Ústava České republiky je v jedné věci až nepříjemně explicitní: nejsme prezidentská republika. Prezident tu není osvícený monarcha, morální arbitr ani personální manažer vlády. Je – světe div se – ceremoniář. Podepisuje, jmenuje, přijímá, pověřuje. Tečka. Vlastní politický názor může mít, ale ústavní relevance je zhruba stejná jako názor hradního zahradníka na složení kabinetu.

Pokud tedy prezident Petr Pavel nejmenuje Filipa Turka, nejedná se o „projev odpovědného státnictví“, nýbrž o jasné porušení Ústavy. Nic víc, nic míň. Prezident v parlamentním systému nemá právo vybírat si ministry podle sympatií, morálního dojmu či pocitu v žaludku. To je role premiéra – a následně Poslanecké sněmovny. Nebo snad má ústavní agent Pávek na Filipa Turka kádrový spis nebo snad složku. Přeci jen býval předsedou útvarové organizace KSČ.

Celá věc by přitom byla ústavně banální, kdyby se nehrála na falešnou notu „výjimečnosti“. Ano, kompetenční žaloba existuje právě pro tyto případy. Ano, Ústavní by jednou pro vždy prezidentovi vzkázal, že není kreativním spoluautorem vlády. A ano, bylo by to rychlé, čisté a systémové řešení. Jenže to by se muselo chtít.

Otázka tedy nezní, zda prezident porušuje Ústavu. Otázka zní: kdo mu to dovoluje? A kdo mu to toleruje?

Možná by stálo za to zeptat se, co na to říká hradní protokolář Kolář. Poradí ústavnímu agentovi Pávkovi, že role prezidenta je především reprezentativní, nikoli kurátorská? Nebo se opět dozvíme, že Ústava je sice hezká věc, ale „v tomto konkrétním případě“ je potřeba ji číst kreativně, ideálně s morálním zvýrazňovačem?

Ironií osudu je, že i mnozí kritici Turka – včetně mé osoby, která je autorem těchto řádků – si dokážou představit i lepší kandidáty. Jenže osobní problém není ústavní argument. Parlamentní systém funguje právě proto, že odděluje osobní vkus od institucionální role. Jinak bychom rovnou mohli prezidentovi přidat veto na ministry, program vlády a ideálně i na výsledky voleb. To by se jistě vyznavači Pravdy a Lásky na Hradě velice líbilo.

A kde je vlastně Vít Rakušan? Kde jsou další hlasití obránci ústavnosti, kteří ještě nedávno hřímali při každém náznaku, že by Miloš Zeman mohl překročit svou roli? Tehdy, když Zeman nechtěl jmenovat „neschopného Lipánka“, byl okamžitě oheň na střeše, demonstrace, výzvy k žalobám, morální panika, zbavování svéprávnosti, když Zeman ležel v nemocnici.

Dnes? Ticho. Rozpačité koukání do země. Náhlé pochopení pro „specifičnost situace“.

Platí tedy staré přísloví, že když dva dělají totéž, není to totéž? Anebo přesněji: když to dělá „náš“ prezident v roli ústavního agenta, je to státnická odvaha, a když „ten druhý“, je to útok na demokracii?

A co na to všechno říká Pravda a Láska? Ta, která měla vítězit nad lží a nenávistí, ale zjevně klopýtá o Ústavu? Mlčí. Protože ústavní formalismus je najednou nepohodlný. Protože ceremoniář má zůstat ceremoniářem jen tehdy, když se nám to hodí.

Jenže Ústava není à la carte menu. Buď platí vždy, nebo neplatí vůbec. A jestli prezident není ochoten přijmout svou roli, pak problém není v Turkovi.
Problém je v tom, že se z parlamentního systému potichu stává prezidentský – bez změny Ústavy a bez mandátu od voličů.

A to by mělo vadit i těm, kteří mají s Turkem – stejně jako já – osobní problém.

