Když koalice Spolu vyhlásila pro volby 2025 heslo „Teď jde o všechno“, málokdo tušil, že „všechno“ zahrnuje i kompletní transformaci české pravice v undergroundovou strukturu připomínající spíš hackerské fórum než tradiční demokratickou sílu. Ale jak se zdá, od modré barvy k temnému darknetu je to jen pár bitcoinových transakcí – a možná pár kompromitujících fotek.

Ano, vážení voliči, koalice Spolu jde s dobou. Pryč jsou staré časy slušné pravice, je tu nová éra – Spolu 2.0: Darknet Edition. Kdo by to byl čekal, že konzervativní křesťanští demokraté – ano, ti katolíci s kytarou a obrázkem svatého Josefa – nakonec skončí po boku digitálních zločinců? Když se řekne "věřící", vybaví se vám mše. Dnes spíš výpis z blockchainu.

K aféře svého kolegy Pavla Blažka, který si na schůzky s podnikateli nosí nejen poznámkový blok, ale i kryptopeněženku, zatím mlčí imám z Heřmanova Městce Marek Výborný. Přitom kdo jiný by měl situaci zhodnotit než religionista s důvěryhodností poskvrněnou odebraným řidičákem? Pokud někdo rozumí hříchu, je to jistě někdo, kdo zná jak Bibli, tak bodový systém.

Anebo že by mlčení bylo novým typem spirituality?

Ve světle těchto událostí se ukazuje, že slogan „Když prachy z prodeje drog, tak jedině s podporou lidovců“ už není jen ironickým mementem sociální sítě X, ale v podstatě politickým programem. Lidovec T. Zdechovský, známý svou láskou k hodnotám a občasným fotkám se zvířaty, proti kolegům Blažkovi a Gazdíkovi ve sněmovně nic nenamítá. „Vždycky mluvili hezky o Havlovi,“ tvrdí, jako by to stačilo k očištění kohokoli od jakéhokoli podezření. Vypadá to, že citování Moci bezmocných dnes slouží jako univerzální alibi.

Organizovaný zločin? Podle některých lidovců přece neodmyslitelně patří k parlamentní demokracii – stejně jako nedělní oběd nebo hlasování o nedůvěře vládě. Pokud mafiánské struktury reprezentují lid, tak proč by nezasedaly ve sněmovně, že?

A tak se nabízí otázka: Co na to prezident P. Pavel? Rozpustí sněmovnu, když ví, že v ní sedí minimálně dva poslanci s podezřelými vazbami na podsvětí? Nebo má za to, že jistá míra zločinnosti k české politice tak nějak patří, stejně jako káva v plastovém kelímku na chodbě parlamentu? V koalici Spolu totiž platí jednoduché pravidlo: když se zasměješ a řekneš „Evropa!“, projde ti i fotka s bossem podsvětí.

Takže ano – Teď jde o všechno. O integritu, o důvěru, o stát. A pokud si myslíte, že jsme se dotkli dna, tak věřte, že někdo právě vymýšlí způsob, jak ho vytěžit. V bitcoinech, samozřejmě.

V českých lékárnách opět chybějí životně důležité léky – od antidepresiv přes léky na vysoký tlak a srdce až po základní dětské sirupy. Již roky není Endiaron nebo léky na kožní onemocnění jako Cyteal. Stát, který má být zárukou bezpečí a zdraví, selhává. A to současná vládní garnitura ve své volební kampani drze tvrdí, že za Fialy bylo líp. Místo řešení slyšíme jen samé výmluvy. Komise pro řešení výpadků léčiv? Mrtvá instituce bez výsledků. A ministr zdravotnictví Vlastimil Válek? Mlčí. Nebo spíše mluví, ale ne o tom, co občany pálí – o zdraví. Zato má dost času na komentování zahraničních misí a geopolitiky. Zejména jej zajímá konflikt na Ukrajině a jak pomoci tamnímu zdravotnictví. Tuzemské zdravotnictví jako by pro něj bylo druhořadé. Je to totiž ministr „válek“, nikoli zdraví.

