Praha je všech Čechů ráj. To je známo již dlouho. Je to rovněž město, kde se nám v celé své kráse ukazují památky. Praha je prostě stověžatá. Plná ulic a malých zákoutí. Když nějaký vesničan dorazí do Prahy, musí mít často sebou mapu nebo aspoň chytrý telefon s navigací. A co teprve, když vám změní názvy ulic. Praha je v tomto mistrem. Možná i samotným ministrem.

Ulice se v našich podmínkách přejmenovávají vždy po nějaké politické události. Vždy je to proto, aby asi zmizel genius loci – duch místa. Ulice se tedy přejmenovávaly po roce 1918, abychom se odlišili od Rakousko – Uherska a jeho mocnářství. Poté se tak stalo za Protektorátu Čechy a Morava. Následně po roce 1945, ale i 1948. Nejvíce se ulice přejmenovávaly po roce 1989. Od té doby vše zůstalo, jak bylo. Tedy až donedávna.

S nástupem 5D pravicové vlády pod vedením P. Fialy se začaly ozývat hlasy, že je nutné změnit některé názvy ulic. Z veřejného prostoru musí zmizet vše ruské. Názvy ulic, které svým názvem připomínají vojáky nebo hrdiny druhé světové války musí zmizet. Stejně musí zmizet název i žijících osob, které se zasloužily o dobývání vesmíru. To jsou přání některých novodobých „kádrováků“ v podobě pánů Koláře nebo Rakušana.

Pražský výběr ve své známé písničce: Pražákům je hej zpívá: Pražákům těm je tu hej, ty nikam nezablouděj. Plzeňská a Francouzská. Těšnov a Novodvorská. Betlémská, Jarov, Soudní, Žitná, Ruská a Dolní. Mohli bychom přidat Koněvova, Hartigova a Čkalova. Jak se v tom country teď vyznat mám. Ano, Koněvova ulice, která se takto jmenovala od roku 1946, již z rozhodnutí moci politické nese jméno Hartigova. Jsem zvědav, kdo bude vědět, kde se ulice nachází. Přichází však administrativní zátěž pro tamní občany.

Vlastníci motorových vozidel si musí vyměnit technický průkaz, dále například Společenství vlastníků bytových jednotek se musí rovněž přeregistrovat. Některé věci se samozřejmě změní v základních registrech, ale lidem přibude práce s nahlášením například u banky atd. Prostě z cizího krev neteče a přejmenovat můžeme příště cokoliv. Lid to přeci zaplatí! Napříště by bylo vhodné, když si někdo usmyslí přejmenovat nějakou ulici, aby veškeré náklady s tím spojené vzal na sebe. Ne, aby to hradila daná obec, ale zastupitelé, kteří si takovou věc vymysleli. Případně místopisná komise, která k tomu dává „zelenou“. Možná by je takové blbosti rychle přešli.

Změna ulice ale stejně nic nezmění. Lidé si ji budou stejně pamatovat jako „Koněvku“. Kupodivu v Praze stále existuje ulice Čkalova v Bubenči, kdy se rozhodli ulici v roce 2018 nepřejmenovávat, protože by to byla velká administrativní zátěž. U Koněvovy ulice to ale nevadí? Budeme přejmenovávat i další ulice? Proč již v Praze není ulice A. Solženicyna? Ruského spisovatele tolik vzývaného humanistou V. Havlem. Je vidět, že se pravicová politická reprezentace asi nemá čím zabývat, když nutí i jiná města ke změnám názvu, tak jako například v Karviné. Navíc s sebou změna názvu nese nemalé náklady. Například při změně Koněvovy ulice na Hartigovu si doklady musí vyměnit asi 5 tisíc lidí. Samozřejmě na náklady dané městské části, tedy peněz daňových poplatníků. Ať žijí úspory podle 5D vlády!

