Mgr. Jan Klán

Podle některých titulků je Eva Pavlová, manželka ústavního agenta Pávka „miláček národa“. Údajně takový, že si zaslouží 95 tisíc korun měsíčně na reprezentaci. Ne proto, že by si o to národ řekl, ale proto, že si to někdo odhlasoval. Konkrétně Marian Jurečka, autor pozměňovacího návrhu ještě v minulé sněmovně. Národ u toho nebyl, nehlasoval, netleskal – maximálně si toho všiml až zpětně.

Celá konstrukce „miláčka národa“ stojí na velmi vratkých základech. Není to spontánní společenský konsenzus, ale mediální nálepka. A jakmile se pod ni přilepí veřejné peníze, začíná být spíš marketingovým sloganem než popisem reality.

95 tisíc za co přesně?

Argument zní: reprezentace. První dáma má přece reprezentovat. Ano, to má. Stejně jako reprezentovaly všechny předchozí první dámy – Havlovou počínaje a Zemanovou konče. Bez zvláštní měsíční částky. Bez „jurečkovného“. Bez potřeby zákonného institutu.

Nikdo soudný netvrdí, že role první dámy je jednoduchá nebo bez nákladů. Ale právě proto tu historicky fungoval nepsaný, ale srozumitelný princip:
– stát hradí reprezentaci prezidenta,
– prezidentská kancelář zajišťuje logistiku,
– a první dáma není samostatná rozpočtová kapitola.

Tenhle princip najednou přestal platit. Ne kvůli systémové změně. Ne kvůli tlaku veřejnosti. Ale proto, že někomu přišlo férové to tam dopsat.

Miláček Jurečky, ne národa

Nazývat Evu Pavlovou „miláčkem národa“ ve chvíli, kdy dostává novou finanční výhodu prosazenou politickým rozhodnutím, je přinejmenším ironické a nesmyslné. Pokud je něčí sympatie v tomto příběhu zřejmá, pak spíš politická než národní.

Miláček národa se pozná tak, že:
– nic nežádá,
– nic nepotřebuje obhajovat,
– a už vůbec kvůli němu nevzniká nový nárok na veřejné peníze. I když mohou pocházet z objemu peněz, které jsou určené Kanceláři prezidenta republiky.

Jakmile se musí vysvětlovat, proč „to vlastně není tak moc“ a „vždyť je to normální“, přestává jít o sympatie a začíná jít o mocenské rozhodnutí.

Otázka, která zůstává nezodpovězená, je jednoduchá:
Proč právě tato první dáma potřebuje něco, co žádná před ní nepotřebovala?

Nezvětšila se republika. Nezvětšily se povinnosti. Nezavedla se žádná nová oficiální funkce. Změnilo se jen to, že někdo usoudil, že je to dobrý nápad – a protlačil ho. Silou a to v době vlády osvětového vůdce patra Fialy.

A to už není o Evě Pavlové jako osobě. To je o precedentu, kterými se Česká republika občas jen hemží. O tom, že role, která byla dosud neformální, symbolická a dobrovolná, se pomalu mění v placenou funkci bez mandátu.

Nemiláček národa

Tohle není osobní útok. To je odmítnutí pohádky.
Eva Pavlová možná působí mile. Ale miláčkem národa se člověk nestává zákonem ani pozměňovacím návrhem. A už vůbec ne pravidelnou částkou z veřejných peněz.

Pokud má někdo v tomhle příběhu nárok na titul „miláček“, pak spíš ten, kdo návrh napsal a prosadil.
Ale to už je jiný příběh.