Zatímco v České republice regály zejí prázdnotou (nebo plností, ale léků, které zrovna tolik nepotřebujete), na Slovensku jsou mnohé léky běžně k dostání, jak se můžeme přesvědčit na webových stránkách slovenského Úřadu pro kontrolu léčiv. Tamní vláda – ať už na ni máme jakýkoli názor – dokázala alespoň zajistit základní lékařskou péči a dostupnost léků, které jsou pro řadu lidí životně důležité. V Česku se místo činů hledají viníci: covid, Ukrajina, Brusel, výrobci. Jen ne ti, kteří mají skutečnou moc něco změnit – vláda osvětového vůdce Petra Fialy s nejmenší důvěrou veřejnosti v dějinách. Včetně ministra Válka, který se stylizuje do role morálního vůdce Evropy, zatímco doma kolabuje systém, který měl řídit.

Pamatujete na velkolepé sliby o obnovení výroby penicilinu? Nejprve se mělo začít v roce 2023, pak se plány posunuly na balení v roce 2024. Dnes už není ani balení, ani továrna. Výmluvou budiž Brusel. Výsledkem je ticho – a moralizování, že vláda za nic nemůže a že už udělala dost. Spíš dost málo. Vláda tedy evidentně opět lhala, tak jako lhala celé své volební období, které můžeme nazvat nástupem fialové autokracie.

Zatímco slovenský premiér Robert Fico – ať už ho máme rádi (já osobně jej mám rád a v mnohém obdivuji), nebo ne – se nebojí říct farmaceutickým firmám „dost“ a hájit národní zájem, v Česku se vládne podle not neoliberalismu, kde trh je svatý a občan jen položka ve statistikách. A zatímco na Slovensku mají jak vyrábět třeba potřebná antibiotika, tak v naší krásné vlasti skoro vše dovážíme. Výkřik ministra Válka, že vybudujeme továrnu na výrobu tolik potřebného penicilinu, vzal za své a je ticho po pěšině. Původně měla být u nás výroba (2023), posléze se měla antibiotika balit (2024) a nakonec to vše můžeme zabalit (2025). Nic nebude! Brusel totiž neudělil výjimku…opět ona slavná EU pod diktátem volného trhu.

A celé to rámuje osvětová a ideologická demoliční vláda Petra Fialy. Fialův kabinet, složený z politických manažerů, nikoliv státníků, opakuje staré poučky z devadesátek: „stát je špatný hospodář“, „trh vše vyřeší“, „hlavně nerozhněvat farmaceutické korporace“. Vypadá to, jako kdyby někdo z vlády měl akcie u Pfizeru nebo byl velký kamarád s Pfizerbábou von der Leyen. Výsledkem je rozložená zdravotní péče, bezmocní pacienti a lékaři v první linii, kteří hasí požáry, které způsobili ti nahoře. Přesněji P. Fiala, V. Válek a jeho neschopný tým. Tedy tým všehoschopných, ale pro sebe.

Nejde ale jen o léky. Jde o to, co symbolizují: rozklad státu, který se vzdal odpovědnosti. Vláda, která má sloužit lidem, slouží ideologiím – neoliberálním poučkám o neviditelné ruce trhu, zájmům farmaceutických gigantů a představám o „loajalitě k Evropě“ nebo jakési „Koalici ochotných“ ke všemu. Přitom v realitě děti kašlou bez sirupu, senioři postrádají antidepresiva a zoufalí pacienti objíždějí lékárny v Rakousku nebo na Slovensku.

K čemu je vláda, která neumí zajistit ani to nejzákladnější – přístup ke zdravotní péči? Jak dlouho si ještě budeme namlouvat, že problém je v okolnostech, a ne v systému samotném?

Je čas říct dost. Nejde jen o kritiku. Jde o základní otázku: slouží nám stát, nebo jsme se stali rukojmími vlády, která prioritizuje image před obsahem a zahraniční PR před zdravím vlastních občanů?

Zdraví není luxus ani komodita. Je to základní právo. A pokud stát toto právo nedokáže zajistit, neplní svou nejzákladnější funkci. Občané si zaslouží víc než výmluvy, ticho a geopolitické fráze. Zaslouží si stát, který si jich váží. A vládu, která to chápe. Je potřeba Fialově vládě říci jasné STAČILO!

