Piráti: Strana, která vyřešila všechny problémy tím, že vytvořila nové

Piráti: Strana, která vyřešila všechny problémy tím, že vytvořila nové

Prosinec 07, 2025

Až se kdesi v budoucnu budou jednou psát dějiny České republiky, určitě v nich pirátská stopa zůstane. Možná ne úplně hluboká, možná spíš taková ta, kterou uděláte na čerstvě natřeném stole, když si myslíte, že už to dávno zaschlo. Ale stopa to bude.

Digitalizace stavebního řízení: Velkolepý plán, velkolepější ticho

Piráti v podání ministra pro digitalizaci a kde nic tu nic – Ivana Bartoše - slibovali digitalizaci stavebního řízení, která měla být rychlá, přehledná, prostě budoucnost jako ze žurnálu. Nakonec jsme ale získali něco mezi muzejní expozicí retro formulářů a adventním kalendářem, kde se okénka otevírají jen v sudé dny a jen po souhlasu tří ministerstev.

Ale nebuďme přísní — každá revoluce si žádá své oběti. V tomto případě to byla funkčnost.

Praha, město bedýnek, výkopů a objížděk

Pražané se už nemusí bát, že by se někdy cítili odtrženi od dynamiky velkoměstského života. Stačí se podívat na ulici — kde dříve bývaly domy a chodníky, náměstí nebo křižovatky, dnes najdete důvod. Jako třeba výkop. Nebo jiný výkop. Případně výkop, který opravuje výkop.

To vše v rámci velkolepé vize Hřiba, který dokáže zničit celé město: udělat z Prahy město, které nikdy nespí. Ne proto, že by žilo kulturou, ale proto, že se obyvatelé snaží dopátrat, kudy se vlastně dostanou domů. Prostě Praha je všech Čechů ráj.

Bytová výstavba: Když nikdy nepostavíte nic, nemůžete nic pokazit

Pirátská bytová politika má jednu výhodu: je konzistentní. A jak poznáte, že o ní Piráti lžou? Mluví o ní.

Čím víc slov, tím méně bytů. Je to takový moderní politický alchymistický trik. Da Vinci by koukal.

Slovensko volá…? Nebo raději nevolá

A pak je tu ta pirátská touha po misijní činnosti na Slovensku, když politická opozice nemohla rozdýchat, že jejich zástupce do delegace na Slovensko nepřizval šéf Poslanecké sněmovny Tomio Okamura. Rozhodli se tedy, že si zástupci opozičních stran, které ještě nedávno vládly a ničily naši krásnou zem, že si udělají výlet na Slovensko. Co přesně tam chtějí dělat? To netuší nikdo. Možná ani oni sami. Nicméně dle uniklých záběrů z pirátského poslaneckého klubu je jasné, že si na cestu zabalili mraženou rybu, mrkev, šálu a knihy. Už teď je mi Slovenska líto. Poté, co Slováky pronásledoval podivný europoslanec T. Zdechovský, tam nyní vyrazí celá mise. Ale jisté je, že slovenský stát má dvě možnosti:

Zavřít hranice, než přijede oddíl digitálních misionářů s flashkami plnými excelovských vizí.

Nebo je tam nechat. Všechny. Natrvalo.

Prý si je adoptuje Progresívne Slovensko. A kdo ví — možná z nich konečně někdo vyčaruje ty byty.

 

Stát, který nedokáže stavět: český absurdistán

Stát, který nedokáže stavět: český absurdistán

Prosinec 07, 2025

Česká republika v roce 2025 připomíná učebnicový příklad země, která sice přijala neoliberální dogmata devadesátých let, ale nikdy nevybudovala funkční stát, jenž by byl schopen plánovat a realizovat projekty v dlouhodobém veřejném zájmu. Výsledek? Země, která kdysi dokázala sama postavit dvě jaderné elektrárny, dnes není schopna dokončit jediný nový reaktor v Dukovanech. Stát, který kdysi patřil mezi špičku v průmyslové a energetické infrastruktuře v rámci RVHP, se změnil v aparát neschopný postavit řádně dálnici, silnici, nebo dokonce i administrativní budovu bez mnohaletých průtahů a předražení. Prostě český absurdistán.

Kapitola neschopnosti: Dukovany, dálnice a silnice

Dostavba nového jaderného bloku v Dukovanech je příkladem toho, jak český stát postupně rezignoval na svou schopnost realizovat velké projekty. Rozhodování se vleče roky, výběrová řízení kolabují, geopolitické hry válcují odborná hlediska a výsledkem je paralýza, nikoli pokrok. Musíme podotknout, že o dostavbě Dukovan se mluví již téměř 10 let a výsledkem jsou jen „ideologické kecy“. Zejména ze strany pravicových politiků od osvětového vůdce Petra Fialy až po pirátího odpadlíka Jana Lipavského. A přitom Československo mělo v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářském pomoci) výsadní pozici v oblasti jaderné energetiky: projektovalo, stavělo a provozovalo reaktory. Dukovany i Temelín vznikly za využití domácího know-how (Škoda Plzeň) a především díky tomu, že stát tehdy měl kontrolu nad strategickými odvětvími a nebyl závislý na komerčních investorech či politických tlacích.

Podobně tristní je stav české dálniční a silniční sítě. Stavba dálnic se vlekla desítky let, zatímco sousední země – často s náročnějším terénem – dávno dokončily své strategické koridory. Problém není ani tak technický jako systémový: stát se vzdal koordinace a kontroly, nahradil ji outsourcingem na soukromé firmy, každý krok podléhá nekonečným právním sporům a politickým zásahům, a výsledkem je pozoruhodná směs neefektivity, předražených zakázek a permanentních zpoždění. Podobný systém panuje u na české železnici, kdy si dnes již bývalý šéf Správy železnic doma ve sklepě schovával zlato za 80 milionů, které prý ukrýval přes 80 let před nacisty.

Privatizační fiasko: Uhelné elektrárny jako učebnicový příklad

Naprosto zásadní selhání české transformace se ovšem ukazuje na případu uhelných elektráren. Tyto zdroje byly postaveny zcela a výhradně z veřejných prostředků před rokem 1989. Po roce 1990 však byly ve jménu privatizace předány soukromým subjektům, které z nich vytěžily zisk, vybraly dividendy, minimalizovaly investice a po vyčerpání ekonomického potenciálu začaly elektrárny nabízet zpět státu — samozřejmě za částky, které neodpovídají jejich amortizaci, ale maximalizují soukromý profit. Například vlastník uhelné elektrárny Chvaletice miliardář Pavel Tykač prohlásil, že své uhelné elektrárny klidně vrátí státu za jednu korunu, aby následně stát provedl její likvidaci, uzavření nebo modernizaci za veřejné peníze. Tohle by se líbilo každému soukromému vlastníkovi: vytěžit kapitálově maximum a následně po vytěžení vše hodit na stát.

