Generál mimo kontrolu? Řehkova slova jako varování před erozí demokracie

Generál mimo kontrolu? Řehkova slova jako varování před erozí demokracie

Listopad 29, 2025

Všichni, kdo se o problematiku armády zajímají, nejsou spory mezi ministerstvem obrany a velením AČR nic nového. Táhne se to dlouhé roky. Jednotlivé fáze sporu významně ovlivňovaly osoby vykonávající funkci ministra obrany a také důstojníky ve funkci NGŠ AČR.

Začnu zdánlivě ze široka. Základ sporu je už v osobnosti ministrů obrany. Bohužel je pravdou, že ne vždy ji vykonávaly silné osobnosti mající jasnou vizi, schopnost ji vtisknout do činnosti ministerstva a disponující odpovídajícími znalostmi. Bohužel je možné konstatovat, že velmi často byli do této funkce jmenováni politici, kteří „tak trochu zbyli“. Byli ministři „silní“ a „slabí“ i nevýrazní. V období slabých ministrů posilovala pozice NGŠ. Mezi relativně silné ministry obrany schopné ovlivnit činnost armády i ministerstva patřili Jaroslav Tvrdík, nebo Alexander Vondra, kteří se pokusili zásadně reformovat vnitřní struktury a systém práce ministerstva na GŠ AČR. Za obou těchto ministrů vznikly zásadní koncepční dokumenty, které však ovlivnili činnost ministerstva jen okrajově.

Bohužel výraznými představiteli slabých ministrů byly ženy jmenované do této funkce, ale i Martin Stropnický, nebo Lubomír Metnar. Než se ozve kritika feministek chci upřesnit, že schopnost vykonávat funkci ministra obrany nesouvisí přímo s pohlavím, ale znalostmi a sílou osobnosti.

Pozice NGŠ je podstatně stabilnější než pozice ministrů. Po dobu mandátu nebývá jejich role zpochybňována a mimo Petra Pavla všichni vydrželi ve funkci po celé funkční období.
I generální štáb zpracovával koncepční dokumenty. Nejznámější jsou Koncepce výstavby AČR (KVAČR). Doposud byly zpracovány tři. Nevím jak třetí, ale první dvě nebyly splněny a jejich plnění nebylo ani vyhodnocováno. Ono vlastně ani nebylo co. Většina projektů v nich uvedených nebyla v daných termínech realizovatelná a finanční rámce byly špatně stanoveny. Vlastně splňovaly hlavně vojenské pravidlo: „když to má slabý obsah, musí to dobře vypadat“

Složitost vztahu civilní a vojenské části ministerstva dokresluje, že na tvorbě všech dokumentů zpracovávaných civilní částí ministerstva se podíleli i důstojníci generálního štábu a obsah obou dokumentů dost významně ovlivňovali. V řadě případů ale museli čelit odporu nadřízených, kteří buď nespolupracovali, nebo měli snahu činnost pracovních týmů sabotovat. Koncepce výstavby AČR zpracovávali výhradně důstojníci generálního štábu.

NGŠ AČR není velitelem armády, jak se někteří lidé domnívají. Je to náčelník štábu vrchního velitele – prezidenta republiky. V demokratických státech je armáda vždy podřízena politickému vedení země. Činnost armády a příprava na obranu země se váže na politická rozhodnutí. Bylo to tak i za první ČSR, kdy se velení armády, i když za skřípění zubů, podřídilo politickému rozhodnutí a stáhlo se z pohraničí bez boje. Nepolitičnost armády bylo zdůrazněna i tím, že důstojníci neměli právo volit. I ČSLA uposlechla politické vedení země a zůstala v roce 1968 a 1989 v kasárnách. No a pro příznivce Ukrajiny, i generál Syrský se podřizuje politickému vedení země a při řízení operací plní zadání prezidenta republiky a bere se to jako samozřejmost. Mimochodem nedělá žádná politická prohlášení.

Generál Řehka se k politické situaci vyjadřuje opakovaně. Zřejmě si vůbec neuvědomuje, že mu to nepřísluší. Jeho vystoupení na velitelském shromáždění můžeme komentovat jen podle toho co bylo v tisku.

Pokud prohlásil, že jediný komu armáda splácí účty, je vlast je to hodně odvážné prohlášení. Chce tím snad říct, že se nebude podřizovat rozhodnutí vlády a parlamentu? Komu se tedy podřídí. Prezidentovi republiky, s kterým jej váže služba u stejné jednotky – 601. speciální skupiny? Nebo si to máme vykládat tak, že mu tato slova dávají právo odepřít poslušnost politikům, pokud se mu jejich rozhodnutí nebudou líbit? Respektuje vůbec výsledky voleb? Kam až je ochoten zajít? Až k vojenskému převratu? Neměl by být za tato slova okamžitě odvolán? Jak je možné, že na jeho vystoupení reagovala ministryně obrany a nereagoval prezident republiky, který byl jednání přítomen? Hodně otázek, málo odpovědí.

Generál Řehka také zpochybnil současnou organizační strukturu ministerstva. Opět se jedná o dlouhodobé spory. Takřka všichni NGŠ AČR měli tendenci v organizační struktuře generálního štábu vytvářet orgány dublující složky ministerstva. Zajímavé je, že tyto složky velmi často neplnily zadání civilní části MO a odmítaly se podřídit jejich rozhodnutí. Bohužel tomu nahrává, že ministři obrany ani nejevili snahu plnění svých rozhodnutí prosadit. Ironií je, že velmi často vojáci sloužící na GŠ považují za nepřátele i bývalé důstojníky, kteří působí v civilní části MO, pokud navrhují změny současného systému plánování a řízení.

Generál Řehka si také stěžoval, že je iniciativa trestána. Jakou iniciativu myslel? Mluvil obecně, nebo myslel hlavně na sebe a svou činnost při dodávkách dronů na Ukrajinu? Opravdu má důstojník projevovat takovouto iniciativu a dokonce k její realizaci využívat složky armády?

Problémem je, když se osoba v pozici NGŠ AČR nepochopí jeho místo ve výstavbě armády a přenáší do výkonu této funkce velitelské návyky. NGŠ nemusí být vynikající „bojový“ velitel a ne všichni velitelé jsou vhodní jako náčelníci štábu. Historie to jasně dokládá. Bohužel nejméně poslední dva NGŠ si přinesli svou velitelskou zkušenost i do řízení GŠ a hodně činnost ovlivnili ne právě šťastným směrem.

