John Mearsheimer o tom, proč Západ nese hlavní odpovědnost za ukrajinskou krizi.
Politolog se domnívá, že bezohledné rozšiřování NATO vyprovokovalo Rusko k invazi na Ukrajinu.
 
Válka na Ukrajině je nejnebezpečnějším mezinárodním konfliktem od kubánské krize v roce 1962. Chceme-li zabránit tomu, aby se konflikt zhoršil, a naopak najít způsob, jak ho ukončit, je nezbytné pochopit jeho základní příčiny.
 
Není pochyb o tom, že válku začal Vladimir Putin a je zodpovědný za to, jak je vedena. Ale proč tak učinil, je jiná věc. Na Západě převládá názor, že je to iracionální, nedotknutelný agresor, který se snaží vytvořit velké Rusko podle vzoru bývalého Sovětského svazu. Za ukrajinskou krizi tak nese plnou odpovědnost on sám.
 
Tento příběh je však mylný. Za krizi, která začala v únoru 2014, nese hlavní odpovědnost Západ, zejména Amerika. Ta se nyní změnila ve válku, která nejenže hrozí zničením Ukrajiny, ale má také potenciál přerůst v jadernou válku mezi Ruskem a NATO.
 
Problémy s Ukrajinou začaly již na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008, kdy administrativa George W. Bushe prosadila, aby aliance oznámila, že Ukrajina a Gruzie "se stanou členy". Ruští představitelé okamžitě reagovali rozhořčením, označili toto rozhodnutí za existenční hrozbu pro Rusko a slíbili, že ho znemožní. Podle respektovaného ruského novináře Putin "vyletěl vzteky" a varoval, že "pokud Ukrajina vstoupí do NATO, stane se tak bez Krymu a východních regionů. Prostě se rozpadne". Amerika však červenou linii Moskvy ignorovala a prosazovala, aby se Ukrajina stala západní baštou na hranicích Ruska. Tato strategie zahrnovala další dva prvky: sblížení Ukrajiny s EU a vytvoření proamerické demokracie.
 
Tyto snahy nakonec vyvolaly v únoru 2014 nepřátelské akce poté, co povstání (které bylo podporováno Amerikou) přimělo proruského ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče k útěku ze země. V reakci na to Rusko Ukrajině odebralo Krym a pomohlo rozdmýchat občanskou válku, která vypukla v oblasti Donbasu na východě Ukrajiny.
 
Další velká konfrontace přišla v prosinci 2021 a vedla přímo k současné válce. Hlavní příčinou bylo, že se Ukrajina de facto stávala členem NATO. Tento proces byl odstartován v prosinci 2017, kdy se Trumpova administrativa rozhodla prodat Kyjevu "obranné zbraně". Co se však počítá za "obranné", je stěží jednoznačné a tyto zbraně se Moskvě a jejím spojencům v oblasti Donbasu rozhodně jevily jako útočné. Do hry se zapojily i další země NATO, které Ukrajině dodávaly zbraně, cvičily její ozbrojené síly a umožnily jí účastnit se společných leteckých a námořních cvičení. V červenci 2021 Ukrajina a Amerika společně uspořádaly velké námořní cvičení v oblasti Černého moře, kterého se zúčastnila námořnictva 32 zemí. Operace Sea Breeze téměř vyprovokovala Rusko k palbě na britský námořní torpédoborec, který záměrně vplul do oblastí, jež Rusko považuje za své teritoriální vody.
 