V letošním roce je tomu 85 let od tragických událostí, které jsou v naší historii známé jako Mnichovská dohoda, Mnichovská zrada nebo Mnichovský diktát. Právě poslední sousloví je dle mého názoru nejvýstižnější pro tehdejší dobu roku 1938. 29. a 30. září se čtyři tehdejší mocnosti v Evropě rozhodly, že uspořádají konferenci ve smyslu „ o nás, bez nás“. Československo mělo být použito jako obětní beránek v rámci zachování míru v tehdejší silně nestabilní Evropě, na kterou si brousilo zuby nacistické Německo v čele s Adolfem Hitlerem. Léto roku 1938 bylo nesmírně horké, co se týče diplomatických jednání. V srpnu onoho roku na naše území přilétá lord Runciman, který připravuje půdu pro samotný Mnichov. Nicméně k tomuto aktu se schylovalo od chvíle, kdy se Hitler v roce 1933 dostal k moci.

Samotný Mnichovský diktát byl o odstoupení tehdejších Sudet nacistickému Německu, ale upravoval také vztah směrem k Polsku a Maďarsku. Tedy státům, které vznášely zemní nároky na tehdejším Československu. Od podepsání Mnichovské dohody letos uplynulo 85 let a její odkaz je stále aktuální. Ani ne snad proto, že by mohlo dojít k dalšímu Mnichovu, ale ve vztahu k porušování mezinárodního práva v současné době. Ať už se jedná o různé ilegální války vedené USA nebo současný konflikt Rusko – Ukrajina.

Snad právě proto, že v té době bylo onou dohodou porušeno mezinárodní právo, se vžil název diktát. Velmoci nám nadiktovaly, co máme dělat, co smíme nebo ne. Československo bylo nuceno odstoupit části svého pohraničí tzv. Sudet, aby byl zachráněn chatrný mír. Tehdejší politické elity na západě raději zvolily politiku ústupků Hitlerovi, než aby kvůli našemu státu riskovaly válku. Jediný, kdo proti Mnichovské dohodě protestoval a byl ochoten nám pomoct, byl Sovětský svaz. Ten protestuje i 15. března 1939 při okupaci zbytku Československa – druhé republiky. Pravděpodobně by bylo v té době nezodpovědné riskovat osamocenou válku proti nacistickému Německu za strany ČSR. Sovětský svaz nám té době bohužel nemohl pomoci, protože s námi neměl společnou hranici a Poláci odmítli, aby přes jejich území přešel byť jen jediný sovětský voják. Jinak nás s plnou parádou zradil dnes vychvalovaný „Západ“.

Následky oné doby jsou patrné dodnes. Ještě dlouho po druhé světové válce se řada států zdráhala Mnichovskou dohodu prohlásit za neplatnou. Některé státy ji učinily neplatnou ještě v průběhu války, ale například Spolková republika Německo ji stanovila jako nulitní až 11. prosince 1973. V letech 1968 - 1969 ji zneplatnila konference OSN o správnosti mezinárodních smluv. Je tedy evidentní, že v roce 1938 bylo porušeno mezinárodní právo ve vztahu k jednotlivým národním státům a jejich svrchovanosti. Možná vám to připomene určitou paralelu s rokem 1968, kdy podle kritiků bylo rovněž porušeno mezinárodní právo. Jsem ale jiného názoru, protože 30 let po Mnichovu došlo ke střetu dvou křídel v KSČ a vyvrcholením tohoto střetu byla intervence vojsk Varšavské smlouvy. Navíc jsme byli vázáni jinými smlouvami, než ve 30. letech 20. století.

Mnichovský diktát dodnes varuje, protože se jednalo o tragédii pro náš stát i národ. Ukazuje na fakt, že i dnes je mnohokrát porušováno mezinárodní právo a to jen proto, že je nutné šířit demokracii všude po světě. V roce 1938 se jednalo o skutečnou zradu velmocí, kdy se nás nikdo na nic neptal, i když jsme byli ochotni bojovat. Je otázkou, zda by nebylo ještě větší zradou, kdyby se velmoci zachovaly jako v případě Polska v roce 1939. Tedy náš stát by byl formálně ujištěn o spojenectví, po napadení formálně velmoci Německu vyhlásily válku, ale fakticky nic neudělaly.