V posledních dnech nás média bombardují články o Skupině D a její sbírce na dodávku dronů na Ukrajinu – projekt Nemesis. Celá kauza už nějakou dobu běží, ale zásah vojenské policie, výslechy členů, obstavení účtů a blokace internetových stránek vyvolaly velkou mediální pozornost.

Na Novinkách uveřejnili článek s titulkem „Ondřej Vetchý: Nejde o Skupinu D, jde o budoucnost této země“. Jde vlastně o zestručněný přepis rozhovoru s Ondřejem Vetchým na platformě PoliTalk. Rozhodně doporučuji obětovat těch 28 minut a celý rozhovor si poslechnout. Na Medium.cz se objevil článek s titulkem: Ondřej Vetchý by v normální zemi dostal státní vyznamenání. My ho vláčíme médii a soudy. Asi by měl představovat hlas lidu. To jestli je činnost Ondřeje Vetchého na vyznamenání ukáže vyšetřování, ale ani pokud jsme vedeni nejlepšími úmysly, není v právním státě možné porušovat zákony.

Nebudu čtenáře unavovat podrobným komentováním Vetchého výroků. Ale v rozhovoru opakovaně prohlašuje, jak mu záleží na České republice, demokracii a svobodě. No v tom se asi shodneme, ale jen v tom. Možná to myslí upřímně, ale to tvrdil jeden mladý politik taky a víme, jak to dopadlo.

Proč ale tento text píšu. Ondřej Vetchý v rozhovoru naznačuje, že vyšetřování Skupiny D je na zakázku a že jde o účelovou akci. Tajemně naznačuje, že dokonce ví, kdo ten podnět a příkaz dal. Vlastně tím ukazuje, že to s demokracií a svobodou v České republice nebude zase tak slavné, když je možné vyžádat si zásah vojenské policie jako akt pomsty. Tohle prohlášení se mu moc nepovedlo.

Skupina D není obyčejný spolek. Proto jej vyšetřuje vojenská policie. Mezi jeho prominentní členy patří generál Řehka - NGŠ AČR, generál Hasala - náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky a také nechvalně známý plukovník koordinátor strategické komunikace vlády O. Foltýn. To z titulu vykonávaných funkcí rozhodně nejsou soukromé osoby. Je otázkou, zda je vůbec vhodné, aby se vysoce postaveni vojáci v činné službě účastnili práce spolku, který dodává materiál jedné z válčících stran.

Generál Řehka se vůbec často plete do politiky a rád dělá prohlášení, která mu jako vojákovi nepřísluší. Ondřej Vetchý to asi tak necítí, ale já vidím v jeho slovech a činech hodně velké ohrožení demokracie a svobody. Rozhodně větší, než probíhající vyšetřování.

Přímo se nabízí otázka, zda tito vysoce postavení důstojníci nějak koordinovali svou činnost s Ministerstvem zahraničí a zda nenarušovali zahraniční politiku České republiky. Pokud šéfoval MZV pan Lipavský, tak to asi nikdo neřešil, proč taky, podpora Ukrajiny byla největší prioritou Fialovy vlády.

V čem ale mohli pánové pochybit? Nepochybuji o tom, že spolek nějakou licenci k vývozu materiálu na Ukrajinu získal. K licencím k obchodu s vojenským materiálem a materiálem dvojího užití se vyjadřuje Ministerstvo průmyslu a obchodu, v některých případech i Ministerstvo obrany a Ministerstvo zahraničních věcí. Zřejmě tyto orgány neměly námitky. Pokud neporušili podmínky licence, tak by důvod k zásahu neměl nastat. Pokud ale licenční podmínky porušili, což se amatérům klidně může stát, byl by to velký problém. Že problematice vývozních licencí většina členů Skupiny D nerozumí, přiznává i sám Vetchý.