Jinými slovy: veřejnost zaplatila výstavbu, soukromý sektor si vybral zisky a stát má nakonec financovat znovupřevzetí a to opět za veřejné peníze. Pokud má nějaký pojem vyjadřovat absurdnost neoliberálního modelu, je to právě tato situace.

Proč soukromý sektor nepatří do kritické infrastruktury

Kritická infrastruktura není a nesmí být nástrojem zisku. Je to organismus, který zajišťuje fungování moderní společnosti: energetika, voda, doprava, telekomunikace, zdravotnictví. Pokud je v rukou aktérů, jejichž primárním cílem je maximalizace profitu, dochází nutně ke střetu zájmů. Tam, kde stát potřebuje dlouhodobou stabilitu a bezpečnost, soukromý sektor usiluje o krátkodobé výnosy. Tam, kde veřejný zájem vyžaduje investice i do méně lukrativních či obtížných projektů, soukromý sektor je nebude realizovat bez masivních subvencí.

Vstup soukromého kapitálu do kritické infrastruktury tak nevede k posílení státu, ale k jeho oslabení. Otevírá prostor pro privatizaci zisků a socializaci ztrát. Podporuje korupci, rozkládá kompetence státu a činí veřejnost rukojmím firem, které nejsou povinny garantovat dostupnost a kontinuitu veřejných služeb.

Stát, který chce fungovat, musí vlastnit

Jestliže chceme, aby Česká republika byla schopna stavět jaderné reaktory, dálnice, nemocnice, školy nebo modernizovat energetiku, musí mít k tomu nástroje. Tyto nástroje jsou tři: vlastnictví, odborná kapacita a dlouhodobé plánování. Nic z toho nevznikne tam, kde stát své pravomoci outsourcuje (převádí na soukromé společnosti).

Švédsko, Francie, Rakousko nebo Finsko ukazují, že státní vlastnictví a autonomie v kritické infrastruktuře není socialistický relikt, jak v českých podmínkách předkládají neoliberálové, pravicoví politici a jejich ideologové, ale jedná se o základní předpoklad funkčního, moderního a bezpečného státu. Česká republika tento předpoklad ztratila — a nyní sklízí důsledky. Tento tristní stav je nutné co nejrychleji napravit, protože veškerá privatizace zbytku státu razí cestu vzniku bezpečnostních rizik.

 

Válka s vlastní neschopností: Česká armáda a letitý kolaps plánování

Válka s vlastní neschopností: Česká armáda a letitý kolaps plánování

Prosinec 07, 2025

Dne 5. 12. 2025 uveřejnily Novinky.cz článekČernochová chce do konce roku utratit miliardy za modernizaci armády“ a dne 6. 12. 2025 proběhla na NOVĚ zajímavá diskuse v pořadu „Za pět minut dvanáct“ na stejné téma mezi poslanci Kotenem (SPD) a Žáčkem (ODS). Bylo velmi zajímavé tuto diskusi sledovat a vlastně jsme se dozvěděli, proč nebyly schváleny peněžní prostředky na rekonstrukci čáslavského letiště. Nebudu čtenáře zdržovat přepisováním již řečeného, nakonec kdo nechce poslouchat diskusi, může si přečíst její výtah na TN.cz.

Spíše bych si dovolil obecnější úvahu na téma schopnosti nebo spíš neschopnosti armády plánovat ve vazbě na slova náčelníka Generálního štábu Armády ČR Karla Řehky. Ten v reakci na kritiku poslance Růžičky prohlásil, že armáda „na problémy s realizací přidělených peněžních prostředků upozorňuje vedení obrany opakovaně. „To snad nikdo nemůže myslet vážně, že by armáda na problémy se stavbami a legislativou neupozorňovala. Nepřišli jsme s koncepčními podněty, ale upozorňoval jsem na to xkrát,“. Nepochybuji, že generalita i příslušníci GŠ AČR na nižších stupních řízení na problémy upozorňují. O čem ale upřímně pochybuji, je sebereflexe a úroveň znalostí plánovacích a rozpočtováních procesů a to na všech stupních velení a řízení. Rovněž pochybuji, že jsou schopni předložit nějaké koncepční řešení problému. Svou praktickou činností opakovaně prokázali a prokazují, že problematiku neovládají, s veřejnými penězi neumí zacházet a odpovědnost za jejich čerpání nepociťují. Samostatnou kapitolou je neochota respektovat ustanovení rozkazů ministra obrany, aliančních postupů, nebo zákonů ČR.

Prokázali to svým přístupem ke snahám o navedení systému do plánování a implementaci aliančních postupů. Poslední takový velký pokus byl podniknut za ministra Stropnického, kdy vznikl pracovní tým, který měl za úkol analyzovat dosavadní způsoby plánování v rezortu MO, a navrhnou, jak alianční postupy implementovat. Vedení generálního štábu se k tomu úkolu stavělo velmi laxně a ředitel plánovacího odboru, dnešní zástupce ředitele sekce plánování generál Havelka, práci pracovní skupiny naprosto ignoroval a dokonce bych si troufl říct, že sabotoval.

Armáda od svého vzniku nemá dlouhodobý plán. Sice se holedbá koncepcemi výstavby AČR, ale koncepce nejsou plán a frekvence jejich zpracování je příliš rychlá a reálnost stanovených úkolů a termínů na vodě. Podle rezortní tradice ti, kdo na to v diskusi poukazovali, byli odejiti. Není člověk, není problém. Když se o problému nemluví, jako by to neexistoval.

Sice je zpracováván a každoročně schvalován střednědobý plán (SdP), ale stačí porovnat jeho obsah a lehce zjistíme, že v rámci každoročního cyklu jeho aktualizace je rozsah změn tak velký, že je vlastně zpracován nový střednědobý plán. Samostatnou kapitolou jsou jeho změny, které zpravidla nastanou nejpozději do měsíce po jeho schválení ministrem a vyústí v zásadní přepracování. K čemu takový plán je, ať si udělá každý názor sám.

