V posledních letech jsme svědky velice nebezpečného trendu – snahy vládnoucích neoliberálních elit přepsat dějiny podle aktuálních geopolitických a ideologických potřeb. Zejména ve vztahu k Ruské federaci. V čele této snahy v České republice stojí vláda Petra Fialy a její přisluhovači z akademických, mediálních a kulturních kruhů. Nejvýrazněji se tato tendence projevuje ve vztahu k událostem druhé světové války, především k roli Sovětského svazu při osvobozování Československa.

Z osvobození „krvavé jaro“?

Jedním z nejvýraznějších příkladů tohoto trendu je znepokojivé přejmenovávání historických událostí. Termín „osvobození Rudou armádou“ je nahrazován výrazem „krvavé jaro“ – sugestivním a manipulativním pojmem, který má vyvolávat negativní emoce a podkopat historickou realitu. Takové jazykové konstrukce jsou nejen urážkou památky padlých sovětských vojáků, ale i popřením zkušeností generací, které vděčí Rudé armádě za přežití a konec nacistické okupace. Nebo snad chtějí inovátoři historických událostí říci, že Protektorát Čechy a Morava byl fajn? Stále více je do veřejného prostoru předkládáno, že Sovětský svaz nebyl osvoboditel, ale okupant. Toto tvrzení, které naposledy použil koordinátor strategické komunikace vlády (zkráceně KoStaKoV) O. Foltýn v rámci projektu STRATKOM je velice nebezpečné, protože popírá historickou pravdu a tou je, že spojenecká vojska, tedy jak sovětská tak americká, odešla z území Československa do konce roku 1945. Nemohla nás tedy okupovat, tak jako tomu bylo v případě nacistického Německa. Nehledě na to, že to byl právě onen Západ, který nás v roce 1938 zradil.

Historická revize v zájmu NATO

Nejde však pouze o jazyk. Pod rouškou „demokratické transformace“ a „evropských hodnot“ se provádí systematická ideologická revize dějin. Památníky sovětským vojákům jsou bourány (například socha maršála Koněva na Praze 6 nebo památník rudoarmějců v Litoměřicích a mnohé další) nebo „depolitizovány“, vzdělávací programy přehlížejí nebo snižují rozhodující přínos SSSR k porážce nacismu. Místo toho se glorifikuje západní fronta a podíl USA, jako by dějiny začaly až v Den D. Zapomíná se na obléhání Leningradu, bitvu u Stalingradu, holocaust na východě, válku bez pravidel. Operaci Bagration nebo Karpatsko – Dukelskou operaci, Slovenské národní povstání.

Tato revize není náhodná. Slouží jasnému účelu – přepsat českou historickou paměť tak, aby odpovídala současnému prozápadnímu, militaristickému narativu. V kontextu zvyšující se závislosti na NATO a eskalace proti Rusku je účel jasný: vytvořit iluzi, že Sovětský svaz byl jen jiným typem okupanta, ne osvoboditelem. Jak by s tím asi naložil Ústavní soud, který vynesl verdikt, že historická pravda se nezpochybňuje? Fialova vláda a O. Foltýn ji zpochybňují neustále. Výklad historie sice nemění, ale podléhá různým úpravám. Zejména ve vztahu k nově otevřeným archívům. Tuto skutečnost je nutné brát v potaz, ale nesmí to být požito k ideologickým výkladům.

Neoliberální pokrytectví

Vláda Petra Fialy a její ideologové rádi mluví o „historické pravdě“ a „kritickém myšlení“. Ve skutečnosti však šíří jednostrannou, ideologicky zabarvenou verzi minulosti. Kritické myšlení je vítané pouze tehdy, pokud zpochybňuje vše, co zavání socialismem, Ruskem nebo třídní solidaritou. Jakmile se někdo pokusí připomenout roli SSSR jako klíčového hráče v porážce fašismu, je okamžitě umlčen nálepkami o „ruské propagandě“.

Čas bránit historickou paměť

Levice nesmí mlčet. Přepisování dějin není pouze akademický problém – je to akt kulturní války, který má změnit identitu společnosti, odstranit paměť třídního boje, a přepsat roli dělnických států v boji proti fašismu a nacismu i japonskému militarismu. Musíme bránit historickou pravdu, i když je to v rozporu s oficiálními dogmaty dneška. Nejde o nostalgii. Jde o to, zda budeme schopni čelit současným výzvám – válce, chudobě, klimatické krizi – se znalostí minulosti, nebo zda budeme jen poslušní poddaní neoliberálního režimu bez paměti.