Možná měl generál Řehka větší pozornost věnovat personální práci a vzdělávání důstojníků. Správný důstojník odpovědný za výstavbu armády má znát zásady plánování a rozpočtování. Měl by mít schopnost vyhodnocovat reálnost plánů a rozpočtů a přijímat korekce na základě skutečného vývoje. To se bohužel neděje. Do generálské hodnosti navrhl povýšit důstojníka, který se podílel na sestavení všech nereálných plánů za posledních 15 let. Server Kverulant.org upozornil na řadu kauz v logistice, na dlouholeté neplnění úkolů, porušování zákona o zadávání veřejných zakázek, ale přesto byl do funkce zástupce z ředitele této sekce povýšen na generála důstojník, který se z titulu své funkce na řadě těchto problémů podílel. Jeden z jeho nejbližších spolupracovníků generál Hyťha měl incident v restauraci a následně přišel o bezpečnostní prověrku. Opravdu o ni přišel jen proto, že byl nevyprovokovaně napaden spolupracovníkem? Nebylo v tom něco jiného? S generálem Řehkou a prezidentem Pavlem tohoto muže pojí opět služba v 601. skupině. Co je pravdy na tvrzení, že předpokladem kariéry v armádě je nedělat problémy, zařadit se do proudu a patřit „ke chlapcům co spolu hovoří“, řečeno slovy Karla Poláčka v knize Bylo nás pět.

Určitě by se toho dalo o činnosti generála Řehky říct ještě mnohem víc. Co je ale zvláštní, je vlažná a pomalá reakce politiků. Vlastně se zásadně vyjádřili jen Miroslav Kalousek a Pavel Ružička. Lubomír Metnar  (ANO) pouze upozornil, na nečinnost premiéra v demisi Fialy a korunu tomu nasadil šéf poslaneckého výboru pro obranu Jakub Flek (STAN), který Řehkovy výroky schvaluje.

Myslím, že pokud těmto událostem nebudou politici věnovat pozornost a nedojde k rychlému vymezení rolí a vyvození důsledků z této události může to mít na budoucí demokratický vývoj České republiky neblahé důsledky.

 

Kádrovák se vrací: o nové éře „ústavního posuzování kádrového profilu“

Kádrovák se vrací: o nové éře „ústavního posuzování kádrového profilu“

Listopad 27, 2025

V zemi, kde se politická tradice mění rychleji než předpověď počasí, jsme se konečně dočkali opravdové stability: návratu kádrování. Nebo alespoň jeho poetické, moderní imitace v podání ústavního agenta Petra Pavla Pávka.

Prezident – v našem komentáři pracovně nazývaný Ústavní Agent – podle tradice, kterou nikdo nikdy neviděl, odmítá jmenovat do vlády druhého ústavního agenta Andreje Babiše Bureše kandidáta Motoristů Filipa Turka. Ne snad proto, že by k tomu existovaly standardní ústavní důvody. Nikoli. Příběh, který se odehrává přímo v našem čase a prostoru nabízí mnohem barvitější důvody: například kontrolu „útvarové organizace“, toho legendárního aparátu, jehož existence se dnes připomíná hlavně v televizních retro seriálech a ve vzpomínkách lidí, kteří si pletou demokracii s výběrovým řízením na svářeče v roce 1978.

V našem světě se předseda této útvarové organizace samozřejmě staví proti jmenování. To dá rozum – vždyť tak tomu přece bývalo „vždycky“. Krásné na téhle mytologii je, že stačí říct „vždycky“ a není třeba nic dokazovat. Historie se pak sama poslušně přizpůsobí.

A protože každý příběh potřebuje rodinnou zápletku, nelze opomenout ani paní Evu, která je v našem fikčním univerzu, které je ale bohužel tvrdou českou realitou, zosobněním přísného oddělení kádrových materiálů. Co kdyby právě ona byla tajnou strážkyní seznamu: „Kdo smí vstoupit do vlády a kdo nikoli“? A co kdyby ona byla skrytým architektem té slavné demokratizace, která se ukáže být jen retro verzí: „říkáme tomu jinak, ale děláme to stejně“? Přeci jen byla kádrovačka a také politručka.

A tak přijde nevyhnutelná otázka:
Jaký je vlastně vztah Filipa Turka ke vstupu spřátelených vojsk do Československa – podle nové tradice?
Pro prezidentský pár na hradě se hodí ke všemu jedna univerzální metoda: když už nemůžeme najít skutečný problém, najdeme aspoň symbolický. A ideálně takový, který je starší než většina voličů.

Nakonec tedy působí skoro logicky, že si prezident v našem vyprávění připravuje na každého kandidáta do vlády kádrový spis. Co kdyby se z toho stala nová ústavní zvyklost? Vždyť ústavu stejně vykládáme po česku: jedna část odborně, druhá pocitově, třetí podle toho, co řekli v televizi.

A tak se ironicky uzavírá kruh: v zemi, která se snaží být moderní demokracií, se občas nejlépe cítíme, když si trochu zahrajeme na minulost. Samozřejmě jen symbolicky. A samozřejmě jen na oko. Ale přece: kdo by si jednou za čas nezakádroval? Že?

 

Když straší ti, kteří mají chránit: Rusko jako univerzální bubák české politiky

Když straší ti, kteří mají chránit: Rusko jako univerzální bubák české politiky

Listopad 26, 2025

Náčelník generálního štábu (NGŠ) Řehka i prezident Petr Pavel Pávek nás poslední měsíce ujišťují, že Rusko je největším nebezpečím, které nám kdy stálo u hranic, byť žádné společné hranice nemáme (pokud pomineme hranice EU). Ano, to stejné Rusko, o němž se v médiích dočítáme, že jeho armáda na Ukrajině postupuje rychlostí lenochoda po sedativech, jehož vojáci podle všeho tráví více času hledáním vodky než nepřítele a které je prý na prahu ekonomického, politického i vojenského zhroucení. Člověk by skoro řekl, že taková velmoc hrozí spíš spontánním výbuchem vlastní nekompetentnosti než expanzí do střední Evropy.

A pak je tu ta nepříjemná otázka: Nemůže být ono líčení ruské slabosti tak trochu propagandou? A jestli ano - vědí to naši nejvyšší představitelé? Vždyť oba pánové mají přístup ke zprávám tajných služeb, takže by měli být schopni rozlišit realitu od mediální estrády. Nebo že by tomu věřili stejně jako občanům doporučovaným pohádkám před spaním?

