Mgr. Jan Klán

Prezident republiky Petr Pavel – pro přátele z jeho branže Pávek, pro ústavu „neutrální arbitr“ – se vydal do Milána, aby tam s náležitou vážností a ještě náležitějším úsměvem dohlédl na začátek olympijských her. Sport je přece apolitický. Zvlášť když na tribuně sedí hlava státu, kamery běží a PR oddělení jede na plné obrátky.

Je to vlastně dojemné. Člověk by skoro uronil slzu. Prezident, který měl být tichým garantem ústavnosti v podání hesla řád a klid, se mění v globálního influencera, mává z lóže a nechává se unášet davovým nadšením. „Mně se chce až brečet,“ hlásí bulvár – a tentokrát má pravdu. Jen možná z jiných důvodů.

Když se neutralita mění v show

Nabízí se otázka: od kdy jezdí slušný, uměřený prezident na velké sportovní akce tak, aby byl vidět víc než sportovci sami? Kdy se z role reprezentanta státu stal tak trochu tribunový showman?

Trochu to připomíná politický styl, který známe odjinud. Donald Trump miloval balkony, potlesk a velká gesta. Vladimir Putin si zase potrpí na obrazy síly, symboly a okázalou přítomnost. Ne, Petr Pavel „samozřejmě nestaví“ kult osobnosti – ale ta estetika a symbolika? Ten pocit, že „prezident musí být všude a všichni ho musí vidět“? To už jsme přece někde viděli.

A ano, historie je v tomhle nevděčná učitelka. Olympijské hry v Berlíně 1936 také začínaly slavnostně, s úsměvy a velkolepými gesty. Nikdo netvrdí, že se dějiny opakují doslova – ale symbolika veřejných rituálů moci má paměť delší než jeden prezidentský mandát. Dějiny se prostě opakují. Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. V našem případě se očividně jedná o frašku.

Eva na Hrad? A proč ne rovnou dynastie

Zvláštní kapitolou je nadšení části fanoušků, kteří už teď spekulují, zda by se paní Eva Pavlová nemohla stát „příští prezidentkou“. Politika jako rodinný podnik? To zní skoro monarchisticky, ale budiž – když může mít Amerika Clintonovy a Bushovy, proč bychom nemohli mít Pavlovy. Ehm, nebo tedy Pávkovy.

Jenže tady už nejde o sympatie. Jde o to, kam až se rozšiřuje představa, že stát je jeviště a Hrad značka. A značka se přece musí budovat v zahraničí, na tribunách, pod reflektory.

Kolářové, symboly a staré stíny

A pak tu máme tu neodbytnou otázku zákulisí. Kdo to celé diriguje a režíruje? Kdo určuje, kde prezident bude, co bude symbolizovat a komu tím pošle signál? Kritici mluví o „Kolářově světě“ – světě gest, zahraničních kulis a pečlivě dávkovaných obrazů. Firma Colt zjevně ví, co je pro ni a její loutku nejdůležitější.

Zní to přehnaně? Možná. Ale politika je dnes hlavně o obrazech. A obrazy se čtou. Včetně těch, které si třeba nepřejeme vidět: historické asociace, staré křivdy, Landsmannschaft, symbolické Brno jako místo srazu minulosti a přítomnosti. Kam až chce Kolář zajít? Ten mladší nechal v Praze odstranit sochu maršála Koněva. Ten starší zřejmě se svoji loutkou chystají v Brně usmíření. Tohle už je zase tragédie.

Slušnost bez potlesku

Nikdo prezidentovi neupírá právo jet na olympiádu. Ale slušnost v politice se nepozná podle toho, kolik lidí vám mává, nýbrž podle toho, kdy se dokážete stáhnout do pozadí. Řešit aktuální problémy i nastalé politické krize. Ani jedno z toho Pávek nezvládá a všechno je jeden velký bizár.

Možná by někdy stačilo nemávat.
Nemluvit.
Nebýt vidět.

Protože prezident, který příliš rád stojí na tribuně, může snadno zapomenout, že ústava není hlediště a republika není show.

A to by už k breku opravdu bylo.