Za Bidenovy vlády se vazby mezi Ukrajinou a Amerikou dále prohlubovaly. Tento závazek se odráží v důležitém dokumentu - "americko-ukrajinské chartě o strategickém partnerství" - který v listopadu podepsali americký ministr zahraničí Antony Blinken a jeho ukrajinský protějšek Dmytro Kuleba. Cílem bylo "zdůraznit ... závazek Ukrajiny provést hluboké a komplexní reformy nezbytné pro plnou integraci do evropských a euroatlantických institucí". Dokument výslovně navazuje na "závazky k posílení strategického partnerství mezi Ukrajinou a USA, které přijali prezidenti Zelenskij a Biden", a rovněž zdůrazňuje, že obě země se budou řídit "deklarací ze summitu v Bukurešti z roku 2008".
Není překvapením, že Moskva považovala tento vývoj situace za neúnosný a loni na jaře začala mobilizovat svou armádu na hranicích Ukrajiny, aby dala Washingtonu najevo své rozhodnutí. Nemělo to však žádný účinek, protože Bidenova administrativa pokračovala ve sbližování s Ukrajinou. To vedlo Rusko k tomu, že v prosinci urychlilo plnohodnotnou diplomatickou roztržku. Jak řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov: "Dosáhli jsme bodu varu." Rusko požadovalo písemnou záruku, že se Ukrajina nikdy nestane součástí NATO, a aby aliance stáhla vojenské síly, které od roku 1997 rozmístila ve východní Evropě. Následná jednání ztroskotala, jak jasně řekl pan Blinken: "Žádná změna nenastane. K žádné změně nedojde." O měsíc později zahájil Putin invazi na Ukrajinu, aby eliminoval hrozbu, kterou viděl v NATO.
 
Tato interpretace událostí je v rozporu s převládající politickou mantrou na Západě, která označuje rozšiřování NATO za irelevantní pro ukrajinskou krizi a obviňuje z něj expanzivní cíle Putina. Podle nedávného dokumentu NATO zaslaného ruským představitelům "NATO je obranná Aliance a nepředstavuje pro Rusko žádnou hrozbu". Dostupné důkazy jsou s těmito tvrzeními v rozporu. Začněme tím, že nejde o to, jaký je podle západních představitelů účel nebo zamýšlené záměry NATO; jde o to, jak Moskva vnímá kroky NATO.
 
Putin jistě ví, že náklady na dobytí a obsazení velkého území ve východní Evropě by byly pro Rusko neúnosné. Jak jednou řekl: "Komu se nestýská po Sovětském svazu, nemá srdce. Kdo ho chce zpátky, nemá mozek." Nehledě na jeho přesvědčení o těsných vazbách mezi Ruskem a Ukrajinou by snaha získat zpět celou Ukrajinu byla jako pokus spolknout dikobraza. Navíc ruští politici - včetně Putina - neřekli téměř nic o dobývání nových území za účelem obnovení Sovětského svazu nebo vybudování velkého Ruska. Od summitu v Bukurešti v roce 2008 ruští představitelé spíše opakovaně prohlašovali, že vstup Ukrajiny do NATO považují za existenční hrozbu, které je třeba zabránit. Jak v lednu poznamenal Lavrov, "klíčem ke všemu je záruka, že se NATO nebude rozšiřovat na východ".
 
Je příznačné, že před rokem 2014 západní představitelé jen zřídka označovali Rusko za vojenskou hrozbu pro Evropu. Jak poznamenává bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul, Putinův zábor Krymu nebyl dlouho plánován; jednalo se o impulzivní krok v reakci na převrat, který svrhl proruského ukrajinského vůdce. Ve skutečnosti bylo do té doby cílem rozšiřování NATO přeměnit celou Evropu v obří mírovou zónu, nikoli zadržovat nebezpečné Rusko. Jakmile však krize začala, nemohli američtí a evropští politici přiznat, že ji vyvolali tím, že se snažili Ukrajinu integrovat do Západu. Prohlásili, že skutečným zdrojem problému je ruský revanšismus a jeho touha ovládnout, ne-li dobýt Ukrajinu.
 
Můj výklad o příčinách konfliktu by neměl být kontroverzní vzhledem k tomu, že řada významných amerických zahraničněpolitických expertů již od konce 90. let varovala před rozšiřováním NATO.
 
Americký ministr obrany Robert Gates v době bukurešťského summitu uznával, že "snaha přivést Gruzii a Ukrajinu do NATO byla skutečně přehnaná". Německá kancléřka Angela Merkelová i francouzský prezident Nicolas Sarkozy byli na tomto summitu skutečně proti tomu, aby se pokročilo v otázce členství Ukrajiny v NATO, protože se obávali, že by to rozzuřilo Rusko.
 
