Mgr. Jan Klán

Veřejnoprávní média si zaslouží zvláštní důvěru. Jsou placena z kapes občanů a mají proto fungovat jinak než komerční tisk – mají být přesná, vyvážená, opřená o fakta a především nezávislá na tlaku reklamy a tzv. „klikací“ ekonomiky. Jenže když člověk čte nebo poslouchá zprávy Českého rozhlasu nebo České televize, často se nestačí divit. Příkladem budiž poslední analýza Radiožurnálu k výpadku české elektrické sítě z minulého týdne. Nejde přitom o to, co všechno v textu zazní, ale co v něm chybí – a jak lehce se manipuluje důvěra veřejnosti spekulací maskovanou za odborný komentář.

Článek na iRozhlas.cz s názvem: Havárie byla hlavně souhra okolností…odráží standardní novinářskou snahu nabídnout odpovědi rychle. Jenže v honbě za tím „co nejdřív“ se vytrácí to podstatné – hloubka, ověřená fakta a novinářská poctivost. Ve chvíli, kdy vyšetřování výpadku stále probíhá, a kdy experti sami přiznávají, že přesné příčiny zatím nejsou známy, vystupují „odborní komentátoři“, kteří neváhají naznačovat příčiny nebo zpochybňovat odpovědnost zahraničních sítí. To není žurnalistika – to je dohadování.

Jak může právě „odborník“ kterého oslovil právě Český rozhlas, přesně vědět, co způsobilo blackout ve Španělsku, když i technici z evropské přenosové soustavy hovoří o týdnech a měsících analýz? Kdy se spekulace stala měřítkem veřejnoprávnosti?

Stejný problém se týká například i Otázek Václava Moravce. Sledovat tuto diskusi je čím dál víc jako dívat se na šachovou partii, kde se hosté předhánějí v tom, kdo elegantněji zamaskuje, že vlastně nic neví – ale mají na všechno názor. A my za to platíme. Každý měsíc.

Zarážející je především to, že obsahově se veřejnoprávní rozhlas i televize začíná přibližovat komerčním médiím typu Novinky.cz. Lukačovičův Seznam se netají tím, že jeho cílem je maximalizace čtenosti – a tedy i reklamy. Proto sází na senzaci, rychlost a jednoduchost. Je to jeho role na mediálním trhu. Ale proč má stejný přístup veřejnoprávní médium, které má mít jiný smysl existence?

Otázka je jednoduchá: jaký je dnes vlastně rozdíl mezi Novinkami a kupříkladu Českým rozhlasem, pokud jde o kvalitu informací? Jeden je zdarma, druhý je placený z povinných koncesionářských poplatků, které jsou ještě nehorázně navýšeny – ale informačně i jazykově to začíná splývat. Když veřejnoprávní médium nedokáže nabídnout kvalitnější, ověřenější a hlubší informace než portál závislý na reklamě, pak něco selhává. A ne jen jednou.

Z těchto důvodů je třeba vážně diskutovat o změně modelu financování veřejnoprávních médií. Povinné poplatky nemají opodstatnění, pokud instituce, které z nich žijí, nedokážou svou roli plnit lépe než jejich komerční protějšky. Místo toho by mělo být zváženo jejich zestátnění a přímé financování ze státního rozpočtu. Tím by odpadla iluze nezávislosti na politice i trhu – a zároveň by bylo možné nastavit přísnější kritéria kvality a odpovědnosti.

Veřejnoprávní médium má být jiný druh novinařiny – pomalejší, ale přesnější. Ne první, ale nejlepší. Pokud si tento rozdíl přestaneme hlídat, stanou se z veřejnoprávních institucí jen drahé napodobeniny bulvárních médií. A pak přichází na řadu zásadní otázka: proč bychom je vlastně měli platit?