Připomínáme si tragické události roku 1968. Osudné srpnové dny, které nakonec vyústily v intervenci vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší Československé socialistické republiky, jsou více, než známé. Smutné na celé věci je, že jsou tyto události zejména pravicovými politiky a političkami zneužívány pro obhájení jejich pravd a postojů. Ne jinak je tomu v dnešní době zejména ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině. Současná vládní pětidemolice používá srpen 1968 jako argument pro dodávky zbraní do Rusko-Ukrajinského konfliktu. Vše je vykládáno tak, že nás jako slovanský národ v roce 1968 okupovali Rusové (slovanský národ), a proto víme, jak se nyní Ukrajinci (slovanský národ) cítí. Jako slovanský národ se tedy máme hlásit na stranu neslovanských národů (které buď nám nikdy nepomohly, nebo jejich okupace byla ještě krutější než ta řízená z Moskvy).

Jenže ono je to úplně jinak. Jestliže v únoru a březnu mnoho lidí Ukrajinu podporovalo, dnes nastává drtivý propad. Konflikt už nikoho nebaví, média jsou přehlcena různými polopravdami a mnohdy i dezinformacemi trpěnými CTHH (Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra). Do toho všeho se mísí nervozita z možného zastavení ruského plynu. Rok 1968 je v tomto případě používán jako mediální masáž směrem k obyvatelům, aby byl vyvolán strach, že Rus (v duchu písničky J. Vomáčky) přijede opět do Prahy. Jenže si položme otázku: opravdu o to Rus stojí? Nemyslím si. Nehledě na to, že v roce 1968 na naše území přišlo i mnoho Ukrajinců a Bělorusů. Takže kdo vlastně intervenoval? Nebyli to Rusové, ale vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Sovětského svazu. A pro intervenci nejvíce horovali východní Němci a Maďaři, kteří si už nějakou dobu „užívali“ břemena přítomnosti sovětských vojsk na vlastním území. Rumuni nacházející se v obdobném ohrožení jako Čechoslováci tyhle mocenské choutky odmítly, jak ukazuje Mihai Retegan v knize 1968 – Ve stínu Pražského jara.

Odkaz minulosti je nutné vykládat tak, jak se dějiny skutečně odehrály. Nemá v nich co pohledávat ideologie nebo jakékoliv upravování pro obhájení dnešních kroků. Minulost se stejně nedá změnit. Stejně jako se nedá změnit osud Františka Kriegla, haličského žida, tedy vlastně Ukrajince, který jako jediný nepodepsal tzv. Moskevské protokoly. Paradoxem dneška je, že se k tomuto člověku nikdo nezná. Jak je to možné, když vláda vyzdvihuje hrdinský boj Ukrajinců vůči Rusům? Že by to snad bylo proto, že Kriegel byl komunista? Ale byl přeci Ukrajinec, takže proč jej nevyzdvihnout do popředí právě teď?

Odkaz tehdejších událostí pro budoucnost je ale jasný bez ohledu na to, jak skončí konflikt na Ukrajině. Jsou to naše dějiny, které jsou pevně ukotveny v našem prostoru a formující náš národ. Jsou to smutné události, které ale nemají nic společného se současnou dobou, která je úplně někde jinde. Ať už rozdělením globálních sil či neexistencí Sovětského svazu. Na závěr lze říci jen jedinou skutečnost. Tou je fakt, že dnešní Rusko není Sovětský svaz a je nutné takto na vztah k roku 1968 nahlížet.
 

Ve víru současného dění se někteří snaží upravovat minulost. Z obětí se začínají dělat vrazi, z vrahů oběti. Ne jinak je tomu u případu dávno kontroverzním – skupiny bratří Mašínů. Jedni je považují za hrdiny, další za sprosté vrahy. Nedávno se v této věci vyjádřil i herec Jan Nedbal, který bude hrát ve filmu o skupině bratří Mašínů. Že by se tímto postupem začal legitimizovat třetí odboj, který neexistoval? Pravděpodobně. Bratři Mašínové na našem území totiž operovali na začátku 50. let 20. století, kdy bojovali proti tehdy ustavenému novému režimu. Jednalo se o dobu, která byla prodchnuta špionážemi, nepřátelstvím dvou bloků. Netvrdím, že se jednalo o idylku. Přeci jen bylo několik málo let po válce a společnost se vyrovnává s traumatem druhé světové války. Nepřátelé a kolaboranti byli snad všude.

V Lošanech na Kolínsku, kde Zdena Mašínová vlastní statek, má vzniknout Památník tří odbojů. Tento památník má připomínat protirakouský, protinacistický a protikomunistický odboj. Zejména historici (nebo snad hysterici?) z Ústavu pro studium totalitních režimů účelově vykládají a upravují dějiny takovým způsobem, aby se jasně ukázalo, že ať doba Rakousko - Uherska nebo ta po únoru 1948 byla jen dobou temnou, špatnou. Na čem se snad všichni shodneme, tak doba nacistické okupace byla nejhorší dobou pro naše národy. Jediné, co se sluší v této souvislosti připomenout je, že bratři Mašínové byli skutečně vrazi. Zavraždili totiž strážmistra Honzátka a poté zabili několik lidí v Německu. To jsou hrdinové? Takové lidi chce pan herec Nedbal a další lidé z Ústavu pro studium totalitních režimů nebo naší vlády obhajovat?

Hrdina byl Josef Mašín, který byl v odboji za druhé světové války. Pokud se ale někdo chce obhajovat, že zde byl nějaký protikomunistický odboj, respektive třetí odboj, tak evidentně nezná historii. Odboj se typicky vede v nějakém válečném konfliktu, tak jako za obou světových válek. Nejsem si vědom, že by nějaká horká válka byla na našem území po roce 1948? Pouze zde existoval uměle vytvořený konstrukt Studené války. Z této logiky nemohou být bratři Mašínové bráni jako odbojáři.

Podívejme se na jeden zajímavý myšlenkový experiment: když budu bojovat proti současnému režimu a to i za cenu nějakých zločinů, například pozvednu zbraň, a to jen proto, že se současným systémem nesouhlasím, tak budu někdy v budoucnu také označen za odbojáře? Je to stejná logika jako v případě bratří Mašínů, akorát posunuta do jiného systému. Možná se v budoucnu dočkáme jiných ikon minulosti, protože zcela jistě „někdy“ dojde ke změně systému. Chápu, že doba po roce 1948 nebyla zrovna růžová, hlavně v 50. letech, ale účelově překroutit dějiny dle vítězů umělého konstruktu studené války, je opravdu tristní a jedná se o ryze tendenční věc.

Už tři desítky let se vyrovnáváme se svoji vlastní minulostí. Neustále jsme konfrontováni s tím, že minulost byla špatná a je hodná odsouzení. Historici nám mají minulost předkládat takovou, jaká byla. Jinak je vytváření jakýchkoliv alternativních minulostí ryze účelové, aby se nastupující systém obhájil ve vztahu k minulosti. Typickým příkladem je právě snaha vytvořit památník na Mašínově statku, kdy na jedné straně zde máme nevraživost vůči osvoboditelům a jejich památníkům a na straně druhé je zde snaha vytvořit novodobý památník, který chce minulost vyložit v logice vítězů studené války. V celé věci vidím jen účelovost, protože vzít do ruky zbraň a zabít nevinného člověka v jakékoliv době, je prostě vraždou. Na tom nikdo nic nezmění. Nebo je tomu snad jinak?
 

Květnové dny patří lásce, ale rovněž i míru. Ano, v roce 1945 totiž skončila nejhorší válka všech dob – druhá světová válka. 8. květen je dnem vítězství nad fašismem a nacismem, který decimoval Evropu a celý svět. O mnoho desítek let později však dochází k různým přehodnocením, deformacím a jiným výkladům tehdejších událostí. V principu by čeští politici měli ctít celé heslo pojení od Mistra Jana Husa „Pravda vítězí nad vším“ (Super omnia vincit veritas), ale na české prezidentské standartě z něj zůstala ta druhá půlka (Pravda vítězí), takže hledají pravdu, ale jen tu jejich vládní.

Vůbec nejde o historicky zaznamenaná fakta, ale o vytvoření takové pravdy, která má obhájit aktuální dění v aktuální realitě. Proto tu máme alternativní historie, kdy sice většina českého území byla osvobozena pod sovětským velením, ale v mediálním prostoru se zvětšuje z roku na rok podíl západních osvoboditelů. Prostě aktuální vítěz bere všechno: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ A je jedno, jaká byla celková oběť.

Praha by byla dnes nepochybně ráda, kdyby tanky do jejích ulic přijely z Plzně. Jenže přijely z Východu (jak se o tom spojenci dohodli), a to pod velením brigádního generála Leljušenka, který pocházel z Ukrajiny. Ve smyslu písně, Kde ty kytky jsou, můžeme zavzpomínat na tank č. 23 na Smíchově, který byl v roce 1991 přemalován na růžovo a posléze odložen do Vojenské historického ústavu založeného pro ochranu památky legionářů. Jsou to dějinné paradoxy, které vnášejí do našich životů rozepře a politici to ještě zveličují.

Pravicová politická scéna hlásící se k tradicím čs. národního socialismu se za účasti pseudolevicových Pirátů snaží vyzdvihovat roli západních spojenců v boji proti národně socialistickému Německu, aby dnes obhájila své kroky proti Rusku, které je označeno za fašistické. Je onálepkováno a srovnáváno s Třetí říší, proti které bojoval na život a na smrt tehdejší Sovětský svaz, jehož jednou z 15 svazových republik bylo i Rusko. Opravdu je tedy dnešní Rusko takovým nepřítelem, jako bylo tenkrát nacistické Německo? Pro někoho ano, pro někoho ne.

Vytváření alternativní historie, která se pomocí moderních médií nakonec stává pravdou, je velice nebezpečné, protože vede k deformaci historických událostí. Posléze se snadno může stát, že někdo začne tvrdit, že nacismus byl vlastně fajn, protože pomohl postavit Německo na nohy. Někdo poté může začít tvrdit, že to byl právě nacismus a fašismus v různých podobách, který se snažil porazit socialismus a komunismus, jenž je pro současné politické zřízení veřejným nepřítelem. Můžeme se posléze dočkat i tvrzení, že jsme se vlastně osvobodili sami a žádné spojence jsme v roce 1945 nepotřebovali. Ty samé spojence, kteří nás v roce 1938 zradili.
 

The new Czech right-wing government is not just one of the many governments that have taken power in the Czech Republic over the past 30 years. It is a government that recalls the beginnings of McCarthyism in the USA in the late 1940s. Everything must be done to prevent these beginnings from developing into full force.

The new Czech government has a very broad concept of the enemy. In particular, a very broad concept of anti-communism, which it uses to criticise not only communists but also other people on the left, in the centre of the political spectrum and even on the moderate right. In fact, it is not anti-communism but sectarian politics that tolerates nothing but its own version of right-wing politics. In foreign policy, it takes militant positions against rising socialist China and revitalized Russia in particular, but not only against them. It considers anyone who does not criticize China and Russia as an enemy. In public debates, members of the government and its media and professional supporters condemn any positive or neutral statements about any aspect of these countries. The allied media primitively suspect speakers of promoting totalitarianism with speeches about standard international relations if they only mention China and Russia. 

Since the 1990s: Transition of foreign policies

The current government is curiously referring to the policy of Václav Havel, which never existed in practice. It was only in Havel's rhetorical formulations. It is necessary to distinguish at least two Havel’s political periods. The first period included dissent and the early years of his presidency after 1989. In this first period, Havel said, among other things, that he was not making the revolution in order to get rich by restitution of large assets. But it did not take long for him to actually acquire large estates through restitution. In foreign policy, in the first period, he was of the opinion that not only the Eastern Warsaw Pact should be dissolved, but also Western NATO. He then radically changed this view as well and began to support the US imperial foreign policy, the illegal war in Iraq which was promoted by G. W. Bush, for example. While he was rhetorically hypocritical in his advocacy of human rights in Russia and China, civilian casualties in the Iraq war and torture in Guantanamo did not bother him. 

In the 1990s, the Czech Republic was dominated by the neoliberal policies of Prime Minister Václav Klaus. Klaus carried out a wild privatisation of state property, with many public properties being broken up and stolen, but he was pragmatic in foreign policy and trade. He wanted to do business with all the relevant countries of the world, i.e. with European countries, with the USA, and also with Russia, China and others. When the government of Social Democratic Prime Minister Miloš Zeman took office in 1998, it rejected Klaus's right-wing shock therapy, pursued a more social policy, and continued good diplomatic and trade relations with all countries, including Russia and China. Subsequent right-wing governments have also cooperated with all major countries, although there have been some occasional extraordinary lapses. The same can be said of the last eight years of the centre-left government, when relations with China have additionally improved.

Recent radical turnaround in foreign policy

But last autumn, after the House of Commons elections, there was a radical turnaround. The new right-wing government established as its main policy what had previously been at most exceptions. The militarisation, securitisation and confrontation of foreign policy towards Russia and China are currently manifested in two cases in particular. Firstly, in the case of Ukraine, the Czech government is taking the toughest stance towards Russia and sending military material to support the Kiev government. It ignores the right-wing extremist Banderist activities which are also present in Ukraine. Secondly, it boycotts politically the Winter Olympics in Beijing and is sharply criticising China for many various reasons. However, these are just examples; the government is taking a hard ideological stance towards China and Russia in general. Representatives of the ruling parties also harshly criticise various politicians and governments that do not promote their McCarthyist version of capitalism.

The government is following Trump's anti-China policy, looking for excuses and trying to stir up controversy at every opportunity. Hostile ideology comes first. Diplomatic relations, trade, tourism, research, education and culture are undermined and the government is ready to restrict them. The Trumpist chaos is supported by the fact that the five parties in the governing coalition include the Pirate Party (with influential posts, albeit with only four MPs), which may have supporters across the political spectrum from left to right, but the party's leadership is right-wing.

With the support of the intelligence services, Czech politics and institutions are being securitised and militarised. For example, further support for increased arms spending, support for the strengthening of US troops in Eastern Europe, confrontational politics, etc. For another year the government will be corrected by President Zeman before the presidential elections in January 2023. Who will then replace Zeman in his policy of multiple azimuths, i.e. in cooperation not only with Western countries, but also with Russia, China and many others? No such strong personality is on the horizon. In contrast, the new right-wing government is practicing a one-sided West-centric policy, more precisely a policy of fawning adherence to the US. But often this strained right-wing policy is very different from that of Western countries. While Western countries mostly pursue diplomatic relations with China and Russia and have very well-developed trade and investment relations with them, which they sometimes only slightly question, the current Czech right-wing government looks like a small poodle fearfully barking at the big dogs in Eurasia. Such a policy is damaging to Czech national interests and the international policies of many countries. Even such ridiculous fawning over the USA does not help this superpower.

Change in institutions - personnel purge

The self-confidence and lust for power of the politicians of the five parties and their supporters after winning the elections caused an extraordinary personnel purge to begin even before the official appointment of the government. The change in the political atmosphere permeates into other institutions and society. The pressure on the director of the Czech police, which led to the announcement of his resignation, is just one example. The head of global studies, who led extensive interdisciplinary research, has also been dismissed. Then there were other personnel changes in ministries and other state institutions, such as the management of the financial directorate or the Czech forests.

This government is setting a new approach after 30 years, prioritising a strained ideology that drowns out everything. It is unpleasantly reminiscent of the beginnings of McCarthyism or Stalinism turned inside out. Let us hope that some foreign politicians will contribute by their example to at least partially cultivate the current Czech government. Perhaps the unpopular governmental actions will soon trigger mass demonstrations and early elections that will bring an end to this government.

 
The author is a sociologist and analyst, Institute of the Czech Left, Prague
 

Současný konflikt na Ukrajině nám ukazuje, jak se mění celý svět, Evropa i naše společnost. Nebudu zde rozebírat, proč k agresi Ruska vůči svému sousedovi došlo, ale pokusím se nastínit několik otázek, které dávají tušit, že o nich buď nesmíme ani uvažovat, nebo je ze svém mysli raději vytěsňujeme.

Mnozí čelní představitelé našeho státu, jakož i někteří odborníci říkají, že naše republika má hodně zkušeností s Ruskem a tím, jak se chová, protože jsme to v minulosti zažili. Všude se skloňuje rok 1968 a intervence vojsk Varšavské smlouvy a následný pobyt Sovětských vojsk na území ČSSR. Na různých koncertech se vždy toto zmiňuje, ale pouze s přihlédnutím k Rusku. Nijak se nezmiňuje, že součástí tehdejších vojsk byli i vojáci z Běloruska, Ukrajiny, celého Sovětského svazu. Média tuto skutečnost upozaďují, ale občas prosákne informace, že například bratři Kličkové jsou synové vojáka z Ukrajiny, kteří vyrůstali v Mimoňi. Dokonce z archívů víme, že čelní představitelé Ukrajiny byli v roce 1968 horliví zastánci intervence do ČSSR. Tím to ale zdaleka nekončí. Dokonce i někteří sovětští vůdci byli Ukrajinci. Jako Nikita Chruščov nebo Leonid Brežněv, tedy člověk, který na naše území vojska Varšavské smlouvy poslal. Tyto skutečnosti se dnes nikde moc nezmiňují, bohužel.

Podobné je to s rokem 1945 a ničením památníků Rudé armády. I v oné armádě byli vojáci jiných zemí, včetně Ukrajiny a tak je naprosto nesmyslné jakkoliv tyto památníky, které připomínají nejhorší hrůzy našich dějin ničit. S tím je totiž nutné zmínit, že i mnozí maršálové Sovětského svazu, kteří se podíleli na osvobozování, byli Ukrajinci, stejně i Rusy. Současný konflikt Ruska s Ukrajinou dává tušit, že mediální prostor, jakož i někteří naši pravicoví politici pro obhájení dodávek zbraní na Ukrajinu vytváří takový typ minulosti, aby se vše dalo veřejnosti vysvětlit. Vypadá to na to, že zde určitou roli hraje logika „litování“, že byl malý soused napaden velkým a nikdo jej řádně nelituje. Používá se tedy výklad, že v roce 1968 nás také nikdo nelitoval a proto je nutné si něco s minulostí vyřídit – možná se s ni vyrovnat. Bohužel to celé spíše rozsévá nenávist vůči Rusům samotným, kteří jsou ze společnosti vylučováni, jsou často napadáni a je na ně nahlíženo jako agresory, byť s tím nemají nic společného. Tato paušalizace ve společnosti zasévá nejen nenávist někoho vůči někomu, ale rovněž zvyšuje fašistické prvky, kdy je dav na náměstích schopen tleskat čemukoliv, aniž by vlastně věděl, čemu tleská. Ze všeho zmíněného tedy plyne, že dnešní Rusko není Sovětský svaz a Sovětský svaz není Rusko. Tolik k tématu minulosti.

Snad nejvíce smutné je, že válečný konflikt odnáší i ti, kdo s ním nemají nic společného. Myslím tím sportovce. Z jaké logiky bylo vyloučeno Rusko a Bělorusko z Paralympiády nebo hokejového mistrovství světa? Proč se útočí na sportovce? Vždyť jedou sportovat a překonávat pověstné mety. Troufnu si tvrdit, že tímto krokem dochází k paušalizování celé věci a předkládání kolektivní viny. To znamená, že jestliže Rusko zaútočilo na Ukrajinu, tak jsou vinni všichni Rusové. Tohle je velice nebezpečný precedent. Nepamatuji si totiž, že by byli sportovci USA nějak postiženi, když v roce 1999 USA a NATO bombardovalo bývalou Jugoslávii nebo když se konala ilegální válka v Iráku. Nikdo tenkrát sportovce netrestal, tak proč nyní ano? Je evidentní, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Za dezinformaci může být označena i zpráva, že za současnou eskalaci napětí na Ukrajině může NATO, které se přibližovalo k hranicím Ruska. Informátoři tvrdí, že tohle není pravda, ale když se podíváme na mapu rozšiřování NATO, tak je opak pravdou. Stejný případ panuje u informace, že se na území Ukrajiny vyskytovaly nějaké laboratoře na výrobu biologických či jiných zbraní a vše bylo bedlivě sledováno USA. Je to informace, která se zakládá na pravdě nebo se jedná o dezinformaci? V mediálním prostoru můžeme vidět, jak éterem létají jedny i druhé zprávy.

Co si ale ještě dále nesmíte myslet je to, že ve válce on-line jsou vám přenášeny jen ty záběry, které chce ta či ona strana. Když se podíváte na živé vysílání kamer z některých měst na Ukrajině, můžete vidět, že například hlavní město Kyjev svítí. Nejsem žádný příznivec konspiračních teorií, ale pokud zuří válka, tak logika věci praví, že tak velké cíle mají být zhasnuty a lidé mají zatemnit. Alespoň takhle to vždy bylo, aby se ochránilo civilní obyvatelstvo. Nebo je tomu dnes jinak? Je mnoho dalších věcích, o kterých nesmíte ani myslet, ale je důležité aspoň o nich diskutovat, abychom dnes pochopili, co se vlastně děje a že se Západní společnost posunuje někam, kde nemá být – začíná totiž silně paušalizovat a vyzdvihovat kolektivní vinu, což je velice nebezpečné.