Ruský prezident Vladimir Putin před nedávnem oznámil, že Rusko rozmístí na území Běloruska jaderné zbraně. Konkrétně se má jednat o nosiče jaderných zbraní. To, zda na místě budou i samotné jaderné hlavice se neví. Jedná se o reakci na stále se stupňující tlak NATO, ale i USA směrem ke konfliktu na Ukrajině. S tím souvisí i fakt, že Velká Británie přislíbila Ukrajině dodat munici s ochuzeným uranem. Ten sice nevydává žádnou radioaktivitu, ale je silně toxický. Takže uranový prach nám může silně poškodit zdraví. Tyto věci jsou známy jak z války v bývalé Jugoslávii, stejně i z Iráku. Dopad na lidské zdraví je tedy jasný – úmrtí, genetické změny, rozvoj rakoviny atd. Rusko se v této fázi ukazuje jako ten, kdo má větší trumfy v rukou. Jsme jedna z 9 zemí, která vlastní jaderné zbraně, prohlašuje. Tím to ale nekončí.

Benjamin Abelow ve své aktuální knize s názvem: Jak západ přivedl válku na Ukrajinu, nám překládá i jiný pohled na současný konflikt, který hrozí přerůst v konflikt horký, ba přímo jaderný. A nemusí jít nutně o jadernou výměnu mezi Ruskem a USA. Bez problémů se ve vojenských štábech i plánech objevuje termín „omezená jaderná válka“. Co jaderné zbraně dokáží, nám jasně ilustruje osud Hirošimy a Nagasaki. Dvou japonských měst, které byly v srpnu 1945 zničeny jadernými bombami. Když se podíváme na záběry z oné doby, tak každého musí jen mrazit. Od té doby USA zavedly doktrínu, které platí dodnes. Jedná se o doktrínu prvního jaderného úderu a to i v případě, když na USA zaútočí někdo konvenčními zbraněmi.

Když se dnes a denně díváme na hrůzné záběry (nejen) z Ukrajiny, tak člověk musí být rozhořčen. Narativ, který nám média každodenně předkládají je ale velice ošemetný. Jako agresor je označeno Rusko. To bezesporu, ale moc se nerozebírá samotný spouštěč války. Nikdo nechce hovořit o bezhlavém rozšiřování NATO blíže k Ruským hranicím. Mnoho lidí se bojí diskutovat o tom, že i Západ má svůj podíl na současném konfliktu, který ohrožuje stabilitu celého světa a to ve spojení s klimatickou krizí. Pokud bychom bez výhrad přijali příběh, který je vyprávěn Washingtonem, tak to jen propojuje a podporuje ty nejhorší možné vojenské síly. A to včetně propojení byrokratických a obchodních zájmů. Toto propojení nazval pětihvězdičkový generál, prezident USA Eisenhower jako vojensko-průmyslový komplex.

Prezident Eisenhower před nárůstem vojensko-průmyslového komplexu varoval ve svém posledním televizním projevu, když končil druhé funkční období prezidenta USA v roce 1960. Je tedy evidentní, že propojení mocných lobby s válkou na Ukrajině je více, než jasné. Tato lobby chce válku (nebo speciální vojenskou operaci v terminologii Ruska) udržet co nejvíce v chodu. Klidně i do posledního Ukrajince. I když se poslední dobou ukazuje, že na Ukrajině bojuje mnoho zahraničních žoldnéřů. Můžeme tedy tvrdit, že na Ukrajině probíhá zástupná válka, kde mezi sebou soupeří USA versus Rusko. Otázkou zůstává, jak dlouho bude konflikt na jednom místě a nerozšíří se dál. Případně nepřeroste v omezenou jadernou válku. Existují totiž i jaderné granáty, takže nemusí jít hned nutně o pustošení velkých měst.