Výsledkem mého výkladu je, že se nacházíme v mimořádně nebezpečné situaci a politika Západu tato rizika ještě prohlubuje. Pro ruské vůdce má to, co se děje na Ukrajině, jen málo společného s tím, že by byly zmařeny jejich imperiální ambice; jde o to, aby se vypořádali s tím, co považují za přímou hrozbu pro budoucnost Ruska. Pan Putin možná špatně odhadl vojenské schopnosti Ruska, účinnost ukrajinského odporu a rozsah a rychlost reakce Západu, ale nikdy bychom neměli podceňovat, jak bezohledné mohou být velmoci, když se domnívají, že jsou v zoufalé situaci. Amerika a její spojenci se však snaží zdvojnásobit své úsilí v naději, že Putinovi způsobí ponižující porážku a možná i jeho odstranění. Zvyšují pomoc Ukrajině a zároveň používají ekonomické sankce, aby Rusko masivně potrestaly, což Putin nyní považuje za "něco jako vyhlášení války".
 
Amerika a její spojenci možná dokážou zabránit ruskému vítězství na Ukrajině, ale země bude vážně poškozena, ne-li rozvrácena. Navíc hrozí vážná eskalace mimo Ukrajinu, nemluvě o nebezpečí jaderné války. Pokud Západ nejen porazí Moskvu na ukrajinských bojištích, ale také vážně a trvale poškodí ruskou ekonomiku, ve skutečnosti tím velmoc přivede na pokraj sil. Putin by pak mohl sáhnout po jaderných zbraních.
 
V tuto chvíli není možné znát podmínky, za kterých bude tento konflikt urovnán. Pokud však nepochopíme jeho hlubokou příčinu, nebudeme schopni jej ukončit dříve, než bude Ukrajina zničena a NATO skončí ve válce s Ruskem.
 
John J. Mearsheimer je R. Wendell Harrison Distinguished Service Professor of Political Science na Chicagské univerzitě.
Odkaz na originální článek: https://www.economist.com/by-invitation/2022/03/11/john-mearsheimer-on-why-the-west-is-principally-responsible-for-the-ukrainian-crisis
Obrázek: zdroj pixabay
Z angličtiny přeložil: Jan Klán
 
 

Národní ekonomická rada vlády (zkráceně NERV) přidělává nervy běžným občanům. Nápady, které dnes chrlí, jsou jako z jiného světa. Člověk by očekával, že odborníci z této skupiny budou státu pomáhat, ne jej ničit. Ostatně smyslem NERVu je předkládání návrhů na řešení krize. V minulosti NERV existoval vždy při nějaké krizi. Ať už po roce 2008 nebo v době covidové krize roku 2020. Jeho výstupy byly vždy doporučující. Vláda se jimi mohla řídit či nikoliv.

Je nutné zmínit, že členky a členové skupiny NERV nejsou za své členství nijak honorováni. Radí tedy ve svém volném čase, je to jejich hobby, takový koníček. Jak se praví v jednom příběhu dvojice S+H: „A schází nám tu ještě pan Spejbl.“ Druhou stránkou je, že v současném NERVu sedí vesměs samí neoliberálové, samí pravičáci, ale udělat si úsudek, v tom byli vždy mistři, když budeme dál parafrázovat profesora Skupu. Logicky jdou jejich nápady na ruku současné vládě, která nemusí myslet a jen ukazuje na doporučení odborníků ze skupiny NERV. A nejde z toho ven!

Mezi poslední nápady skupiny NERV patří zavedení školného na vysokých školách a zkrácení podpory v nezaměstnanosti. Déjà vu vlád Topolánka a Nečase. Nic nového! Ale ANO. – Naprostá absence levicového pohledu, a taky… NERV žere hlavně Pražáky. Svým společenským cítěním jde spíše o radikální Husity, byť vylupování chrámů už vládě nenavrhují.

