Alfreda Berta von Suttner (1843–1914), rakousko‑uherská pacifistka a autorka oceněná Nobelovou cenou za mír, ve svém nejslavnějším díle Die Waffen nieder! (Složme zbraně!) varovala před destruktivními důsledky války – především jejího morálního a lidského rozměru. Tvrdila, že mír není pasivní stav, ale aktivní úsilí o dialog, empatii a spravedlivé uspořádání poměrů mezi státy a národy.

Berta von Suttner popisovala válku jako „hrozný stroj na ničení“, který proměňuje lidské bytosti v mechanické nástroje boje – a není vzdálená realitě, kdy státní moc vytváří tlak na militarizaci společnosti, technologický i finanční. Její přesvědčení o síle vzdělání, diplomacie a kulturní výměny zůstává i dnes inspirativní. Z ní by si měli vzít ponaučení nejen naši politici, ale všichni, kdo se snaží o mír.

Kritika přístupu prezidenta Petra Pavla: Chřestění zbraněmi jako krok k válce?

Prezident Petr Pavel opakovaně zdůraznil nutnost zvyšování výdajů na obranu v EU, a to nejen na standardní úroveň 2 % HDP, ale výrazně nad ni. Tvrdí, že Evropa by měla působit jako silný a jednotný pilíř globální bezpečnosti. Snad právě proto inicioval vytvoření koalice ochotných, kteří jen řinčí zbraněmi a přiživují konflikt na Ukrajině. Připomíná, že Rusko může směřovat ke znovuobnovení imperiálních ambicí, a podle něj by Západ měl v otázce Ukrajiny trvat na jasných hranicích.

Zatímco je jistě důležité garantovat obranu, znepokojivé je, když rétorika státu připomíná „chřestění zbraněmi“: mobilizace vojenských prostředků jako hlavní nástroj řešení mezinárodních sporů může vést k eskalaci, nikoli k míru. Přehnané zbrojení často znamená přesměrování veřejných prostředků od školství, zdravotnictví či podpory civilního sektoru, což běžní občané často vnímají jako velice negativně. Logické je přeci chtít mír, nikoliv válku. Ideály Berty von Suttner vyzývají spíše k investicím do diplomacie, vzdělání a demokratických hodnot než do vojenského arzenálu, tak jak se o to snaží Petr Pavel Pávek, který nás neustále tahá do války. Navíc je přes svého rádce Koláře napojený na zbrojařskou lobby – firmu Colt.

Mezi diplomacií a militarismem: Kde je hranice?

Prezident Pavel v jednom rozhovoru uvedl, že by pro Ukrajinu mohla přijít doba kompromisů, aby se ukončila válka dříve a minimalizovaly další ztráty. Pro někoho může být pragmatický přístup zdrženlivosti a diplomatického tlaku rozumný. Pro jiného však takové „ukázněné rozházení“ militaristických kapacit signalizuje vůli prioritně sázet na hrozbu síly, nikoli na mezinárodní právo a dialog.

Srovnáváme‑li to s Bertou von Suttner: ta dokázala skutečně hlásat, že skutečná síla spočívá v chápání soudržnosti, svobody a solidarity. Opakovaně kritizovala militarismus jako slepou cestu. Pokud tedy soudruh generál prezident Pavel volá po zbraních, zůstává otázka, zda jeho přístup „chřestění zbraněmi“ není snahou o trvalý mír, ale trvalou válku. Tu, která prioritně vyhovuje vojenskoprůmyslovému komplexu. Jejímž je akcionářem.

Shrnutí a výzva k zamyšlení:

1. Národní zájem ≠ permanentní zbrojení.
Od Berty von Suttner se můžeme učit, že bezpečnost a suverenita by se měly stavět na demokratických institucích, kulturní výměně a mezinárodní spolupráci – nikoliv pouze na vojenské síle.

2. Rétorika.
Pokud hlava státu často opakuje, že je třeba silnější armádu a vyšší výdaje, vysílá signál podobně jako Petr Fiala, kterým nejen upevňuje zejména nákladnou vojenskou infrastrukturu, ale také politickou kulturu ovlivní směrem, který může eskalovat napětí.

3. Dialog jako alternativa.
Pavel má pravdu, že bez jasných hranic a obrany nelze diplomaticky jednat. Ale stejně platí, že klidný dialog, transparentní spolupráce a vyjednávání jsou stabilnější cestou k míru než neustálé výstrahy v podobě vojenské převahy. Tomu ale gumový prezident nerozumí.