Za krizi, která vyvrcholila na Ukrajině vojenských střetnutím, můžeme označit politiku Západu, která záměrně (alespoň od roku 2008) z kolektivní bezpečnosti v Evropě odstrkovala Rusko. Používala se přitom logika, že Rusko nepatří do Evropy. Byť je jeho součástí. Ať historicky, kulturně nebo i politicky. Rozšiřování NATO po roce 1991 bylo ospravedlňováno ve jménu obrany. To ale bylo Ruskem vnímáno jako ofenzivní hrozba. Zde si musíme říci, že historicky Rusko bylo vždy napadeno někým ze Západu, pokud pomineme vojenský střet s Japonskem u Chalchyn golu v roce 1939, kde Sovětský svaz vyhrál. Ať už šlo o Napoleona nebo Hitlera. Proto bezhlavé přibližování NATO ze Západu si asi Rusko vyložilo jako ohrožení své bezpečnosti. Existence NATO se tedy mohla obhajovat i tak, že pakt vytvořil nové hrozby svým značným rozšířením směrem k Rusku. Jenže vždyť se má jednat o obranný pakt, nikoliv pakt, který rizika vytváří.

Na narativech našich médií je smutný ten fakt, že nikdo se ani nepokusí podívat na problém Ukrajiny očima Ruska. Nikdo není schopen objektivity. Pravicoví vládnoucí politici stále řinčí zbraněmi, a pokud by měli k dispozici pověstné červené tlačítku, tak by už nějaká ta raketa letěla na Moskvu. Tohoto se nechci dožít. Myslím, že nikdo z nás. Předpokládám, že jaderné zbraně nebudou použity, protože by to znamenalo konec všeho živého, celého lidského srdce. Válka na Ukrajině nepochybně skončí mírem, tak jako končily všechny konflikty.

Je nutné se objektivně zamyslet nad tím, zda akce Západu od rozpadu SSSR přispěly nejen k ruské zahraniční politice, ale i k nežádoucím aspektům vnitřní ruské politiky. Jedná se zejména o neblahou éru „alkoholika“ Borise Jelcina, který z Ruska udělal loutku Západu a oligarchů. Na závěr si řekněme proroctví jednoho ze známých velvyslanců v tehdejším Sovětském svazu po roce 1945 George Kennana (známý je tzv. Kannanův dlouhý telegram). Ten v roce 1998 předpověděl následující: „rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím bude podle něj mít „nepříznivý vliv na rozvoj ruské demokracie“. Zároveň prohlásil, že rozšiřování NATO do střední a východní Evropy je „nejostudnější chybou americké politiky v celé éře po studené válce“. Výsledek těchto činů na sebe nenechal dlouho čekat.

Kit Kalenberg

Recenzovaný článek, který byl původně schválen a pochválen prestižním vědeckým časopisem, byl náhle bez vysvětlení stažen.

Masakr protivládních aktivistů a policistů na kyjevském náměstí Majdan koncem února 2014, který provedli odstřelovači, byl rozhodujícím momentem svržení zvolené ukrajinské vlády, které zorganizovaly Spojené státy. Smrt 70 protestujících spustila lavinu mezinárodního rozhořčení, která způsobila, že se pád prezidenta Viktora Janukovyče stal hotovou věcí. Přesto dodnes zůstávají tyto vraždy nevyřešeny.

Ivan Katchanovski, ukrajinsko-kanadský politolog z Ottawské univerzity. Po léta shromažďoval přesvědčivé důkazy o tom, že odstřelovači nebyli spojeni s Janukovyčovou vládou, ale s promajdanskými agenty, kteří stříleli z budov obsazených protestujícími.

Ačkoli Katchanovského průkopnickou práci mainstreamová média úzkostlivě ignorovala, svědomitou studii o masakru, kterou předložil v září 2015 a v srpnu 2021 a publikoval v roce 2016 a v roce 2020, vědci a odborníci citovali při více než 100 příležitostech. Díky této práci a dalším výzkumům se zařadil mezi nejreferovanější světové politology specializující se na ukrajinskou problematiku.

V posledních měsících roku 2022 Katchanovski předložil významnému společenskovědnímu časopisu nové vyšetřování masakru na Majdanu. Práce byla původně přijata s drobnými úpravami po rozsáhlém recenzním řízení a editor publikace ji v dlouhém soukromém dopise nadšeně pochválil. Práce je podle nich "v mnoha ohledech výjimečná" a na podporu svých závěrů nabízí "solidní" důkazy. Recenzenti s tímto úsudkem souhlasili.

Práce však nebyla publikována, což Katchanovski pevně považuje za "politické rozhodnutí". Podal odvolání, ale bezvýsledně.

Mezi těmi, kdo horlivě podporovali Katchanovského odvolání, byl i renomovaný americký akademik Jeffrey Sachs. "Napsal jste velmi důležitý, důkladný a podstatný článek. Je důkladně zdokumentován. Týká se tématu velkého významu," napsal Sachs vědci. "Váš článek by měl být publikován z důvodů jeho výjimečnosti... Časopisu jen prospěje, když zveřejní takto významnou a vynikající práci, která přispěje k dalšímu vědeckému poznání a diskusi o velmi důležitém okamžiku moderních dějin."

Akademické spiknutí mlčení

Katchanovski odmítl uvést jméno dotyčného časopisu, ale označil ho za "špičkový" v oblasti společenských věd. Jeho odmítnutí publikovat jeho studii je podle něj "mimořádné", nicméně symbolizuje "mnohem větší problém v akademickém publikování a akademické obci".

"Redaktor, který můj článek přijal, se dozvěděl, že nebude publikován, až z mých tweetů na toto téma. Tento zvrat byl velmi nestandardní a politický. V akademickém prostředí roste politická cenzura týkající se Ukrajiny a také autocenzura," uvedl Katchanovski pro The Grayzone. "Mnozí vědci se bojí provádět výzkum založený na důkazech, který je v rozporu se zavedenými západními narativy o Majdanu, rusko-ukrajinské válce a dalších otázkách souvisejících s konflikty na Ukrajině Kyjevě po převratu v roce 2014."

Naproti tomu ti, kteří jsou ochotni "bezostyšně a nekriticky papouškovat západní vyprávění", i když jsou jejich báchorky "v rozporu s důkazy", jsou podle vědce odměňováni a při publikování svých prací nenarážejí na žádný odpor. Katchanovski má dobré předpoklady k tomu, aby se vyjádřil k akademické cenzuře týkající se Ukrajiny: tři další časopisy, které přijaly jeho práce po úspěšném "odborném" recenzním řízení, je také nakonec odmítly publikovat.

V lednu 2023 například jiná akademická publikace odmítla článek, jehož autorem byl Katchanovski, "z podobných politických důvodů". Práce se zabývala zapojením krajní pravice do občanské války v Donbasu a masakrem v Oděse v květnu 2014, kdy ultranacionalisté zatlačili profederalistické a ruskojazyčné aktivisty do městského Domu odborů a budovu zapálili, přičemž zabili desítky lidí a mnoho dalších zranili. Stejně jako v případě vražd odstřelovačů na Majdanu nebyl ani za tyto ohavné činy nikdo postaven před soud.

Katchanovski tvrdí, že editor časopisu nabídl řadu výmluv, proč nepokračoval v recenzním řízení. Když se blížilo zveřejnění, editor podle něj nepravdivě tvrdil, že studie je totožná s jeho předchozí prací o masakru na Majdanu. Kontrola softwaru Ouriginal však potvrdila, že Katchanovského předložená práce nemá žádnou podobnost s jeho majdanskou studií. Redaktor si také stěžoval, že klasifikoval osm let trvající konflikt v Donbasu jako "občanskou válku", kterou původně vyprovokovala ukrajinská krajní pravice.

Stejnou práci odmítl o několik měsíců dříve jiný časopis, podobně proto, že se Katchanovski odvážil popsat válku v Donbasu jako "občanskou s ruskými vojenskými zásahy". Tato charakteristika je běžná ve "většině vědeckých studií" o konfliktu, uvedl pro Grayzone.

To, že se na masakru v Oděse podílely především násilné krajně pravicové složky, potvrzují četné videozáznamy a není to nijak kontroverzní. Proč bylo uznání tohoto nesporného faktu akademickým časopisem považováno za příliš sporné, zůstává nejasné, ale důvod potlačení vyšetřování Katchanovského masakru na Majdanu je zřejmý.

"Děje se tak z politických důvodů. Média hlavního proudu sledují své vlády, nikoli fakta. Západní novináři masakr na Majdanu hrubě zkreslili," uvedl vědec. "Až na několik výjimek novináři neinformovali o videozáznamech odstřelovačů podporujících Majdan a jejich přiznáních a o výpovědích zraněných protestujících na Majdanu a několika stovek svědků týkajících se těchto odstřelovačů."

Krajně pravicové elementy diskutují s americkými představiteli o počtu obětí

Důkazy z otevřených zdrojů, které Katchanovski shromáždil, přesvědčivě podporují jeho závěr, že masakr na Majdanu "byl úspěšnou operací pod falešnou vlajkou, kterou zorganizovaly a provedly prvky vedení Majdanu a skryté skupiny odstřelovačů s cílem svrhnout vládu a převzít moc na Ukrajině".

Mezi trojici videí patří 14 videozáznamů zachycujících odstřelovače, kteří se uhnízdili v budovách ovládaných protestujícími na Majdanu, přičemž 10 z nich jednoznačně ukazuje střelce napojené na krajně pravicové skupiny, kteří se usídlili v hotelu Ukrajina, míří na davy demonstrantů pod sebou a střílejí na příslušníky vládních pořádkových sil.

Synchronizovaná videa mezitím ukazují, že výstřely vládních bezpečnostních sil, které byly původně obviněny z masakru, se neshodují se zabíjením protestujících. Místo toho policisté stříleli varovné výstřely na neživé objekty, jako jsou sloupy veřejného osvětlení, stromy a zem, aby uklidnili rozvášněný dav. Stříleli také do zdí a oken, kde se nacházeli odstřelovači v Majdanem ovládaném hotelu Ukrajina, a mířili na odstřelovače, kteří se zde uhnízdili.

Očekává se, že soudní proces s masakrem na Majdanu vynese konečný verdikt letos na podzim. Stovky svědků, včetně 51 protestujících, kteří byli při střelbě zraněni, vypověděly, že na ně bylo stříleno z budov nebo oblastí kontrolovaných Majdanem. Někteří z nich uvedli, že byli svědky toho, jak se odstřelovači nacházeli uvnitř budov. Toto vyprávění podporují i vyšetřování vládních balistických expertů. Celkem 14 sebepřiznaných členů majdanských odstřelovačských skupin uvedlo, že se na masakru podíleli konkrétní majdanští odstřelovači a vůdci.

Navzdory velkému množství důkazů svědčících o operaci pod falešnou vlajkou Katchanovski nevěří, že se soudní proces dobere pravdy nebo že jeho verdikt bude založen na vysoce usvědčujících důkazech, které se v průběhu řízení nashromáždily:

"Obžaloba jednoduše popřela, že by takoví odstřelovači existovali, a nevyšetřila je. Ukrajinské soudy postrádají nezávislost a často svá rozhodnutí, zejména v takto závažných a silně zpolitizovaných případech, zakládají na pokynech prezidentské administrativy. Pro soudce a porotu je to obtížná situace. Existují výhrůžky ze strany krajní pravice, že příslušníky policie neosvobodí."

Existují i další důvody, proč se domnívat, že rozsudek bude zkreslený. Za prvé, riziko, že by pravda o událostech mohla usvědčit americké představitele z přímé účasti na vraždách a obecněji na převratu na Majdanu, je značné. V západním mainstreamu je samozřejmostí víra, že Washington se na převratu nijak nepodílel, přestože existují hory důkazů o opaku.

Vysoce postavení členové krajně pravicové strany Svoboda, včetně jejího dlouholetého vůdce Olega Tjagniboka a jeho zástupce Ruslana Košulinského, tvrdili, že majdanská snajperská řež byla úzce koordinována s USA. Tyagnibok přísahal, že po zabití prvních čtyř protestujících byl šokován nedostatkem mezinárodního pobouření.

"Proč není žádná reakce? To nestačí," stěžoval si tehdy.

Košulinskij zase diskutoval o tom, jaký počet mrtvých by stačil k tomu, aby Washington a jeho mezinárodní lokajové začali hlasitě požadovat Janukovyčovo odvolání z funkce:

"Mluvili o prvních mrtvých - no, pět, dvacet... sto? Kdy bude na vině vláda? Nakonec dospěli k číslu 100. A to se jim podařilo. Žádný nátlak nebyl. Nebyly žádné sankce. Čekalo se, až dojde k masovému vraždění. A pokud v zemi dojde k masové vraždě, bude na vině vláda, protože překročili hranici, úřady nemohou dopustit masové vraždy."

Odkaz na originální článek: https://scheerpost.com/2023/03/18/rigorous-maidan-massacre-expose-suppressed-by-top-academic-journal/

Obrázek: Pixabay

Z anglického originálu přeložil: Jan Klán

Dnes 20. 3. 2023 je tomu přesně 20 let, kdy USA začaly okupaci Iráku. Byla to ilegální válka bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Americký prezident G. W. Bush, britský premiér Tony Blair a jejich spojenci tuto válku vedli pod nedoloženým tvrzením o údajných zbraních hromadného ničení vlastněných Irákem, přestože tam inspekční tým OSN žádné takové zbraně nepotvrdil.

V této souvislosti je zajímavý vztah USA k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu (ICC), který USA pomohly ustavit. Byl to právě G. W. Bush, který od ICC odstoupil. Je otázkou z jakého důvodu? Patrně proto, aby mohl po světě vést ilegální války a aby on a jeho spojenci nemohli být za různé válečné zločiny potrestáni?

V současnosti řada zemí neuznává jurisdikci ICC, a to včetně Ruska (odstoupilo v roce 2016) a USA (podpis stažen v roce 2001). Ani Ukrajina není členem ICC.

Můžeme si klást otázku, proč Mezinárodní trestní soud nevydal zatykač na G. W. Bushe nebo Tonyho Blaira. Přeci jen oba vedli ilegálně vojenskou operaci na cizím území a oba jsou podezřelí z různých tamních přečinů. Blair a někteří další přitom museli po válce uznat své chyby.

Po ilegální válce v Jugoslávii a Iráku a po dalších zásazích se silně proměnilo vnímání mezinárodního práva. Když velmoci přestaly mezinárodní právo uznávat, přestaly ho brát vážně také další země a dodržují ho jen pragmaticky, pokud musejí. Těžko lze za této situace dosáhnout spravedlnosti.

Dokud budou pokrytečtí politici z velmocí požadovat dodržování mezinárodního práva jen po těch zemích a politicích, jež jsou pro ně nepřáteli, a sami ho budou porušovat, budeme stále v těžké krizi, jejíž obětí budou pravděpodobně miliony lidí. Občané by se měli proti takovému pokrytectví a agresi postavit. Spravedlivé právo by mělo být dodržováno všemi.

V našem kalendáři nalezneme celkem 17 významných dní. Nejedná se o státní svátky nebo, ale o dny, kdy se v onen den událo něco významného. Každý systém si takové významné dny vytváří. Naše republika není výjimkou. Možná naopak. Nějak jsme našli zálibu ve vytváření významných dní. Na počet státních svátků jsme pomalu nejchudší v Evropě, ale za to významných dní máme docela hodně. Do výčtu významných dní v roce 2020 přibyl významný den: 21. 8. 1968 jako „památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.

Jestliže do naše kalendáře přibyl výše uvedený významný den, tak by z logiky věci měl přibýt ještě jeden. Při schvalování významného dne 21. 8. 1968 se často skloňoval pojem sovětské okupace. Pokud předkladatelé návrhu zákona chtěli odsuzovat „okupaci“ roku 1968, tak z logiky věci musí odsoudit i okupaci roku 1939. Rozdíl mezi těmito roky je ten, že okupace roku 1939 byla tragédií pro náš národ, kdy nám posléze pod tíhou nacistického Německa hrozilo vyhlazení, ale rok 1968 musíme vnímat jako rozdělení bipolárního světa na sféru vlivu USA a SSSR.

Je tedy jasné, že pokud se významným dnem stal 21. srpen 1968, tak se jím musí stát i 15. březen 1939. Jinak vše ztrácí smysl. Nyní se nacházíme v zajímavé situaci, kdy naše politická reprezentace upozaďuje události března 1939 (případně i Mnichovskou dohodu) s odůvodněním, že se jedná o dávnou minulost, která už je hodně daleko a pamětníků již moc nežije. Kdežto u roku 1968 zde máme pamětníků poměrně hodně a v rámci strašení démony minulosti je pro současný systém vždy bližší tragická událost, než ta dávno minulá, byť byla tragičtější. Spíš mě ale přijde logičtější jiné vysvětlení tohoto posunu a to, že se z Německa stal náš přítel, kdežto Rusko jakožto nástupnický stát Sovětského svazu, je nepřítel. Což je navíc umocněno současným konfliktem na Ukrajině, byť nás v roce 1945 rovněž osvobozovali Ukrajinci i Rusové, rozumějme Sověti.

Pokud by tedy někdo chtěl odmítnout srpnovou „okupaci“ roku 1968, tak logicky vzato musí odmítnout i březnovou okupaci 1939. Návrh na významný den 15. 3. 1939 by tedy mohl znít: památný den obětí okupace nacistickým Německem a následného období Protektorátu Čechy a Morava. Není na tom nic složitého, ale pokud se chci plně vyrovnávat s minulostí, jak se dnes tendenčně říká, tak musím odsoudit tyto dvě okupace stejně, protože na naše území přišla cizí vojska. Byť lze polemizovat o tom, že v roce 1968 se vlastně jednalo o spojence, kdyžto v roce 1939 o agresory.

Na závěr nesmíme zapomenout na to, že období let 1939 – 1945 bylo pro náš národ nejtragičtějším obdobím našich dějin. Zemřelo více jak 340 000 lidí. Mezi obětmi nacistické okupace nalezneme mnoho statečných lidí, odbojářů, komunistů, sociálních demokratů, ale i obyčejných lidí. Na ty se nesmí nikdy zapomenout, protože bez jejich statečnosti bychom zde neexistovali. I oni totiž mají nemalý podíl na tom, že byl v roce 1945 nacismus a fašismus poražen. Události března 1939 a léta následující do roku 1945 nesmí být upozaděna pod tíhou současných událostí, aby se z nacistické okupace nakonec nestala „bezvýznamná“ okupace. 

8. března uplyne 80 let od bitvy u Sokolova. Jsem zvědav, zda bude toto výročí oficiálně připomenuto. Komunistům se vcelku právem připomínalo, že nebyly doceněny zásluhy vojáků bojujících na západě a středním východě. Dnes je snahou nepřipomínat hrdinství vojáků bojujících na východě.

Není důležité, jestli naši vojáci bojovali v řadách francouzské nebo britské armády, bojovali u Tobruku, u Sokolova nebo se účastnili domácího odboje. Podstatné je, že vždy prokázali velké hrdinství a zařadili se po bok vojáků protinacistické koalice. Představovali to nejlepší ve společnosti. Svými činy přispěli k obnově státu v původních hranicích a anulování Mnichovské dohody.

Za jeden z jejich odkazů považuji to, že spolupracovali bez ohledu na národnost a politické přesvědčení. V řadách zahraniční armády bojovali příslušníci všech národností, které žily na území Československé republiky i příslušníci zahraniční diaspory.

Vždy si zkusme položit otázku: „Dokázal bych se zachovat stejně jako oni a riskoval ztrátu života za republiku a naši státnost?“ Myslím, že odpověď není jednoduchá a hurá vlastenectví nepomůže. Každý se musí rozhodnou za sebe. Někdo se stal synonymem hrdiny a někdo synonymem zrádce. Někdy se z velkého vlastence může stát velký zrádce, i to známe z naší historie. Někdo se lehce vzdá národnosti i národního státu, někdo se stydí za to, že je příslušníkem malého národa a občanem malého státu.

O to více je nutné připomínat hrdiny a jejich činy bez ohledu na jejich politické názory a necenzurovat historii podle výhodnosti pro aktuální politiku. To už tady bylo a nic dobrého to nepřineslo.