S blížícími se Olympijskými hrami v Miláně a Cortině (2026) se znovu rozhořívá debata, která už dávno přerostla rámec sportu. Týká se zákazu účasti ruských a běloruských týmů kvůli válce na Ukrajině. Tento postoj Mezinárodního olympijského výboru a některých západních zemí však působí čím dál tím víc pokrytecky, neudržitelně a – přiznejme si to – trapně. Stejně trapně, jako když proti účasti Ruska bojuje Dominik Hašek, bývalý brankář Spartaku Moskva, kterého nyní musí chránit ministerstvo vnitra za jeho nesmyslné výroky směrem k Rusku.

Olympijské hry jsou (nebo by měly být) svátkem sportu, místem, kde národy soupeří férově na hřišti, ne prostřednictvím sankcí, zákazů a moralizování. Argumenty o tom, že nelze připustit účast sportovců z „agresorské“ země, přitom tragikomicky ignorují historický kontext. Kde byl podobný étos, když Spojené státy vedly ilegální války v Iráku, Afghánistánu nebo ještě dříve ve Vietnamu? Proč tehdy nikdo nezakazoval americkým sportovcům soutěžit? Proč nebyly z her vyloučeny další země NATO, které se účastnily těchto operací? Vždyť neexistují dobré a zlé válečné zločiny. Každá válka je z logiky věci špatná.

Princip kolektivní viny, kterému dnes čelí ruští a běloruští sportovci, je v přímém rozporu s ideály Olympijského soutěžení. Mnoho z těchto sportovců nemá s válkou nic společného, často se od ní otevřeně distancují – přesto jsou trestáni. Jaký to má smysl? Jak to prospívá míru? Ve skutečnosti je to jen demonstrace síly, symbolické gestikulování, které ale ve výsledku podrývá důvěru v samotnou ideu mezinárodního sportu. Vracíme se opět do doby Studené války, kdy se podobné bojkoty vedly v roce 1980 a 1984. A to ryze z ideologických důvodů. Dnes se začíná používat koncept poststudenoválečný, který má podobné prvky, jako jazyk před rokem 1990. Začíná snad Studená válka 2.0?

Je snad sport jen prodlouženou rukou politiky? Pokud ano, přiznejme si to otevřeně. Ale pak se přestaňme ohánět hesly o fair play a mezinárodním přátelství. Buď jsou olympijské hry skutečně apolitické – nebo nejsou vůbec.

Na cestě k hledání míru je nejvyšší čas přestat s tímto dvojím metrem. Pokud mají být olympijské hry skutečně univerzální a inkluzivní, musejí být otevřeny všem, bez ohledu na geopolitické napětí. Včetně Ruska a Běloruska. Jinak přestanou být tím, čím se samy prezentují – svátkem lidstva.

Nedávné předvolební šetření agentury STEM pro ministerstvo vnitra přineslo znepokojující zjištění: více než polovina obyvatel České republiky – konkrétně 54 % – se obává, že by volby mohly být manipulovány současnou vládou. Jelikož s touto informací přichází ministerstvo současné vlády, nelze tedy říci, že by si tato čísla připravila opozice. Problémy s volbami jsou natolik zřetelné, že občané nemusejí hluboce studovat příčiny problému, aby rozpoznali nespravedlnost a ztrátu politické kontroly.

Kdo ovládá „demokracii“?
Občané za poslední roky Fialovy vlády viděli dost. Zneužívání státní moci k umlčování kritických hlasů zavíráním zpravodajských webů, kriminalizaci odlišných názorů, diskreditaci protivládních protestů, vládní opatření, která poškozují českou ekonomiku a české občany extrémní inflací a neúměrným zdražováním energií a mnoha dalších věcí, to vše jsou znaky vlády, která se přestala obávat vlastních občanů a autoritářsky se obrací proti nim. Důvěra ve volby tak nemůže existovat v prostředí, kde jsou lidé vládou systematicky potlačováni.

