Až se kdesi v budoucnu budou jednou psát dějiny České republiky, určitě v nich pirátská stopa zůstane. Možná ne úplně hluboká, možná spíš taková ta, kterou uděláte na čerstvě natřeném stole, když si myslíte, že už to dávno zaschlo. Ale stopa to bude.

Digitalizace stavebního řízení: Velkolepý plán, velkolepější ticho

Piráti v podání ministra pro digitalizaci a kde nic tu nic – Ivana Bartoše - slibovali digitalizaci stavebního řízení, která měla být rychlá, přehledná, prostě budoucnost jako ze žurnálu. Nakonec jsme ale získali něco mezi muzejní expozicí retro formulářů a adventním kalendářem, kde se okénka otevírají jen v sudé dny a jen po souhlasu tří ministerstev.

Ale nebuďme přísní — každá revoluce si žádá své oběti. V tomto případě to byla funkčnost.

Praha, město bedýnek, výkopů a objížděk

Pražané se už nemusí bát, že by se někdy cítili odtrženi od dynamiky velkoměstského života. Stačí se podívat na ulici — kde dříve bývaly domy a chodníky, náměstí nebo křižovatky, dnes najdete důvod. Jako třeba výkop. Nebo jiný výkop. Případně výkop, který opravuje výkop.

To vše v rámci velkolepé vize Hřiba, který dokáže zničit celé město: udělat z Prahy město, které nikdy nespí. Ne proto, že by žilo kulturou, ale proto, že se obyvatelé snaží dopátrat, kudy se vlastně dostanou domů. Prostě Praha je všech Čechů ráj.

Bytová výstavba: Když nikdy nepostavíte nic, nemůžete nic pokazit

Pirátská bytová politika má jednu výhodu: je konzistentní. A jak poznáte, že o ní Piráti lžou? Mluví o ní.

Čím víc slov, tím méně bytů. Je to takový moderní politický alchymistický trik. Da Vinci by koukal.

Slovensko volá…? Nebo raději nevolá

A pak je tu ta pirátská touha po misijní činnosti na Slovensku, když politická opozice nemohla rozdýchat, že jejich zástupce do delegace na Slovensko nepřizval šéf Poslanecké sněmovny Tomio Okamura. Rozhodli se tedy, že si zástupci opozičních stran, které ještě nedávno vládly a ničily naši krásnou zem, že si udělají výlet na Slovensko. Co přesně tam chtějí dělat? To netuší nikdo. Možná ani oni sami. Nicméně dle uniklých záběrů z pirátského poslaneckého klubu je jasné, že si na cestu zabalili mraženou rybu, mrkev, šálu a knihy. Už teď je mi Slovenska líto. Poté, co Slováky pronásledoval podivný europoslanec T. Zdechovský, tam nyní vyrazí celá mise. Ale jisté je, že slovenský stát má dvě možnosti:

Zavřít hranice, než přijede oddíl digitálních misionářů s flashkami plnými excelovských vizí.

Nebo je tam nechat. Všechny. Natrvalo.

Prý si je adoptuje Progresívne Slovensko. A kdo ví — možná z nich konečně někdo vyčaruje ty byty.

Dne 5. 12. 2025 uveřejnily Novinky.cz článek „Černochová chce do konce roku utratit miliardy za modernizaci armády“ a dne 6. 12. 2025 proběhla na NOVĚ zajímavá diskuse v pořadu „Za pět minut dvanáct“ na stejné téma mezi poslanci Kotenem (SPD) a Žáčkem (ODS). Bylo velmi zajímavé tuto diskusi sledovat a vlastně jsme se dozvěděli, proč nebyly schváleny peněžní prostředky na rekonstrukci čáslavského letiště. Nebudu čtenáře zdržovat přepisováním již řečeného, nakonec kdo nechce poslouchat diskusi, může si přečíst její výtah na TN.cz.