Soudružky a soudruzi, vážení hosté!

Dnes se scházíme, abychom si připomněli 80 let od vítězství nad fašismem – nad jedním z nejtemnějších režimů, jaký kdy kapitalismus ve svém rozkladu zplodil. Osm desetiletí od chvíle, kdy se hnědý mor zhroutil pod náporem lidové vůle, mezinárodní solidarity a hrdinství těch, kteří neváhali položit život za naši budoucnost.

Naše hluboké poděkování dnes patří všem, kteří se postavili německé, italské i další agresi – dík náleží americkým, britským a francouzským vojákům, partyzánům v horách Jugoslávie a Itálie, hrdinným obráncům Prahy, Paříže, Varšavy, Madridu i čínským bojovníkům proti japonské fašistické agresi. Ale největší dík, bez váhání, patří Rudé armádě – té armádě, která zlomila páteř nacistické bestii. Té armádě, která přinesla největší oběti. Té armádě, jejíž dělníci a rolníci se zvedli v obraně svých domovů a ve jménu spravedlnosti a socialismu osvobodili polovinu Evropy.

Nikdy nezapomeneme na Stalingrad, kde se fašismus zastavil. Nikdy nezapomeneme na Kursk, na Leningrad, na miliony padlých sovětských vojáků. Rudá armáda nesla tíhu války, zatímco západní mocnosti dlouhé roky váhaly, kalkulovaly a doufaly, že nacistická hrozba zničí Sovětský svaz za ně. Ale socialismus přežil. A my dnes stojíme na jeho odkazu.

Je ostudou dnešní doby, že se osvoboditelé hanobí, že se sovětští vojáci přepisují z učebnic, že se staví pomníky kolaborantům, zatímco hrdinové leží zapomenuti. Kapitalismus znovu ukazuje svou pravou tvář – tvář lži, vykořisťování a fašizace. Naším úkolem ovšem není jen vzpomínat. Naším úkolem je aktivně pokračovat v boji. Boji proti válkám, proti imperialismu, proti fašistické expanzi, které opět zvedá hlavu – ve formě nenávisti k jiným než jejich způsobům života, likvidace sociálních práv, omezování svobod, drancování planety a válek vedených v zájmu zisku.

Dnes tedy neříkáme jen „Děkujeme.“ Říkáme: Přísaháme! Přísaháme věrnost ideálům, za které padly desítky milionů životů – za svět bez vykořisťování, bez války, bez fašismu. Svět, kde člověk nebude člověku vlkem, ale soudruhem. Čest padlým! Sláva Rudé armádě! Ať žije mezinárodní solidarita! Ať žije socialismus!

Padly první tresty v jedné z největších korupčních afér posledních let – kauze Dozimetr spjaté s hnutím STAN. A výsledek? Místo aby mafiáni zamířili za mříže, jednoduše si svou svobodu koupili. Podnikatelé Dovhomilja a Nemrah, dva z klíčových aktérů, vyvázli jen s podmínkami a peněžitými tresty. Dva a tři miliony korun za účast na systémové korupci? Pro tyto muže jde o směšné částky. Pro poctivé občany o facku.
Soud tak patrně vyslal vzkaz všem budoucím korupčníkům: kradněte sofistikovaně, mějte dobré kontakty a dost peněz – a vše vám projde. Mnozí si teď myslí, že tento verdikt není ničím jiným než selháním spravedlnosti a zpochybněním samotných základů právního státu v České republice.

Politické pozadí: STAN a šifry v kapse Víta Rakušana

Celou kauzu nelze oddělit od politického pozadí. Ve středu pozornosti se od začátku pohybuje i šéf hnutí STAN Vít Rakušan. Jakkoli se snažil distancovat, stíny zůstávají. Média již dříve upozorňovala na jeho používání šifrovaného telefonu, což vyvolalo otázky o tom, co všechno skrývá. Proč by ministr vnitra – garant bezpečnosti – potřeboval komunikovat skrze šifrované aplikace mimo běžné kanály?
K tomu připočtěme podezřelé toky peněz ze zahraničí, včetně převodů přes Kypr – známý ráj pro skryté finanční operace. Propojení struktur kolem Dozimetru s vlivnými lidmi v politice naznačuje, že nejde o ojedinělý exces, ale o hluboce zakořeněný systém.

Normalizace korupce? Ne, důvod k občanskému odporu

Pokud trestní spravedlnost dovoluje podnikatelům vykoupení z trestního stíhání za korupci v řádech milionů korun, ocitáme se v režimu, kde je zákon vymahatelný jen pro chudé a bezmocné. Kauza Dozimetr měla být příležitostí ukázat, že Česká republika není zaostalou republikou. Místo toho ukázala, že politické a podnikatelské "elity" si mohou dělat, co chtějí – bez následků.
Je načase, aby se občanská společnost probudila a žádala nejen důsledné vyšetření všech vazeb a toků peněz, ale i politickou odpovědnost. Včetně Rakušana. Protože pokud tak neučiní teď, příště už může být pozdě.

Soudružky a soudruzi,
pracující ženy a muži,
mládeži, která věří v lepší svět!

Dnes neslavíme pasivně vzpomínky – dnes se hlásíme k boji! Boji za práci, za spravedlnost, za mír!

Žijeme v době, kdy autoritářská pravicová vláda Petra Fialy žene náš národ do pasti chudoby. Ožebračila nás rekordní inflací, nízkými platy a zdražováním všeho, co k životu potřebujeme. Zatímco zahraniční a čeští miliardáři a jejich političtí služebníci bohatnou, po nás chtějí, abychom si utahovali opasky a platili jejich krize a jejich války.

Říkáme tomu jasné a hlasité STAČILO!

Nejsme ovce, které povedete na porážku! Nejsme rukojmí vašich korporátních zájmů, které mají sídla hlavně v západních zemích! Jsme pracující lid a požadujeme naplnění našich potřeb!

Říkáme NE vašim válkám!
Říkáme NE posílání zbraní, které prodlužují utrpení!
Chceme mír! Mír pro nás, pro naše děti, pro celý svět!

Odmítáme být pěšáky ve vašich špinavých geopolitických hrách! Chceme sociální vládu, která bude hájit zájmy lidu, ne zájmy bankéřů, oligarchů a cizích mocností!

Kapitalismus je systém krizí, válek a bídy. Tento systém musí skončit!

Chceme:

Práci pro všechny a mzdy, ze kterých se dá žít!

Bydlení jako právo, ne jako obchodní artikl!

Mír místo válek!

Skutečnou demokracii zdola, ne vládu úzké elity!

Naší zbraní je solidarita.
Naší silou je jednota pracujících.
Naší cestou je boj za mír, práci a důstojnost!

Soudružky a soudruzi, čas poklonkování skončil. Nastává čas odporu.
Nastává čas změny!

STAČILO!
Ať žije 1. máj!
Ať žije vláda pracujících!
Ať žije mír a spravedlnost pro všechny!

V České republice pracuje více než dva a půl milionu lidí, kteří za svou celodenní dřinu dostávají méně, než kolik je potřeba k obyčejnému, důstojnému životu. To není přehánění. To jsou fakta a tvrdá realita. V zemi, která se chlubí ekonomickým růstem, nízkou nezaměstnaností a exportní silou, se běžný zaměstnanec nedokáže uživit svou prací. A stát, který by měl být garantem důstojnosti, mlčí. Mlčí a spoléhá na to, že lidé si zvyknou. Jenže hlad, strach a frustrace nejsou normální stav.

Podle výpočtu Platformy pro minimální důstojnou mzdu (PMDM) činila minimální důstojná mzda v roce 2024 celkem 45 865 korun hrubého měsíčně. To je částka, která má pokrýt základní potřeby: jídlo, bydlení, dopravu, zdraví, vzdělání, oblečení, volný čas, internet, mobil, ale také něco málo rezervy. Ne luxus. Ne zahraniční dovolené. Jen běžný, neponižující život. V Praze a Brně pak tento důstojný příjem vychází na 53 953 korun hrubého, kvůli extrémním nákladům na bydlení.

A teď realita: minimální mzda v České republice v roce 2024 činila pouhých 18 900 korun hrubého. Rozdíl mezi tím, co lidé reálně dostávají, a tím, co potřebují k důstojnému životu, je propastný. V procentním vyjádření? Pouhých 41 % potřebného minima. To už není ani chudoba pracujících, to je institucionalizované vykořisťován ze strany vládnoucí demoliční vlády Petra Fialy a jeho pohunků.

