Vláda premiéra Petra Fialy se rozhodla podniknout krok, který by mohl výrazně negativně ovlivnit nejen právní, ale také politickou a společenskou situaci v České republice. Návrh novely trestního zákoníku, který již vláda schválila, zavádí nový trestný čin nazvaný „činnost pro cizí moc“. Ten by mohl vést k protiústavnímu potlačení svobody projevu, kriminalizaci běžné komunikace s cizinci a vytvoření atmosféry strachu. Pod záminkou ochrany národní bezpečnosti se otevírá prostor pro možný přechod k autoritářskému režimu, kde stát získává neúměrnou moc nad občany.

Novela má podle jejích tvůrců reagovat na „nedostatky“ současného právního rámce, který trestá pouze shromažďování a předávání utajovaných informací. Nový paragraf však rozšiřuje trestní odpovědnost i na práci s veřejně dostupnými informacemi, pokud budou státními orgány tyto informace interpretovat jako potenciálně škodlivé pro stát, což však může vláda, BIS nebo jiná instituce kdykoli svévolně prohlásit.

Hrozí zde tresty od jednoho do pěti let vězení, v případě značného obohacení až osm let, a pokud by čin způsobil značnou škodu, mohlo by dojít až k dvanáctiletému odnětí svobody. Kromě toho novela cílí na osoby, které by na území ČR sledovaly někoho zpravodajskými prostředky, což je vyjádření natolik široké, že by mohlo zahrnovat i zcela nevinné osoby a činnosti.

Právní nejistota a útok na základní svobody

Jedním z nejzávažnějších problémů návrhu je nejasná definice toho, co se rozumí důležitými informacemi či škodou na bezpečnosti státu. Tyto vágní formulace skutečně otevírají prostor pro zneužití zákona, kdy by státní orgány mohly libovolně rozhodovat, co je škodlivé a co nikoliv. Tato situace by vedla k právní nejistotě občanů, kteří by nevěděli, jaká komunikace je ještě legální a co už může být považováno za trestný čin.

Tím, že návrh kriminalizuje i předávání veřejně dostupných informací, ohrožuje samotnou podstatu ústavně garantované svobody projevu. Občan, který by sdílel informace například jen se zahraničním přítelem, kolegou nebo novinářem, by mohl být vystaven riziku extrémního trestního stíhání. Přijetí novely by mělo dalekosáhlé negativní dopady na politickou, akademickou, novinářskou a občanskou sféru, kde je mezinárodní výměna informací a názorů klíčová.

Riziko zneužití státem

Návrh dává bezpečnostním a zpravodajským složkám, jako je BIS, mimořádné pravomoci. Subjektivní interpretace shromažďovaných informací jako „škodlivých“ může být snadno zneužita k potlačení kritiky vlády nebo eliminaci politických oponentů a vědeckých analýz. V kombinaci s narůstající polarizací české společnosti a nedostatkem důvěry v politické instituce by tento extrémně represivní zákon mohl sloužit jako nástroj k posilování moci státu na úkor občanů a k faktickému zavedení autoritářského režimu.

Zpravodajské služby by měly být pouze jedním ze subsystémů celkového systému státu a nikoli se snažit o ovládnutí a dominování celé státní moci pomocí zastrašování občanů, vyvolávání poplašných zpráv v médiích a provádění nátlaku na vládu a další státní orgány. Při dominantní roli zpravodajských služeb fakticky dochází k nastolení autoritářského režimu. Občané takový stav obvykle komentují slovy: Přituhuje, vláda utahuje šrouby. Takto obvykle začíná diktatura, což je alarmující.

Atmosféra strachu a autocenzura

Česká republika se doposud prezentovala jako liberálně demokratická země, která hájí svobodu projevu a práva jednotlivce. Schválení této novely by však mohlo znamenat odklon od těchto principů a příklon k autoritářským praktikám. Oproti liberalismu samozřejmě existují sociálně spravedlivější systémy, ale pravicový autoritářský režim by byl daleko horší než liberalismus. Mnozí čeští občané to již zažili za fašistického a nacistického režimu. Socialisté a komunisté se z minulosti už poučili, ale je evidentní, že současná vláda zatím nikoli.

Jedním z nejnebezpečnějších důsledků zákona by byl odstrašující efekt na běžné občany. Strach z postihu by mohl vést k autocenzuře, kdy by si lidé raději rozmysleli, zda se zapojí do diskuse na politická či společenská témata. Taková situace by byla destruktivní pro demokratickou kulturu, která vyžaduje otevřenou výměnu názorů a kritické myšlení.

