Kádrovák se vrací: o nové éře „ústavního posuzování kádrového profilu“
V zemi, kde se politická tradice mění rychleji než předpověď počasí, jsme se konečně dočkali opravdové stability: návratu kádrování. Nebo alespoň jeho poetické, moderní imitace v podání ústavního agenta Petra Pavla Pávka.
Prezident – v našem komentáři pracovně nazývaný Ústavní Agent – podle tradice, kterou nikdo nikdy neviděl, odmítá jmenovat do vlády druhého ústavního agenta Andreje Babiše Bureše kandidáta Motoristů Filipa Turka. Ne snad proto, že by k tomu existovaly standardní ústavní důvody. Nikoli. Příběh, který se odehrává přímo v našem čase a prostoru nabízí mnohem barvitější důvody: například kontrolu „útvarové organizace“, toho legendárního aparátu, jehož existence se dnes připomíná hlavně v televizních retro seriálech a ve vzpomínkách lidí, kteří si pletou demokracii s výběrovým řízením na svářeče v roce 1978.
V našem světě se předseda této útvarové organizace samozřejmě staví proti jmenování. To dá rozum – vždyť tak tomu přece bývalo „vždycky“. Krásné na téhle mytologii je, že stačí říct „vždycky“ a není třeba nic dokazovat. Historie se pak sama poslušně přizpůsobí.
A protože každý příběh potřebuje rodinnou zápletku, nelze opomenout ani paní Evu, která je v našem fikčním univerzu, které je ale bohužel tvrdou českou realitou, zosobněním přísného oddělení kádrových materiálů. Co kdyby právě ona byla tajnou strážkyní seznamu: „Kdo smí vstoupit do vlády a kdo nikoli“? A co kdyby ona byla skrytým architektem té slavné demokratizace, která se ukáže být jen retro verzí: „říkáme tomu jinak, ale děláme to stejně“? Přeci jen byla kádrovačka a také politručka.
A tak přijde nevyhnutelná otázka:
Jaký je vlastně vztah Filipa Turka ke vstupu spřátelených vojsk do Československa – podle nové tradice?
Pro prezidentský pár na hradě se hodí ke všemu jedna univerzální metoda: když už nemůžeme najít skutečný problém, najdeme aspoň symbolický. A ideálně takový, který je starší než většina voličů.
Nakonec tedy působí skoro logicky, že si prezident v našem vyprávění připravuje na každého kandidáta do vlády kádrový spis. Co kdyby se z toho stala nová ústavní zvyklost? Vždyť ústavu stejně vykládáme po česku: jedna část odborně, druhá pocitově, třetí podle toho, co řekli v televizi.
A tak se ironicky uzavírá kruh: v zemi, která se snaží být moderní demokracií, se občas nejlépe cítíme, když si trochu zahrajeme na minulost. Samozřejmě jen symbolicky. A samozřejmě jen na oko. Ale přece: kdo by si jednou za čas nezakádroval? Že?