Stát tvrdí, že „práce se musí vyplatit“. Jenže ona se nevyplácí. Většina lidí dře, aby zaplatila nájem, energie a jídlo. Na nic víc jim nezbývá. Na sebevzdělávání? Na kroužky pro děti? Na lékaře, který není na pojišťovnu? Na úspory? Na důstojné stáří? To všechno jsou v realitě nízkopříjmových zaměstnanců nedosažitelné ideály. A přitom pracují na plný úvaze nebo jsou často nuceni mít i další zkrácené úvazky na podřadných pracovních pozicích.

Podle PMDM žilo 63 % zaměstnanců a zaměstnankyň pod hranicí minimální důstojné mzdy. V Praze a Brně to bylo „jen“ 59 %, ale i to znamená, že více než polovina lidí v nejbohatších městech nepřežívá, ale přežívá.

Opravdu jsme si zvykli, že stát má být pouhým divákem, zatímco pracující třída živí ekonomiku a sama hladoví? Opravdu je přirozené, že průměrná mzda, která ovšem není reprezentativní a jen málokdo na ni skutečně dosáhne, (46 165 Kč) sotva dorovnává důstojné minimum? Polovina lidí pod průměrem si tak sotva dovolí důstojný život — a i to jen tehdy, pokud nemají děti, nemoc, splátky nebo jakýkoli problém. S tím souvisí míra ohrožení příjmovou chudobou, která byla v roce 2024 9,5 % všech domácností.

A přitom ekonomika funguje. Firmy vydělávají, byť současná neoliberální vláda svými kroky mnoho firem přivedla do krachu a přinutila zavřít provoz. Banky hlásí rekordní zisky. Majitelé realitních fondů si vyplácejí stamilionové dividendy. Peníze tedy jsou — jen ne u těch, kdo je vydělávají.

Kapitalistický systém, který tu máme, je postaven na nerovnosti a vykořisťování. Práce má být levná, flexibilní, závislá. To není chyba systému. To je vykořisťovatelský systém. A stát, místo toho, aby se postavil na stranu pracujících, slouží zájmům kapitálu — snižuje daně pro korporace, umožňuje vyvádění zisků do zahraničí, udržuje minimální mzdu hluboko pod hranicí důstojnosti.

Řešení? Jsou. Ale žádné z nich nezní „neviditelná ruka trhu“ po americkém vzoru. Zde nabízím několik možností, jak zlepšit životní podmínky v České republice:

1. Progresivní daňová reforma, která zdaní vysoké příjmy a kapitál, nikoli jen práci.
2. Zamezení odlivu kapitálu do zahraničí, tedy přerozdělení zisků zpět do společnosti.
3. Zavedení minimální důstojné mzdy jako zákonné garance, nikoli jen výpočtu na papíře.
4. Debata o nepodmíněném základním příjmu, který by garantoval přežití i těm, kteří jsou ze systému často vyloučeni. Mnohdy ne svoji vinou.
5. A hlavně: posílení odborů, samosprávy na pracovištích a veřejného vlastnictví.

Protože skutečná důstojnost není o několika stovkách korun navíc. Důstojnost znamená svobodu: nebýt závislý na libovůli zaměstnavatele, nebát se výpovědi, mít čas na rodinu, na sebe, na odpočinek. Znamená mít právo říct „ne“ a možnost žít bez existenčního stresu. A to v systému, kde vše ovládají privátní vlastníci a kapitál, jednoduše není možné.

A proto je třeba říct naplno: důstojná mzda je v kapitalismu iluze. Je to falešná náplast na hlubokou ránu, která vzniká každým dnem v nerovném vztahu mezi těmi, kdo práci vlastní, a těmi, kdo ji vykonávají. Téma důstojné mzdy může být důležité, ale zároveň odvádí pozornost od podstatného: od systémové nerovnosti, od nadvlády kapitálu nad prací, od faktu, že pracující třída nikdy nedosáhne skutečné svobody v systému, který je postaven na její podřízenosti. Proto je nutné současný systém nikoliv změnit, ale odstranit a nahradit systémem sociálně spravedlivým.

Skutečné řešení tedy neleží ve „zvyšování mezd“, ale v demokratizaci ekonomiky. Ve zrušení extrémní finanční a mocenské nerovnosti, ve veřejném vlastnictví firem strategického významu, v ekonomice spravované lidmi, ne elitami. Právě to je cesta k důstojnosti — ne iluze, ale realita postavená na solidaritě, spravedlnosti a rovnosti, novém socialismu 21. století.