Bezpečnost versus svoboda a práva občanů

Bezpečnost státu je nepochybně důležitá, ale neměla by být dosahována na úkor základních svobod. Efektivní ochrana před hrozbami musí být vyvážena respektem k lidským právům a zárukou právního státu. Novela trestního zákoníku však tuto rovnováhu narušuje a hrozí, že z bezpečnostní otázky učiní zástěrku pro zavádění autoritářských opatření. Už jsme viděli, že Fialova vláda selhala například, když tlačila na zavírání informačních webů, což nakonec soud odmítl jako nepřijatelné jednání. A byli jsme svědky i dalších cenzurních tlaků. Není důvod této vládě věřit, když jsme již zjistili, že je to nejhorší vláda za posledních 35 let.

Schválení této novely by pravděpodobně mělo devastující dopad na českou demokracii a svobody. Je nutné novelu důrazně odmítnout a požadovat, aby o návrhu proběhla široká veřejná i odborná diskuse, která by zohlednila všechna rizika spojená s novelou. Občanská společnost, novináři i akademická obec by měli dostat příležitost se vyjádřit a vláda by neměla rychle autoritářsky prosazovat novelu ke schválení.

Schválení nebo odmítnutí návrhu novely trestního zákoníku Fialovy vlády není pouze otázkou právní technikálie, ale zásadním testem, zda je Česká republika schopna odolat pokušení pravicového autoritářství.

Partyzánská skupina (oddíl zvláštního určení) Zarevo se během druhé světové války zapsala do našich dějin jako symbol odvahy, odhodlání a neúnavného boje proti okupantům. Tato odbojová skupina působící ve střední a východní Evropě sehrála klíčovou roli v podkopávání fašistického kolaborantského režimu a přispěla k osvobození mnoha oblastí z nacistického područí.

Zarevo, což v překladu znamená „záře“, vzniklo jako odpověď na brutální okupaci a potlačování svobody. Její členové, většinou mladí lidé, dělníci, intelektuálové i bývalí vojáci z řad sovětské armády, spojili síly v boji za spravedlnost a svobodu své země. Spojoval je hluboký odpor vůči nacistickému režimu a víra v lepší budoucnost.

Zarevo se specializovalo na sabotáže a diverzní operace, které narušovaly nacistickou logistiku, komunikaci i morálku. Skupina úspěšně ničila železniční tratě, mosty a sklady zbraní, čímž významně komplikovala přesuny německých vojsk. Jednou z nejvýznamnějších operací byla „Akce Plamen“, při níž Zarevo zničilo strategický sklad munice, což způsobilo vážné problémy v zásobování nepřátelských jednotek během klíčových bitev.

Jedním z důvodů, proč byla skupina Zarevo tak úspěšná, byla její schopnost získat důvěru a podporu místního obyvatelstva. Vesničané poskytovali partyzánům útočiště, potraviny a cenné informace o pohybech nepřítele. Tato symbióza mezi Zarevem a civilisty byla základním kamenem jejich úspěchu.

S blížícím se koncem války se Zarevo stalo součástí širší partyzánské koalice, která koordinovala své akce s postupujícími spojeneckými sovětskými vojsky. Skupina sehrála klíčovou roli při osvobozování několika měst a vesnic, přičemž zachránila mnoho životů a přispěla k rychlejšímu zhroucení nacistické obrany.

Partyzánská skupina Zarevo zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách odboje a druhé světové války. Jejich oběť a odvaha připomínají, že i v těch nejtemnějších časech mohou obyčejní lidé spojit síly a postavit se zlu. Po válce se mnoho členů Zareva podílelo na obnově svých zemí, přičemž jejich příběhy se staly inspirací pro další generace.

Skupina Zarevo si zaslouží být vnímána jako vzor hrdinství a odhodlání. Jejich příběh je připomínkou toho, že svoboda není samozřejmost, ale výsledek neúnavného boje statečných mužů a žen. Svítání, za které bojovali, dnes svítí jako symbol naděje a vítězství lidského ducha.

Bylo, nebylo, v jedné malé zemi nazývané Česko, kde se řeky klikatí a lidé sní o lepší budoucnosti, žil jeden učený a šarmantní muž jménem Petr Fiala. Petr nebyl jen tak obyčejný člověk – byl to politik, který nosil brýle moudrosti a sliboval svému lidu hory doly, ba i platy jako v Německu. A tak se stal premiérem.

Jednoho dne vystoupil Petr před národem a s pohledem tak vážným, že by i socha Karla IV. znejistěla, pravil: „Milí občané, za čtyři roky budeme mít platy jako v Německu. Musíme jen trochu šetřit, pracovat a věřit mi, že to zvládneme.“

Lidé jásali. Představovali si ty skvělé platy, co jim budou cinkat na účtech, a jak si konečně koupí něco jiného než rohlíky v akci. Petr, hrdý na své sliby, spokojeně odkráčel zpět do své kanceláře, kde ho čekala složitá práce – přemýšlet, jak to vlastně udělat. Ale o tom později.

