Mgr. Jan Klán

Normalizační demokrat Petr Pavel Pávek a případ „bývalého člověka“

Listina základních práv a svobod začíná prostě, téměř banálně: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Tečka. Bez poznámky pod čarou. Bez výjimek. Bez hvězdičky „kromě Filipa Turka“.

Jenže rok 2026 nám s plnou vážností ukazuje, že český ústavní pořádek už hvězdičky zná. A že mají jméno.

Prezident republiky, zde v roli ústavního agenta, se ve svém pečlivě vyargumentovaném dopise předsedovi vlády (druhému ústavnímu agentovi) rozhodl, že jeden konkrétní občan — Mgr. Filip Turek — sice formálně občanem je, ale materiálně jaksi méně. Ne snad právně odsouzený. Ne zbavený způsobilosti. Ne v konfliktu se zákonem potvrzeném soudem. Ale hodnotově podezřelý.

A tak vzniká nová kategorie: člověk, který je sice člověkem, ale už ne tak docela.

„Bývalý člověk,“ řekl by prezident Pávek — alespoň duchovně.

Preventivní demokracie aneb klid zaručen

Prezidentův text je fascinující dokument. Ne proto, že by byl právně ledabylý — naopak, je učesaný, opřený o judikaturu, pojmy jako „obranyschopná demokracie“, „loajalita“ a „vnímání veřejností“. Je fascinující proto, že zcela klidně převrací logiku základních práv i celé naší Ústavy. Dokonce bylo vydáno parte, smuteční oznámení, že tímto aktem po 36 letech v České republice zemřela parlamentní demokracie a na scénu přišla nová, normalizovaná.

Nejde prý o sankci. Jde o prevenci.
Nejde o trest. Jde o ochranu hodnot.
Nejde o vinu. Jde o dojem.

Důkazní standard? Jiný.
Presumpce rovnosti? Podmíněná.
Důstojnost? Zasloužená.

Řád a klid. Takový ten známý klid, kdy je ticho, protože se někteří lidé prostě přestanou brát vážně.

Jeden muž, jeden problém, jedna výjimka

Filip Turek není podle dopisu soukromníkem, ale veřejnou hrozbou. Ne svými činy potvrzenými soudem, nýbrž souhrnem výroků, názorů, tónů a asociací. Prezident výslovně přiznává, že nejde o bezpochybný skutkový stav, ale to prý nevadí — tady se hraje vyšší hra. Přesně jakou si vyžaduje normalizovaná demokracie, kde se nejprve objedná pochybný průzkum veřejného mínění a ten je následně prezentován jako většinový názor občanů.

A tady se dostáváme k jádru věci: Ústava má chránit jednotlivce před libovůlí moci.
Zde je použita k tomu, aby byla libovůle moci hodnotově zdůvodněna.

Kde jsou strážci paměti?

A teď pár otázek, které visí ve vzduchu tišeji než v listopadu 1989:

Zastane se Turka občan Marek Benda?
Tradiční obránce procedur a parlamentarismu — nebo jen procedur, pokud se to hodí?

Kde jsou studentské vůdčí osobnosti roku 1989?
Ti, kteří věděli, jak chutná kádrový posudek, a dnes mlčí, protože je vystaven v moderním balení?

A ombudsman?
Ochranitel jednotlivce před státem — i tehdy, když je ten jednotlivec nesympatický, problematický, nebo dokonce hloupý?

Protože právě tehdy se pozná, zda Listina základních práv a svobod skutečně platí. Ne když chrání slušné a správné. Ale když má chránit toho, kdo se nehodí.

Demokracie bez lidí

Prezident v dopise opakovaně zdůrazňuje, že jedná „ve prospěch všeho lidu“, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jménem protokoláře Koláře a zbrojní firmy Colt. Jenže „všechen lid“ je čím dál abstraktnější pojem - zatímco konkrétní lidé z něj mohou být tiše odečteni. A zcela jistě nejedná v zájmu lidí, kteří volili v prezidentské volbě druhého ústavního agenta Andreje Babiše Bureše nebo Filipa Turka.

A tak máme normalizovanou demokracii:

hodnotovou,

obranyschopnou,

preventivní,

jen s drobnou vadou: občanství v ní není rovné, ale podmíněné správným morálním profilem.

Řád a klid.
Normalizační klid.
Klid, ve kterém už víme, že někteří lidé jsou si rovnější — a někteří už vlastně ani nejsou lidmi.

A Listina?
Ta zůstává. Jen se čte selektivně.