Mgr. Jan Klán

Česká republika opět dokazuje, že je světovým lídrem. Přinejmenším v disciplíně selektivního rozhořčení. Zatímco jsme se naučili reagovat na některé vojenské agrese rychlostí tiskové zprávy (zejména na ty ukrajinské) a morální převahou nedělního kázání, v jiných případech se náhle ocitáme v hlubokém, až meditativním mlčení. Zejména v případě agrese americké vůči Venezuele.

Stále totiž čekáme na vyjádření světového vůdce z Hradu – Petra Pavla Pávka – k vojenské agresi Spojených států vůči Venezuele. Čekáme trpělivě, tiše, s vírou v hodnoty. Ty hodnoty, které se jinak skloňují ve všech pádech: mezinárodní právo, suverenita států, nepřípustnost použití síly. Možná se tiskové oddělení Hradu jen opozdilo. Možná je potřeba správná konstelace hvězd. Anebo jen správný agresor. Ústavní agent Pávek se tedy drží svého jasného hesla, které si převzal právě od bývalých vůdců zemí Latinské Ameriky – řád a klid.

Mlčí také ukrajinský velvyslanec v České republice, novodobý Červoněnko, který se tak horečně vyjadřoval k novoročnímu projevu předsedy poslanecké sněmovny Tomia Okamury. To je pozoruhodné. Ukrajina – právem – odsoudila ruskou agresi. Ale jak je to s americkou? Platí mezinárodní právo univerzálně, nebo je to spíše klubový předpis, který se vztahuje jen na ty, kdo nemají správnou vlajku, správnou alianci a správné nositele Nobelových cen míru v minulosti?

Otázka visí ve vzduchu: odsuzuje Ukrajina agresi jako takovou, nebo pouze agresi „nesprávnou“?

A zatímco demokraticky zvolení ústavní agenti mlčí, ozývá se někdo jiný. Šéf BIS Michal Koudelka se k Venezuele vyjádřil prostřednictvím oficiální stránky BIS na sociální síti X. Držitel Tenetovy medaile CIA z roku 2019 za nadstandartní vztahy s touto zpravodajskou službou. Člověk spolupracující s cizí mocností prostřednictvím její zpravodajské služby. A právě on považuje za vhodné se ke geopolitickým otázkám vyjadřovat, hodnotit, varovat, směrovat veřejnou debatu. Zřejmě chce suplovat bývalého koordinátora strategické komunikace O. Foltýna.

Jen drobná poznámka: on se k tomu ale vyjadřovat nemá.

Bezpečnostní informační služba (BIS) není politický aktér. Je to zpravodajská služba. Má sbírat informace, analyzovat je a informovat vládu. Ne suplovat prezidenta. Ne suplovat premiéra. Ne suplovat parlament. A už vůbec ne nastavovat oficiální zahraničněpolitickou linii státu.

Místo hlasu demokraticky zvolených ústavních agentů – Bureše a Pávka – slyšíme hlas člověka, který má zjevně vysokou důvěru ve Washingtonu a v Langley. Což samo o sobě možná potěší atlantické salony, ale mělo by znepokojovat každého, kdo si ještě pamatuje, že Česká republika je stále parlamentní demokracií, nikoli zpravodajským protektorátem.

Tak kdo tady vlastně vládne? Vláda vzešlá z demokratických voleb, nebo bezpečnostní služby s mezinárodními vyznamenáními? Prezident odpovědný občanům, nebo mlčící generál čekající na správný signál?

Ironie celé situace je dokonalá. O demokracii se mluví nepřetržitě. Ale když má demokracie mluvit – mlčí. A když má mlčet – mluví.

A tak dál čekáme. Na odsouzení. Na konzistenci. Na odvahu říct, že agrese je nepřijatelná bez ohledu na to, kdo ji páchá. Čekáme na stát, kde politiku dělají politici a tajné služby zůstávají tajné.

Možná se jednou dočkáme. A možná nám to opět vysvětlí někdo, koho jsme nikdy nevolili.