Závěrem

Berta von Suttner nás učí, že mír vyžaduje odvahu – nejen ozbrojenou, ale zejména morální. Prezident Petr Pavel, ač vůlí zaručit bezpečnost, se může dostat do pasti „chřestění zbraněmi“, které se spíše podobalo signálu připravenosti k válce než pevného základu pro mír. Demokratická společnost by měla hledat cestu mezi odpovědnou obranou a aktivním diplomatickým úsilím: kdo chce žít v míru, musí být připraven ne jen vyhrát, ale především ukončit spor s důstojností a lidskostí. Ano, míru, ne válkám!

Dnes si připomínáme slavný a nesmrtelný den českých dějin – 9. květen 1945. Den, kdy nad Prahou zazněly výstřely svobody, kdy se nad hlavním městem Československa rozezněla radost z konce fašistické hrůzovlády. Den, který navždy zůstane symbolem hrdinství, jednoty a nezdolného ducha národa i jeho osvoboditelů. Den, kdy Praha znovu povstala – s pomocí hrdinné Rudé armády, domácího odboje a odvážných účastníků Květnového povstání.

Zatímco se v posledních dnech války evropská města jedno po druhém osvobozovala, Praha ještě hořela. Na její dlažbě tekla krev občanů, kteří se 5. května postavili nacistické bestii na odpor. Květnové povstání českého lidu bylo aktem zoufalé odvahy, ale i národní hrdosti. Dělníci, studenti, vojáci z protektorátního vojska, ženy i děti – všichni společně vyšli do ulic, stavěli barikády, bránili domy, prováděli sabotáže. Věděli, že nejsou sami.

Z východu totiž postupovala síla, která se stala nositelem naděje – Rudá armáda. Na západě se na demarkační linii musela na základě dohod zastavit americká vojska. Po šesti letech brutální nacistické okupace přinesla do Prahy mír sovětská vojska generála Ivana Stěpanoviče Koněva a zejména tanky 1. gardové tankové armády generála Leljušenka. Právě tank této slavné jednotky byl prvním, který 9. května projel do centra Prahy – ne jako dobyvatel, ale jako osvoboditel. Tank, jenž se stal symbolem příchodu svobody, naděje a spravedlnosti.

Tento tank, později vystavený jako památník na pražském Smíchově, byl svědkem dějin. A právě tento tank byl po dekádách přemalován na růžovo – čin, který nelze vnímat jinak než jako akt neúcty k těm, kdo padli za naši svobodu. A jeho následné odstranění bylo krokem, jenž smazal vzpomínku na skutečné hrdiny, kteří neváhali položit životy v boji proti nacismu.

Je povinností každého, kdo nezapomíná, připomínat, že Rudá armáda ztratila v bojích o Československo přes 140 000 vojáků. Tito muži a ženy nepřišli jako okupanti, přišli jako osvoboditelé. Bez jejich obětí by Květnové povstání skončilo krveprolitím a vyhlazením. Bez jejich odhodlání by Praha 9. května neoslavovala svobodu, ale plakala nad dalším masakrem.

Dnes, kdy se dějiny pokřivují a hrdinové zamlčují, je třeba znovu a znovu připomínat: 9. května 1945 byla Praha osvobozena Rudou armádou, v čele s tankem, kterému velel Ukrajinec generál Leljušenko. Byla to společná vítězná chvíle národa i jeho osvoboditelů. Čest jejich památce. Sláva hrdinům. Nikdy nezapomeneme.

V časech, kdy se informační válka stává každodenní realitou a historická paměť je cílem politického přepisování, jsme svědky nebezpečného trendu, kdy se z obětí fašismu a nacismu stávají podezřelí, zatímco kolaboranti a zločinci jsou přepisováni na „bojovníky za svobodu“. Jako kdyby okupace byla něco nádherného a Protektorát Čechy a Morava byl úžasný. Přitom to není pravda. Vrcholem této cynické manipulace je současný tlak na revizi dějin druhé světové války, zvláště je znevažována role Sovětského svazu při osvobozování Evropy.

Nedávno zveřejněné doporučení Úřadu strategické komunikace vlády ČR, jak „bojovat proti ruským narativům“, přináší znepokojivý vzkaz od KostraKoV O. Foltýna. Pod záminkou obrany „informační bezpečnosti“ se tvrdí, že Rudá armáda Československo neosvobodila, ale okupovala. Toto tvrzení není jen historickým revizionismem, ale rovnou lží. To si musíme říci narovinu.

