Od svého založení v roce 1949 NATO nikdy nebylo o „sebeobraně svobodného světa“. Bylo to také o impériích, ilegálních válkách, koloniích, a jejich postupném rozkladu. Ačkoli dnešní mapa aliance vypadá impozantně – 32 členů a přes miliardu obyvatel – realita původní aliance byla ještě větší, jen jinak.

Zmenšování aliance (1949–1990)

Když NATO vzniklo, připojila se k němu nejen samotná Francie, Velká Británie či Nizozemsko, ale s nimi automaticky i jejich kolonie a závislá území. V praxi to znamenalo, že NATO v roce 1949 zahrnovalo části Afriky, Karibiku, Pacifiku i Asie. Francouzská severní Afrika, britské koloniální državy nebo nizozemská Indonésie se tak fakticky ocitly pod „atlantickým deštníkem“.

Jenže jak postupovala dekolonizace, aliance se zmenšovala. Maroko, Alžírsko, Ghana, Indie, Singapur – všude, kde padala vlajka impéria, NATO ztrácelo svůj teritoriální rozsah. V 60. a 70. letech 20. století tak aliance přišla o většinu svého „globálního“ dosahu a redukovala se de facto na Evropu a severní Ameriku.

Paradoxně tak v době vrcholu „studené války“ mohutnosti NATO územně ubývalo. Na konci 80. let minulého století sice aliance disponovala 16 členy, ale už zdaleka ne impérii, která kdysi garantovala.

Růst po roce 1999

Obrat přišel až po rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku. V roce 1999 vstoupilo do NATO Polsko, Česko a Maďarsko – první státy, které patřily do sféry vlivu Sovětského svazu. Následovala expanze na Balkán, do Pobaltí, a nakonec i do Skandinávie, s Finskem (2023) a Švédskem (2024). Počet členů se zdvojnásobil. NATO se stalo největší vojenskou aliancí v historii nejen svou silou, ale i geografickým rozsahem.

Nemůžeme se tedy divit dnešním obavám ze strany Ruska, které se musí cítit rozpínavostí NATO zcela jistě ohroženo. Ostatně všechny útoky na tento stát, případně Sovětský svaz, vždy přišly ze západu. Pokud pomineme šarvátky s Japonskem (Chalchyn gol) nebo Čínou (Ussuri), které měly jen lokální dosah. Navíc ujištění, že se po rozpadu Varšavské smlouvy nebude NATO rozšiřovat, vzalo za své. Zejména ve vztahu rozšiřování paktu směrem na východ.

Zatímco dříve se aliance „scvrkávala“ úměrně úpadku evropských impérií, po roce 1999 rostla díky připojování států, které kdysi patřily do jiné sféry vlivu. Tento růst není jen vojenský, ale i politický: rozšiřuje se definice „Západu“ a s ní i představa, že NATO je de facto civilizační projekt.

Války, které nebyly vyhrány

Na papíře jde o nejsilnější vojenský blok dějin. Přesto má NATO jednu velkou trhlinu: nikdy žádnou válku nevyhrálo jako aliance a často se spolupodílelo na ilegálních válkách.

V Koreji (1950–53) se účastnily členské státy, ale šlo o koalici pod vlajkou OSN, nikoli NATO.

Ve Vietnamu bojovaly Spojené stát – členský stát NATO.

V Afghánistánu (2001–21) se sice NATO poprvé formálně angažovalo, ale konečný výsledek byl odchod a posléze návrat Tálibánu.

V Iráku (2003) šlo o „koalici ochotných“, nikoli o alianci jako celek.

V Libyi (2011) NATO sice bombardovalo, ale nepřineslo stabilitu a zemi ponechalo v chaosu.

NATO tedy působí spíše jako politická značka legitimity než jako vojenský nástroj vítězství. Jednotlivé státy mohou v jeho rámci či vedle něj vesele válčit bez odpovědnosti, ale aliance jako celek se proměnila spíš v organizační rámec než v reálnou „armádu Západu“.