Jiným problémem je doprava materiálu na Ukrajinu. V tisku se objevily informace, že část materiálu doprovázeli, nebo přímo převáželi vojáci AČR vybavení diplomatickými pasy. To už je úplně jiný problém. To, že na Ukrajině působí vojáci AČR je vcelku logické. Někde získávat zkušenosti z takového typu bojů získávat musí. Pokud ale převáželi materiál využívaný v bojových operacích, to už z hlediska mezinárodních vztahů velký problém je. Kdo to povolil, jak se účtovaly náklady? O tom všichni mlčí.

Nabízí se otázka, zda o tomto způsobu dopravy materiálu věděli politici, zda ji zaznamenalo Vojenské zpravodajství nebo BIS. Zda informovali vrchního velitele – prezidenta republiky a ministryni obrany o takovémto postupu. Pokud ne, nabízí se otázka, jak tyto složky plní své funkce? Pokud byl prezident informován, je s podivem, že nezasáhl.

Nehrají zde roli osobní vazby mezi prezidentem republiky a jeho přímými podřízenými? Krvavá Jana Černochová už naznačila, že o tom nevěděla. Pak je ale otázkou, nakolik opravdu řídila Ministerstvo obrany.

Pokud si tuto situaci spojíme s Řehkovými výroky, že se nebude podřizovat politikům, přidáme aktivity generálního štábu (GŠ) na poli ovlivňování veřejné diskuse na sociálních sítích, nácvik ovlivňování voleb, vidím tady zásadní ohrožení demokracie. Rozhodně větší, než je probíhající vyšetřování. Je si tohoto nebezpečí pro demokracii Ondřej Vetchý vědom?

Ondřej Vetchý se také zaklínal, že z iniciativy neměl žádný osobní prospěch. Možná je tak dobrý herec a chytře to rozhořčení zahrál, ale také možná ve spolku hrál funkci „užitečného idiota“. Prostě mu některé věci neřekli a dělo se to za jeho zády. Nebyl by první ani poslední. Okolo takovýchto zakázek se pohybují různí lobbisté a vůbec není vyloučeno, že nedošlo k předražování nakupovaného materiálu. Pokud mají členové čisté svědomí, nemělo by jim prověření finančních toků vadit. Pokud se nic neprokáže, budou očištěni. Pokud došlo k nějakým nekalostem za jejich zády, měli by být rádi, že viníci budou nalezeni a potrestáni.

Domovní prohlídky, obstavení účtů, výslechy osob se v právním státě nekonají bez povolení příslušných dozorových orgánů a na základě důvodného podezření. Je to velmi citlivá kauza a dozorující orgán určitě pečlivě zvážil důvody pro udělení souhlasu s těmito úkony. Nebo chce Vetchý naznačit, že v České republice je možné někoho obvinit na základě objednávky? To by nebyla dobrá vizitka demokracie, ale znak „banánové republiky“.

Na závěr si dovolím jednu spekulaci. Celá aféra vypukla v okamžiku, kdy se USA rozhodly výrazně omezit svou angažovanost v konfliktu a přitvrdily vyšetřování korupce v ukrajinských státních a vojenských strukturách. Nedá se vyloučit, že důvody vyšetřování Skupiny D se váží na vyšetřování prováděná přímo na Ukrajině. Američané nemají rádi, když jsou mařeny jejich záměry, nemají rádi generály nerespektující politiky. V USA jsou bez milosti penzionováni.

Ta nervozita z probíhajícího vyšetřování je veliká, prohlášení hlasitá, slova se používají silná. Skoro se nabízí přísloví „není kouře bez ohně“.

Naši i evropští političtí představitelé v posledních letech stále častěji mluví o hrozbě velké války a nutnosti masivní militarizace společnosti. Generální tajemník NATO dokonce bez větších rozpaků tvrdí, že válečný konflikt může vypuknout během dvou let. Taková prohlášení však zaznívají bez hlubší veřejné debaty o tom, komu tato rétorika slouží, kdo na ní vydělává a kdo na ni naopak doplatí.

Do této atmosféry přispěl i prezident Petr Pavel, když – podle zprávy iDNES z 10. prosince 2025 – vystoupil v Liberci na podporu zavedení administrativních odvodů do armády. Samotná evidence obyvatel a jejich schopnost bránit republiku by nebyla problémem, pokud by byla součástí promyšlené, demokraticky kontrolované a sociálně spravedlivé koncepce obrany. Jenže právě zde se objevuje řada zásadních otázek, na které zatím nikdo neodpovídá.

Podobný systém evidence existoval už v ČSSR a přetrval i krátce po vzniku České republiky. Následně však zmizel. Proč? Nabízí se nepříjemná odpověď: proto, že se česká armáda přestala soustředit na obranu vlastního území a byla postupně přetvářena v expediční sbor sloužící aliančním operacím. Obrana republiky zůstala spíše prázdnou frází než skutečnou prioritou.

Ještě několik let po zrušení základní vojenské služby existovala početná skupina vycvičených záložníků. Generální štáb si tak mohl dovolit pohodlně přehlížet dlouhodobé problémy. Pro zahraniční mise záložníci nebyli potřeba a o systematické obraně země se pouze mluvilo. Jak čas plynul, nábory se nedařily, průměrný věk profesionálních vojáků rostl a bylo zřejmé, že bez širších záloh se armáda neobejde. Místo otevřené diskuse o všeobecné připravenosti společnosti však vznikl kompromis v podobě aktivních záloh.

Ty se postupně rozrůstaly, získaly i mediálně známé tváře a dnes čítají zhruba 4 500 osob. To je však v kontextu vážného konfliktu zanedbatelné číslo. Odpovídá zhruba počtu profesionálních vojáků, které lze skutečně nasadit v první linii. Ani na ochranu kritické infrastruktury by takové stavy pravděpodobně nestačily. A to nemluvíme o dlouhodobé udržitelnosti bojových operací.

Válka na Ukrajině názorně ukazuje, že bez mobilizace nebo masového zapojení obyvatelstva nelze vést rozsáhlý konflikt. Ukrajina sází převážně na mobilizaci, Rusko na smluvní dobrovolníky. V obou případech však platí, že válku nenesou elity, ale především obyčejní lidé – zaměstnanci, dělníci, otcové rodin. Ti musí být ubytováni, živeni, vybaveni a vycvičeni, často za chaotických podmínek. To vše za masivní podpory NATO a obrovských finančních nákladů.

Prezident Pavel jako bývalý náčelník Generálního štábu a vysoký představitel NATO musel dlouhodobě vědět, že systém evidence obyvatel a mobilizace je v rozkladu. Pokud dnes hovoří o jeho potřebě, pak tím nepřímo přiznává, že nejméně dvacet let byla obrana republiky systematicky zanedbávána. Je tedy namístě otázka, zda nejsme na skutečný konflikt fakticky nepřipraveni.

Prezident by měl veřejnosti vysvětlit, proč tento systém neexistuje, jak dnes funguje povolávání do armády, kolik bude obnova stát a kdo ji zaplatí? Stejně tak je nutné se ptát, kdo ponese nové povinnosti – zda opět především běžní občané, zatímco ekonomické elity zůstanou stranou.

Další problém představuje samotná správa takového registru. Bude znamenat nové administrativní zatížení obyvatel? Vznikne další databáze, nebo se využijí stávající údaje? Jak bude zajištěno, aby systém nebyl zneužitelný a aby respektoval sociální a zdravotní realitu lidí? Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že ani digitalizace sama o sobě problémy neřeší.

Zároveň se tvrdí, že administrativní odvod neznamená návrat povinné vojenské služby. Tomu lze věřit – už jen proto, že stát mezitím zlikvidoval většinu kapacit, které by takový systém umožňovaly. Mobilizační zásoby, kasárna, výcvikové prostory, instruktoři i sklady byly redukovány nebo zrušeny ve jménu úspor a „efektivity“.

Obnova těchto kapacit by stála obrovské prostředky a trvala roky. Něco už obnovit vůbec nepůjde. Přesto se o těchto limitech v politické debatě mlčí.

Zarážející je i ignorování demografických trendů. Stárnutí populace, zdravotní stav mladých lidí (zejména duševní) i jejich ochota riskovat život v konfliktu jsou reálná fakta. Stejně reálné je i to, že část lidí se mobilizaci vyhne. To nejsou morální soudy, ale sociologická realita. Bez profesionálů nebude dost instruktorů, bez instruktorů nebude výcvik. A jakýkoli návrat k povinné službě by měl zásadní dopady na pracovní trh i fungování firem.

Je proto legitimní ptát se, zda má prezident a současné velení armády vůbec realistickou představu, koho, kde, čím a kým chtějí cvičit. Bez odpovědí je celý projekt jen drahou iluzí.

Stejně tak chybí debata o civilní obraně, stavu státních hmotných rezerv a ochraně obyvatelstva. Často se odkazuje na Finsko, ale už méně se mluví o tom, že tamní připravenost stojí na dlouhodobé společenské shodě, silném veřejném sektoru a důvěře občanů ve stát.

Místo toho jsme svědky nekonečných projevů a masivních nákupů drahé vojenské techniky. Ty prospívají především zbrojařům a lobbistům. Skutečná obrana republiky však nestojí jen na tancích a stíhačkách. Dvě profesionální brigády ve velkém konfliktu rychle ztratí lidi i techniku – a nebude je kým nahradit.

Pokud má být společnost skutečně připravena, je třeba nalít si čistého vína. Říci, kdo za současný stav nese odpovědnost, jaká zadání armáda dostávala a zda je vůbec demokraticky kontrolována. Nebo platí, že si armáda určuje priority sama a politici jí pouze podepisují šeky?

A nelze vyloučit ani jinou možnost: že žádný bezprostřední konflikt nehrozí a že strašení slouží především k ospravedlnění prudkého růstu vojenských výdajů a zisků vojensko-průmyslového komplexu. V této souvislosti nelze nepřipomenout varování amerického prezidenta Eisenhowera před jeho vlivem. Možná právě ti, kteří válku skutečně zažili, o ní mluví opatrněji než dnešní „salónní generálové“.

Když Vojenská policie vyrazila na horkou stopu k bráně spolku Nemesis, mnozí si v duchu povzdechli:
„Aha, tak už je to tu zase. Česká republika vstupuje do svého oblíbeného ročního období — sezóna uniformovaných návštěv.“

Nemesis, spolek, který posílá drony na Ukrajinu, vede herec Ondřej Vetchý, známý tím, že v každém filmu hraje muže, který zachraňuje svět nebo hraje postavy s názvem „absurdní“, a teď se zjevně rozhodl zkusit to i mimo plátno. Bohužel nikdo nečekal, že jeho nejdramatičtější role se odehraje před skladem s elektronikou a za účasti ozbrojeného komparzu i s domovní prohlídkou.

A jak už to u nás bývá, zatímco kamery běží a ruce v poutech se třpytí jako vánoční ozdoby, leckdo pronesl větu, která je v Česku tak nesmrtelná, že by zasloužila místo v ústavě:
„Ještě že se toho nedožila Dana Drábová.“

Ta by totiž podle legendy – a podle nadšených internetových příspěvků – nepřežila ostudu spojenou s tím, že po ní někdo pojmenoval raketu. Ano, raketu Dana 1, nástupkyni kultovního samohybného děla. V zemi, kde má každá lokální kauza své vlastní zbraně hromadného trollingu, je to možná jediné logické vyústění.

ODS a rituály konce

Někdo říká, že každá rodina má svoje rituály. V politických rodinách je to podobné.
U ODS se zdá, že tradicí je ukončovat vládní angažmá buď zásahy na Úřadu vlády, nebo zpravodajským výsadkem u nesprávných dveří. Historie se neopakuje — jen rýmuje. A někdy dělá i tragikomedii.

A kdo by si pomyslel, že ani tentokrát nás „krvavá Jana“ — jak je s dramatickým přepínáním přezdívána končící ministryně obrany Černochová — nenechá odejít bez epilogu, který připomíná scénu z telenovely, kterou píše frustrovaný důstojník se slabostí pro romantické filmy, protože kdo jiný by mohl vymyslet tvrzení, že předává obranu v lepším stavu, než ji přebírala?

Vstupuje 601. prezident

A pak se na scéně objevuje on: 601. prezident, ústavní agent, generál ve výslužbě i v uniformě slov – Petr Pavel Pávek.

Někdo tvrdí, že je to ironie, jiní že falešná přetvářka. Faktem zůstává, že v zemi, kde účetnictví i poezie občas selhávají, se počítání prezidentů možná posunulo do nových dimenzí.

A teď visí ve vzduchu otázka, na kterou čekají všichni diváci českého politického Netflixu:

Zastaví prezident trestní stíhání?

Těžko říct. Ale jak známe českou politiku, rozhodně bude zdůvodnění stát za to. Přinejmenším by bylo v souladu s oblíbeným narativem, že prezident je tak trochu „muž v první linii“. Jen málokdo dodá, že ta linie vede mezi tichými zájmy oligarchů, čekárnou na Hradě a nekonečnou šňůrou mikrofonů.

Finále: Drony, drama a dějiny

Takže co jsme se dozvěděli?

Nic nového.

A přece všechno.

České dějiny se opět rozhodly připomenout, že humor je náš nejspolehlivější obranný systém.
A že když už se zasahuje, tak pořádně: ideálně u spolku s epickým názvem Nemesis, protože jak jinak vyjádřit, že vesmír má smysl pro ironii?

V České republice se právě naplňuje staré proroctví Velké Listopadové Sametové Revoluce (VLSR), které – jak známo – vzniklo někde mezi frontou na banány a studentskými výzvami na Národní třídě. Podle něj budou jednou naši zemi spravovat dva ústavní agenti: jeden se sídlem na kopci s panoramatem Prahy a druhý v budově, kde se rozhoduje, zda bude stát zase šetřit na lidech, nebo na politicích.

A tak se stalo.

Na Hradě usedl Petr Pavel Pávek, muž, který by klidně mohl řídit i oběžnou dráhu Země, pokud by mu to někdo vysvětlil ve formátu powerpointu. Republikou nyní kolují legendy, že když si ráno zapíná košili, ozývá se u toho hymna NATO v tichém akustickém režimu. Jako správný ústavní agent zůstává chladný, pevný a přísně vyžehlený dle svých idolů v podání Salazara nebo Pinocheta. Ostatně drží pevný řád a klid.

Mezitím ve Strakově akademii vykládá své papíry Andrej Babiš Bureš – podle legend některých znovuobjevených spisů údajně bývalý „spolupracovník hodného strýčka z StB“, ale samozřejmě jen v alternativních vesmírech, kde se realita řídí dramaturgií českých televizních debat. Jako druhý ústavní agent vykonává svou misi stylem „řídím stát jako podnik“, jen se mu zatím nepodařilo zjistit, kdo je v tom podniku vlastně šéf a kdo zákazník.

A tak tu máme paradox Velké Listopadové Sametové Revoluce: místo aby nás osvobodila od režimu řízeného agenty, zrodila – alespoň podle lidového folklóru – režim řízený agenty jiného typu. Samet možná vyprchal, ale ironie listopadu zůstala: po 35 letech svobody nám vládne dvojice, která vypadá, jako by utekla z kabaretní inscenace o tom, že minulost neustále klepe na dveře, jen teď používá modernější zámek.

Ale nebojme se. Koneckonců, jsme v Česku. Tady se i paradox časem stane tradicí. A tradice? Ty my přece umíme.