Placení školného na vysokých školách omezí a někdy vyloučí možnost studovat studentkám/studentům z chudších rodin. No, studovat mohou, ale zadluží se. Veřejný dluh je podle NERVu hřích, soukromý je v pořádku. Je zde snaha převzít americký model studentských půjček? V USA se z této oblasti stal byznys pro úvěrové společnosti. Studenti jsou zadluženi až po uši, platí za koleje, studium a studijní pomůcky. To opravdu chceme? A pro které finanční skupiny členové NERVu nezištně pracují? Určitě ne pro národ.

Podobné je to u zkrácení podpory v nezaměstnanosti ze současných 5 měsíců na 2. Pokud pominu, že se této myšlenky chytil věřící člověk, kterým je ministr Marián Jurečka, opět jde o skvělý nápad na oslabení státu. Již nyní víme, že poroste nezaměstnanost z důvodu drahých energií. Nastane propouštění. Lidé budou muset na Úřady práce. Teď si představte, že nebudou moci najít po dvou měsících práci, když poroste nezaměstnanost. Kde ti lidé skončí? Na sociálních dávkách? Na ulici, protože nebudou schopni platit základní výdaje? Zvýší se kriminalita, možná sebevražednost, ale počet policistů má být podle NERVu taky redukován. Asi nejvíce v Brně, kde podle dona Pablo policie přímo řádí a kazí tak hru volného chapadla trhu s bydlením.

Nápady předkládané NERVem jdou jasně proti občanům. Podobně jako celá vláda, která si vůbec nepromítá dopady svých rozhodnutí. Když k tomu připočteme výroky Mojmíra Hampla, šéfa NERVU, že v krizi musí trpět všichni, už musíte být zcela jistě na nervy. To hlavně, když si politici naopak platy zvýšili. Proč NERV neřekl, že vláda musí začít u sebe a omezit počty královsky placených politických a jiných náměstků, snížit platy ústavním činitelům, soudcům? Asi proto, že je v jednom vleku s Pětipsí vládou, vládou Pentagramu.
 

Poslanecká sněmovna v listopadu 2022 schválila novelu zákona o důchodovém pojištění. Ze schválené novely plyne, že dojde ke snížení důchodů pro „komunistické prominenty“. Celkem se má jít o 3000 osob. Alespoň to tvrdí lidovecký ministr Marián Jurečka, sám autor pozměňovacího návrhu. Pokud pomineme, že zákon schválený v této podobě je diskriminační, tak se jedná i o ideologický zákon. Vytváří se nový sociální konstrukt.

V této souvislosti jsem využil svého občanského práva. Podle zákona č. 106/1999 Sb. O svobodném přístupu k informacím jsem se obrátil na ministerstvo práce a sociálních věcí, kde sedí ministr Jurečka. Zeptal jsem se na následující otázky: 1) kterých osob, jmenovitě, se novela dotýká?, 2) jaké je výše důchodů osob, na které se zákon bude vztahovat?, 3) jedná se jen o členy KSČ? Pokud ne, členů jakých složek Národní fronty se zákon bude týkat?

Ministerstvo odpovědělo velice rychle. Až podivně. Jaká byla odpověď? Nic nevíme, nic neřekneme a ohledně výše důchodů, nechť se obrátím na Českou správu sociálního zabezpečení. Je tedy evidentní, že lidovecký návrh na snížení důchodu 3000 lidí pracujících pro stát před rokem 1989 je fikce. Respektive je z odpovědi jasné, že ministr není součástí úřadu. Tudíž úřad nefunguje. Kompetenční zákon však říká, že v čele ministerstva stojí člen vlády. Čelo je součást úřadu.

Pod vedením lidovců stát tedy nefunguje. Přesněji lidovci jej zneužívají k prosazování své ideologie a vytváření nové reality. Z návrhu zákona je jasné, že lidovci někde mají seznam 3000 lidí. Ale jak se k němu dostali? Vycucali si to z prstu? Nebo snad náhodně vybírali? Kde je ochrana osobních údajů a GDPR? To chtějí říct, že nikdo, krom ministra Jurečky, ta jména nezná? Proč ministr prozradil jen číslo a neřekl jména?