Když strašení nahrazuje argumenty                                                       

Je tedy skutečně nutné, aby ústavní agent PPP a armádní činitelé strašili obyvatelstvo jako na přednášce prevence kriminality ze základní školy? Ruské ozbrojené síly sotva zvládají území, která už drží - natož aby se vrhaly na dobytí středoevropského prostoru, kde by každý kilometr znamenal nové výdaje, odpor a geopolitické následky.

Ano, expanzivní válka má smysl pouze tehdy, když jsou zisky vyšší než náklady. Pokud tedy pánové varují před ruskými tanky u Brna, musí si tajně myslet něco, co veřejně neříkají: například že aliance není tak jednotná, solidární či odhodlaná, jak nás ujišťují. Jinak by přece žádná apokalyptická vizualizace nedávala smysl.

Chybí vojáci? Ale hlavně že máme řeči

A dejme tomu, že hrozba opravdu existuje. Pak vyvstává poněkud trapná otázka: Co jste, pánové, udělali pro přípravu obrany republiky, když vám chybí 7 000 vojáků? Proč nejsou cvičiště plná? Proč výcvik vázne na byrokracii?

A pokud je to opravdu jen byrokracie, nemohl by NGŠ laskavě říct, která přesně? Nebo je „zbytečná byrokracie“ jen šikovný eufemismus pro snahu obcházet zákony, třeba ty o veřejných zakázkách? Ale to už bychom sklouzli do jiného článku - možná více investigativního, než by si armádní velení přálo.

Vlast vs. politici: rétorika, která v demokracii zavání

A pak tu máme perlu: generál Řehka prohlásil, že vojáci jsou odpovědni vlasti, nikoli politikům. Zajímavá idea. Možná až příliš zajímavá. V demokratickém státě, kde jsou politici voleni a určují, co má armáda dělat, je taková věta přinejmenším… kreativní.

Historie Československa přitom jasně ukazuje, že armáda respektovala rozhodnutí civilní vlády - i když se jí v roce 1938 musely zuby skřípat tak hlasitě, že je bylo slyšet až ve Vídni. Přesto k žádné vlastenecké iniciativě proti politickému vedení nedošlo.

Co tedy pan generál naznačil? Že pokud se mu někdy rozhodnutí politiků nebude zdát dostatečně „vlastenecké“, vezme věci do vlastních rukou? A jaké kroky by to měly být? Vzpomněl si při tom na nějakého jihoamerického kolegu, kterého svého času někteří naši politici obdivovali? Takového toho pána, který také rád tvrdil, že jedná pouze v zájmu vlasti… zatímco zavíral oponenty do stadionů?

Strašit veřejnost je snadné. Reformovat armádu, jasně komunikovat rizika, posilovat bezpečnost a současně respektovat principy demokracie? To už chce práci. A možná i odvahu - tu skutečnou, nikoli tu vykřičenou na tiskovce.

 

Úvaha nad mediálním obrazem současných událostí

Úvaha nad mediálním obrazem současných událostí

Listopad 26, 2025

Myslel jsem si, že už mě nic nemůže překvapit, ale to jsem se mýlil. To, co se odehrává na české politické scéně a kam kráčí česká propaganda, je opravdu k nevíře.

Nejprve na mě na Facebooku vyskočila upoutávka k diskusnímu pořadu na seznamu „Ptám se já“. Vystupovala v něm mladá zrzavá slečna a přímo sršela sebevědomí. Přiznám se, že mě to zaujalo a rozhodl jsem se pořad poslechnout celý. Mám pro tu slečnu pochopení. Také jsem byl mladý a sebevědomý, měl jsem pocit, že rozumím světu asi i opakoval fráze v domnění, že jsou to názory. Měl jsem štěstí, neboť se většinou našel někdo starší a někdy v diskusi, jindy vhodnou poznámkou mě donutil přemýšlet.

Tenhle pořad je vůbec zajímavý. Byl tam rozhovor s panem Pojarem, který posluchačům nejprve vysvětlil, jakým úžasným přínosem pro českou republiku je muniční iniciativa a jaké daně z toho stát získává, aby se jen tak mezi řečí zmínil, že většina zbrojařů má továrny po celé Evropě. Možná to s tím daňovým přínosem, nebude tak horké. Mimochodem jak jsou naše zbrojní firmy připraveny na konec ukrajinského konfliktu a je to vůbec v jejich zájmu?

Korunu tomu dal včerejší (24. 11. 2025) rozhovor s historikem a ukrajinistou z Muzea paměti XX. století Davidem Svobodou. Přiznám se, že jsem ani toto muzeum, ani pana Svobodu moc neznal. O muzeu jsem se dozvěděl, že jej platí hlavní město Praha a že do jeho činnosti patří také spolupráce s učiteli základních a středních škol. O Davidu Svobodovi, že v posledním roce často a rád vystupuje v různých diskusních pořadech o ukrajinské otázce. Ukrajinisty se to u nás jen hemží, odborníků není nikdy dost, ale tento pán mě opravdu překvapil. Udivovalo mě jeho sebevědomí, s jakým hodnotil úroveň americké administrativy a jeho soudy o duševní úrovni Prezidenta Trumpa a dokonce veřejně tvrdí, že není schopen vykonávat prezidentský úřad. Z rozhovoru vyplynulo, že nejvíc jej rozčiluje, že koná jinak, než si tento představitel „lepších lidí“ představuje. Z rozhovoru vyplynulo, že vůbec nechápe širší souvislosti událostí, situaci na Ukrajině vidí prizmatem ukrajinské propagandy. Poklud toto přednáší na besedách se studenty, není divu, že mají v hlavě takový zmatek.

Další den ráno na mě vyskočil legrační článek zveřejněný na FORUM24. Opět líčil neuvěřitelný příběh o hrdinném boji ukrajinských vojáků, jak zajali celou četu Rusů. Fotografie u článku byla z léta z operace v Kurské oblasti, vojáků nebyla četa, ale podle obsahu článku 12 – tedy zesílené družstvo a popis události byl naprosto nepravděpodobný. Propaganda jako vyšitá. Je třeba udržovat pocit, že válku na Ukrajině je možné vyhrát a vnutit Rusku západoevropské mírové podmínky. Američané se v hodnocení situace na bojišti určitě mýlí. Proč o tom píši? No souvisí to s dalšími událostmi, ale o tom dále.

Další dva zajímavé články byly uveřejněny na Seznam Médiu. V jednom autor tvrdil, že prezident Petr Pavel tím, že nejmenuje Andreje Babiše premiérem chrání českou republiku před ostudou. Vlastně nejlepší by bylo, kdyby ministry nové vlády schvalovala stará koalice. Samozřejmě měl už připravená i vhodná jména. Druhý byl ještě výživnější. V něm autor dokonce došel k názoru, že nastal čas pro vypsání předčasných voleb a dokonce tvrdí, že jsou na spadnutí. Neuvěřitelná konstrukce blbosti. Autorovi se nelíbí výsledek voleb, nelíbí se mu kandidáti na ministry, tak vypíšeme nové volby. Třeba se to změní a ta jeho strana zvítězí.  Oba pánové jsou rození demokraté nového ražení. Jsou pro demokracii, ale jen pokud vyhovuje jejich straně. Na pováženou ale je, jakou roli přikládají osobě prezidenta. Kdepak asi našli inspiraci pro tyto názory. V Evropě je jeden stát, který je formálně parlamentní demokracií, ale ve kterém si prezident přisvojuje pravomoci a pomocí hlasovací mašinérie prosazuje své záměry v parlamentu. Stejně jako ten náš má také vlivného přítele po boku. Jenže je zde jeden rozdíl. Na rozdíl od Petra Pavla má svou stranu a disponuje většinou ve Vrcholné radě.

Korunu úterním (24. 11. 2025) událostem nasadily zprávy o velitelském shromáždění AČR. Vlastně o ní informovaly všechny zpravodajské servery. Sice trochu jako přes kopírák, ale co také psát jiného. Přesto se objevily některé zajímavosti.

Došlo k veřejné roztržce mezi ministryní obrany a generálem Řehkou. I když rozhodně nepatřím do fanklubu ministryně obrany, musím v tomto sporu stát na její straně. Pan generál se nám buď utrhl ze řetězu, nebo si neuvědomuje místo a úlohu armády v demokratické společnosti. Možná je to obojí. Pojďme se ale na některé jeho výroky podívat blížeji.

NGŠ AČR i prezident tvrdili, že Rusko je největším nebezpečím pro Českou republiku. To Rusko, o kterém se dočítáme, že jeho armáda na Ukrajině postupuje šnečím tempem, že jeho vojáci jsou těžcí alkoholici, kde čačtí ukrajinští hrdinové zajímají celé čety, které je na pokraji hospodářského, politického i vojenského kolapsu. Že by tato tvrzení byla jen propagandou a Rusko na tom nebylo tak špatně jak nám tvrdí? Oba pánové mají přece k dispozici zprávy tajných služeb.

Opravdu je nutné, aby oba tito vysocí funkcionáři takto strašili obyvatelstvo? Rusko nemá ani vojenské a ni lidské kapacity, aby dobývalo a tím méně ovládalo území evropských států. Expanzivní válka má smysl jen tehdy, pokud zisky z vítězství a držení území jsou vyšší, než náklady na jeho ovládnutí a držení. Nebo oba pánové nevěří v sílu a jednotu aliance?

Připusťme, že nebezpečí války s Ruskem zde opravdu je. Co tedy udělali pro přípravu republiky na ozbrojený konflikt, když chybí 7 000 vojáků? Vojáci nejsou na cvičištích? Jaká byrokracie zdržuje výcvik? Nebo jsou slova o zbytečné byrokracii jen eufemismem pro snahu obcházet zákony například o veřejných zakázkách. To by bylo ale na jiný článek.

Zaujalo mě také tvrzení generála Řehky, že vojáci jsou odpovědni vlasti a ne politikům. Zajímavá myšlenka. Opravdu je pan generál demokrat? Není to v demokratické společnosti a zastupitelské demokracii tak, že zadání pro armádu dávají politici a vojáci toto zadání plní? Není zde tradice armády ČSR, která se v roce 1938 se skřípěním zubů podřídila rozhodnutí politiků? Chce snad pan generál naznačit, že když dojde k názoru, že se mu rozhodnutí politiků nebude líbit, tak se odvolá na odpovědnost k vlasti a provede příslušné kroky? Jaké měl na mysli? Nechtěl se snad inspirovat jedním jihoamerickým generálem (Pinochetem), kterého někteří naši politici velmi adorovali a který se také odvolával na odpovědnost k vlasti?

Nikde jsem nečetl reakci prezidenta republiky a v době psaní tohoto článku ani vrcholných politiků na tato slova politizujícího generála, který si tak svérázně vykládá místo a úlohu armády. Očekával bych, že by si to zasloužilo komentář politiků obou stran politického spektra.

Velmi zajímavě v tomto kontextu působí článek o kandidatuře Ing. Zuny na místo ministra obrany. Že by jeho kandidatura nezapadala do snah generality a prezidenta upravení místa a úlohy armády? Pro nezasvěcené generál Řehka i prezident Pavel sloužili v rámci speciálních sil a jejich důstojníci zaujali v minulých letech řadu řídících míst v armádních strukturách.

Vlastně jsem tím chtěl říct, že se naše demokracie začíná ubírat podivným směrem. Začínají se zde objevovat lidé a síly, které mají sice plná ústa demokracie, prohlašují se za demokraty, ale vlastně jimi nejsou. Obávám se, že z poza rohu zase vykukují totalitní tendence a co je horší, nahrávají jim jak politici, tak i zpravodajská media. V listopadu a prosinci 1989 se hojně psalo heslo „nejsme jako oni“. Opravdu nejste? Možná jste jen převlékli kabáty, ale metody zůstaly stejné.

 

Mír se blíží. Ale zase bez nás. Praha mlčí a PPP taky

Mír se blíží. Ale zase bez nás. Praha mlčí a PPP taky

Listopad 24, 2025

Zatímco světová média žijí senzačním oznámením, že se zárodky mírové dohody o ukončení války na Ukrajině konečně začínají rýsovat, Česká republika opět sleduje události přes okno. Ne že bychom v místnosti nebyli – my jsme jako ten člověk na večírku, kterého si nikdo nevšimne, protože všichni předpokládají, že někdo jiný ho pozval.

A na Pražském hradě ticho.
Státní prezident Petr Pavel Pávek (PPP) – známý svou schopností komentovat světové politické události s gravitační silou určenou k zadržování NATO v zemské atmosféře – nyní mlčí. A co je horší, mlčí už tak dlouho, až to skoro vypadá jako strategie.

„Kde bylo Česko, když se svět rozhodoval?“

Budeme to jednou vyprávět v učebnicích?

„A tak děti, zatímco se rozhodovalo o míru v Evropě, česká delegace seděla doma, jedla větrníky a čekala na tiskovou zprávu.“

Tedy pokud někdo na Hradě mezitím nečeká na instrukce přes šifrovaný satelit… ovšem to už je samozřejmě jen satira a zhola nepravděpodobná literární nadsázka. Ale v českém internetovém folklóru žije jedna otázka:

Vyřeší prezident Pávek svůj komplikovaný vztah k „tajným dějinám“?

Někteří glosátoři by řekli, že české veřejné mínění je oblíbený sportovní stadion: každý se rád přišel podívat, jak prezident řeší svůj vztah k vlastní minulosti, někdo píská, někdo tleská a někdo prodává klobásy. Ale hlavně – zápas pokračuje.

Mezitím ve světě:

Washington, Brusel a Kyjev jednají.

NATO počítá, plánuje a tiskne prohlášení.

A Česko se tradičně ptá: „Můžeme s vámi sedět u stolu?“

A svět odpovídá:
„Jasně, ale přineste si vlastní židli a přestaňte se bavit mezi sebou o tom, kdo koho pozval.“

„Zase jsme se nedostali na fotku!“

To je naše geopolitické prokletí.

Vždycky přijde někdo starší, důležitější a řekne:
„Ne teď, Česká republiko, dospělí mluví.“

A my jdeme domů a hledáme v archivu, zda jsme někde přece jen něco okomentovali.

Mlčení jako strategie?

Pavel Pávek mlčí.

Možná přemýšlí.
Možná ladí frázi.
Možná se snaží najít správnou rovnováhu mezi:

„Jsem státník…“

„…ale nechci říct nic, co se někde špatně cituje.“

„…a hlavně nechci rozpoutat další tři týdny debat o tom, kde jsem byl v roce 1989.“

A tak v době, kdy svět hledá mír, Česká republika hledá – sebe.

Až se jednou budou psát dějiny, možná zjistíme, že:

Mír v Evropě vznikl bez naší přítomnosti,

výstupy za Česko šly přes automatickou hlasovou schránku,

a prezident PPP stále seděl v tichu a přemýšlel, zda už je čas něco říct.

Do té doby nám zbývá jen věřit, že až jednou svět bude slavit konec války, někdo si vzpomene Českou republiku aspoň označit v příspěvku.

 

Události na Ukrajině a česká média

Události na Ukrajině a česká média

Listopad 23, 2025

Posledních zhruba deset dnů je dění na Ukrajině plné novinek. Pokud však člověk čte zprávy v českém tisku a poslouchá česká média, musí nabýt dojmu, že se vlastně nic tak zvláštního neděje a Ukrajina situaci na bojišti i vnitrostátní události zvládá s přehledem.

K napsání této úvahy mě vlastně přiměl článek vydaný na webu periodika FORUM24. Ne že by se tomuto tématu nevěnovala i jiná média, ale tento článek byl čistou esencí propagandy. Autor jej evidentně píše pro čtenáře mainstreamového tisku a posluchače veřejnoprávních médií. Proč si to myslím? Protože jsou plné článků o jednotlivých epizodách bojových střetů a přepisují zprávy z ukrajinské propagandy. Čtenář z jejich zpráv musí nabýt dojem, že Ukrajinci sice ustupují, ale drtí Rusko svými údery, způsobují mu obrovské hospodářské škody a Rusko je před vojenským i hospodářským kolapsem. Což se nám klasická média snaží namluvit již od února 2022. O tom, že popisované epizody vlastně nemají zásadní vliv na průběh bojů na linii kontaktu nebo že halasně oznamované vojenské a hospodářské škody, nejsou vždy potvrzeny z nezávislých zdrojů, se mlčí. Pro tyto lidi musí být americký NÁVRH mírové dohody opravdovým šokem. Pro člověka, který se o průběh konfliktu zajímá dlouhodobě to zase takové překvapení není.

Vraťme se ale k článku, na který jsem odkazoval výše. Samozřejmě, že předložený mírový návrh je pro Zelenského darem z nebes. Zcela totiž ze zpráv vytlačil zprávy o kolosální korupční aféře jeho vlády. S těmito slovy autora se dá jednoznačně souhlasit. S tvrzením, že by to ale byl „nehorázný americko-ruský „mírový“ návrh“ se už tak docela souhlasit nedá. Návrh předložili Američané. Vůbec není jasné, do jaké míry se na jeho zpracování podílela ruská strana. Osobně si myslím, že až tak velký ruský podíl tam nebude. Návrh totiž obsahuje i body, které budou pro ruskou stranu velmi těžko přijatelné. Dovolím si předjímat, že Rusko určitě nebude souhlasit s tím, že peníze uložené v Belgii budou z poloviny využity na obnovu Ukrajiny a druhá polovina bude využita na americko-ruské projekty, z jejichž zisku si americká strana ponechá 50%. Nebo že by vyklidili doposud získaná území v Charkovské a Dněpropetrovské oblasti. Jak by ruské vedení vysvětlilo obyvatelům, že vyklidí území za jejich získání ruští vojáci umírali. Podobné je to i s vytvořením demilitarizované zóny, nebo vyhlášením amnestie na všechny zločiny (tedy i korupční jednání) vzniklé po dobu konfliktu.

Vlastně je to jen návrh. Odborníci upozorňují, že o takovýchto návrzích je nutné dále jednat
a to může to trvat týdny a měsíce. Je pravděpodobné, že výsledný dokument by byl na základě těchto jednání změněn. Pamětníci si pamatují, jak dlouho trvalo jednání americké a vietnamské delegace v Paříži, než to vyústilo v mírovou dohodu o ukončení války a to na dohodě měly zájem obě strany, což nyní říct nedá.

Zajímavostí je, že návrh předložili Američané, bez konzultace s evropskými členy NATO. Vlastně je to pokračování politiky Nulandové z doby Majdanu a její proslulý výrok
o vztahu k evropským spojencům. Jasně to ukazuje, v jaké pozici Američané vidí evropské členy NATO.

Američané mají na Ukrajinu mocné páky. Korupční aféra nevznikla jen tak. NABU je pod vlivem USA, korupci vyšetřuje i FBI a americká vojenská pomoc je pořád zásadní pro schopnost Ukrajiny pokračovat ve válce. Zvlášť nepříjemná by byla ztráta sdílení zpravodajských informací. Jak se již v minulosti ukázalo, evropští spojenci Ukrajiny nejsou v této roli USA v plné míře nahradit. Prostě jim chybí zpravodajské prostředky.

Evropané i Zelenskýj se zachovali podle předpokladu. Zelenskýj vystoupil s emotivním projevem, odvolal se k evropským spojencům a ti začali proti návrhu protestovat. Prý předloží vlastní verzi, výhodnější pro Ukrajinu a více odpovídající jejich představám. Nějak mi ale uniká, jak chtějí dosáhnout toho, že s těmito podmínkami bude Rusko souhlasit. Situace na bojišti tomu neodpovídá.

Proč Američané návrh předložili? Mají eminentní zájem válku ukončit. Není to jejich válka. Jejich oblast zájmu je Střední Východ, Latinská Amerika a Tichomořský prostor. Zájem na pokračování války a oslabení Ruska mají někteří Evropané. Američané potřebují rozdělit osu Rusko-Čína a získat Rusko na svou stranu. Vojensky slabé a ekonomicky oslabené země EU s jejich gigantickými dluhy, slabou vojenskou silou a oslabenou ekonomikou nejsou rovnocenným partnerem. Válka evropské členy NATO finančně vyčerpává a pokud chtějí válku vést i nadále, budou se čím dál tím víc měnit ze spojence na vazaly závislé na hegemonovi.

Zelenskýj hraje o všechno a nemá snadnou volbu. Obě volby jej mohou stát pozici. Podpis mírového návrhu vyvolá nespokojenost mezi nacionalisty, kteří disponují vojenskou silou. Pokud na návrh mírové dohody nepřistoupí je pravděpodobné, že vyšetřování korupční aféry bude pokračovat a jaké budou dopady na jeho osobu a jím vybudovanou vertikálu moci se je možné jen dohadovat.

No a proč Američané návrh předložili? Určitě to není z přehnané náklonosti k Rusku a jeho zájmům. Američané mají skvělý přehled o reálné situaci na frontě i o stavu obou armád. Ukrajina tuhle válku nevyhrává. Pokud se válku nepodaří rychle zastavit, budou územní zráty mnohem vyšší, než se nabízí v mírové dohodě.

V současné době ztratily VSU Pokrovsk, bojuje se o Stěpnopgorsk, Mirnograd, Novopavlovku, Konstatinovku, Seversk. Rusové se blíží ke Krásnému Limanu. Posádka v Mirnogradu je obklíčena bez šance na vyproštění. Ofenzíva u Rodinského mající úkol prorazit k obklíčeným jednotkám skončila pro VSU velkými ztrátami a Rusové je zatlačují zpět. Končí boje o Volčansk. Na straně VSU prudce narůstají ztráty, přibývá dezerce. Nedaří se zmobilizovat dostatek osob, aby došlo k náhradě ztrát. Chybějící pěchotu nenahradí žádné dodávky zbraní ani údery hluboko v ruském území.

Američané prostě střízlivě vyhodnotili situaci a přijali odpovídající opatření. Reálnost v myšlení bohužel chybí evropským elitám. Ty stále trvají na válce do posledního Ukrajince. Je jim jedno, zda a v jakém stavu Ukrajina jako stát přežije a co se stane s jejími obyvateli. Řinčí zbraněmi, vyvolávají válečnou psychózu, hovoří o přípravě na válku a u části lidí je tato taktika úspěšná. Bohužel.

Zelenskýj ve svém emotivním projevu hovořil o tom, že americké podmínky jsou pro Ukrajinu nepřijatelné. Jsou opravdu tvrdé. Mnohem tvrdší, než byly ty z Istanbulu. Nikým nezvolený prezident Ukrajiny (mandát mu totiž již dávno vypršel) hovoří o pokračování války, o odmítnutí návrhu. Je si vědom rizik a nemá odvahu americký návrh přímo odmítnout. Asi zvolí zdržovací taktiku, bude spoléhat na podporu evropských spojenců. Pokusí se získat čas a bude doufat v zázrak. Zcela pomíjí nebezpečí možného zhroucení fronty a podpoře obyvatelstva armádě, jeho osobě a vládní moci, kterou reprezentuje. V poslední době není podpora tak jednoznačná, jak to naznačují naši novináři

Pokud nedojde z k zásadní změně situace na linii bojového kontaktu, je velmi pravděpodobné, že další návrh mírových podmínek bude mnohem tvrdší a pro Ukrajinu nevýhodnější.

 

Česko v novém světě: Trump navrhuje mír a Praha salutuje. Ticho na všech stranách. A voláme Pávka

Česko v novém světě: Trump navrhuje mír a Praha salutuje. Ticho na všech stranách. A voláme Pávka

Listopad 21, 2025

Kdysi dávno – přesně minulý týden – česká vláda v demisi ještě věděla, co si myslet. Donald Trump byl ten neřízený projektil, excentrik, nejodpudivější bytost s přístupem k jadernému kufříku. A pak – cvak. Přichází „mírový plán pro Ukrajinu“. Velké slovo. A v Praze se rozhostí nový vítr. Najednou slyšíme slova, která tu ještě nedávno byla na indexu: „Zvážit… jednat… možná i diplomacie…mír“

A český prezident? Ten tradičně dbá, aby byl nad věcí. Případně vedle věci. Ale média hlásí změnu tónu – jako když učitel vlastivědy najednou uzná, že v učebnici může být chyba.

A vláda? To je hotová estráda.

Premiér  -osvětový vůdce v demisi Petr Fiala (jak už se o něm začíná satiricky říkat na internetu) se najednou tváří, že Trumpův plán „by mohl být základem diskuse“. Ještě před rokem by takovou větu pronášel jen po trojnásobném zavření dveří, zatažení žaluzií a vynesení mobilů do kuchyně.

Ale kdo mlčí?
Trump mlčí o ministru zahraničí Lipavském, kterému se přezdívá Lipánek.

Co říká Donald o šéfovi české diplomacie – věrném vazalovi Západu, Moskvy nebo možná jen vlastního stylu záznamů na sociálních sítích?
Nic. Ani píp.

V Bílém domě zřejmě nikdo netuší, kdo je. V Kremlu zřejmě taky ne, ale občas jej zvou na dovolenou na Krym.
A Brusel nechce vědět.

A tak přichází další logický krok české politiky, když neví kudy kam:

Zavolejte Putina!

Cože?
On taky mlčí?

Tady už nezbývá než nasadit těžkou kavalerii:

Pávek. Prezident Pávek. Jen on to může zachránit.

V české debatě se totiž objevil i staronový dotaz z lidové fronty veřejného mínění:

„Vyjádří se Petr Pavel, alias Pávek, k tomu, jak oligarchové kolem Zelenského během války údajně bohatnou?“

No… nevyjádří. Minimálně zatím ne. Možná proto, že:

to je téměř nemožné téma mezi spojenci,

v NATO se neříká „oligarchové“, říká se „strategičtí podnikatelé nové Ukrajiny“,

a hlavně: u nás se nikdy neodpovídá na otázku, která nebyla položena na tiskovém brífinku.

A navíc – i kdyby se vyjádřil, komu by tím pomohl? Druhé straně?

V Praze by to jedni pálili na Twitteru jako důkaz zrady Západu.
Druzí jako potvrzení, že „konečně říká pravdu“.
A třetí by to ani nečetli, protože čekají na další video, kde na motorce říká, že věří v NATO, demokracii a ranní studenou sprchu. Prostě brm, brm, nálada.

Česká realita

Takže teď tu máme zvláštní stav:

Trump mluví o míru.

Západ přemýšlí, co to vlastně znamená.

Praha přikyvuje, ale bojí se přehnaně přitakat.

Lipavský vypadá jako ve scéně z filmu, kde postavy ještě nepochopily, že se scénář otočil.

Putin nemluví, protože proč taky – když všichni spekulují za něj.

A Pávek přihlíží a čeká na nejbezpečnější moment, kdy lze něco říct, aniž by to znamenalo mluvit.

A český občan?

Sedí u piva, sleduje to všechno a říká:

„Hlavně, že jsme aspoň jednou nebyli poslední, kdo změnil názor.“

Historický okamžik.
Možná bude v učebnicích.

Ale nejspíš jen v těch budoucích.
Z těch dnešních by to totiž musel někdo vyškrábat gumou.

 

Jmenuje prezident Pávek Strnada? Úřednická vláda, tanky pravdy a střídavá péče o demokracii

Jmenuje prezident Pávek Strnada? Úřednická vláda, tanky pravdy a střídavá péče o demokracii

Listopad 21, 2025

Česká politická scéna se znovu zmítá v dramatické otázce, která rozděluje republiku na dva nesmiřitelné tábory:
jmenuje prezident Pavel úřednickou vládu s generálním ředitelem geopolitických pásových programů Michalem Strnadem v čele?

Samozřejmě jde o hypotézu. Zatím.
Ale v zemi, kde se politická realita pravidelně vyklubává ze satiry, je dobré být připraven.

Hradní hodnoty: když to voní mazutem

Média spekulují:
Strnadova filosofie prý prezidentovi ladí víc, než babišovské koblihové humanistické manifesty.

No kdo by se divil?
Některým hodnotám prostě víc sluší maskáč, optika deníkových zaměřovačů a dlouhodobá stabilita zajištěná ocelovým pásem.

Zatímco Havel kdysi hlásal, že Pravda a láska musí zvítězit, současná politická imaginace navyšuje ambice:
Pravda a Láska se mají šířit na platformě pásové techniky, protože dlouhodobé hodnoty potřebují dlouhodobý podvozek.

A když už export demokracie, tak proč ne rovnou i export podvozků?
Ideálně v jednom balení.

Střídavá péče o demokracii

Objevila se i kacířská myšlenka:

Předseda vlády Babiš by mohl být nahrazen vládou „technologické neutrality“, zatímco demokracie přejde do střídavé péče mezi Hradem a Strakovkou.

Jeden týden vláda rozhoduje vláda,
další týden generální štáb,
a o víkendech si může demokracie zajít do sklepa zavzpomínat, jaké to bylo v devadesátkách.

Soud by to jistě posvětil.
Stačí doložit, že vládnutí jedné straně neprospívá a že druhému rodiči byla mezitím pořízena lepší technika.

Muž v první linii, zbytek v krytu

Zatímco billboardy vyprávěly legendu o muži v první linii, kritici mají jasno:

„Kdo se bojí opozice, bojí se o pozice.“

A to je prostý fakt.
Je jedno, zda jste vrchní velitel, premiér, nebo referent obecního úřadu pro rozvoj žabích tůní – odpor bývá nepříjemný.
Koalice tedy raději sází na kreativní přístup:
když opozice překáží, vyřeší se situace tak, aby se opozice změnila v kulisu.

A kulisy neodmlouvají.

A co dál?

Scénářů je mnoho:

úřednická vláda z tankového depa,

kabinet zbrojních inženýrů, kteří místo programu předloží tabulku balistických parametrů,

nebo jen nová forma politické komunikace:

„Toto není tlak na média. To je obrněná kritická reflexe.“

A protože česká politika miluje paradox, je klidně možné, že nakonec nebude odvolán nikdo, nenastoupí nikdo, ale přesto budou všichni tvrdit, že vyhráli.

Závěr

Česká demokracie přežila:

Habsburky,

komunismus,

opoziční smlouvu,

Babiše,

i čtyři roky vlády, která měla plány na všechno kromě výsledků.

Tak snad přežije i satirickou představu, že nový kabinet bude schvalován v rámci vojenského polygonu.

A když ne?

No…
možná bude alespoň jasně vidět, že politika je taky obranný průmysl – jen místo oceli pracuje s realitou, kterou ohýbá podle potřeby.

 

Vrtí Pávek psem, nebo pes Pávkem?

Vrtí Pávek psem, nebo pes Pávkem?

Listopad 18, 2025

17. listopadu na Národní třídě opět zavládl sváteční duch – svíčky, hymna, krocan… a samozřejmě i Osvětový vůdce Petr Fiala, který nám s vážností profesora dějepisu před tabulí oznámil, že „s obavami sleduje, co se v naší zemi děje“.
Skvělé, pane premiére. Konečně něco, na čem se shodneme všichni.

Protože i my ostatní s obavami sledujeme, jak se náš ústavní agent (v terminologii internetových kuloárů), prezident Petr „Pávek“ Pavel, občas pouští do interpretací ústavy tak kreativních, že by na ně byl hrdý i surrealistický kroužek při Domu pionýrů.

A když členové demisní vlády osvětového vůdce P. Fialy začnou naznačovat, kdo smí nebo nesmí být premiérem, zatímco lid volí a Ústavní soud údajně čeká v pozoru za rohem, člověk si mimoděk položí otázku:
Vrtí Pávek psem, nebo pes Pávkem?

Dozvěděli jsme se, že agent Bureš může být prezidentem (tam jeho údajný střet zájmů nevadil), ale premiérem ne.
To není návod, to je skoro žánr politického sci-fi.
A také to zní jako nechtěné přiznání toho, že existuje jakési nepsané pravidlo, podle kterého demokracie funguje jen tehdy, pokud občan zvolí toho správného člověka. Pokud ne, nastupuje demokratická korekce, nejlépe v ceremoniální uniformě.

Děkujeme, Pravdo a Lásko,“ chtělo by se říci, zatímco se naše cesta „Zpátky do Evropy“ stále více podobá objížďce přes balkánské okresky. Když kdysi zaznělo heslo o návratu tam, kam patříme, málokdo tušil, že se ve skutečnosti jedná o metaforické Rumunsko z dob před vstupem do EU, kde se moc držela pevněji než víno v lokále o půlnoci.

A pak tu máme filosofickou otázku dějin:
Pokud byl Václav Havel první český prezident, který otevřeně zpochybnil socialismus, stává se Petr Pavel prvním prezidentem, který mimoděk zpochybňuje kapitalismus?
Jestli ano, pak se politické kyvadlo konečně rozhodlo, že má dost extrémů a začne se pohybovat způsobem, kterému rozumí jen neurotická metronomická socha nad Prahou.

A co nás čeká dál?
Bezbanánová republika?
Stát, kde banány budou sice legální, ale pouze pro držitele zvláštního povolení Ministerstva pro kontrolu tropického ovoce?
Nebo rovnou nový státní znak: lev, orel a helma vzorného vojáka NATO, to vše na pozadí grafiky připomínající Instagram vlády?

Těžko říct.
Jisté je jen jedno:
Budoucnost politické satiry je v Česku stále zajištěna.
O tu strach mít nemusíme.

Tři příčiny úpadku TOP 09

Tři příčiny úpadku TOP 09

Listopad 18, 2025

Aktuální personální změny ve vedení TOP 09 vedou k iluzi o možné značné kontinuitě v dosavadní politice této strany, která by se s podporou kolem 3 % sama nedostala do Sněmovny. Je nezbytné identifikovat hlavní příčiny úpadku TOP09, mezi něž patří následující tři faktory.

Za prvé: Kauza Dominika Feriho: ztráta magnetu pro mladé a údajného morálního kreditu

Když byl Dominik Feri obviněn (a později odsouzen) za sexuální trestné činy, znamenalo to pro TOP 09 zásadní reputační otřes, z několika důvodů. Feri byl nejpopulárnější mladý politik v zemi a představoval pro TOP 09 klíčový prvek generační obnovy. Strana na něm stavěla image otevřenosti, modernosti a mladého liberalismu. Nejpozději po propuknutí kauzy ztratila nejen tvář, ale i důvěryhodnost v očích mladších voličů, které přitáhl, zejména ve městech a mezi mladými ženami.

TOP 09 se dlouhodobě falešně profilovala jako strana hodnot: slušnosti, evropské kultury, integrity. Feriho případ tento obraz dramaticky poškodil: najednou byla spojena s odhaleným pokrytectvím a selháním osoby, kterou sama vynesla do čela. Strana se navíc dlouho nedokázala rozhodnout, jak kauzu komunikovat, nejprve Feriho bránila, poté se od něj distancovala. Tím utrpěla i důvěra v její vnitřní konzistenci a soudnost. Podle sociologických výzkumů se část voličů TOP 09 přesunula k Pirátské straně či STAN, zejména mladí voliči a ženy, tedy segment, který Feri přivedl.

Za druhé: Spoluzodpovědnost za skandály Fialovy vlády

Jako člen koalice SPOLU (ODS–KDU–TOP 09) nese TOP 09 kolektivní odpovědnost za reputaci vlády. Většina voličů nerozlišuje mezi jednotlivými členy koalice, takže nejen skandály TOP 09, ale také korupční nebo kompetenční selhání kohokoli z vlády (STAN či ODS) dopadá i na TOP 09. Strana tak nese odpovědnost bez zisku, nemá silné politické výhody, ale dopad negativní reputace sdílí.

TOP 09 v mediálním prostoru působí jako přizvukující přívěšek větší ODS, což snižuje její identitu a v očích voličů i smysl samostatné existence.

Za třetí: Intelektuální limity předsedkyně Markéty Pekarové Adamové

Toto téma je často zmiňováno v komentářích i mezi voliči. Pekarová Adamová je kritizována za nepřesvědčivý intelektuální výkon a neschopnost komunikovat ve veřejném prostoru, řečeno diplomaticky. Značná část veřejnosti ji vnímá jako nekompetentní: rétoricky pronášející hodnotová stanoviska, ale bez hloubky argumentace a koncepčního a strategického myšlení. Tento obraz umocňují občasné výroky, jež prozrazují její nízkou úroveň myšlení, např. výroky o druhém svetru či chudých voličích.

V politologickém smyslu je to problém leadershipu: předsedkyně, která nebyla schopna stranu přesvědčivě vést, snižuje celkovou kompetenční váhu strany. Nový lídr viditelné charisma a schopnost koncepčně myslet aktuálně také postrádá.

Politologická prognóza

Shrnutí negativních faktorů TOP 09: kauza Feri, silný reputační šok, ztráta mladých voličů; Skandály Fialovy vlády, kolektivní poškození selháním vlády a vládními skandály: extrémní inflace, vyvolání energetické krize, snížení životní úrovně občanů, cenzura, ohrožení bezpečnosti ČR neadekvátní militarizací; Ztráta důvěry v kompetenci, slabé koncepční a strategické vedení - Pekarová a absence naděje v novém vedení; Riziko marginalizace, nedokáže oslovit voliče, krok před klinickou smrtí.
Existuje vysoká pravděpodobnost, že TOP 09 bude vytlačena z parlamentu, nebo splyne s ODS či STAN, aby vůbec přežila. TOP 09 se nyní nachází v etapě reziduální relevance, tedy přežívá z historické značky, ale už nemá dostatečný důvod své samostatné existence.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy