Mgr. Jan Klán

Debata o tom, zda mají být sportovci vylučováni z olympijských her kvůli vojenské agresi jejich státu, se v posledních letech stala jedním z nejvýraznějších střetů mezi sportem a geopolitikou. Pokud bychom však tuto logiku aplikovali důsledně a bez selektivního morálního filtru, vyvstává nepohodlná otázka: budou američtí sportovci vpuštěni na zimní olympiádu, když Spojené státy vojensky napadly Venezuelu?

Představme si tento scénář čistě hypoteticky. USA podnikly vojenský útok na suverénní stát. Mezinárodní společenství jej označí za porušení mezinárodního práva. Civilní oběti, sankce, rezoluce OSN. Nic neobvyklého v moderních dějinách.

Nyní přichází olympijská otázka:
Mají být američtí sportovci vyloučeni ze zimních olympijských her, stejně jako byli vyloučeni sportovci ruští po ruské agresi vůči Ukrajině?

Pokud je odpověď „ano“, pak je nutné tuto zásadu aplikovat univerzálně.
Pokud je odpověď „ne“, pak už nejde o morální princip, ale o politickou selekci.

Jedním z nejčastějších argumentů proti vylučování sportovců je tvrzení, že sportovci nejsou odpovědní za kroky svých vlád. Tento argument je sám o sobě legitimní – ale pouze tehdy, pokud platí bez výjimek.

Proč tedy neplatí stejně pro ruské, běloruské, íránské či jiné sportovce?
Proč se u některých států náhle tvrdí, že sport je „neutrální“, zatímco u jiných se sportovec stává prodlouženou rukou režimu?

Tento rozpor zásadně podkopává důvěryhodnost Mezinárodního olympijského výboru i samotné ideje olympismu.

Oficiální rétorika tvrdí, že olympijské hry stojí na hodnotách míru, solidarity a respektu k mezinárodnímu právu. Pokud je to pravda, pak musí platit nepříjemná konsekvence:

Buď jsou olympijské sankce skutečně trestem za agresi – a pak musejí dopadat na každého agresora –, nebo nejsou ničím jiným než politickým nástrojem mocných.

Historie však ukazuje, že vojenské intervence západních států – od Iráku přes Libyi až po Afghánistán – nikdy nevedly k plošnému vyloučení jejich sportovců z olympijských her. Sport zůstal „apolitický“. Náhle.

Vyloučení sportovců na základě státní příslušnosti je formou kolektivní viny, kterou moderní právo i etika jinak odmítají. Přesto je v olympijském kontextu přijímána – ale jen vůči určitým státům. V českých podmínkách je tímto státem Rusko, které vede vojenskou intervenci na Ukrajině. Zejména pravicoví politici, od P. Fialu až po Z. Hřiba a zkrachovalé sportovce D. Haška, říkají, že ruští ani běloruští sportovci nemají na olympiádě co pohledávat. Pokud jde ale o americkou agresi ve Venezuele, tak všichni záhadně mlčí.

Otázka amerických sportovců a Venezuely tak není provokací, ale testem konzistence:

Pokud by k vyloučení amerických sportovců nedošlo, potvrzuje to existenci dvojího metru.

Pokud by k němu došlo, znamenalo by to zásadní přerod olympijských her v nástroj globální morální arbitráže.

Olympijské hry nemohou dlouhodobě přežít jako věrohodná instituce, pokud budou:

trestat slabší státy,

chránit silnější,

a vydávat politická rozhodnutí za morální nutnost.

Buď platí zásada rovnosti států a sportovců, nebo je olympismus jen estetickým doplňkem globální mocenské hierarchie.

A právě proto je otázka amerických sportovců v reálném konfliktu s Venezuelou tak nepříjemná: není to otázka Ameriky. Je to otázka pravdivosti hodnot, na které si olympijské hnutí činí nárok.