Doug Bandow
Ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému se během jeho krátké, ale bohaté návštěvy Washingtonu dostalo přijetí podobného římskému dobyvateli. Pečlivě připraveným projevem, který se dotkl mnoha amerických emocí, požádal o další pomoc. Kongres reagoval schválením další pomoci ve výši 45 miliard dolarů - více, než většina zemí NATO vydá na své armády za rok nebo v některých případech za deset let.
Deník Wall Street Journal, který dosud nikdy neinformoval o válce, kterou by nepodporoval, pochválil reakci Kapitolu a uvedl: "Spojené státy by na tom dnes byly mnohem hůře, kdyby Putin dobyl Ukrajinu." To je pravda, ale neúplná. Bylo by mnohem lépe, kdyby USA nepomohly připravit půdu pro strašlivou válku, která nyní zuří mezi Ukrajinou a Ruskem. A bylo by mnohem lepší, kdyby na sebe USA a Rusko nakonec nevrhly jaderné zbraně dříve, než současný konflikt skončí.
Kde začít s otázkou "co by, kdyby"?
USA by na tom dnes byly mnohem lépe, kdyby následující administrativy dostály slibům, které daly Michailu Gorbačovovi i Borisi Jelcinovi, že se NATO nebude donekonečna rozšiřovat na východ. Ačkoli Putinovo rozhodnutí zaútočit na Ukrajinu zjevně ovlivnilo mnohé, nic nenasvědčuje tomu, že by byl Hitlerem, který chce dobýt svět, nebo dokonce obnovit Sovětský svaz. Adolf Hitler dosáhl zenitu svých výbojů během deseti let; Putinovými územními akvizicemi po dvou desetiletích u moci byl Krym a vliv nad hrstkou státečků: Abcházie, Jižní Osetie a separatistické státy v Donbasu. Není přítelem svobody ani demokracie, ale srovnejte Putinův smířlivý projev v německém Bundestagu v roce 2001 s jeho obviňujícím tónem na Mnichovském bezpečnostním dialogu v roce 2007. Hodně se změnil jeho postoj k Západu, bez něhož je únorová akce velmi nepravděpodobná, ne-li nemyslitelná.
Spojené státy by na tom dnes byly mnohem lépe, kdyby Washington využil rozpadu Sovětského svazu jako příležitosti přenést odpovědnost za vlastní obranu na Evropu. Vzhledem k tomu, že ruská armáda ustupovala na východ, i když se její stav rychle zhoršoval, mohli se spojenci bezpečně přizpůsobit obranné dospělosti. Moskevští nacionalisté by měli potíže s tvrzením, že je Západ ohrožuje, zatímco spojenci by měli silnou motivaci vybudovat nový bezpečnostní řád, který by zahrnoval i Rusko. Zbývající role Ameriky by byla mnohem menší, což by umožnilo vážnější vojenské omezení.
Spojené státy mohly zahájit složitý proces, kdy se opět stanou "normální" zemí, a přesunout své vojenské odpovědnosti do Asie a na Blízký východ. Nedošlo by k arogantnímu a bezohlednému unipolárnímu momentu - s invazí do Iráku, intervencí v Libyi a desetiletím konfliktu v Afghánistánu - během něhož zahynuly tisíce amerických a spojeneckých vojáků a desetitisíce byly zraněny, zatímco statisíce civilistů byly zabity a miliony byly vysídleny. Více peněz by se investovalo do americké ekonomiky a šlo by na uspokojení potřeb Američanů. Ti by byli nejvíce hrdí na to, co dělají doma, a ne na pochybné aktivity své vlády v zahraničí.
Spojené státy by na tom dnes byly mnohem lépe, kdyby Gruzii a Ukrajině neslíbily členství v NATO. Prezident George W. Bush - který je odpovědný za katastrofální válku v Iráku, snad největší chybu americké zahraniční politiky za posledních 60 let - bezohledně zpochybnil červené linie Moskvy. Jeho představitelé si byli vědomi rizika, které by mohlo znamenat znepřátelení si Ruska. Fiona Hillová, která se proslavila svým nedávným působením v Trumpově administrativě, varovala Bushovu vládu, že přiblížení Kyjeva k NATO "by pravděpodobně vyprovokovalo preventivní ruskou vojenskou akci". Poté, co si Washington hloupě znepřátelil Rusko, měl ještě šanci vycouvat. Kdyby se gruzínský prezident Michail Saakašvili v roce 2008 nejevil jako americký poskok a kdyby NATO nestrávilo dalších šest let slibováním členství Kyjevu a Tbilisi, mohla Moskva v roce 2014 projevit větší vojenskou shovívavost.