Kritický paradox

Z levicového pohledu je dnešní NATO paradoxní projekt. Přežilo dekolonizaci, i když bylo původně koloniální aliancí. Přežilo konec studené války, i když ztratilo původního nepřítele. A přežívá i vlastní vojenské neúspěchy, protože se opírá o hegemonii USA a politickou víru menších států, že členství poskytuje pojistku. Jenže ona pojistka je pouze na papíře a nikde není napsáno, že ostatní členské země přijdou té druhé na pomoc. Jako příklad nám může posloužit válka mezi dvěma zeměmi NATO, které mezi sebou vedly spor o Kypr (Turecko a Řecko). Přišel snad někdo jednomu nebo druhému na pomoc?

Aliance, která se nejprve zmenšovala s úpadkem impérií, dnes roste na troskách jiného impéria – sovětského. Přesto její vojenská bilance zůstává slabá. Nevyhrává války, pouze se jich „účastní“. To ale možná vystihuje i její skutečnou funkci: udržovat politickou jednotu Západu, nikoli vítězit na bojišti. Ostatně NATO mělo být rozpuštěno počátkem 90. let 20. století, když se rozpouštěla Varšavské smlouva. Vstup České republiky do paktu NATO byl ryze politický krok a nikdo se nikoho z občanů neptal v referendu, což byla zásadní chyba.

Když se dnes v českém veřejném prostoru mluví o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, velmi často se se zdůrazňuje podobnost se současnou ruskou speciální vojenskou operací na Ukrajině (SVO).  Usilovně se hledají paralely a česká pravice ráda události líčí jako ukázku sovětského/ruského imperialismu. Historická fakta ovšem ukazují složitější obraz. Jistá paralela tady samozřejmě je. V obou případech vojenská akce vyjadřovala pocit ohrožení Sovětského svazu/Ruska ze strany západu a NATO. Tehdy šlo o reakci na rozmístění nových západních raket na území NSR a případná nová ohrožení z toho vyplývající.

Československo (ČSSR) v té době na svém území nemělo rozmístěné jednotky Sovětské armády a nebyly zde ani sklady ve kterých by bylo možné skladovat jaderné hlavice. V případě válečného konfliktu by spojenecká vojska musela překonat značné vzdálenosti, než by bylo možné poskytnout reálnou pomoc ČSLA a trvalo by velmi dlouho, než by byly doručeny jaderné hlavice pro její raketová vojska. V případě vojenských komplikací na území ČSSR by došlo k ohrožení křídel armád NDR a PLR a na jejich území rozmístěných jednotek Sovětské armády. ČSSR také přímo hraničila s územím SSSR a v případě jejího pádu by došlo k ohrožení jednotek Maďarska i Rumunska, případně poté i Bulharska.

Vedení tehdejšího prezidenta Antonína Novotného po celá 60. léta 20. století reagovalo na požadavek vybudovat chráněné sklady jaderných hlavic na našem území pomalu a liknavě. Neustále slibovalo, ale nekonalo. Tato situace byla z hlediska Varšavské smlouvy velmi problematická.

Podle některých studií tento problém byl považován za daleko zásadnější, než společenské změny, které nastaly po lednu 1968. U nového vedení strany a státu nebyla žádná chuť plnit požadavky velení Varšavské smlouvy a budování skladů nabíralo stále větší zpoždění.

Dnes už se nedozvíme, zda při plánování operace byl hlavní důraz položen na vojenské otázky, nebo na ohrožení společenského zřízení. Možná to byla kombinace obojího a narůstající neklid v československé společnosti umocnil obavy z vojenského ohrožení celé Varšavské smlouvy.

S oblibou se také řeší národnost velitelů operace a složení politického vedení SSSR. Osobně to vidím jako zástupný problém. Vzhledem k velikosti jednotlivých svazových republik, počtu obyvatel a hospodářské vyspělosti bylo logické, že většinu velitelského sboru tvořili důstojníci Ruské a Ukrajinské národnosti. Nebylo to zřejmě ale tak podstatné, jak se nám to jeví dnes.  Hranice mezi republikami byly stanoveny administrativně, ne vždy se kryly s hranicemi osídlení jednotlivých národností.