Pokud porovnáme data tzv. střednědobého plánu s rozpočtem a střednědobým rozpočtovým výhledu (zpracovává se na 1+2 roky) zjistíme, že je mezi nimi jen malá návaznost. Logicky, rozpočet je dokument vzniklý na základě zákona a musí se předložit na MF ČR, které odpovídá za návrh a realizaci státního rozpočtu. V procesu jeho zpracování musí být vyloučeny největší nesmysly SdP. Problémy střednědobého plánování samozřejmě ovlivňují schopnost realizace rozpočtu.

Rezort má oficiálně implementován systém řízení pomocí cílů. Fakticky to ale nefunguje. V neznalosti tohoto systému řízení si nemají civilní a vojenská část MO co vyčítat. Obě části MO projevují obrovskou nepružnost v myšlení a neschopnost měnit zaběhlé postupy. Zůstalo jen u slov. Funkce manažera cíle odpovědného za jeho dosahování neexistuje. Cíle nemají stanoveny reálná kritéria pro hodnocení etap jejich plnění ani cílového stavu. Systém controllingu je také formálně zaveden, ale fakticky nefunguje.

Takže není formulován cíl přezbrojení letectva AČR na letadlo F - 35, nebo přezbrojení dělostřelectva AČR na systém CEASAR. Pokud by byl, tak by v jeho rámci musely být alokovány peněžní prostředky nejen na nákup, ale i na úpravu nemovité infrastruktury, výcvik osob, změnu předpisů, nákup munice… Místo toho se každý generál snaží kontrolovat jen svůj balíček peněz alokovaných na jeho organizační jednotku a tak jsou „cíle“ stanovovány podle organizační struktury. Následně se všichni diví, že jednotlivé kroky k odstranění nedostatku ve schopnostech nejsou vzájemně provázány, že výdaje se nevykazují v celku, že se veřejnosti předkládá jen část výdajů. Mimochodem problémy s letištní infrastrukturou a termíny její modernizace byly už při zavádění letadel Gripen. Evidentně se od té doby nepoučili. Veřejnost se Zpravidla informuje jen o nákupu zbraňového systému a minimálním nákupu munice na dva roky provozu jak to vyžaduje zákon o státním rozpočtu.

Mimochodem pokud se bavíte se západními experty, nikdy se nedozvíte, že máte proces extrémně zkrátit přeskakováním jednotlivých auditních bodů, ale vždy kladou důraz na to, aby prvním krokem v odstranění nedostatku ve schopnostech byla organizační opatření ve struktuře a výcviku, protože nákup materiálu rezort zatěžuje dlouhé roky a měl by být vždy uvážlivý. Proč se to u nás skoro vždy zvrhne na nákup techniky, a materiálu nechám na posouzení každého čtenáře.

Asi bychom se divili, jak malé znalosti systémů plánování a rozpočtování mají vedoucí funkcionáři AČR. Možná by měl generál Řehka místo výkřiků příslušně upravit nároky na vzdělávání řadových příslušníků GŠ AČR v rámci velitelské přípravy a doplnit tuto oblast do vyšších velitelských kurzů. Vlastně se tato problematika nepřednáší ani v kurzech pro plukovníky, které jsou nezbytným předpokladem pro povýšení do generálské hodnosti. Je to v jeho působnosti a určitě by mu do toho žádní politici nemluvili. Ty znalosti nemusí být rozsáhlé, stačí, když pochopí základní pravidla, auditní body a lhůty. Mimochodem aliančními pravidly se řídí všechny armády NATO včetně té americké a jednotlivé auditní body v procesu jsou nastaveny v podstatě stejně. Prostředkem zrychlení nákupů není jejich zrušení, ale zkrácení lhůt pro zpracování jednotlivých dokumentů pro rozhodování managementu a to je opět jednoznačně v jeho pravomoci. Jenže ono je jednodušší vykřikovat hesla o nedostatku peněz, předkládat požadavky na výjimky ze zákona a svádět problémy na politiky.

Vinou politiků je, že tyhle nepořádky buď nevidí, nebo mlčky tolerují. Jak ukázala diskuse na NOVĚ v případě některých politiků ODS bych i pochyboval o úrovni jejich znalostí aliančních postupů. Vystačí si s opakováním frází a strašením veřejnosti.

Jen pro dokreslení situace na jaké úrovni jsou znalosti ve vojenské části ministerstva obrany. GŠ AČR opět (asi po šesté nebo po sedmé za posledních 10 let) vznesl požadavek, aby u veřejných zakázek do 50 000 Kč nemusel provádět průzkum trhu. Předkladatelé tohoto požadavku evidentně neznají dokumenty UHOS k problematice veřejného zadávání. Vůbec netuší, že cílem provádění průzkumu trhu není jen zjištění ceny obvyklé, ale zda jde zakázku navrženým způsobem vůbec realizovat, jaké jsou dodací lhůty jednotlivých dodavatelů, zda a jak dlouho poskytnou záruční lhůtu, zda je ochota se výběrového řízení účastnit. Každý, kdo zadával veřejné zakázky, určitě ví, o čem mluvím.

Politici často netuší, že cílem tohoto procesu je dodržení zásad rovného přístupu k účastníkům a vůbec jim nedochází, že nesprávné nastavení například dodací lhůty nebo záručních podmínek může některé účastníky diskriminovat, nebo že nebude možné zakázku realizovat. Vlastně spoléhají na to, že se jedná o tak malé částky, kdy se proti porušení pravidel ze strany zadavatele nevyplatí protestovat. O existenci zákona o veřejnoprávní kontrole a osobní odpovědnosti zadavatele nemají evidentně ani páru, nebo jim jsou ustanovení tohoto zákona lhostejná. Mimochodem zdržení v realizaci takovýchto zakázek provedením průzkumu trhu je tak zanedbatelné, že nestojí ani za zmínku.

Absurdní vlastně je, že někoho vůbec napadne takovýto návrh předkládat. Krásně ale demonstruje úroveň znalostí, přístup k procesu nakládání s veřejnými prostředky i dodržování pravidel stanovených zákony a vyhláškami.

No a co na závěr? Jak říká přísloví - Nevědomost sice hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá.

 

Jak prezident objevil pravdu mezi cukrovím a kandidáty

Jak prezident objevil pravdu mezi cukrovím a kandidáty

Prosinec 05, 2025

Prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil České republiky, bývalý předseda Vojenského výboru NATO a náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Petr Pavel přijal na Hradě kandidáty na ministry. Společně diskutovali budoucnost České republiky, mír na Ukrajině i v pásmu Gazy. 