Spojené státy by na tom dnes byly mnohem lépe, kdyby tehdy projevily strategickou empatii a zvážily, jak by Moskva přijala jejich podporu násilného svržení zvolené vlády na Ukrajině, která byla přátelská Rusku. Představme si, že by Čína založila v Latinské Americe Organizaci Jihopacifické smlouvy, podpořila pouliční puč proti zvolené proamerické vládě v Mexiku, vyslala do Mexico City své úředníky, aby vyjádřili své preference novému prezidentovi a kabinetu, a vyzvala novou administrativu, aby se připojila k alianci, přičemž by mělo následovat rozmístění čínských vojsk. Reakcí amerických politiků by byla čirá hysterie. Vůbec by nepředstírali, že respektují demokratické rozhodnutí mexického lidu uplatnit své právo připojit se k mezinárodním organizacím podle vlastního výběru.
Kdyby USA neformálně přistupovaly k ruské sféře vlivu jako v případě americké Monroeovy doktríny, Ukrajina by možná prošla poslední z mnoha politických krizí s nepoškozeným územím. Kdyby spojenci předtím také nepředložili Kyjevu návrh na členství v NATO, téměř jistě by se tak vyhnul hněvu Moskvy. To by znamenalo, že by nedošlo k zabrání Krymu, intervenci v Donbasu a o osm let později k invazi v plném rozsahu.
Spojené státy by na tom dnes byly mnohem lépe, kdyby Putinovy požadavky braly vážně. Washington měl ještě čas vyjednávat a přiznat to, co prohlašoval za samozřejmé - že Ukrajina v dohledné době do NATO nevstoupí a pravděpodobně ani nikdy - protože ve skutečnosti ani Washington, ani jeho evropští spojenci nechtěli za Kyjev bojovat.
Bohužel Moskva neměla důvěru v žádné neformální kvazi-záruky. Jak již bylo uvedeno, spojenci bezostyšně porušili řadu dřívějších slibů daných následujícím vládám. Navíc ujištění pro Ukrajinu (a Gruzii) nikdy nepřestala přicházet. Když se ministr obrany Lloyd Austin koncem roku 2021 vydal do obou zemí, Pentagon ostentativně zveřejnil svůj plán ujistit je, že NATO samozřejmě nadále nadšeně očekává jejich vstup.
Putin nebyl takový hlupák, jak se spojenci domnívali. Přestože v únoru 2022 šly jeho požadavky mnohem dál než k rozšíření NATO, splnění jeho nejzávažnější, dlouhodobé podmínky by ukázalo hodnotu diplomacie a podpořilo další vyjednávání. To by v Kremlu vychýlilo rovnováhu proti rozhodnutí pro válku - rozhodnutí, které podle zpravodajských zpráv zůstalo až do konce v nejistotě.
Stručně řečeno, existovalo mnoho zásadních bodů, v nichž by jiná rozhodnutí USA a spojenců pravděpodobně vedla k míru v Evropě. To by bylo lepší pro Ameriku, Evropu a zejména pro Ukrajinu. Ta nese hlavní tíhu nákladů války. Cena za mnohé chyby Západu je strašlivá, jak popisuje Foreign Affairs:
"[Těžká] opotřebovávací válka již způsobila obrovské škody Ukrajině a Západu, stejně jako Rusku. Více než šest milionů Ukrajinců bylo nuceno uprchnout, ukrajinská ekonomika je ve volném pádu a rozsáhlé zničení energetické infrastruktury země hrozí humanitární katastrofou již tuto zimu. I nyní je Kyjev finančně na hranici životaschopnosti a svůj provoz udržuje pouze díky miliardové pomoci ze Spojených států a Evropy. Náklady na energie v Evropě dramaticky vzrostly kvůli narušení obvyklých toků ropy a plynu. Mezitím se ruské síly navzdory značným neúspěchům přeskupily a nezhroutily se."
Vladimir Putin nese odpovědnost za zahájení nepřátelských akcí a hrůzy, které z nich vyplynuly. Vina za tento konflikt je však široce rozložená. Západní představitelé se nemohou vyhnout své roli v tom, že učinili válku pravděpodobnou a možná dokonce nevyhnutelnou. Spojenecké vlády, zejména Washington, by se měly poučit ze svých chyb.
Neměli bychom znovu trpět tak katastrofálními následky konfliktu, kterému se dalo vyhnout.
Doug Bandow
Doug Bandow je vedoucím pracovníkem Cato Institute, který se specializuje na zahraniční politiku a občanské svobody. Pracoval jako zvláštní asistent prezidenta Ronalda Reagana a redaktor politického časopisu Inquiry. Pravidelně píše pro přední publikace, jako je časopis Fortune, National Interest, Wall Street Journal a Washington Times.
Z anglického originálu přeložil: Jan Klán
Obrázek: Pixabay
Odkaz na originální článek: https://www.19fortyfive.com/2022/12/yes-blame-putin-for-the-ukraine-war-but-the-west-isnt-blameless/