Je historickým faktem, že vojska Sovětského svazu vstoupila na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava v roce 1945 jako součást porážky nacistického Německa. Během Pražské ofenzívy padly tisíce sovětských i českých vojáků, kteří pomáhali v posledních dnech války vyhnat Wehrmacht z českého území. A na rozdíl od amerických jednotek, které se dle uzavřených dohod zastavily na demarkační linii, Rudá armáda postupovala až do hlavního města. Sovětské síly z území Československa odešly v roce 1945, jak to odpovídalo tehdejší dohodě mezi vítěznými mocnostmi. Myšlenka, že šlo o „okupaci“, je tedy historicky nesmyslná.

Zásadní přitom je připomenout, že prezident Edvard Beneš již v roce 1943 podepsal se Sovětským svazem smlouvu o přátelství a poválečné spolupráci. Nešlo o výsledek nátlaku či „invaze“, ale vědomé diplomatické rozhodnutí tehdejšího demokratického prezidenta, který chápal, že bez spolupráce se Sověty by fašismus nebyl poražen. Zpochybňovat tuto realitu dnes znamená nejen urážet památku padlých, ale také vědomě zkreslovat dějiny v zájmu geopolitického přizpůsobení se neoliberální ideologii v hávu myšlení Studené války.

Zároveň se ovšem ve veřejném prostoru legitimizují postavy, které během války kolaborovaly s nacisty, nebo se přímo podílely na vyvražďování civilního obyvatelstva. Tito lidé jsou dnes ve jménu „odporu proti komunismu“ vyzdvihováni jako hrdinové, zatímco antifašisté a partyzáni, často spojeni se sovětským odbojem, jsou démonizováni. Jako příklad nám může posloužit vyzdvihování podílu Vlasovců na osvobození Prahy na úkor hrdinství občanů, kteří bojovali na barikádách v době Květnového povstání.

Tato ideologická manipulace není náhodná. Slouží současnému přesměrování společenské nespokojenosti – místo kritiky kapitalistického vykořisťování nebo sociální nerovnosti se veřejnosti předkládá „vnitřní nepřítel“, většinou ve formě jakési chiméry ruského vlivu, která má zakrýt selhání domácí elity.

Z kriticky levicového pohledu musíme trvat na pravdě historických faktů, ať jsou pro současnou moc jakkoli nepohodlné. Rudá armáda nás neokupovala – porazila nacismus, v době, kdy Západ váhal nebo lavíroval. Naší povinností není podléhat nacionalistickým či neoliberálním konstrukcím, ale postavit se jim čelem a vykládat dějiny tak, jak skutečně probíhaly s úpravami po otevření tajných informací z archívů.

Je nutné si uvědomit, že přepisování historie není jen akademická debata. Je to součást třídního boje o interpretaci minulosti, která legitimizuje současný řád. Proto musíme být ostražití vůči těm, kdo z obětí dělají viníky – a z viníků hrdiny.

Dne 5. května 1945 vybuchla v srdci Evropy jiskra, která se zapsala do dějin nejen jako poslední volání po svobodě, ale i jako symbol hrdého a nezdolného ducha pracujícího lidu. Pražské povstání, spontánní vzepětí obyčejných lidí proti fašistickému útlaku, představovalo vrchol českého odporu vůči nacistické tyranii — a zároveň naději na budoucnost založenou na rovnosti, míru a sociální spravedlnosti.

V tento den se ulice Prahy proměnily v bojiště, kde neprofesionální bojovníci – dělníci, tramvajáci, pošťáci, ženy i studenti – zvedli hlavu proti okupační moci, která osm let drtila jejich důstojnost. Nečekali na povely ze zahraničí, ale jednali z přesvědčení, že svoboda není dar, nýbrž právo, které si lid musí vybojovat sám. Vytvářeli barikády, organizovali domobranu a koordinovali odpor prostřednictvím Českého rozhlasu – znovu se potvrdilo, že v boji za svobodu nehrají roli hodnosti, ale odvaha a sounáležitost. Dokonce i můj praděda se bojů zúčastnil, když volal rozhlas o pomoc. Neváhal jet do Prahy téměř 100 kilometrů z okolí Kutné Hory a přímo se podílet v boji na barikádách.

Toto hnutí bylo výrazem hluboce levicových hodnot – víry v sílu kolektivu, ve schopnost lidu spravovat své věci, a v nutnost postavit se tváří v tvář každé formě útlaku, ať už přichází odkudkoli. Byla to lidová revolta – nikoli jen proti nacismu, ale i proti systému, který mu umožnil vyrůst z kořenů kapitálu, nacionalismu a imperiální nadřazenosti. Obyvatelé Prahy v květnu 1945 nevolali jen po míru, ale i po spravedlivějším světě.

Nelze opomenout ani roli komunistických a dělnických struktur, které v předchozích letech tvořily páteř odboje a připravily podmínky pro to, aby se povstání rozvinulo v organizovaný odpor. Tito lidé – často bezejmenní – riskovali životy pro ideál společnosti bez vykořisťování, a jejich odvaha nese stopy skutečného hrdinství. Mnozí z nich položili své životy s vírou, že budoucnost bude patřit těm, kdo tvoří, ne těm, kdo poroučejí.

Přestože povstání nebylo vojensky vítězné v klasickém slova smyslu a do osvobozené Prahy nakonec vstoupila Rudá armáda, duch 5. května 1945 žije dál. Je to připomínka toho, že když se lid sjednotí a vezme spravedlnost do vlastních rukou, i nejmocnější útlak se může zhroutit jako domeček z karet.

Pražské povstání tak zůstává nejen národní, ale i třídní památkou. Památkou na chvíli, kdy dělníci, ženy a mladí lidé pozvedli zbraně i holé ruce ve jménu lepšího zítřku. Vzdejme jim čest – nejen slovy, ale pokračujme v jejich odkazu. Protože svět bez fašismu není možný bez rovnosti, bez míru, bez sociální spravedlnosti.

Čest hrdinům květnového povstání! Čest lidu, který se nebál postavit za vlastní svobodu!

(verze: kriticky ironická, avšak pevně zakotvená v realitě nebezpečí z vesmíru)

ZÁKLADNÍ TEZE:
Jurij Gagarin – hrdina Sovětského svazu, ale především nepřítel české státnosti a svrchovanosti, který ještě dnes ohrožuje naši bezpečnost tím, že nepřestává obíhat kolem Země a nepřestává se dívat dolů.
Ano, na nás.

ANALYTICKÝ ROZBOR HROZBY:

Trvalá orbitální přítomnost:
Zatímco my spíme, Gagarin krouží. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. A co dělá? Shlíží. Sleduje. Mapuje. Psychologická válka vedená z výšky 200 kilometrů.

Strategická nadřazenost:
Je nad námi. Doslova. Každých 90 minut přeletí přes území České republiky a symbolicky nám připomíná, že Východ vždy chtěl mít převahu. Gagarin je Sovětský svatý – ne padlý, ale levitující.

Vizuální dominance:
Gagarinova tvář je vytesána do památníků, bust a propagandistických plakátů. Ale pravé nebezpečí spočívá v jeho nehmotné, orbitální přítomnosti. Není ho vidět, ale víme, že tam je. Stejně jako víme, že Putin má rád výšky.

Symbolická okupace:
Gagarin jako metaforický Sputnik, neúnavně visící nad našimi hlavami. Nemůže být ničím jiným, než orbitálním agentem minulého režimu? A kde je záruka, že neposílá fotky do Kremlu?

DOPORUČENÍ:

Zařadit Gagarina do Seznamu nežádoucích orbitálních osob.
Pokud může být nežádoucí ruský diplomat, může být i nežádoucí vesmírný pionýr.

Zahájit symbolické sestřelení.
Ne raketou, ale pamětí. Zrušme Gagarinovy ulice. Nahraďme je ulicemi Svobody pohybu – po Zemi, ne kolem ní. Případně přejmenovat ulice na „Havlovy horizonty“.

Zavést preventivní výuku „kosmopolitního myšlení“ na základních školách. Děti musí vědět, že kdo létá nad námi, nemusí být náš přítel. Po zvolení D. Trumpa americkým prezidentem to platí dvojnásob.

Vyhlásit Gagarina persona non grata retroaktivně.

Vyvíjet technologie pro obranné sledování oběžné dráhy (projekt Český dalekohled svobody).

ZÁVĚR:
Gagarin je relikvie minulosti, která se ale nikdy nezastavila. Je to, jako kdyby normalizace měla vlastní satelit. A my – pokud se nebudeme dívat vzhůru – budeme navždy jen figurkami na šachovnici, jejíž pravidla se píší ve hvězdách. V azbuce.

Zpracoval: Otakar Foltýn, specialista na orbitální bezpečnost a geopolitický výklad nebeských těles.