Důstojníci a straničtí funkcionáři byli často překládáni a plnili své úlohy bez ohledu na to, ze které svazové republiky pocházeli. Jistá paralela je tady i v současnosti. Vrchní velitel SVO je národností Rus a jeho rodina dodnes žije na území Ruské federace. Stejně tak je to u nově jmenovaného velitele letectva SVO. I on je národností Rus a narodil se v Brjanské oblasti RF.

Rozhodně bychom se měli vyvarovat zjednodušování a hledání jednoduchých paralel. Jak už jsem napsal, osobně vidím srovnání jenom v pocitu ohrožení a vytváření mezinárodního napětí. V každé době byly okolnosti trochu jiné, ale v obou případech následovala vojenská akce. V roce 1968 neskončila krveprolitím, a i západní státy reagovaly zdrženlivě. Vůdci západních zemí té doby si byli vědomi rizika, které by přinášel ozbrojený konflikt, a do situace v ČSSR nezasáhli a omezili se na slovní odsouzení invaze.

V roce 2022 narostlo západním vůdcům značně sebevědomí, měli velký pocit vojenské
a hospodářské převahy nad ruskou federací. Nakonec Ruská federace neměla a nemá vojenské zdroje, jakými disponoval SSSR v roce 1968. Nabyli tedy přesvědčení, že do konfliktu mohou zasáhnout a vhodnou kombinací vojenských a hospodářských nástrojů mohou tento konflikt i vyhrát a zásadním způsobem destabilizovat Ruskou federaci.

Ukázalo se, že jejich předchůdci byli mnohem prozíravější a lépe hodnotili důsledky svých činů. Jejich postoj se nám nemusí líbit. Určitě se najde mnoho lidí, kteří jej odsoudí. Mnoho lidí má potřebu modelovat, jaký by byl možný společenský vývoj, pokud by k operaci Dunaj nedošlo, nebo kdyby se západ zachoval jinak. Jsou to ale jen slova. Historie nezná kdyby.

Přiklad konfliktu na Ukrajině ukazuje, že škody a důsledky ponese Ukrajina po celé generace. Milióny lidí emigrovaly a mnoho z nich se už nikdy nevrátí. Statisíce lidí padlo nebo bylo zmrzačeno. Hospodářství je rozvráceno a bude trvat dlouhé roky, než se dá znovu do pořádku. Cena je obrovská. Přímo se nabízí myšlenky, zda nebylo v jednotlivých obdobích rozumnější zohlednit pocit ohrožení Ruské federace a zda se neměla hledat mírová řešení. Mír je totiž to nejcennější, co lidstvo může mít.

Pocit velikášství a nadřazenosti, přecenění vlastních schopností a ignorování pocitu ohrožení bezpečnosti u Ruské federace vede neočekávaným tragickým důsledkům. Cena, kterou platí Ukrajinci za tento zbytečný konflikt je dle mého názoru příliš vysoká.

Vlastně jsme měli velkou kliku, že vůdci západu v roce 1968 zachovali chladnou hlavu, neeskalovali konflikt a ukrajinské zkušenosti nás uchránili. Kdyby se zachovali jinak, možná by mnoho z nás tento článek dnes nečetlo. Dějiny jsou takové, jaké jsou a na tom nikdo nic nezmění. Co v nějaké době vypadá jako tragédie, se v jiné době může jevit v úplně jiném světle.

Svržení atomových bomb před 80 lety na japonská města Hirošimu a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945 nebylo jen „kontroverzní rozhodnutí“, jak tvrdí oficiální narativy a média, ale brutální akt státního terorismu. Šlo o bezprecedentní projev vojenské perverznosti a technologické arogance kapitalistické velmoci, USA, která za účelem demonstrace síly ochotně obětovala desetitisíce nevinných životů. Spojené státy tímto činem nejen porušily základy mezinárodního humanitárního práva, ale také otevřely brány nové éře jaderného barbarství, v níž se mocenské kalkulace staví nad lidskou důstojnost.

