčí už tak dlouho, až to skoro vypadá jako strategie.

„Kde bylo Česko, když se svět rozhodoval?“

Budeme to jednou vyprávět v učebnicích?

„A tak děti, zatímco se rozhodovalo o míru v Evropě, česká delegace seděla doma, jedla větrníky a čekala na tiskovou zprávu.“

Tedy pokud někdo na Hradě mezitím nečeká na instrukce přes šifrovaný satelit… ovšem to už je samozřejmě jen satira a zhola nepravděpodobná literární nadsázka. Ale v českém internetovém folklóru žije jedna otázka:

Vyřeší prezident Pávek svůj komplikovaný vztah k „tajným dějinám“?

Někteří glosátoři by řekli, že české veřejné mínění je oblíbený sportovní stadion: každý se rád přišel podívat, jak prezident řeší svůj vztah k vlastní minulosti, někdo píská, někdo tleská a někdo prodává klobásy. Ale hlavně – zápas pokračuje.

Mezitím ve světě:

Washington, Brusel a Kyjev jednají.

NATO počítá, plánuje a tiskne prohlášení.

A Česko se tradičně ptá: „Můžeme s vámi sedět u stolu?“

A svět odpovídá:
„Jasně, ale přineste si vlastní židli a přestaňte se bavit mezi sebou o tom, kdo koho pozval.“

„Zase jsme se nedostali na fotku!“

To je naše geopolitické prokletí.

Vždycky přijde někdo starší, důležitější a řekne:
„Ne teď, Česká republiko, dospělí mluví.“

A my jdeme domů a hledáme v archivu, zda jsme někde přece jen něco okomentovali.

Mlčení jako strategie?

Pavel Pávek mlčí.

Možná přemýšlí.
Možná ladí frázi.
Možná se snaží najít správnou rovnováhu mezi:

„Jsem státník…“

„…ale nechci říct nic, co se někde špatně cituje.“

„…a hlavně nechci rozpoutat další tři týdny debat o tom, kde jsem byl v roce 1989.“

A tak v době, kdy svět hledá mír, Česká republika hledá – sebe.

Až se jednou budou psát dějiny, možná zjistíme, že:

Mír v Evropě vznikl bez naší přítomnosti,

výstupy za Česko šly přes automatickou hlasovou schránku,

a prezident PPP stále seděl v tichu a přemýšlel, zda už je čas něco říct.

Do té doby nám zbývá jen věřit, že až jednou svět bude slavit konec války, někdo si vzpomene Českou republiku aspoň označit v příspěvku.