Korespondenční volba: nástroj „demokracie“, nebo kontroly?
60 % občanů se obává volebních podvodů při korespondenční volbě. Obavy občanů z manipulací se neukazují jako bezdůvodné. Korespondenční volba, která je prezentována jako rozšíření volebních možností, se v praxi často používá jako způsob, jak zvýšit volební váhu určitých skupin obyvatel – především těch, kteří žijí v zahraničí, a ti často sdílejí pravicové hodnoty. V zemi, kde důvěra v instituce klesá, kde chybí transparentnost a kontrolní mechanismy jsou slabé, může být korespondenční volba vnímána jako další nástroj manipulace.

Mediální hegemonie a tichá cenzura
Nelze přehlédnout roli médií, která jsou vlastněna oligarchy nebo „veřejnoprávně“ nahrávají vládnímu diskurzu. Veřejnoprávní média, která by měla být nezávislá, často přebírají narativy, které vylučují jakoukoli zásadnější alternativu. Alternativy jsou systematicky marginalizováni, démonizováni nebo úplně ignorováni.

Rovnost hlasu je iluze v nerovné společnosti
Současný systém, kterému jeho obhájci říkají liberální demokracie, se stále více ukazuje jako fasáda pro vládu ekonomických a korporátních pseudoelit. Legalizovaná korupce, které se říká sponzoring politických stran, dává moc do rukou hlavně majetným lidem a korporacím. Volby se tedy sice mohou konat, ale předem je antidemokraticky financována mediální kampaň, jež upřednostňuje pravicové strany. Formální rovnost volebního práva ztrácí smysl ve světě, kde někdo vlastní kapitál, zatímco jiný bojuje o přežití v podnájmu s exekucí na krku. V takovém kontextu nejsou volby nástrojem změny, ale spíše rituálem legitimizace moci těch, kteří ji už mají. Analýza politického filosofa Marka Hrubce takový systém označuje za volební plutokracii, tedy za systém vlády majetných doplněný volbami.

Nerovnost v mezinárodním měřítku
Lidé mají občas slabý hlas ve volbách – ale rozhodování o jejich životech probíhá reálně na golfových hřištích a v zasedačkách nadnárodních firem, u lobbistických stolů a v zákulisí parlamentních dohod. Není to však jen věcí v národním státě, neboť hlavní hráči tahají za drátky ze zahraničí. Hrubec s mezinárodním vědeckým týmem dokládá, jak globální dopady amerických voleb masivně deformovaných kapitálem jsou enormní na všech kontinentech.

Demokratická únava není vina lidí – je to vina systému
Občané nejsou apatičtí, protože by jim nezáleželo na světě kolem. Jsou unavení, protože volby nic nemění. Většina je mediální masáží často dotlačena k pouhé volbě „menšího zla“, což neodstraňuje jejich skutečné problémy. Zůstává systém, který upřednostňuje zisky a velmocenské tlaky před lidmi, devastuje planetu a potlačuje pokus o skutečnou změnu.

Co dál?

Místo slepé víry v institucionální kosmetiku a reformy, které jen opravují nátěr chátrajícího domu, je třeba uvažovat zásadně. Skutečná demokracie nezačíná u uren – začíná tam, kde lidé znovu získají kontrolu nad svým každodenním životem, prací, bydlením a budoucností. Důvěra ve volby se neobnoví sliby, ale zásadní změnou pravidel, která skončí s legalizovanou korupcí a mediální manipulací. Začít můžeme v Česku, ovšem bude to vyžadovat internacionální koordinaci s dalšími zeměmi.

V České republice opět selhává stát. V lékárnách chybí životně důležité léky – na deprese, srdeční choroby, tlak nebo dětské sirupy. Úředníci krčí rameny, komise pro řešení nedostatku léčiv neřeší nic – zato rozpočet si odčerpává v poklidu dál. A ministr zdravotnictví Válek? Mlčí. Anebo spíše mluví, ale ne o tom, co lidi skutečně pálí – zdraví. Zato slyšíme jeho hlas, když přijde řeč na zahraniční mise, války a geopolitiku. Je to přece „ministr válek“, ne zdraví.