Oficiální propagandistické zdůvodnění – že šlo o urychlení konce války a záchranu milionů životů – je cynická lež sloužící k ospravedlnění masové vraždy. Historická fakta i výpovědi samotných amerických generálů ukazují, že Japonsko již bylo vojensky poraženo a hledalo cestu k vyjednávání. Zejména po masivním konvenčním bombardování japonských měst a Tokia, na které byly svrženy vesměs zápalné pumy, protože tamní města byla postavena převážně ze dřeva. Skutečným cílem atomových útoků tedy nebyla vojenská nezbytnost, ale demonstrace moci vůči Sovětskému svazu a nastolení americké hegemonie v poválečném světě.

Jaderný holokaust v Hirošimě a Nagasaki, který okamžitě zabil přes 100 000 lidí a do konce roku 1945 zabil a zmrzačil dalších více než 100 000 z nemoci z ozáření, byl promyšleným a kalkulovaným aktem, jehož cílem bylo „testovat“ dopady nové zbraně na živých lidech. Civilní obyvatelstvo se stalo laboratorním materiálem pro vojenskoprůmyslový komplex USA, který již tehdy rozvíjel svou strategii „šíření míru“ prostřednictvím masového ničení.

Následná desetiletí ukázala, že Spojené státy se z tohoto zločinu nepoučily. Naopak – pokračovaly ve vývoji a testování jaderných zbraní, rozšiřovaly své vojenské základny po celém světě a budovaly globální impérium násilí, podporované korporátním kapitálem a ideologií výjimečnosti.

Tvůrce atomové bomby J. Robert Oppenheimer po svém „úspěchu“ parafrázoval Bhagavadgítu: „A stal jsem se smrtí, ničitelem světů.“ Ve skutečnosti se stal symbolem vědce sloužícího kapitalistickému vedení válek – a stejně jako mnoho jiných intelektuálů byl později zničen systémem, jemuž pomáhal stavět nástroje hromadného vraždění. A to v době „honu na čarodějnice“ a špiony v době McCarthismu začátkem 50. let 20. století.

Spojené státy se po roce 1945 pokoušely svůj atomový zločin skrýt, cenzurovaly záznamy z místa hrůzy, manipulovaly s veřejným míněním a vykreslovaly se jako osvoboditelé. Až v 80. letech se postupně dostávaly na povrch filmové záběry a důkazy o apokalypse, která neměla vojenské ospravedlnění, ale pouze imperiální motivaci.

Použití jaderných zbraní proti civilnímu obyvatelstvu není „vojenská chyba“ – je to genocidní akt, který musí být odsouzen jako takový, ať už jej páchá kdokoliv. Je nezbytné opustit iluzi, že kapitalismus může vést k míru – v logice zisku, dominance a technokratické moci je válka jeho přirozeným nástrojem. Skutečný mír a jaderné odzbrojení může nastat jedině skrze sociální transformaci globálního řádu, který bude založen na solidaritě, spravedlnosti a demilitarizaci planety.

Atomové bomby nesmí být připomínány pouze jako „tragédie války“, ale jako varování před systémem, který umožňuje a legitimizuje průmyslové vyhlazování civilních populací. Nesmíme zapomínat: Hirošima a Nagasaki nebyly nutností – byly výstrahou.

Neříkejme už nikdy více – jednejme tak, aby k tomu skutečně nikdy více nedošlo. Právě proto je důležité mírové řešení všech válek i sporů na planetě Zemi. Říkám tedy jasně: ANO míru, NE válkám!

Je zvláštní, jak lidská paměť funguje – selektivně, účelově a především velmi krátkodobě. Jen hrstka zasvěcených si dnes ještě vybaví, že česká politická legenda, veteránka sarajevského atentátu, knihomolka (nebo zkrachovalá knihovnice) s lehce přepjatým étosem a morálním kompasem, který se točí jako větrník v průvanu, paní Mirka Milka Němcová, byla v roce 2023 tak pohoršena papežem Františkem a jeho výroky, že by mu snad nejraději hodila po hlavě celou Bibli. A kdyby nebyla tak slušná – nebo možná kdyby to nebylo v televizi – možná by ji rovnou zapálila.

Ano, je to ta samá Mirka Němcová, která v roce 1997 se svatou pravicovou vervou kopala do zad Klausiánskému liberálnímu pragmatismu a stávala se tváří revolty známé jako sarajevský atentát. Už tehdy bylo jasné, že tahle dáma si servítky brát nebude. Pravda a láska byly zbraně ostré, někdy se jimi trefovalo do vlastních řad, ale hlavně – byly vždy na té správné straně dějin. A když dnes na fotografiích z parlamentu vidíme její rozhořčený výraz, je jasné, že morální hněv je její životní nastavení.

Ale zpět k papežovi. Chudák František. Ten si totiž v roce 2023 (a posléze i v následujících letech, než v roce 2025 zemřel) dovolil tu neodpustitelnou věc – projevil lidskost a složitost současného světa. Odvážil se vyslovit, že válka na Ukrajině není jen černobílá, že v ní umírají lidé na obou stranách, a že je třeba usilovat o mír (o mír na celém světě). A to byl konec. V očích Němcové se z něj stal morální kolaborant, ba přímo agent moskevské tmy v bílém. Nezachránila ho ani funkce nejvyššího pastýře katolické církve, ani úcta věřících. U Mirky prostě skončil, když se o něm hanlivě vyjadřovala na sociální síti X. Věci totiž nejsou složité, věci jsou jednoduché – dobro, zlo, konec. A kdo tápe, ten je nepřítel v očích Mirky Němcové.

Tento černobílý pohled ostatně nejlépe ilustruje další ikonický moment z května roku 2025, který by neměl zapadnout. V přímém přenosu Otázek Václava Moravce, za účasti celé národem sledované nedělní kavárny, sáhla Mirka Němcová s teatrálním odporem na knihu „Fialovy pohádky“, kterou jí chvíli před tím věnovala předsedkyně KSČM Kateřina Konečná, aby ji vzápětí demonstrativně hodila po studiu se slovy, která měla působit jako poslední soud: „tak a je to“. Někteří diváci se tehdy lekli, že se jedná o pokus o státní převrat – jiní byli zklamáni, že kniha nebyla zapálená. Její gesto však zůstalo: literární ortel nad všemi, kteří se (ne)dostatečně vztekají nad kremelskou agresí na Ukrajině. V očích Němcové totiž „umírněnost a hledání míru“ není ctnost, ale zrada.

Jistě, nelze jí upřít konzistenci – vždy byla ideově pevná jako betonová stěna bunkru. Ale možná právě proto by dnes nebylo od věci se zamyslet, jestli onen morální zápal, který tak ochotně pálí mosty i knihy (alespoň v duchu), není přece jen trochu... přepálený?

Dnes už se o Mirce Milce mluví málo, byť sedí v Havlově komoře, co by senátorka za Prahu, protože by jí v rodném Žďáru nad Sázavou nezvolili. Veřejný prostor zaplnili jiní bojovníci, často bez jakékoli historické zkušenosti, zato s výkonným profilem na Instagramu. Jako například STANuše Nerudová, která o prvenství v hlouposti soupeří právě s Mirkou Němcovou. A přece, když se zadíváme zpět, nelze než s určitou nostalgií vzpomenout, jak Mirka Milka Němcová zuřivě bránila svět před papežem, který si dovolil říct, že válka není dobrá věc. Skutečná hrdinka naší doby. Možná poslední, která ještě zná všechna písmena z Bible – i když by ji dnes už možná raději přepsala.

Koneckonců, co je pár tisíc let starý text proti aktuálnímu geopolitickému rozhořčení? A co je pár kapitol proti spravedlivému hněvu Mirky Němcové? Určitě to, že je nutné, těmto věcem říci jasné STAČILO!

V posledních letech jsme svědky velice nebezpečného trendu – snahy vládnoucích neoliberálních elit přepsat dějiny podle aktuálních geopolitických a ideologických potřeb. Zejména ve vztahu k Ruské federaci. V čele této snahy v České republice stojí vláda Petra Fialy a její přisluhovači z akademických, mediálních a kulturních kruhů. Nejvýrazněji se tato tendence projevuje ve vztahu k událostem druhé světové války, především k roli Sovětského svazu při osvobozování Československa.

Z osvobození „krvavé jaro“?

Jedním z nejvýraznějších příkladů tohoto trendu je znepokojivé přejmenovávání historických událostí. Termín „osvobození Rudou armádou“ je nahrazován výrazem „krvavé jaro“ – sugestivním a manipulativním pojmem, který má vyvolávat negativní emoce a podkopat historickou realitu. Takové jazykové konstrukce jsou nejen urážkou památky padlých sovětských vojáků, ale i popřením zkušeností generací, které vděčí Rudé armádě za přežití a konec nacistické okupace. Nebo snad chtějí inovátoři historických událostí říci, že Protektorát Čechy a Morava byl fajn? Stále více je do veřejného prostoru předkládáno, že Sovětský svaz nebyl osvoboditel, ale okupant. Toto tvrzení, které naposledy použil koordinátor strategické komunikace vlády (zkráceně KoStaKoV) O. Foltýn v rámci projektu STRATKOM je velice nebezpečné, protože popírá historickou pravdu a tou je, že spojenecká vojska, tedy jak sovětská tak americká, odešla z území Československa do konce roku 1945. Nemohla nás tedy okupovat, tak jako tomu bylo v případě nacistického Německa. Nehledě na to, že to byl právě onen Západ, který nás v roce 1938 zradil.

Historická revize v zájmu NATO

Nejde však pouze o jazyk. Pod rouškou „demokratické transformace“ a „evropských hodnot“ se provádí systematická ideologická revize dějin. Památníky sovětským vojákům jsou bourány (například socha maršála Koněva na Praze 6 nebo památník rudoarmějců v Litoměřicích a mnohé další) nebo „depolitizovány“, vzdělávací programy přehlížejí nebo snižují rozhodující přínos SSSR k porážce nacismu. Místo toho se glorifikuje západní fronta a podíl USA, jako by dějiny začaly až v Den D. Zapomíná se na obléhání Leningradu, bitvu u Stalingradu, holocaust na východě, válku bez pravidel. Operaci Bagration nebo Karpatsko – Dukelskou operaci, Slovenské národní povstání.

Tato revize není náhodná. Slouží jasnému účelu – přepsat českou historickou paměť tak, aby odpovídala současnému prozápadnímu, militaristickému narativu. V kontextu zvyšující se závislosti na NATO a eskalace proti Rusku je účel jasný: vytvořit iluzi, že Sovětský svaz byl jen jiným typem okupanta, ne osvoboditelem. Jak by s tím asi naložil Ústavní soud, který vynesl verdikt, že historická pravda se nezpochybňuje? Fialova vláda a O. Foltýn ji zpochybňují neustále. Výklad historie sice nemění, ale podléhá různým úpravám. Zejména ve vztahu k nově otevřeným archívům. Tuto skutečnost je nutné brát v potaz, ale nesmí to být požito k ideologickým výkladům.

Neoliberální pokrytectví

Vláda Petra Fialy a její ideologové rádi mluví o „historické pravdě“ a „kritickém myšlení“. Ve skutečnosti však šíří jednostrannou, ideologicky zabarvenou verzi minulosti. Kritické myšlení je vítané pouze tehdy, pokud zpochybňuje vše, co zavání socialismem, Ruskem nebo třídní solidaritou. Jakmile se někdo pokusí připomenout roli SSSR jako klíčového hráče v porážce fašismu, je okamžitě umlčen nálepkami o „ruské propagandě“.

Čas bránit historickou paměť

Levice nesmí mlčet. Přepisování dějin není pouze akademický problém – je to akt kulturní války, který má změnit identitu společnosti, odstranit paměť třídního boje, a přepsat roli dělnických států v boji proti fašismu a nacismu i japonskému militarismu. Musíme bránit historickou pravdu, i když je to v rozporu s oficiálními dogmaty dneška. Nejde o nostalgii. Jde o to, zda budeme schopni čelit současným výzvám – válce, chudobě, klimatické krizi – se znalostí minulosti, nebo zda budeme jen poslušní poddaní neoliberálního režimu bez paměti.