Prezident se vyptával na jejich plány v jim svěřených oblastech. Rozhovory se nesly v přátelském duchu předvánoční atmosféry. Na závěr tohoto konstruktivního setkání shrnula hlava státu své pocity takto:

"Znovu se potvrzuje: pravda je vždy konkrétní. Nejnebezpečnější pro ni jsou povrchní analogie, ignorování dialektiky obecného, specifického a jedinečného, sklouzávání z empirického myšlení motivovaného pragmaticky (pouhými bezprostředními zájmy, momentálními potřebami) k velkohubým frázím a generalizacím, jež jsou příznačné pro skutečný dogmatismus s jeho autoritativními soudy. Nic na tom nemění, zastírá-li se tato metoda odkazy na vědecké myšlení osvobozené od ideologických schémat. Vždyť celá vyloženě negativistická a nenávistná kritika Havlova systému, jak ji provádí promoskevské svině, není ničím jiným než nejhrubší ideologií, která zapadá do arzenálu antidemokratismu, přes všechen pokrokářský nátěr konzervativní a reakční."

 

Když zákon mlčí a propaganda křičí: Češi v ukrajinských zákopech

Když zákon mlčí a propaganda křičí: Češi v ukrajinských zákopech

Prosinec 05, 2025

V těchto dnech se v tisku objevily dva články. V prvním komentují prohlášení agentury TASS o zničení skupiny vojáků z České republiky a Polska. Článek vyznívá neutrálně. Autor se vlastně jen odvolává na prohlášení českého ministerstva zahraničí, které uvedlo, že ruskou propagandu nebude komentovat. Nakonec nic jiného ani uvést nemohlo.

Nejprve si musíme položit otázku, zda je možné, že jsou na Ukrajině přítomni čeští vojáci. To samozřejmě nikdo nepotvrdí. Je to příliš ožehavé téma. Tento konflikt je na území Evropy největší od skončení 2. světové války. Je také přelomový z hlediska nasazení nové techniky, která přináší zásadní změny operačních postupů. Bylo by tedy logické využít možnosti a studovat zkušenosti VSU přímo na místě. Je to ale velmi ožehavé. Pokud by se potvrdila přímá účast českých vojáků v konfliktu, byl by to velký mezinárodní problém. Česká republika by mohla být považována za stranu konfliktu a to by zásadním způsobem měnilo její postavení.

Možná tam byla skupina vojenských pozorovatelů, kteří přímo na místě studují zkušenosti VSU. Zda jsou to příslušníci vojenského zpravodajství, důstojníci vyšších velitelství AČR nebo Univerzity obrany se asi nikdy nedozvíme. Pokud ale opravdu hrozí velký konflikt NATO s Ruskou federací, o kterém hovořil NGŠ AČR Řehka, bylo by dokonce velmi žádoucí seznámit se změnami válčiště přímo na místě. Potřebné změny mohou být zásadní a zkušenosti z praxe nenahraditelné. Nakonec o tom. že se konají cesty důstojníků Vojenského zpravodajství na Ukrajinu se mluvilo i při aféře se spolkem zaštiťovaným gen. Řehkou a vedeným hercem Vetchým ohledně projektu Nemesis. Takže není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu a není kouře bez ohně.

Druhý článek se týkal smrti českého dobrovolníka působícího v řadách VSU. Je jich tam hodně a ne všichni (pokud vůbec někdo) obdrželi souhlas prezidenta republiky se službou v zahraničních ozbrojených silách. Dost často bývají zařazeni do jednotek podle národnosti. Usnadňuje to velení a komunikaci v boji. Polština je blízký jazyk. Možná TASS píše o takovéto skupině dobrovolníků z České republiky a Polska. Opět je málo pravděpodobné, že se v dohledné době dozvíme pravdu.

Z článku totiž vyplývá, že Jiří Kotrla neměl povolení prezidenta republiky sloužit v zahraničních ozbrojených silách. Takže zásadním způsobem porušil zákon. Nic na tom nemění, že prezident Zeman veřejně slíbil, že Češi sloužící v ukrajinské armádě nebudou za tuto službu stíháni. Prezident nemá žádné právo slibovat, že bude tolerováno porušení zákona.

Chápu matku vojáka. Ztratit syna ve válce je nesmírně bolestivé. Rozumím i jejím slovům „Jestliže je tu oficiální státní politika, že podporujeme Ukrajinu proti agresorovi, pomoc je materiální a morální, tak myslím, že není úplně dobré přejít takovou oběť bez odezvy. Zaslouží si nějakou zmínku,“. Jenže její syn tam byl bez souhlasu státu, na základě svého osobního rozhodnutí a musel si být vědom, že porušuje zákon a že to může mít negativní důsledky. Autor připomíná, že Karel Kučera, který také padl na Ukrajině, také neměl souhlas prezidenta republiky se službou v zahraničních ozbrojených silách, a přesto obdržel od prezidenta Petra Pavla Medaili Za hrdinství. Byl to nesmírně nestandardní postup a nic na tom nemění, že Karel Kučera obdržel i ukrajinské vyznamenání za statečnost. Z hlediska české republiky porušil zákon a prezident tímto svým gestem takovýto postup vlastně legitimizoval.

Co se týče materiální podpory měla by ukrajinská strana matce vyplatit peněžní náhradu za úmrtí. Ukrajinská strana by také měla doručit jeho tělo (pokud to jde) nebo jeho osobní věci do České republiky. Zda se tak stane je otázkou. Ze zpráv z Ukrajiny je zřejmé, že Ukrajina má s vyplácením náhrad velké problémy. Platby se zpožďují, jsou rozloženy do více let, úředníci hledají důvody proč je nevyplatit.

Jakkoliv je mi matky líto, nedomnívám se, že ze smrti jejího syna vyplývají pro Českou republiku jakékoliv závazky. Bylo to jeho SOUKROMÉ rozhodnutí, učiněné na základě jeho osobních názorů a postojů.

Z objektivních informací o průběhu bojů na Ukrajině je pravděpodobné, že takovýchto zpráv bude víc. O smrti dobrovolníků se dozvíme alespoň z článků. Autoři se pokusí jejich oběť využít pro potřeby propagandy tak jako autor článku o matce Jiřího Kotrly. Pokud by došlo k úmrtí vojáků vyslaných armádou na ukrajinské bojiště tak to nebude medializováno ani nebudou veřejně vyznamenáváni. Jejich příbuzní budou vázáni mlčenlivostí a zůstanou se svou bolestí sami.