Zatímco u nás jsou regály v lékárnách prázdné, respektive přeplněné věcmi, které mnohdy nepotřebujete, a děti čekají na sirup, na Slovensku jsou ty samé léky běžně dostupné. Tamní vláda – ať má své chyby, ty má každá – ale zvládá alespoň zajistit občanům základní lékařskou péči. V Česku se naopak neustále hledá viník. Evropa, výrobci, covid, Ukrajina, klima… Všichni jsou viníci, jen ne neschopná vláda osvětového vůdce Petra Fialy.

A kde je ta slavná komise pro řešení výpadků léčiv, kterou vláda s velkou slávou ustavila? Měla být akční, flexibilní a schopná krizového řízení. Místo toho se z ní stalo parkoviště pro dobře placené úředníky, kteří papírují a statisticky sledují, co už občané dávno vědí: léky nejsou.

A ministr Válek – přezdívaný trefně „Kalouskogele“ pro svou těsnou ideovou spřízněnost s neoliberálním dědictvím Kalouska a svérázným marketingovým stylem německého ministra Lauterbacha (nebo spíš někoho zlověstnějšího) – se v tom mezitím stylizuje do role geopolitického stratéga. Zdravotnictví, které má řídit, upadá, tak jako preference jeho strany TOP 09, ale o to víc se věnuje obraně Ukrajiny, moralizování vůči Maďarsku, výtkám k Ficově Slovensku. Jenže zatímco Fico má léky ve skladech, Válek má jen tweet.

A celé to rámuje osvětová a ideologická demoliční vláda Petra Fialy. Fialův kabinet, složený z politických manažerů, nikoliv státníků, opakuje staré poučky z devadesátek: „stát je špatný hospodář“, „trh vše vyřeší“, „hlavně nerozhněvat farmaceutické korporace“. Vypadá to, jako kdyby někdo z vlády měl akcie u Pfizeru nebo je velký kamarád s Pfizerbábou von der Leyen. Výsledkem je rozložená zdravotní péče, bezmocní pacienti a lékaři v první linii, kteří hasí požáry, které způsobili ti nahoře. Přesněji P. Fiala, V. Válek a jeho neschopný tým. Tedy tým všehoschopných, ale pro sebe.

Zatímco slovenský premiér Robert Fico – ať už ho máme rádi (já osobně jej mám rád a v mnohém obdivuji), nebo ne – se nebojí říct farmaceutickým firmám „dost“ a hájit národní zájem, v Česku se vládne podle not neoliberalismu, kde trh je svatý a občan jen položka ve statistikách. A zatímco na Slovensku mají jak vyrábět třeba potřebná antibiotika, tak v naší krásné vlasti skoro vše dovážíme. Výkřik ministra Válka, že vybudujeme továrnu na výrobu tolik potřebného penicilinu, vzal za své a je ticho po pěšině. Původně měla být u nás výroba (2023), posléze se měla antibiotika balit (2024) a nakonec to vše můžeme zabalit (2025). Nic nebude! Brusel totiž neudělil výjimku…opět ona slavná EU pod diktátem volného trhu.

Není to ale jen o lécích. Je to hlavně o přístupu k lidem. O tom, že pro současnou asociální vládu není zdraví prioritou. Pro ni je hlavní prioritou geopolitický marketing, loajalita k nadnárodním strukturám a nekonečné moralizování. Mezitím české děti kašlou, senioři nemají antidepresiva a lidé hledají vypadnuvší léky v Rakousku nebo na Slovensku, kde jsou běžně k dispozici.

Je čas se ptát: K čemu je nám vláda, která neumí zajistit ani to nejzákladnější – přístup ke zdravotní péči? A kdy si přiznáme, že současný systém není v krizi – ale že krize je tím systémem? Že současný stav způsobil osvětový vůdce Petr Fiala! Je nutné říci jasné STAČILO! A vyhnat demoliční vládu na smetiště dějin, kde může provolávat cosi k Ukrajině a nedostatku léků. Toto zlo se již nikdy nesmí vrátit!

Zdraví není byznys. Zdraví je právo. A to právo dnes český stát pod vedením demoliční vlády osvětového vůdce Petra Fialy pošlapává!