Jsem zvědavý, zda se tyto mnohem tragičtější události, než byl rok 1968, budou objektivně a otevřeně připomínat. Zda poběží speciál v České televizi, budou jasně popsáni viníci oné tragédie a zdůrazněna jejich role při Mnichovské zradě. Případně zda se bude ve velkém protestovat před velvyslanectvím Německa, Itálie, Francie a Velké Británie, jakožto strůjců oné dohody.

S půlkulatým výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 se začínají vytvářet různé spekulace, neřku-li přímo fake news. Jaká ale byla pravda a proč k nám v té době vojska skutečně přišla?

Do tohoto článku vnesu trochu kritických pohledů, které se nebudou některým líbit. Předně si musíme říci, že v té době byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků. Více jak polovinu světa oné doby ovládá myšlenka socialismu nebo komunismu. Kapitalismus je v defenzívě. Na našem území probíhá liberalizace poměrů a ta samozřejmě vybočuje ze zaběhnutých kolejí tehdejšího modelu sovětského socialismu. Vše eskaluje v průběhu léta roku 1968, kdy se odehrávají jednání mezi představiteli ČSSR, SSSR, potažmo dalších zemí tehdejšího vojenského paktu Varšavské smlouvy. Přes všechna horečná jednání a snahu ke kompromisu ale nakonec dojde k intervenci 21. 8. 1968. Dle mého názoru se jednalo o „bratrskou agresi“. Tehdejšímu Sovětskému svazu ve své podstatě nic jiného nezbývalo, protože si bránil svoji sféru vlivu, kterou určili zástupci tehdy ještě bojujících spojenců proti nacistickému Německu a fašistické Itálii ještě v dobách druhé světové války. Na to nesmíme zapomínat. Vojska Varšavské smlouvy by stejně dříve nebo později přišla a to i bez zvacího dopisu, který se v dnešní době skloňuje, že měl posloužit jako alibi pro intervenci.

Opravdu šlo ale o to, že Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu? Ano, skutečně šlo. Stačí si vzpomenout, že den před intervencí, přesněji večer 20. srpna 1968 navštívil sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin tehdejšího prezidenta Spojených státu Lynodona Johnsona. Ten je informován o vojenské intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Z toho plyne, že Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu podobně, jako to dělaly v té době USA ve Vietnamu v rámci politiky „zadržování komunismu“. Když se na to celé podíváme, tak zjistíme, že byť je intervence vojsk armád Varšavské smlouvy smutnou událostí pro naše dějiny, tak by k ní stejně došlo. Alespoň dle mého názoru. Co mě k tomuto tvrzení vede? Do onoho osudného roku totiž na našem území nebyla žádná cizí vojska. Všude kolem nás byla. Sovětská v NDR, Polsku, Maďarsku a vojska USA v tehdejším Západním Německu. Výjimkou bylo pouze přísně neutrální Rakousko. Takže zde jistou roli hrál i faktor, že jsme měli nejdelší hranici s tehdejším „západním blokem“. Tedy úhlavním nepřítelem.

Když si osudný 21. 8. 1968 shrneme, tak při intervenci zemřelo 137 občanů tehdejšího Československa a jedná se o smutné číslo. Nicméně tyto oběti byly způsobeny zejména chaosem. Nicméně pokud se podíváme, co prováděly USA ve Vietnamu, kde umírali tisíce lidí, nebo později v Grenadě, tak jsme úplně jinde a to se rovněž jednalo o intervence. Lidské oběti byly na obou stranách tehdejších mocenských bloků. To je nutné si uvědomit, než začneme dějiny paušalizovat. V dnešní době se tolik nemluví o protestech a mrtvých na západě, kdy se nese odpor proti válce ve Vietnamu.

Vlna odporu americké veřejnosti začíná nabývat na síle po masakru vesnice My-lai, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, povraždili a umučili až 500 lidí. Poté v roce 1969 došlo k rozsáhlým protestům v samotných Spojených státech, kdy branci odmítali nastoupit do vojenské služby a pálili povolávací rozkazy. Protesty se přesouvají až do roku 1970, kdy dojde k masakru studentů na Kentské státní univerzitě v Ohiu. V té době národní garda zastřelí 4 studenty, když protestují proti válce ve Vietnamu. Jsem nesmírně zvědavý, zda se i tyto události budou objektivně připomínat. Asi podobně objektivně jako ty z osudného 21. 8. 1968.

Je tomu již 70 let, co v tehdejším Československu proběhla měnová reforma. Ta je klasickými médii (například IDnes, Lidovky, Česká televize atd.) prezentována jako zlodějina – jak například uvedl historik Zdeněk Jirásek v roce 2018. Na čem se většina historiků ale shodne je, že reforma byla nutná. Jinou otázkou je, že nebyla citlivá vůči mnohým obyvatelům – zejména dělníkům. Právě proto proběhlo i několik větších protestů. Zejména v Plzni. Podívejme se ale na celou situaci ještě jinak, než nám dnes říkají pravicoví politici nebo média. Byla měnová reforma roku 1953 skutečně zlodějinou?

Předně si musíme říci několik faktorů, které k měnové reformě vedly. V roce 1945 proběhla první měnová reforma, kdy se ČSR vracelo ke koruně. Nastal totiž problém, že se na území osvobozeného státu nacházely zejména dva druhy měny. Protektorátní peníze a slovenské peníze, v menší míře rovněž i říšská marka. Tento stav bylo nutné vyřešit. Byl nastolen tzv. vázaný trh a přídělový (lístkový systém). Ten byl zaveden už za druhé světové války, a proto se na něj navázalo. V období let 1945 - 1948 se o měnové reformě jen šuškalo. Navíc zde existoval jeden nesporný fakt – o měnové reformě se již mluvilo koncem 30. let 20. století, ale myšlenky na ni přerušila druhá světová válka.

V roce 1949 započala první pětiletka, která trvala až do roku 1954. Ta ukázala na limity československého hospodářství, které se čím dál více orientovalo na těžkou (zbrojní) výrobu. Životní úroveň obyvatelstva nijak nerostla, proto kvetl černý (šmelinářský) trh. Tomu bylo potřeba učinit přítrž. Navíc v roce 1953 bylo Československo poslední zemí v tzv. východním bloku, kde doposud neproběhla řádná měnová reforma. Aby mohla začít stoupat životní úroveň, bylo nutné zrušit lístkový systém.

Načasování měnové reformy bylo utajováno. Ostatně i to je v pořádku, protože občané museli být informováni najednou a ne po kouskách. Jinou otázkou bylo, že tehdejší prezident Antonín Zápotocký tvrdil, že žádná reforma nebude. To byl velký problém, který znevážil jeho úřad. Reforma, která byla zahájena 1. 6. 1953 byla sice necitlivá k obyvatelstvu, ale měla i několik kladných stránek. Mezi ně patřilo zejména uvolnění vázaného (přídělového) systému, který vázal kolem 80% spotřebního zboží. Dále peněžní reforma postihla zejména spekulanty, kteří vydělávali na nedostatkovém zboží na černém trhu, což bylo rovněž kladem.

Díky měnové reformě 1953 se zrušil lístkový systém, omezen vázaný a více se otevřel volný trh. Ten byl částečně otevřen již od roku 1949. Dalším kladem bylo, že finanční kapitál, který na svých účtech měla alokována maloburžoazie, zůstal v republice. To je v ostrém kontrastu s dnešní dobou, kdy je téměř veškerý finanční kapitál odváděn do zahraničí. Díky měnové reformě posléze začaly ceny spotřebního zboží klesat a životní úroveň pomalu stoupat. Lidé si mohli dovolit více věcí, než před reformou. I to byl kladný prvek tehdejší reformy. Byť krátce po uskutečnění reformy klesla životní úroveň o téměř 30%, což vyvolalo vlnu nevole.

Mezi negativa patřilo, že reforma přišla krátce po výplatě. To byla největší chyba, která pobouřila mnoho lidí – zejména dělníky. Určitou roli v přípravě reformy zcela jistě hráli sovětští poradci, kteří k nám dorazili, aby nám radili (podobně k nám v 90. letech 20. století zase dorazili poradci američtí, aby nám opět radili).

Ať už budeme měnovou reformu posuzovat po 70 letech jakkoliv musí se jasně říci, že byla nutná. Její provedení bylo sice nešťastné, ale je poučením pro současnou dobu. Ta je totiž v podobných nesnázích jako společnost tenkrát. Klesá životní úroveň, kapitál odplouvá do zahraničí, orientujeme se na válečný konflikt. Občané na vše mají doplatit propadem životní úrovně, mají se uskromnit. Proběhnou opět nějaké masové protesty jako v roce 1953 v Plzni? Vyjdou snad dělníci a zaměstnanci protestovat proti současné vládě, která rovněž ožebračuje občany?

Dnes máme plné výkladní skříně chrámů konzumu. Spotřební zboží se stalo hnacím motorem dnešní ekonomiky. Je zde ale jeden podstatný rozdíl od doby před 70 lety. V té době jsme mnoho věcí vyráběli na svém vlastním území, vlastním úsilím. Dokázali jsme kapitál udržet v tuzemsku a díky tomu se později mohla rozvíjet socialistická ekonomika i společnost. Rovněž výkladní skříně obchodů byly nablýskané a zajímavé, stejně jako dnes.

Měnovou reformu roku 1953 je nutné vnímat v tehdejších historických souvislostech a to včetně závislosti na tehdejším Sovětském svazu. Není možné ji vytrhávat z kontextu, ale je nutné se z ní poučit a ne ji jen bezhlavě kritizovat.

Nastala doba osvobození, konec druhé světové války. Ale neustále zní kritika, že památníky rudoarmějců jsou závadné, dokonce že by měly dopadnout jako ten na Praze 6. Především pražský aktivismus v podání dvou ultra liberálních starostů – pánů Koláře a Novotného vnáší do našich životů rozervaných ruskou válkou na Ukrajině paradoxy.

Starosta Řeporyjí Pavel Novotný (ODS) nechal v roce 2020 vystavět památník Vlasovcům, kteří se dle jeho slov podíleli na osvobozování Prahy. Jednalo se o vojáky Rudé armády, kteří se později nechali naverbovat do nacistických služeb. Zde je nutné zmínit, že jejich velitel Andrej Andrejevič Vlasov byl Rus a komunista. Jak tedy pan Novotný dnes naloží se situací, kdy je snaha vše ruské z veřejného prostoru odstranit? Ve své podstatě se totiž jedná o památník Rusům. Bude k památníku dál pokládat věnce nebo jej nechá odstranit dle současné logiky střetu Rusko versus Ukrajina? Již teď lze totiž občas zaslechnout názor z úst pravicových aktivistů, že Masarykovy legie na Východě byly ve skutečnosti ukrajinské.

Naopak starosta Ondřej Kolář (TOP 09) se zasloužil o odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva. V tomto případě se sice jednalo o etnického Rusa, ale na druhou stranu velel vojskům, která osvobozovala Československo a jejichž součástí byli i vojáci z Ukrajiny. Nejznámějším Ukrajincem byl v tomto případě Dmitrij Leljušenko, který velel 4. tankové armádě, a společně s dalším Ukrajincem Pavlem Rybalkem osvobodili 9. května 1945 Prahu. Památník tanku 23 už ovšem neexistuje.

Jak s těmito fakty pan starosta naloží? Podle Orwellovského: „Ti, kdo ovládají přítomnost, ovládají minulost a ti, kteří ovládají minulost, ovládají budoucnost“ by třeba místo sochy maršála Koněva mohla být instalována socha Oděsana maršála Malinovského. Sice osvobozoval Brno, ale přeci jen byl Ukrajinec a Brnu by to určitě nevadilo.