Mezitím v lesích, kde vládne příroda a pohádky mají svůj vlastní řád, si vlk, známý pod jménem Jen Počkej, všiml, že se něco děje.
„Cože? Platy jako v Německu? To zní příliš dobře na to, aby to byla pravda!“ řekl si vlk a vyrazil do Prahy, aby se na Petra podíval zblízka.

Když dorazil, našel Petra na konferenci. Petr, v dobré náladě, tam zrovna ukazoval zaječí uši na fotku s vládními kolegy. „Vidíte? Máme smysl pro humor a přitom řešíme vážné věci!“ smál se Petr. Lidé tleskali, fotili si ho a zapomněli, proč vlastně přišli.

Vlk se však nedal zmást. Číhal, poslouchal a nakonec se rozhodl, že Petra najde, a to přímo. „Tak, milý zajíci, uvidíme, jak se z toho vykroutíš,“ pomyslel si a dal se do hledání.

Petr se mezitím vrátil do své pracovny a povzdechl si. Platy jako v Německu se ne a ne objevit. „Musíme něco udělat! Třeba vytvořit strategii nebo pracovní skupinu. To přece vždycky funguje!“ prohlásil a začal psát nový plán. Ale ouha, plán byl tak složitý, že se v něm ztratil i on sám.

Vlk ho nakonec našel. „Hej, zajíci! Kde jsou ty německé platy? A proč jsi vlastně dělal zaječí uši?“ zeptal se výhružně. Petr se otočil a klidně odpověděl:
„Milý vlku, to je jen metafora. Německé platy nejsou o penězích, ale o hodnotách! A uši? No, to je přece znak toho, že máme smysl pro humor, ne?“
Vlk na něj chvíli koukal, až se mu začala vařit krev. Ale pak si řekl: „Tady už ani pohádka nepomůže.“ A raději odešel.

A jak to dopadlo? Německé platy nepřišly, zaječí uši se staly symbolem nové éry, a lidé se nakonec smířili s tím, že za čtyři roky to zkusí znovu. Protože tak to v pohádkách bývá – šťastný konec si někdy musíte jen představit.

Poučení: Když vám někdo slibuje něco, co zní jako pohádka, možná to tak opravdu je.

Petr Fiala, náš (můj tedy ne) premiér s vizí, nedávno prohlásil něco, co rezonovalo českou veřejností i odbornou obcí jako noty na buben: „Za čtyři roky budou Češi mít platy jako v Německu.“ Ač by se takové prohlášení dalo označit za odvážné, spíš připomíná neuvěřitelný námět na sci-fi, které by i autoři seriálu Černé zrcadlo odmítli jako příliš nerealistické.

Představme si to. Je rok 2028 a průměrný Čech si ve své výplatní pásce prohlíží částku srovnatelnou s německými kolegy. Otevíráme diskusi o tom, jak se takový zázrak mohl stát. Snad jsme objevili na Šumavě ropu, našli zázračný ekonomický model nebo si Německo rovnou koupilo naši republiku? Ne. Klíčem byla politická vize. Petr Fiala napodobil svého soka Andreje Babiše, který nám kdysi prozradil, o čem sní, když spí. Petr Fiala ale nespal, ten nespal, byl vzhůru a představoval vizi.

Ekonomové a akademici se zatím mohou smát, protože dobře vědí, že zatímco produktivita práce v Česku zůstává hluboko pod německými standardy, naše byrokracie by mohla Německu posloužit spíše jako varování. Co na tom, že průměrná mzda v Česku je zhruba třetinová oproti Německu? Dáme to! Stačí... no, co vlastně?

Petr Fiala se možná inspiroval u Elona Muska, který rovněž slibuje neuvěřitelné věci, jako kolonizaci Marsu nebo samořídící auta, která opravdu fungují. Rozdíl? Musk má za sebou miliardy dolarů a armádu inženýrů. Fiala má za sebou... koho vlastně? Podivného elektrikářského ministra financí, pařícího ministra práce a sociálních věcí nebo ministra vnitra z korupčního a smrtícího Dozimetru. Prostě výkvět elit, který tady nebyl 35 let.

Odbory klepou na dveře (otázkou na které, když J. Středula funguje jako poslušní psík současné vládě.Občas zaštěká, ale jinak spokojeně vrtí ocáskem. Ostatně, jak může odborový předák popírat plat až sto tisíc korun? Opravdu se cítí jako odborář?), podnikatelé mluví o nedostatku kvalifikovaných pracovníků, a akademická sféra upozorňuje na stagnující investice do vzdělání. Ale co na tom? Pokud Němci mohou, my také. Jen je třeba zavést více pracovních skupin, komisí a strategických plánů, které nikdy nikdo nečte.