 

Válka musí pokračovat: Proč Evropa nechtěla mír

Válka musí pokračovat: Proč Evropa nechtěla mír

Prosinec 02, 2025

Když se objevily informace o útocích na tankery nejprve v Černém moři a pak u pobřeží Afriky měl jsem chuť okamžitě napsat komentář. Okolnosti tomu zabránily a vlastně je to tak dobře. Rychlá reakce nebývá vždy ta nejlepší. Jednotlivé události je nutné posuzovat v širších souvislostech, a to není pro mnoho lidí jednoduché. Vzájemně související zprávy se objevují v různou dobu a pro běžného čtenáře není snadné najít spojitosti. Někdy je to dáno intelektuální kapacitou, někdy ideologickou předpojatostí.

Asi nejzásadnější zprávou byl rozhovor předsedy vojenského výboru NATO Giuseppe Cavo Dragona, ve kterém prohlásil, že aliance uvažuje o agresivnějším nebo proaktivnějším přístupu v reakci na akce Ruska. Hovořil sice o reakcích na kybernetické a hybridní hrozby, ale nevylučoval ani jiné možné hrozby. Na rozdíl od narušení vzdušného prostoru drony nebo letadly vlastně prakticky nikdy nebyly předloženy důkazy, že za sabotážemi a útoky stálo Rusko. Prakticky vždy se to vždy omezí na tvrzení, kterých se následně chopí tisk a v článcích a komentářích se to začne vydávat za pravdivé tvrzení. Evidentně se spoléhá na to, že lidé nebudou schopni si dát události do souvislostí a že stokrát opakovaná lež se nakonec stává pravdou. Celé to evidentně zvedá napětí, vyvolává válečnou psychózu a podněcuje nálady na pokračování války s „ďábelským nepřítelem“.

Občas ale uniknou informace, které dávají události do jiných souvislostí a pozorný čtenář, si ale určitě všimne. Novinky uveřejnily článek o nákladech na válku na Ukrajině podle norské studie „Evropská volba“. Mimochodem ruské telegramové kanály o této studii informovaly o den dříve. V něm se uvádí, že „na financování vojenských akcí Ukrajiny po dobu čtyř let bude evropské vlády stát 606 až 972 miliard dolarů (12,6 bilionu až 20,3 bilionu korun). Posílení východního křídla EU, pokud Moskva prosadí svou, bude přitom podle nové norské studie s názvem „Evropská volba“ stát téměř dvakrát tolik – mezi 1,4 a 1,8 bilionu dolarů (29,2 bilionu až 37,6 bilionu korun)“. Ten ale dává prohlášení Dragoneho do jiných souvislostí. Rychlé ukončení války, jak jej požadují USA, není v zájmu evropských členů NATO. Ruské vítězství, nebo stav který by se tomu mohl blížit, by mohlo vyvolat další uprchlickou vlnu a obrovský tlak na členské státy a vyvolat v nich neklid. Už tak je situace napjatá.

Mnoho lidí to přímo nechápe, ale je zde zřejmá přímá souvislost mezi problémy s dostupností bydlení, nebo s deficitem zdravotních pojišťoven a přílivem statisíců uprchlíků, kteří dorazili do České republiky. Jde o statisíce lidí. Bytová výstavba je nedostatečná a příspěvek na státní pojištěnce nepokrývá náklady na léčbu. No a do této kategorie spadají i nepracující uprchlíci a těch jsou desítky tisíc.

Takže zde máme přímou souvislost. Válka musí pokračovat. Je třeba udržovat proválčené nálady. Pokud by válka skončila, mohly by se objevit otázky, na které by se těžko odpovídalo. Určitě by to obrátilo pozornost k vnitřním problémům jednotlivých zemí a ohrozilo postavení současné mocenské elity.

Jak s tímhle souvisí útoky na tankery? Zcela jednoznačně. Je to snaha vyvolat reakci Ruska. Útoky na lodě, další eskalaci konfliktu. Mimochodem dnes (2. 12. 2025) došlo k dalšímu útoku – podvodními drony byl napaden Tanker Midvolga 2, který plul z Ruska do Gruzie s nákladem rostlinného oleje, byl napaden v Černém moři. Naštěstí se zatím všechny útoky obešly bez ztráty na životech. Tyto útoky staví ruské vedení do složité situace. Část veřejnosti se domáhá okamžité odvety a zahájení útoků na ukrajinské lodě. Jenže to je přesně to, co autoři těchto útoků očekávají. Rusové budou muset odpovědět asymetricky a zřejmě teď vymýšlejí, jak to udělat. Jednou z variant, o které se hovoří je zničit ukrajinské přístavy a odříznout ji tak od možnosti lodní dopravy.

Opět na okraj. K pobřeží Afriky drony samy nedoplují, Dardanelami je Turci nepustí, takže k útoku byly pravděpodobně opět využity civilní lodě. Nebezpečný precedent.

Napadání lodí samozřejmě poškozuje obě země, ale Ukrajina je na lodní dopravě mnohem závislejší. Kapacita železničních tratí na západ je omezená a většina přepravy jde loděmi. V případě odvety budou škody pro ukrajinské hospodářství obrovské, dopad na deficitní rozpočet zdrcující, ale to autorům útoků evidentně nevadí. Takže o Ukrajinu zase až tak moc nejde. Nakonec schodky ukrajinského rozpočtu vykrývá EU i ve spojení s obludnou korupcí.

Dva útoky se odehrály ve výlučné ekonomické zóně Turecka. To vyvolalo velkou nelibost prezidenta Erdogana. Tankery byly naštěstí prázdné a k velkým ekologickým škodám nedošlo. Turecko je členem NATO, velmi profituje z obchodu s Ruskem, ale udržuje dobré vztahy a obchoduje i s Ukrajinou. Že by tyto útoky mohly tyto dobré vztahy narušit a poškodit Ukrajinu opět autorům útoků nevadí.

