Dnes 20. 3. 2023 je tomu přesně 20 let, kdy USA začaly okupaci Iráku. Byla to ilegální válka bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Americký prezident G. W. Bush, britský premiér Tony Blair a jejich spojenci tuto válku vedli pod nedoloženým tvrzením o údajných zbraních hromadného ničení vlastněných Irákem, přestože tam inspekční tým OSN žádné takové zbraně nepotvrdil.

V této souvislosti je zajímavý vztah USA k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu (ICC), který USA pomohly ustavit. Byl to právě G. W. Bush, který od ICC odstoupil. Je otázkou z jakého důvodu? Patrně proto, aby mohl po světě vést ilegální války a aby on a jeho spojenci nemohli být za různé válečné zločiny potrestáni?

V současnosti řada zemí neuznává jurisdikci ICC, a to včetně Ruska (odstoupilo v roce 2016) a USA (podpis stažen v roce 2001). Ani Ukrajina není členem ICC.

Můžeme si klást otázku, proč Mezinárodní trestní soud nevydal zatykač na G. W. Bushe nebo Tonyho Blaira. Přeci jen oba vedli ilegálně vojenskou operaci na cizím území a oba jsou podezřelí z různých tamních přečinů. Blair a někteří další přitom museli po válce uznat své chyby.

Po ilegální válce v Jugoslávii a Iráku a po dalších zásazích se silně proměnilo vnímání mezinárodního práva. Když velmoci přestaly mezinárodní právo uznávat, přestaly ho brát vážně také další země a dodržují ho jen pragmaticky, pokud musejí. Těžko lze za této situace dosáhnout spravedlnosti.

Dokud budou pokrytečtí politici z velmocí požadovat dodržování mezinárodního práva jen po těch zemích a politicích, jež jsou pro ně nepřáteli, a sami ho budou porušovat, budeme stále v těžké krizi, jejíž obětí budou pravděpodobně miliony lidí. Občané by se měli proti takovému pokrytectví a agresi postavit. Spravedlivé právo by mělo být dodržováno všemi.

V našem kalendáři nalezneme celkem 17 významných dní. Nejedná se o státní svátky nebo, ale o dny, kdy se v onen den událo něco významného. Každý systém si takové významné dny vytváří. Naše republika není výjimkou. Možná naopak. Nějak jsme našli zálibu ve vytváření významných dní. Na počet státních svátků jsme pomalu nejchudší v Evropě, ale za to významných dní máme docela hodně. Do výčtu významných dní v roce 2020 přibyl významný den: 21. 8. 1968 jako „památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.

Jestliže do naše kalendáře přibyl výše uvedený významný den, tak by z logiky věci měl přibýt ještě jeden. Při schvalování významného dne 21. 8. 1968 se často skloňoval pojem sovětské okupace. Pokud předkladatelé návrhu zákona chtěli odsuzovat „okupaci“ roku 1968, tak z logiky věci musí odsoudit i okupaci roku 1939. Rozdíl mezi těmito roky je ten, že okupace roku 1939 byla tragédií pro náš národ, kdy nám posléze pod tíhou nacistického Německa hrozilo vyhlazení, ale rok 1968 musíme vnímat jako rozdělení bipolárního světa na sféru vlivu USA a SSSR.

Je tedy jasné, že pokud se významným dnem stal 21. srpen 1968, tak se jím musí stát i 15. březen 1939. Jinak vše ztrácí smysl. Nyní se nacházíme v zajímavé situaci, kdy naše politická reprezentace upozaďuje události března 1939 (případně i Mnichovskou dohodu) s odůvodněním, že se jedná o dávnou minulost, která už je hodně daleko a pamětníků již moc nežije. Kdežto u roku 1968 zde máme pamětníků poměrně hodně a v rámci strašení démony minulosti je pro současný systém vždy bližší tragická událost, než ta dávno minulá, byť byla tragičtější. Spíš mě ale přijde logičtější jiné vysvětlení tohoto posunu a to, že se z Německa stal náš přítel, kdežto Rusko jakožto nástupnický stát Sovětského svazu, je nepřítel. Což je navíc umocněno současným konfliktem na Ukrajině, byť nás v roce 1945 rovněž osvobozovali Ukrajinci i Rusové, rozumějme Sověti.

Pokud by tedy někdo chtěl odmítnout srpnovou „okupaci“ roku 1968, tak logicky vzato musí odmítnout i březnovou okupaci 1939. Návrh na významný den 15. 3. 1939 by tedy mohl znít: památný den obětí okupace nacistickým Německem a následného období Protektorátu Čechy a Morava. Není na tom nic složitého, ale pokud se chci plně vyrovnávat s minulostí, jak se dnes tendenčně říká, tak musím odsoudit tyto dvě okupace stejně, protože na naše území přišla cizí vojska. Byť lze polemizovat o tom, že v roce 1968 se vlastně jednalo o spojence, kdyžto v roce 1939 o agresory.

Na závěr nesmíme zapomenout na to, že období let 1939 – 1945 bylo pro náš národ nejtragičtějším obdobím našich dějin. Zemřelo více jak 340 000 lidí. Mezi obětmi nacistické okupace nalezneme mnoho statečných lidí, odbojářů, komunistů, sociálních demokratů, ale i obyčejných lidí. Na ty se nesmí nikdy zapomenout, protože bez jejich statečnosti bychom zde neexistovali. I oni totiž mají nemalý podíl na tom, že byl v roce 1945 nacismus a fašismus poražen. Události března 1939 a léta následující do roku 1945 nesmí být upozaděna pod tíhou současných událostí, aby se z nacistické okupace nakonec nestala „bezvýznamná“ okupace. 

8. března uplyne 80 let od bitvy u Sokolova. Jsem zvědav, zda bude toto výročí oficiálně připomenuto. Komunistům se vcelku právem připomínalo, že nebyly doceněny zásluhy vojáků bojujících na západě a středním východě. Dnes je snahou nepřipomínat hrdinství vojáků bojujících na východě.

Není důležité, jestli naši vojáci bojovali v řadách francouzské nebo britské armády, bojovali u Tobruku, u Sokolova nebo se účastnili domácího odboje. Podstatné je, že vždy prokázali velké hrdinství a zařadili se po bok vojáků protinacistické koalice. Představovali to nejlepší ve společnosti. Svými činy přispěli k obnově státu v původních hranicích a anulování Mnichovské dohody.

Za jeden z jejich odkazů považuji to, že spolupracovali bez ohledu na národnost a politické přesvědčení. V řadách zahraniční armády bojovali příslušníci všech národností, které žily na území Československé republiky i příslušníci zahraniční diaspory.

Vždy si zkusme položit otázku: „Dokázal bych se zachovat stejně jako oni a riskoval ztrátu života za republiku a naši státnost?“ Myslím, že odpověď není jednoduchá a hurá vlastenectví nepomůže. Každý se musí rozhodnou za sebe. Někdo se stal synonymem hrdiny a někdo synonymem zrádce. Někdy se z velkého vlastence může stát velký zrádce, i to známe z naší historie. Někdo se lehce vzdá národnosti i národního státu, někdo se stydí za to, že je příslušníkem malého národa a občanem malého státu.

O to více je nutné připomínat hrdiny a jejich činy bez ohledu na jejich politické názory a necenzurovat historii podle výhodnosti pro aktuální politiku. To už tady bylo a nic dobrého to nepřineslo.

V letošním roce si připomínáme různá výročí. Ne jinak je tomu v případě 75 let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.

 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto zcestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává, na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.

Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů z 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthy“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.

Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval, byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků.

Prý je nutné si připomínat oběti „komunistického“ režimu. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se někteří pokouší o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 pod vahou vnitřních příčin a vnějších tlaků skončil, ale jeho výdobytky jsou patrné až do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik za celou svoji existenci přibližně tří dekád nevytvořil. Naopak mnohem více věcí zničil. Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.
Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které byly často vykonstruovány a mnohdy mířily i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Josefu Slánskému. Podobné procesy se děly i jinde v Evropě. Nevyhnuly se ani USA, kde senátor McCarthy pořádal antilevicový "hon na čarodějnice". V tomto honu uvízlo mnoho lidí, kteří prý spolupracovali se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří byli v USA v roce 1953 popraveni za údajnou špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Princip byl v těchto případech stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes v Evropě neuvěřitelná, i když Assangovi dnes v USA hrozí podobný trest, neboť USA stále trest smrti nezrušily. Ale nezapomínejme, že tehdy byla ještě vyhrocenější doba, jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. Musíme rovněž uvést, že se jednalo o klima, které bylo paradoxně bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.
Dnešní prokapitalistický pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti je samozřejmě, že je prý ze své podstaty špatná. Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z "Ústavu" pro studium totalitních režimů, toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice. Když pravice připomíná tuto smutnou událost smrti jednoho člověka, ptejme se proč, pravice nepřipomíná výročí daleko vyhrocenější události, konkrétně například masové vraždění v ilegální válce v Iráku, kterou rozpoutaly USA a další západní země přispěchaly na pomoc. Bylo tam zavražděno nejméně půl milionu civilistů, včetně žen, dětí a seniorů. 
Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama tvrzením „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. Tato hysterická rétorika je ale pro nás vlastně dobrým znamením, neboť ukazuje, že současný systém už postrádá legitimitu, teče mu do bot a jediné, co mu zbývá, je strašit komunismem. To neměli jeho zastánci například v 90. letech zapotřebí, protože měli velké sebevědomí. To už je ale pryč, žijeme v éře kapitalistické normalizace. Smráká se. To je ten pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.