Spíše bych si dovolil obecnější úvahu na téma schopnosti nebo spíš neschopnosti armády plánovat ve vazbě na slova náčelníka Generálního štábu Armády ČR Karla Řehky. Ten v reakci na kritiku poslance Růžičky prohlásil, že armáda „na problémy s realizací přidělených peněžních prostředků upozorňuje vedení obrany opakovaně. „To snad nikdo nemůže myslet vážně, že by armáda na problémy se stavbami a legislativou neupozorňovala. Nepřišli jsme s koncepčními podněty, ale upozorňoval jsem na to xkrát,“. Nepochybuji, že generalita i příslušníci GŠ AČR na nižších stupních řízení na problémy upozorňují. O čem ale upřímně pochybuji, je sebereflexe a úroveň znalostí plánovacích a rozpočtováních procesů a to na všech stupních velení a řízení. Rovněž pochybuji, že jsou schopni předložit nějaké koncepční řešení problému. Svou praktickou činností opakovaně prokázali a prokazují, že problematiku neovládají, s veřejnými penězi neumí zacházet a odpovědnost za jejich čerpání nepociťují. Samostatnou kapitolou je neochota respektovat ustanovení rozkazů ministra obrany, aliančních postupů, nebo zákonů ČR.

Prokázali to svým přístupem ke snahám o navedení systému do plánování a implementaci aliančních postupů. Poslední takový velký pokus byl podniknut za ministra Stropnického, kdy vznikl pracovní tým, který měl za úkol analyzovat dosavadní způsoby plánování v rezortu MO, a navrhnou, jak alianční postupy implementovat. Vedení generálního štábu se k tomu úkolu stavělo velmi laxně a ředitel plánovacího odboru, dnešní zástupce ředitele sekce plánování generál Havelka, práci pracovní skupiny naprosto ignoroval a dokonce bych si troufl říct, že sabotoval.

Armáda od svého vzniku nemá dlouhodobý plán. Sice se holedbá koncepcemi výstavby AČR, ale koncepce nejsou plán a frekvence jejich zpracování je příliš rychlá a reálnost stanovených úkolů a termínů na vodě. Podle rezortní tradice ti, kdo na to v diskusi poukazovali, byli odejiti. Není člověk, není problém. Když se o problému nemluví, jako by to neexistoval.

Sice je zpracováván a každoročně schvalován střednědobý plán (SdP), ale stačí porovnat jeho obsah a lehce zjistíme, že v rámci každoročního cyklu jeho aktualizace je rozsah změn tak velký, že je vlastně zpracován nový střednědobý plán. Samostatnou kapitolou jsou jeho změny, které zpravidla nastanou nejpozději do měsíce po jeho schválení ministrem a vyústí v zásadní přepracování. K čemu takový plán je, ať si udělá každý názor sám.

Pokud porovnáme data tzv. střednědobého plánu s rozpočtem a střednědobým rozpočtovým výhledu (zpracovává se na 1+2 roky) zjistíme, že je mezi nimi jen malá návaznost. Logicky, rozpočet je dokument vzniklý na základě zákona a musí se předložit na MF ČR, které odpovídá za návrh a realizaci státního rozpočtu. V procesu jeho zpracování musí být vyloučeny největší nesmysly SdP. Problémy střednědobého plánování samozřejmě ovlivňují schopnost realizace rozpočtu.

Rezort má oficiálně implementován systém řízení pomocí cílů. Fakticky to ale nefunguje. V neznalosti tohoto systému řízení si nemají civilní a vojenská část MO co vyčítat. Obě části MO projevují obrovskou nepružnost v myšlení a neschopnost měnit zaběhlé postupy. Zůstalo jen u slov. Funkce manažera cíle odpovědného za jeho dosahování neexistuje. Cíle nemají stanoveny reálná kritéria pro hodnocení etap jejich plnění ani cílového stavu. Systém controllingu je také formálně zaveden, ale fakticky nefunguje.

Takže není formulován cíl přezbrojení letectva AČR na letadlo F - 35, nebo přezbrojení dělostřelectva AČR na systém CEASAR. Pokud by byl, tak by v jeho rámci musely být alokovány peněžní prostředky nejen na nákup, ale i na úpravu nemovité infrastruktury, výcvik osob, změnu předpisů, nákup munice… Místo toho se každý generál snaží kontrolovat jen svůj balíček peněz alokovaných na jeho organizační jednotku a tak jsou „cíle“ stanovovány podle organizační struktury. Následně se všichni diví, že jednotlivé kroky k odstranění nedostatku ve schopnostech nejsou vzájemně provázány, že výdaje se nevykazují v celku, že se veřejnosti předkládá jen část výdajů. Mimochodem problémy s letištní infrastrukturou a termíny její modernizace byly už při zavádění letadel Gripen. Evidentně se od té doby nepoučili. Veřejnost se Zpravidla informuje jen o nákupu zbraňového systému a minimálním nákupu munice na dva roky provozu jak to vyžaduje zákon o státním rozpočtu.

Mimochodem pokud se bavíte se západními experty, nikdy se nedozvíte, že máte proces extrémně zkrátit přeskakováním jednotlivých auditních bodů, ale vždy kladou důraz na to, aby prvním krokem v odstranění nedostatku ve schopnostech byla organizační opatření ve struktuře a výcviku, protože nákup materiálu rezort zatěžuje dlouhé roky a měl by být vždy uvážlivý. Proč se to u nás skoro vždy zvrhne na nákup techniky, a materiálu nechám na posouzení každého čtenáře.

Asi bychom se divili, jak malé znalosti systémů plánování a rozpočtování mají vedoucí funkcionáři AČR. Možná by měl generál Řehka místo výkřiků příslušně upravit nároky na vzdělávání řadových příslušníků GŠ AČR v rámci velitelské přípravy a doplnit tuto oblast do vyšších velitelských kurzů. Vlastně se tato problematika nepřednáší ani v kurzech pro plukovníky, které jsou nezbytným předpokladem pro povýšení do generálské hodnosti. Je to v jeho působnosti a určitě by mu do toho žádní politici nemluvili. Ty znalosti nemusí být rozsáhlé, stačí, když pochopí základní pravidla, auditní body a lhůty. Mimochodem aliančními pravidly se řídí všechny armády NATO včetně té americké a jednotlivé auditní body v procesu jsou nastaveny v podstatě stejně. Prostředkem zrychlení nákupů není jejich zrušení, ale zkrácení lhůt pro zpracování jednotlivých dokumentů pro rozhodování managementu a to je opět jednoznačně v jeho pravomoci. Jenže ono je jednodušší vykřikovat hesla o nedostatku peněz, předkládat požadavky na výjimky ze zákona a svádět problémy na politiky.

Vinou politiků je, že tyhle nepořádky buď nevidí, nebo mlčky tolerují. Jak ukázala diskuse na NOVĚ v případě některých politiků ODS bych i pochyboval o úrovni jejich znalostí aliančních postupů. Vystačí si s opakováním frází a strašením veřejnosti.

Jen pro dokreslení situace na jaké úrovni jsou znalosti ve vojenské části ministerstva obrany. GŠ AČR opět (asi po šesté nebo po sedmé za posledních 10 let) vznesl požadavek, aby u veřejných zakázek do 50 000 Kč nemusel provádět průzkum trhu. Předkladatelé tohoto požadavku evidentně neznají dokumenty UHOS k problematice veřejného zadávání. Vůbec netuší, že cílem provádění průzkumu trhu není jen zjištění ceny obvyklé, ale zda jde zakázku navrženým způsobem vůbec realizovat, jaké jsou dodací lhůty jednotlivých dodavatelů, zda a jak dlouho poskytnou záruční lhůtu, zda je ochota se výběrového řízení účastnit. Každý, kdo zadával veřejné zakázky, určitě ví, o čem mluvím.

Politici často netuší, že cílem tohoto procesu je dodržení zásad rovného přístupu k účastníkům a vůbec jim nedochází, že nesprávné nastavení například dodací lhůty nebo záručních podmínek může některé účastníky diskriminovat, nebo že nebude možné zakázku realizovat. Vlastně spoléhají na to, že se jedná o tak malé částky, kdy se proti porušení pravidel ze strany zadavatele nevyplatí protestovat. O existenci zákona o veřejnoprávní kontrole a osobní odpovědnosti zadavatele nemají evidentně ani páru, nebo jim jsou ustanovení tohoto zákona lhostejná. Mimochodem zdržení v realizaci takovýchto zakázek provedením průzkumu trhu je tak zanedbatelné, že nestojí ani za zmínku.

Absurdní vlastně je, že někoho vůbec napadne takovýto návrh předkládat. Krásně ale demonstruje úroveň znalostí, přístup k procesu nakládání s veřejnými prostředky i dodržování pravidel stanovených zákony a vyhláškami.

No a co na závěr? Jak říká přísloví - Nevědomost sice hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá.

V těchto dnech se v tisku objevily dva články. V prvním komentují prohlášení agentury TASS o zničení skupiny vojáků z České republiky a Polska. Článek vyznívá neutrálně. Autor se vlastně jen odvolává na prohlášení českého ministerstva zahraničí, které uvedlo, že ruskou propagandu nebude komentovat. Nakonec nic jiného ani uvést nemohlo.

Nejprve si musíme položit otázku, zda je možné, že jsou na Ukrajině přítomni čeští vojáci. To samozřejmě nikdo nepotvrdí. Je to příliš ožehavé téma. Tento konflikt je na území Evropy největší od skončení 2. světové války. Je také přelomový z hlediska nasazení nové techniky, která přináší zásadní změny operačních postupů. Bylo by tedy logické využít možnosti a studovat zkušenosti VSU přímo na místě. Je to ale velmi ožehavé. Pokud by se potvrdila přímá účast českých vojáků v konfliktu, byl by to velký mezinárodní problém. Česká republika by mohla být považována za stranu konfliktu a to by zásadním způsobem měnilo její postavení.

Možná tam byla skupina vojenských pozorovatelů, kteří přímo na místě studují zkušenosti VSU. Zda jsou to příslušníci vojenského zpravodajství, důstojníci vyšších velitelství AČR nebo Univerzity obrany se asi nikdy nedozvíme. Pokud ale opravdu hrozí velký konflikt NATO s Ruskou federací, o kterém hovořil NGŠ AČR Řehka, bylo by dokonce velmi žádoucí seznámit se změnami válčiště přímo na místě. Potřebné změny mohou být zásadní a zkušenosti z praxe nenahraditelné. Nakonec o tom. že se konají cesty důstojníků Vojenského zpravodajství na Ukrajinu se mluvilo i při aféře se spolkem zaštiťovaným gen. Řehkou a vedeným hercem Vetchým ohledně projektu Nemesis. Takže není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu a není kouře bez ohně.

Druhý článek se týkal smrti českého dobrovolníka působícího v řadách VSU. Je jich tam hodně a ne všichni (pokud vůbec někdo) obdrželi souhlas prezidenta republiky se službou v zahraničních ozbrojených silách. Dost často bývají zařazeni do jednotek podle národnosti. Usnadňuje to velení a komunikaci v boji. Polština je blízký jazyk. Možná TASS píše o takovéto skupině dobrovolníků z České republiky a Polska. Opět je málo pravděpodobné, že se v dohledné době dozvíme pravdu.

Z článku totiž vyplývá, že Jiří Kotrla neměl povolení prezidenta republiky sloužit v zahraničních ozbrojených silách. Takže zásadním způsobem porušil zákon. Nic na tom nemění, že prezident Zeman veřejně slíbil, že Češi sloužící v ukrajinské armádě nebudou za tuto službu stíháni. Prezident nemá žádné právo slibovat, že bude tolerováno porušení zákona.

Chápu matku vojáka. Ztratit syna ve válce je nesmírně bolestivé. Rozumím i jejím slovům „Jestliže je tu oficiální státní politika, že podporujeme Ukrajinu proti agresorovi, pomoc je materiální a morální, tak myslím, že není úplně dobré přejít takovou oběť bez odezvy. Zaslouží si nějakou zmínku,“. Jenže její syn tam byl bez souhlasu státu, na základě svého osobního rozhodnutí a musel si být vědom, že porušuje zákon a že to může mít negativní důsledky. Autor připomíná, že Karel Kučera, který také padl na Ukrajině, také neměl souhlas prezidenta republiky se službou v zahraničních ozbrojených silách, a přesto obdržel od prezidenta Petra Pavla Medaili Za hrdinství. Byl to nesmírně nestandardní postup a nic na tom nemění, že Karel Kučera obdržel i ukrajinské vyznamenání za statečnost. Z hlediska české republiky porušil zákon a prezident tímto svým gestem takovýto postup vlastně legitimizoval.

Co se týče materiální podpory měla by ukrajinská strana matce vyplatit peněžní náhradu za úmrtí. Ukrajinská strana by také měla doručit jeho tělo (pokud to jde) nebo jeho osobní věci do České republiky. Zda se tak stane je otázkou. Ze zpráv z Ukrajiny je zřejmé, že Ukrajina má s vyplácením náhrad velké problémy. Platby se zpožďují, jsou rozloženy do více let, úředníci hledají důvody proč je nevyplatit.

Jakkoliv je mi matky líto, nedomnívám se, že ze smrti jejího syna vyplývají pro Českou republiku jakékoliv závazky. Bylo to jeho SOUKROMÉ rozhodnutí, učiněné na základě jeho osobních názorů a postojů.

Z objektivních informací o průběhu bojů na Ukrajině je pravděpodobné, že takovýchto zpráv bude víc. O smrti dobrovolníků se dozvíme alespoň z článků. Autoři se pokusí jejich oběť využít pro potřeby propagandy tak jako autor článku o matce Jiřího Kotrly. Pokud by došlo k úmrtí vojáků vyslaných armádou na ukrajinské bojiště tak to nebude medializováno ani nebudou veřejně vyznamenáváni. Jejich příbuzní budou vázáni mlčenlivostí a zůstanou se svou bolestí sami.

V jednom malém středoevropském království zvaném Česká republika, kde se dějiny točí jako kolotoč s utrženým řetízkem, povstal nový strážce Řádu a Klidu. Jmenoval se ústavní agent Pávek – alespoň tak mu říkali ti, kteří věděli, že nejlépe zní jméno, které připomíná jak venkovského strejdu, tak nejvyššího tajemníka, soudruha prezidenta. A Pávek byl rozhodnut, že převezme všechny osvědčené zásady státníků minulosti, zejména onu starou salazarovskou myšlenku, že jestli lidé náhodou vykazují příliš mnoho života, je na čase jim připomenout, že „řád a klid“ jsou vlastně dvě největší lidská práva.

A aby se nezdálo, že jde o diktaturu, přispěchal mu na pomoc i slavný sbor demokratických verifikátorů – Milion chvilek pro absolutní shodu. Pardon. Milion chvilek pro demokracii. Ti jako vždy poctivě pročetli návod k demokracii, dospěli k závěru, že má být řízena jako provozní řád ve fabrice, a s úlevou zjistili, že se s Pávkem vlastně shodnou na všem. To se stává, když se dlouho hledá pravda a nakonec se objeví v dobře uspořádané kanceláři s razítky.

A tak vznikl nový lidový konsenzus:
Nejlepšími diktátory Pravdy a Lásky jsou přece ti, kteří kdysi byli i nejlepšími předsedy útvarových organizací KSČ.
Tihle lidé totiž vědí, jak se dělá pořádek: s úsměvem, s nadšením a s neustále připraveným seznamem úkolů pro ostatní. Pravda se totiž sama nerozšíří a Láska sama neprosadí – někdo to musí přece organizovat.

Mezi zasloužilými kariéristy starých časů se prý v listopadu 1989 říkávalo:
„Nejsme jako oni.“
A protože tradice jsou důležité, dnes se k tomu přidává ještě pokrokové heslo nové demokracie:
„Kupředu, zpátky ni krok!“

A tak království české dál vesele kráčí ve svém věčném kruhu.
Řád je pevný, klid je hluboký, a kdo by si náhodou myslel něco jiného, tomu se to vysvětlí – demokraticky, samozřejmě.
Od toho tu přece Pávek… totiž páni strážci řádu jsou.

Hodně jsem přemýšlel, zda dělat další komentář k událostem na Ukrajině. Zdá se mi, že se jim věnuje příliš velká pozornost a odvádí se pozornost od domácí politiky. Jenže pak jsem si uvědomil, že jsou zde jasné souvislosti.

Uplynulý týden byl plný převratných změn. I když se mainstreamová media hodně snaží, nelze popřít fakt, že Rusové na bojišti získávají zásadní převahu. Pokud Ukrajina nesníží věk pro mobilizaci a neobětuje dalších pět ročníků mládeže, je jasné, že jí dojdou lidské síly. Je to vlastně taková Sofiina volba. Vzhledem k doposud utrpěným ztrátám by další mobilizace mládeže mohla zničit šance na přežití národa. Chápu, že se tento názor běžným internetovým diskutujícím nebude líbit, ale fakta jsou jasná. Nakonec je možné si přečíst hodnocení vojenské situace od ukrajinského generála Marčenka a ten rozhodně není proruský. O tom že v současné situaci není možné dosáhnout vítězství, hovoří i generál Zalužnýj, který se pomalu vrací do politiky.

V návaznosti na realitu na bojišti se na západě formují dvě skupiny. Jedna, reprezentovaná především USA se snaží zachránit co se dá a rychle uzavřít minimálně příměří a zabránit dalším územním ztrátám a možnosti zhroucení fronty. Druhá skupina, reprezentovaná hlavně Brity, Francouzi a Němci se snaží prodlužovat konflikt co nejdéle, neboť odkazy na válku na Ukrajině a neustálými řečmi o ruském nebezpečí odvádí pozornost od domácích problémů. V české politice reprezentuje tuto skupinu současná opozice a také prezident republiky.

Obě skupiny mají na Ukrajině své exponenty a struktury a prostřednictvím nich prosazují své zájmy. Je všeobecně známo, že Američané plně kontrolují činnost ukrajinských protikorupčních služeb NABU/SAP. Především s Brity spolupracuje prezident Zelenský a jeho kancelář.

Američané chtějí válku ukončit. Prostě si vyhodnotili, že bude jednodušší a ekonomicky výhodnější se s Rusy domluvit. Svět se mění na multipolární, nové supervelmoci si kolíkují oblasti svého dominantního vlivu a Ukrajina není pro zájmy USA nejhlavnější. Evropané nejsou supervelmoc. Otázkou je, zda jsou alespoň velmoc a zda jejich představy odpovídají reálným možnostem. Bez USA válku na Ukrajině samy vést nemohou. Hlavním problémem je obrovské vnitřní zadlužení největších evropských ekonomik. Evropské elity také učinily z ukrajinské války hlavní téma, kterým zakrývají obrovské vnitřní problémy jednotlivých zemí i EU jako celku. Pokud by válka skončila, tento argument by zmizel a je otázkou, zda by si svou moc udržely i nadále.

Tohle vše se promítá do situace na Ukrajině. Prezident Zelenský i jeho „kardinál“ Jermak se orientují na evropské země. Speciálně o Jermakovi se hovoří jako o exponentovi britských zájmů. Podle ukrajinských zdrojů reprezentuje Zelenský Ukrajinu navenek, dělá její mediální tvář, ale skutečnou vertikálu moci představuje Jermak. Oba muži jsou vlastně nerozluční a Zelenský dokonce v roce 2021 prohlásil, že Jermak bude ve funkci, dokud on bude prezidentem.

Ukrajinští komentátoři poukazují na to, že Jermak stál za nepřijetím Istanbulských dohod, že poradil Zelenskému, aby se nekonaly volby, stál za odsunem Zalužného z funkce vrchního velitele, neboť svou popularitou ohrožoval postavení Zelenského jako prezidenta. Podílel se jako vysoký člen vyjednávacího týmu na přepracování amerického návrhu mírových podmínek do podoby evropského návrhu, který je pro Ruskou federaci naprosto nepřijatelný.

Je to jen souhra náhod, že krátce potom co prohlásil, že Ukrajina nebude souhlasit s žádnými územními ústupky a tím torpédoval americké snahy, u něj NABU provedla domovní prohlídku a dokonce mu zabavili mobilní telefon. Celý tlak vyústil v jeho rezignaci na funkci. Ukrajinští blogeři upozornili, že po své rezignaci strávil několik hodin mezi čtyřma očima s prezidentem Zelenským. Proč je zcela jasné. Jeho odvolání z funkce zásadním způsobem oslabuje pozici prezidenta v mocenském systému. Je zde ještě možnost, že se do funkce vedoucího prezidentské kanceláře pokusí jmenovat někoho z okruhu blízkých osob a Jermak bude jeho činnost ovlivňovat jako vlivný poradce stojící v pozadí. Není to nic nového, tohle dobře známe z České republiky, kde má také prezident vlivného „přítele po boku“ protokoláře Koláře.

Rezignace Jermaka je indikátorem změny rovnováhy sil v ukrajinské elitě, kde boj o vliv a kontrolu se vyostřuje na pozadí vnějších výzev a vnitřní nestability. Zelenský čelí volbě, kde je zachování moci důležitější než zachování přátel, a simulace reforem důležitější než skutečné změny.

Rezignace Andreje Jermaka, dlouholetého spojence a „pravé ruky“ prezidenta Volodymyra Zelenského, není jen personálním rozhodnutím, ale odrazem rozkolu a napětí uvnitř ukrajinské moci. Zelenský se až do poslední chvíle snažil Jermaka udržet ve funkci, což ukazuje nejen na osobní loajalitu, ale i politickou závislost na vlivném aktérovi. Konflikt s frakcí „Sluha lidu“ a jejím mluvčím Arachamijem naznačuje vnitřní boj v čele země, kde se různé skupiny snaží prosadit svou vůli. Odmítnutí obětovat Jermaka mohlo být projevem prezidentské autonomie, avšak tlak protikorupčních struktur a veřejné mínění takovou pozici znemožnily.

Skutečná hrozba pro Zelenského nespočívá tolik v korupčních skandálech, jako spíše v riziku ztráty kontroly nad politickým systémem a možné ztrátě moci, parlament odmítl hlasovat o rozpočtu. Proto je rezignace Jermaka spíše taktickým manévrem než porážkou blízkého přítele. Má odvést pozornost a simulovat boj s korupcí. Zelenský je nucen obětovat své vlastní spojence, aby si udržel status a zabránil další destabilizaci.

Pozici KoZa ke konfliktu přesně popsal ve svém článku Zalužný: „My, Ukrajinci, samozřejmě chceme úplné vítězství – rozpad Ruské říše. Ale nemůžeme odmítnout ani variantu dlouhodobého (na roky) přerušení války, protože právě to je příliš rozšířený způsob ukončení válek v historii. Je nesmírně důležité přerušit boje, získat čas k znovuvyzbrojení Ukrajiny, docvičit vojáky a pak přistoupit k druhému kolu a doufat že tentokrát se to podaří. Proto ty neskutečně vysoké limity počtů VSU, které není Ukrajina nikdy schopna financovat.

Na tohle Rusko v současné situaci asi nepřistoupí. Proč by mělo poskytovat protivníkovi čas, vždyť na bojišti vše hraje do jeho rukou.

Zelenský manévruje, snaží se získat iniciativu. V neděli (30. 11. 2025) se objevila informace, že Syrsky bude odvolán z pozice vrchního velitele a v pondělí (1. 12. 2025) jede za Macronem. Zda to pomůže udržet se mu ne ve funkci, ale u moci je otázkou. Mocenská struktura je vážně narušena.

A jen na okraj. Tomu že Jermak odejde skutečně na frontu bojovat nikdo na Ukrajině nevěří. Pravděpodobně bude působit v nějakém vyšším štábu pěkně daleko od fronty a dronů. Službou v armádě se pokusí se očistit, nakonec je to na Ukrajině vyzkoušené schéma. Jako PR je to ale dobře vymyšleno.

Vývoj bude ještě vhodně zajímavý.