Podívejme se na to realisticky: jak by Česká republika mohla dohnat Německo?

1. Export českých inovací: To by bylo super, kdybychom nějaké měli.
2. Drastické zlepšení školství: Ano, pokud se zázračně najdou peníze.
3. Omezení korupce a zefektivnění státní správy: Dobře, tady už je ironie zbytečná.

Čtyři roky? Spíš čtyři dekády

Odborníci se shodují, že reálné přiblížení německým mzdám by mohlo být možné za 20–30 let, a to pouze za předpokladu, že zásadně změníme strukturu ekonomiky, investujeme do výzkumu a vzdělání, a přestaneme fungovat jako montovna Evropy. Čtyři roky jsou v tomto kontextu spíš marketingový trik než skutečný plán.

Happy end?

Ale kdo ví? Možná nás Petr Fiala překvapí. Třeba za čtyři roky zjistíme, že Němci jsou na tom stejně jako my, protože inflace, energetická krize a další problémy způsobí, že si platy nesrovnáme tak, že Češi povyrostou, ale že Němci spadnou na naši úroveň.

Tak co říkáte, věříte? Nebo už hledáte pas, teda vlastně občanský průkaz?

Zdá se, že česká legislativa dostává do vínku další perličku, která zřejmě vznikla během zasedání, kde se debatovalo o tom, jak udělat české zákonodárství ještě zábavnější a méně smysluplné. Nový paragraf v trestním zákoníku má kriminalizovat „shromažďování dat pro cizí mocnost“. Na první pohled ušlechtilý cíl, který by měl chránit naše národní zájmy. Ale jak už to v Česku bývá, otázka, kdo vlastně definuje, co je „cizí mocnost“ a co jsou „citlivá data“, zůstává zahalena neproniknutelným mlžením.Dosavadní jednání a rozhodování Fialovy vlády, bezpečnostních služeb a sousedů však již prozrazuje, co můžeme očekávat.                             

Ale zpět k našemu novému paragrafu, který má dle Fialovy vlády začít platit s úderem půlnoci 1. 1. 2026. Co kdyby například premiér Petr Fiala sbíral informace pro svého největšího spojence, Spojené státy? Podle tohoto nového zákona by se mohl ocitnout na lavici obžalovaných. Ale to by nejspíš nevadilo, protože by sám sobě udělil milost za zásluhy o posílení transatlantických vztahů.  Není sběr dat jako sběr dat. Ostatně už dnes o nás nejen nadnárodní korporace sbírají mnoho dat v rámci kapitalismu dohledu.

Zákon údajně vznikl i pod taktovkou dnes již bývalého ministra pro legislativu Michala Šalomouna, známého svými pirátskými kořeny a zálibou v transparentnosti. Ano, právě tohle je ta pověstná „otevřenost“, kterou Piráti slibovali. Otevřenost vůči Spojeným státům, Evropské unii, nebo jiným „spojencům“, kteří mají zájem o data z malé středoevropské země. Vždyť kdo jiný než Česká republika může světu ukázat, jak z vlastního zákona udělat grotesku?

Šalomoun, pravděpodobně inspirován svým jmenovcem z biblických časů, se rozhodl rozseknout problém špionáže jedním paragrafem. „Ať se to netýká nás a našich spojenců, ale všechny ostatní státy klidně kriminalizujeme!“ mohl si říct při schvalování. Jenže, kdo je dnes spojencem, může být za několik let nepřítelem. Nebo snad nikoliv? A co když budou spolu válčit dvě země NATO? Pro koho bude sběr dat trestný a pro koho už ne? Kdo vlastně bude v tomto konfliktu spojencem?

Zákon samozřejmě nebude platit pro kohokoliv, kdo se prohlásí za „dobrého spojence“. Takže zatímco za shromažďování informací pro Čínu nebo Rusko hrozí dlouhé roky vězení, pokud data náhodou omylem skončí v USA, půjde o „přátelskou výměnu“. To zní jako férový způsob, jak definovat spravedlnost, nemyslíte? Navíc špionážní agentura NSA s tím má již mnoho zkušeností, když shromažďuje osobní a citlivá data nejen Američanů.

Nabízí se tedy zásadní otázka: Měla by Česká republika přidat další paragrafy do trestního zákoníku? Třeba: „Podpora cizí mocnosti pouze na základě sympatií vlády“? Nebo „Podmíněný trest za špionáž, pokud to USA schválí“?  Inu absurdistán po česku.

Zatím můžeme jen hádat, jak se situace vyvine. Jedno je však jisté – česká politická scéna opět předvedla, že smysl pro absurditu má pevně zakořeněný. A Fialova demoliční vláda je toho jasným důkazem.