Samostatnou kapitolou je útok na ropný terminál v Novorossijsku. Ten je ve vlastnictví Kazachstánu a teče přes něj 80 % kazachstánského vývozu ropy. Je to nejkratší trasa pro nakládku. Kazachstánský rozpočet je z velké části závislý na vývozu ropy a tohle jej obrovsky poškodí. Nebude jednoduché přesměrovat dodávky na jiné trasy a nepůjde to v celém rozsahu. V terminálu mají svůj podíl i Britové, ale jen ve výši 2 %. Náhradní trasa vede přes Ázerbájdžán a ta je pod britskou kontrolou. Ztráty ze zničení terminálu v Novorossijsku Britům bohatě vykompenzují zisky z přepravy přes jimi kontrolované trasy. Ukrajina hraje roli užitečného idiota a je jasné, kdo tahá v zákulisí za nitky.

Mimochodem podle informací byl terminál starý, jeho provoz měl být letos ukončen a už se vyrábí nový. Výměna měla být provedena v příštím roce. Takže další možností, proč byl útok podniknut, je možný vznik velké ropné havárie a poškození životního prostředí. To by vyvolalo obrovské náklady na odstranění škod na straně Ruska.

Evropané mají problémy s financováním války. Nutně potřebují zabavit ruská aktiva. Dnes (2. 12. 2025) přišla zpráva, že Evropská centrální banka odmítla podporovat platbu 140 miliard eur pro Ukrajinu zabezpečenou zamraženými ruskými aktivy. ECB dosáhla závěru, že návrh Evropské komise porušuje její mandát. Rovná se to poskytnutí přímého financování vládám, protože centrální banka by pokryla finanční závazky členských států. Uvidíme, jak se to projeví na dalších krocích evropských politiků a na vývoji ukrajinského konfliktu. Zdá se ale, že tento postoj ECB nahrává spíše snahám Američanů o ukončení konfliktu za každou cenu, dokud je čas.

No a nás FORUM24 zásobuje články o ukrajinských úspěších na frontě a nadšení ukrajinského obyvatelstva pro pokračování války. Vůbec jim nevadí, že byly potvrzeny zprávy o pádu Pokrovsku (malé skupiny na severu města ještě bojují, ale to je z hlediska nepodstatné), pádu Volčansku, vstupu Rusů do Čeveného Limanu, Konstatinovky a Huljalpole, nebo informace o velkém průlomu fronty severně od Konstatinovky. Bojovou náladu alespoň části obyvatelstva je nutné udržovat. Zbytek popsal geniálně Mňačko ve svém románu „Ako chutí moc“. Myslíte, že jej Fiala, Nerudová nebo Zdechovský četli?

 

Řád a klid soudruha Pávka

Řád a klid soudruha Pávka

Prosinec 02, 2025

V jednom malém středoevropském království zvaném Česká republika, kde se dějiny točí jako kolotoč s utrženým řetízkem, povstal nový strážce Řádu a Klidu. Jmenoval se ústavní agent Pávek – alespoň tak mu říkali ti, kteří věděli, že nejlépe zní jméno, které připomíná jak venkovského strejdu, tak nejvyššího tajemníka, soudruha prezidenta. A Pávek byl rozhodnut, že převezme všechny osvědčené zásady státníků minulosti, zejména onu starou salazarovskou myšlenku, že jestli lidé náhodou vykazují příliš mnoho života, je na čase jim připomenout, že „řád a klid“ jsou vlastně dvě největší lidská práva.

A aby se nezdálo, že jde o diktaturu, přispěchal mu na pomoc i slavný sbor demokratických verifikátorů – Milion chvilek pro absolutní shodu. Pardon. Milion chvilek pro demokracii. Ti jako vždy poctivě pročetli návod k demokracii, dospěli k závěru, že má být řízena jako provozní řád ve fabrice, a s úlevou zjistili, že se s Pávkem vlastně shodnou na všem. To se stává, když se dlouho hledá pravda a nakonec se objeví v dobře uspořádané kanceláři s razítky.

A tak vznikl nový lidový konsenzus:
Nejlepšími diktátory Pravdy a Lásky jsou přece ti, kteří kdysi byli i nejlepšími předsedy útvarových organizací KSČ.
Tihle lidé totiž vědí, jak se dělá pořádek: s úsměvem, s nadšením a s neustále připraveným seznamem úkolů pro ostatní. Pravda se totiž sama nerozšíří a Láska sama neprosadí – někdo to musí přece organizovat.

Mezi zasloužilými kariéristy starých časů se prý v listopadu 1989 říkávalo:
„Nejsme jako oni.“
A protože tradice jsou důležité, dnes se k tomu přidává ještě pokrokové heslo nové demokracie:
„Kupředu, zpátky ni krok!“

A tak království české dál vesele kráčí ve svém věčném kruhu.
Řád je pevný, klid je hluboký, a kdo by si náhodou myslel něco jiného, tomu se to vysvětlí – demokraticky, samozřejmě.
Od toho tu přece Pávek… totiž páni strážci řádu jsou.

 

Antikomunistická ODS ztrácí Kubu

Antikomunistická ODS ztrácí Kubu

Prosinec 02, 2025

Synu českého parlamentu M. Bendovi se zatím nepodařilo vytvořit v Parlamentu výbor pro českou činnost. Můžeme se domnívat, že s ohledem na založení ODS by jeho předmětem bylo zcizování.

ODS je stranou pilných občanů, kterým nevadí korupce ve vlastní straně, ani ve stranách koaličních. To jsou Evropské hodnoty pro Českou republiku. Ty se ale rozhodli opustit nejen hajnej a Anče ale také jihočeský hejtman Kuba. Proamerická ODS ztrácí Kubu.

K tomu snad jen text P. Kohouta v rytmu cha-cha, který může znít v Jihočeském kraji: Kuba si Fiala no

 

Tetičko ODS co ty,

co ty říkáš na Novoty,

kraj ti přestal čistit boty,

a žije si, jako ty…

Kuba si, Fiala no –

ne, kmotři nedají svou kůži lacino,

Fiala no, Kuba si,

ať se blýská na časy.

Z módy už vyšel modrý bača,

ne, kraje už nejsou ovce,

už tu není plná kasa,

a žijí si, jak se chce…

Zlomový týden Ukrajiny: Fronta se hroutí, elity se štěpí

Zlomový týden Ukrajiny: Fronta se hroutí, elity se štěpí

Listopad 30, 2025

Hodně jsem přemýšlel, zda dělat další komentář k událostem na Ukrajině. Zdá se mi, že se jim věnuje příliš velká pozornost a odvádí se pozornost od domácí politiky. Jenže pak jsem si uvědomil, že jsou zde jasné souvislosti.

