Mgr. Jan Klán

Prezident republiky, ústavní agent, Petr Pavel Pávek zvaný Srdcehlav, symbol státnosti, suverenity, řádu a klidu opět dokazuje, že pojem „domácí politika“ je v českém prostředí už jen folklórní přežitek. Nejprve velkoryse pozval do České republiky papeže — hlavu cizího státu a zároveň nejvyšší autoritu instituce, která si s oddělením světské a duchovní moci historicky moc hlavu nelámala. A sotva inkoust na pozvánce zaschl, vyráží pan prezident do Bavorska, aby tamnímu premiérovi osobně vysvětlil, že by si také mohl udělat výlet do Česka. Konkrétně na květnový sjezd sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně.  

Je to vlastně smutně dojemné. Český prezident už ani nepředstírá, že zve zahraniční státníky jménem občanů. Zve je tak nějak… jménem dobrých mravů, evropských hodnot, slušnosti a kavárenského konsenzu. Stát se pomalu mění v nicotný prostor, kam má vstup povolen jen ten, kdo splní hodnotový dress code.

Srdcehlav tím znovu potvrzuje starou pravdu: tahle země není naše. Není lidová, není republikánská, není ani neutrálně státní. Je to výstavní exponát, spravovaný osvícenými kurátory, kteří dobře vědí, koho pozvat na vernisáž — a koho nechat venku ve frontě s kelímkem svařáku.

A kdyby náhodou někdo zapochyboval, že to celé probíhá bez demokratického mandátu? Nevadí. Občanský sektor to jistí. Určitě se najde iniciativa, která spustí internetovou petici vysvětlující, že Česko je přece jen pro slušné lidi. Kdo nesouhlasí, ten buď nerozumí světu, nebo je podezřelý z nedostatku správných emocí. Miliónové košile to na náměstích zcela jistě vysvětlí.

Prezident tedy jezdí, zve, reprezentuje — a my se můžeme jen ptát, kdy se z republiky definitivně stane pozvánková společnost. Taková, kde se o hostech rozhoduje v saloncích, o hodnotách na konferencích a o občanech… vlastně vůbec.

Ale buďme klidní. Jsme přece na správné straně dějin. A když ne, tak nám to někdo určitě přijede vysvětlit. Stačí poslat pozvánku. Nebo je Srdcehlav sám osobně pozve z pozice největšího českého cestovatele.