Jestliže má ministr Jurečka seznam 3000 lidí i s jejich výší důchodu, očividně porušil zákon. Ministr snad nemusí dodržovat zákony? Ptal se snad ministr Jurečka oněch 3000 lidí, zda mohou nakládat s jejich údaji? Nemyslím si. Fikce postupuje. Nyní je na tahu Senát a prezident. Budou se i ostatní ptát, kdo je v onom seznamu 3000 (ne)vyvolených? Ministr Jurečka porušuje, co se dá, takže i lidská práva. Plus vytváří diskriminační zákony. Za to by měl okamžitě odstoupit!
 

Evropský statistický úřad (Eurostat) zveřejnil varující čísla. V České republice zdražila elektřina nejvíce z celé Evropské unie. A to o plných 62 %. Česká vláda tuto skutečnost svádí na vojenský konflikt na Ukrajině a nechce vidět aktuální sankce EU, které narušily dodávky levných energií. A už vůbec nechce uznat systémovou ekonomickou chybu. Česko je přece producentem a čistým vývozcem elektřiny do zahraničí. Levně vyrobené elektřiny máme dostatek, proč tedy za ni máme platit nejvyšší nárůst cen ze všech zemí EU?

Asociální a amatérská vláda pod vedením Petra Fialy sice zavedla cenový strop ve výši 6, - Kč za kWh, ale v jiných zemích EU je strop nižší. Navíc do čísla není započítána distribuce a další poplatky. Ve finále tedy všichni budeme platit přibližně 10,- Kč.

Jak celý problém s rostoucí cenou elektřiny vyřešit? Nejrychlejším řešením je mít celou energetiku v rukou státu. Podobně jako to má například Francie. Je to logické. Stát totiž muže regulovat cenu a výrobu přímo. Je totiž vlastníkem. Případně můžeme nejdříve uvažovat o určitém mezistupni. Například vytvořit státního dodavatele (nikoliv výrobce) elektřiny. Ten by nakupoval u nás vyrobenou elektřinu a následně ji (levněji) prodával v tuzemsku. Veškeré přebytky by mohly být obchodovány na burze. Vláda o tomto modelu již zmateně diskutovala, ale nechala ho u ledu.

Pokud stát energetiku nevlastní, jsou velmi zranitelní jak občané, tak stát sám. Představme si, kdyby někdo záměrně sabotoval energetickou soustavu. Výsledkem by byla riskantnější situace, než bývá ta, když se prožene silný vítr a občané a firmy se na několik dní ocitnou bez proudu. Jelikož je několik vlastníků energetické soustavy a pokud náhodou bydlíte na jejich pomezí, může stát, že se k poruše nikdo nebude hlásit. V rámci konkurence spolu navíc společnosti ČEZ a E.ON (dnes NDG) nekomunikují. Viděli jsme také pád firmy Bohemia Energy. Odnáší to zákazník, český občan.

Nedostatky současného vlastnictví energetické kritické infrastruktury můžeme vidět na řadě dalších příkladů. Například teplárenská firma Ekoenergy Moravia nedodávala teplo v Rokytnici v Orlických horách, neboť se nedohodla s tamní radnicí. Trpělo tím  350 domácností, děti ve škole i lidé v ústavu sociální péče. Situace se nakonec vyřešila, ale na úkor rozpočtu obce. Dohoda platí jen do konce roku, takže se problém může opět vynořit.

Energetika, která se řadí do kategorie kritické infrastruktury, by měla být ve vlastnictví státu. Jedná se totiž o základní podmínku nutnou pro občany i pro chod a přežití státu.

Jak technicky dosáhnout zestátnění? Nabízí se několik možností. Stát může energetickou kritickou infrastrukturu vytvořit, nebo energetické akcie a firmy odkoupit. Rozhodně je vhodnější zadlužit se v oblasti kritické energetické infrastruktury pro budoucnost občanů a státu, než se zadlužovat pro zbrojní průmysl a podporu války. Bylo by to důležité zvláště pro krizová období, ta přicházející i ta vzdálená. V rámci „válečné“ ekonomiky, kterou prosazuje současná česká vláda, potřebujeme mít kritickou infrastrukturu pod kontrolou a převzít ji do státního vlastnictví.
Současná pravicová vláda v České republice selhala, jak se dalo očekávat. Občany i firmy hodila přes palubu. Přistupme tedy k zestátnění energetiky. Je to první krok ke stabilizaci občanů a naší země, a to zvláště v současné době vojenských střetů, sankcí EU a přicházející ekonomické recese či krize.
 
 

Poslanecká sněmovna schválila daň z mimořádných zisků. Jedná se o tzv. windfall tax. Daniel Křetínský již v této souvislosti oznámil, že svoji firmu EPH přesune jinam, aby nemusel mimořádnou válečnou daň platit v ČR. V této souvislosti je zajímavé sledovat, že stát (Jozef Síkela /STAN/, ministerstvo průmyslu a obchodu) schválil půjčku energetickým firmám Daniela Křetínského a Pavla Tykače pro obchodování na burze v Lipsku. Stalo se tak v září letošního roku. Když už stát půjčky poskytl, proč ony firmy smluvně nezavázal k tomu, že zde budou odvádět i mimořádné daně? Bylo by to jednoduché a prosté. Celé to ukazuje na amatérismus vlády. Nebo něčí záměr?

To, že například Křetínský nechce platit mimořádnou daň je způsobeno i tím, že miliardáři nepodporují válečné plány vlády. Kdybychom se do konfliktu na Ukrajině nepletli, miliardáři by určitě nějaké ty peníze státu navíc vrátili. Můžeme tedy tvrdit následující: pokud by v Česku byla stabilita, nejbohatší lidé by se státem určitě spolupracovali. Přeci jen by jim mělo jít o udržení sociálního smíru. V této souvislosti si můžeme připomenout, že i miliardář Pavel Tykač nabízel vládě (státu) levnější elektřinu. Byl ale odmítnut. Namísto toho přišla válečná daň. Jak se na to budou miliardáři tvářit? Tím, že odejdou do zahraničí, kde válečná daň nebude uvalena. Budou hledat ty státy, které si nehrají na válečný konflikt. Ten je mezi Ruskem a Ukrajinou. Žádný stát ale válku oficiálně nevyhlásil, dle ruské terminologie se jedná o speciální vojenskou operaci.

Vládní představitelé ale říkají, že jsme jako ve válce. Naposledy tak učinil poslanec TOP 09 Jan Jakob, předseda poslaneckého klubu TOP 09. Ten na Twitteru 4. 11. 2022 napsal:“ Byť nepřímo, jsme ve válce. Putin ji vede proti svobodnému světu. Proto jsme jako mimořádné řešení schválili válečnou daň“. Jestliže jsme jako ve válce, tak si miliardáři danou situaci vyloží, že jako nemusí nic platit. Je tedy jasné, že mimořádnou daň banky, energetické firmy a další přenesou na občany, případně stát nebo prostě odejdou. Mimořádná daň se využívá v době krize, ale takové, která není umocněna válečným pseudo dobrodružstvím. Nechci zde nijak obhajovat miliardáře, ale jak reálně od nich peníze na víc získat? Tím, že se jich zeptáte, za jakých podmínek by vám je do kasy státu dali. Nebo ne? Případně je smluvně dopředu zavážete, když jim na byznys půjčíte.

Pokud vláda vyhazuje miliardy na podporu Ukrajiny je logické, že se tohle nikomu nechce podporovat. Peníze totiž mizí v černé díře zvané Ukrajina. Ta vše spolyká a již nikdy nevydá. Válečné dobrodružství naší vlády nás stojí mnoho. Od zadlužení, naštvání, přes chybějící léky, až po stát v rozkladu. Jediný řešením je ukončit vojenskou podporu Ukrajině. Podílet se na humanitární pomoci a začít řešit problémy České republiky.