Uplynulý týden byl plný převratných změn. I když se mainstreamová media hodně snaží, nelze popřít fakt, že Rusové na bojišti získávají zásadní převahu. Pokud Ukrajina nesníží věk pro mobilizaci a neobětuje dalších pět ročníků mládeže, je jasné, že jí dojdou lidské síly. Je to vlastně taková Sofiina volba. Vzhledem k doposud utrpěným ztrátám by další mobilizace mládeže mohla zničit šance na přežití národa. Chápu, že se tento názor běžným internetovým diskutujícím nebude líbit, ale fakta jsou jasná. Nakonec je možné si přečíst hodnocení vojenské situace od ukrajinského generála Marčenka a ten rozhodně není proruský. O tom že v současné situaci není možné dosáhnout vítězství, hovoří i generál Zalužnýj, který se pomalu vrací do politiky.

V návaznosti na realitu na bojišti se na západě formují dvě skupiny. Jedna, reprezentovaná především USA se snaží zachránit co se dá a rychle uzavřít minimálně příměří a zabránit dalším územním ztrátám a možnosti zhroucení fronty. Druhá skupina, reprezentovaná hlavně Brity, Francouzi a Němci se snaží prodlužovat konflikt co nejdéle, neboť odkazy na válku na Ukrajině a neustálými řečmi o ruském nebezpečí odvádí pozornost od domácích problémů. V české politice reprezentuje tuto skupinu současná opozice a také prezident republiky.

Obě skupiny mají na Ukrajině své exponenty a struktury a prostřednictvím nich prosazují své zájmy. Je všeobecně známo, že Američané plně kontrolují činnost ukrajinských protikorupčních služeb NABU/SAP. Především s Brity spolupracuje prezident Zelenský a jeho kancelář.

Američané chtějí válku ukončit. Prostě si vyhodnotili, že bude jednodušší a ekonomicky výhodnější se s Rusy domluvit. Svět se mění na multipolární, nové supervelmoci si kolíkují oblasti svého dominantního vlivu a Ukrajina není pro zájmy USA nejhlavnější. Evropané nejsou supervelmoc. Otázkou je, zda jsou alespoň velmoc a zda jejich představy odpovídají reálným možnostem. Bez USA válku na Ukrajině samy vést nemohou. Hlavním problémem je obrovské vnitřní zadlužení největších evropských ekonomik. Evropské elity také učinily z ukrajinské války hlavní téma, kterým zakrývají obrovské vnitřní problémy jednotlivých zemí i EU jako celku. Pokud by válka skončila, tento argument by zmizel a je otázkou, zda by si svou moc udržely i nadále.

Tohle vše se promítá do situace na Ukrajině. Prezident Zelenský i jeho „kardinál“ Jermak se orientují na evropské země. Speciálně o Jermakovi se hovoří jako o exponentovi britských zájmů. Podle ukrajinských zdrojů reprezentuje Zelenský Ukrajinu navenek, dělá její mediální tvář, ale skutečnou vertikálu moci představuje Jermak. Oba muži jsou vlastně nerozluční a Zelenský dokonce v roce 2021 prohlásil, že Jermak bude ve funkci, dokud on bude prezidentem.

Ukrajinští komentátoři poukazují na to, že Jermak stál za nepřijetím Istanbulských dohod, že poradil Zelenskému, aby se nekonaly volby, stál za odsunem Zalužného z funkce vrchního velitele, neboť svou popularitou ohrožoval postavení Zelenského jako prezidenta. Podílel se jako vysoký člen vyjednávacího týmu na přepracování amerického návrhu mírových podmínek do podoby evropského návrhu, který je pro Ruskou federaci naprosto nepřijatelný.

Je to jen souhra náhod, že krátce potom co prohlásil, že Ukrajina nebude souhlasit s žádnými územními ústupky a tím torpédoval americké snahy, u něj NABU provedla domovní prohlídku a dokonce mu zabavili mobilní telefon. Celý tlak vyústil v jeho rezignaci na funkci. Ukrajinští blogeři upozornili, že po své rezignaci strávil několik hodin mezi čtyřma očima s prezidentem Zelenským. Proč je zcela jasné. Jeho odvolání z funkce zásadním způsobem oslabuje pozici prezidenta v mocenském systému. Je zde ještě možnost, že se do funkce vedoucího prezidentské kanceláře pokusí jmenovat někoho z okruhu blízkých osob a Jermak bude jeho činnost ovlivňovat jako vlivný poradce stojící v pozadí. Není to nic nového, tohle dobře známe z České republiky, kde má také prezident vlivného „přítele po boku“ protokoláře Koláře.

Rezignace Jermaka je indikátorem změny rovnováhy sil v ukrajinské elitě, kde boj o vliv a kontrolu se vyostřuje na pozadí vnějších výzev a vnitřní nestability. Zelenský čelí volbě, kde je zachování moci důležitější než zachování přátel, a simulace reforem důležitější než skutečné změny.

Rezignace Andreje Jermaka, dlouholetého spojence a „pravé ruky“ prezidenta Volodymyra Zelenského, není jen personálním rozhodnutím, ale odrazem rozkolu a napětí uvnitř ukrajinské moci. Zelenský se až do poslední chvíle snažil Jermaka udržet ve funkci, což ukazuje nejen na osobní loajalitu, ale i politickou závislost na vlivném aktérovi. Konflikt s frakcí „Sluha lidu“ a jejím mluvčím Arachamijem naznačuje vnitřní boj v čele země, kde se různé skupiny snaží prosadit svou vůli. Odmítnutí obětovat Jermaka mohlo být projevem prezidentské autonomie, avšak tlak protikorupčních struktur a veřejné mínění takovou pozici znemožnily.

Skutečná hrozba pro Zelenského nespočívá tolik v korupčních skandálech, jako spíše v riziku ztráty kontroly nad politickým systémem a možné ztrátě moci, parlament odmítl hlasovat o rozpočtu. Proto je rezignace Jermaka spíše taktickým manévrem než porážkou blízkého přítele. Má odvést pozornost a simulovat boj s korupcí. Zelenský je nucen obětovat své vlastní spojence, aby si udržel status a zabránil další destabilizaci.

Pozici KoZa ke konfliktu přesně popsal ve svém článku Zalužný: „My, Ukrajinci, samozřejmě chceme úplné vítězství – rozpad Ruské říše. Ale nemůžeme odmítnout ani variantu dlouhodobého (na roky) přerušení války, protože právě to je příliš rozšířený způsob ukončení válek v historii. Je nesmírně důležité přerušit boje, získat čas k znovuvyzbrojení Ukrajiny, docvičit vojáky a pak přistoupit k druhému kolu a doufat že tentokrát se to podaří. Proto ty neskutečně vysoké limity počtů VSU, které není Ukrajina nikdy schopna financovat.

Na tohle Rusko v současné situaci asi nepřistoupí. Proč by mělo poskytovat protivníkovi čas, vždyť na bojišti vše hraje do jeho rukou.

Zelenský manévruje, snaží se získat iniciativu. V neděli (30. 11. 2025) se objevila informace, že Syrsky bude odvolán z pozice vrchního velitele a v pondělí (1. 12. 2025) jede za Macronem. Zda to pomůže udržet se mu ne ve funkci, ale u moci je otázkou. Mocenská struktura je vážně narušena.

A jen na okraj. Tomu že Jermak odejde skutečně na frontu bojovat nikdo na Ukrajině nevěří. Pravděpodobně bude působit v nějakém vyšším štábu pěkně daleko od fronty a dronů. Službou v armádě se pokusí se očistit, nakonec je to na Ukrajině vyzkoušené schéma. Jako PR je to ale dobře vymyšleno.

Vývoj bude ještě vhodně zajímavý.

 

Proti skokovému zdražování veřejné dopravy ve Středočeském kraji: ohrožuje dostupnost, ekologii i budoucnost regionu

Proti skokovému zdražování veřejné dopravy ve Středočeském kraji: ohrožuje dostupnost, ekologii i budoucnost regionu

Listopad 30, 2025

Středočeský kraj plánuje od 1. ledna 2026 výrazné navýšení cen veřejné dopravy – o 30 % v rámci papírových jízdenek a o 20 % v rámci elektronických. Jedná se o krok, který lze bez nadsázky označit za skokový, a to v situaci, kdy se jízdné zvyšovalo již v minulých letech. Poslední úprava cen proběhla v dubnu 2023, přesto nyní kraj přistupuje k dalšímu dramatickému zásahu do peněženek obyvatel.

Proti tomuto kroku se zvedla vlna nevole – občané podepsali petici, v níž požadují, aby rada kraje a následně zastupitelstvo rozhodnutí znovu projednala a takto drastické navýšení zastavila. Podle svědectví z petičních stánků lidé podepisovali bez váhání; mnozí vyjádřili obavy z dalšího snižování dostupnosti dopravy v kraji. Jiní rovnou říkali, že jezdí autem – což samo o sobě ukazuje, že veřejná doprava přestává být dostatečně atraktivní a konkurenceschopná.

Dražší doprava = odliv cestujících = více kolapsů, nehod a znečištění

Jednou z největších hrozeb zdražení je přesun lidí zpět do osobních automobilů. Veřejná hromadná doprava (VHD) je přitom jednoznačně ve veřejném zájmu:
– snižuje dopravní zácpy,
– zlepšuje bezpečnost na silnicích,
– omezuje znečištění ovzduší,
– šetří místo ve městech i obcích.

Pokud však kraj VHD prodraží natolik, že přestane být finančně výhodnou alternativou, počet lidí v autech se nevyhnutelně zvýší. To přinese další negativní externality – kolony, více nehod, vyšší nároky na infrastrukturu a zhoršení životního prostředí.

Navíc i samotná důvodová zpráva ohledně zdražování dopravy přiznává nejistotu. Očekává se sice nárůst tržeb o 463 milionů korun ročně, ale již v dalším roce jen o zhruba 200 milionů. A není vůbec jasné, kolik cestujících kvůli zdražení ubyde. Pokud lidé utečou k automobilům, část „zisku“ se rozplyne ve zvýšených nákladech na silnice, parkování a ekologické dopady.

Zvyšovat ceny není řešení — klíčová je konkurenceschopnost veřejné dopravy

Zástupci opozice, zejména z koalice STAČILO! ve Středočeském kraji již dříve upozorňovali, že konkurence veřejné dopravy vůči dopravě individuální by neměla být omezována, ale naopak posilována. Podle jejich vyjádření není problém jen v ceně – roli hraje také kvalita a dostupnost spojů. Mnoho spojů je totiž často zpožděných.
Díky Integrované dopravě Středočeského kraje (IDSK) se kvalita sice zlepšuje, ale dostupnost na okrajích kraje naopak klesá: rušení lokálek, omezování provozu a nové plány dopravní obslužnosti naznačují pokračující ústup veřejné dopravy.

Zdražování je v tomto kontextu o to problematičtější: nižší dostupnost + vyšší cena = méně cestujících = větší ztráty, které opět povedou k dalším omezením a dalšímu zdražování. Tímto způsobem se vytváří začarovaný kruh, který je pro kraj i jeho obyvatele dlouhodobě neudržitelný.

Kraj má jiné možnosti. Zdražování je jen otázka priorit

Nárůst nákladů je reálný – během dvou let jde přibližně o miliardu korun. Ale zdražení řeší jen část problému a navíc na úkor občanů. Jak zaznělo i při projednávání návrhu, zdroje lze hledat i jinde.

Z dokumentu vyplývá, že:
– kraj nemusí podporovat politické neziskové organizace (jako například Post Bellum),
– lze seškrtat individuální dotace,
– lze využít rezervy v jiných kapitolách rozpočtu.

Také stojí za připomenutí, že například jízdné zdarma pro žáky, středoškoláky a seniory stálo kraj poslední rok pouze 8 milionů Kč – tedy zlomek toho, co kraj chce vybrat zdražením. To ukazuje, že prostor na úspory existuje jinde a mnohem efektivněji.

Závěr: Středočeský kraj musí hledat řešení, která posilují dopravu, ne která lidi odrazují

Skokové zdražení o 30 % ohrožuje dostupnost veřejné dopravy, tlačí obyvatele zpět do aut a vytváří nové náklady pro společnost – od zhoršené mobility až po ekologické dopady. Obyvatelé kraje to pochopili a prostřednictvím petice jasně vzkazují, že takto zásadní krok musí být projednán znovu.

Veřejná doprava není luxus. Je to základní služba, která vyžaduje dlouhodobou podporu, stabilní financování a jasnou politickou prioritu. Pokud má Středočeský kraj fungovat jako moderní, bezpečný a ekologický region, cesta nevede přes zdražování, ale přes rozumné hospodaření, efektivní investice a posilování veřejné dopravy jako páteře mobility.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy