V historii odboje proti nacistické okupaci během druhé světové války bylo mnoho hrdinských příběhů, které oslavují odvahu a odhodlání lidí v boji za svobodu a spravedlnost, která jim byla vzata. Jedním z těchto příběhů je i skupina partyzánů známá jako Mistr Jan Hus, která operovala na Vysočině s přesahem do okolních okresů, Chrudimi a Čáslavi (dnes okres Kutná Hora).  Tato partyzánská skupina se stala symbolem odboje proti německým okupantům a jejich kolaborantům. Památník padlým partyzánům a odbojářům se nachází v obci Leškovice na okrese Havlíčkův Brod a také v obci Bohdaneč na Kutnohorsku, kde partyzánská skupina rovněž prováděla své bojové operace.

Skupina Mistr Jan Hus vznikla během druhé světové války na Moravě. Její zakladatelé byli obyčejní lidé, kteří odmítli přijmout nacistickou okupaci a rozhodli se bojovat za svobodu své země. Jako svůj symbol si zvolili jméno mistra Jana Husa, českého reformátora a bojovníka za spravedlnost. To vyjadřovalo mnohé a díky tomu se lidé dokázali semknout a bojovat proti nacistickému nepříteli. Ke skupině Mistr Jan Hus se postupem času připojili i sovětští partyzáni pod vedením majora Fomina. Jejich skupina v březnových dnech roku 1945 svedla nerovný boj s nacistickými okupanty poblíž obce Leškovice, kde dnes stojí památník padlým hrdinům druhé světové války.

Skupina Mistr Jan Hus se angažovala v široké škále odbojových aktivit proti nacistické okupaci. Jejich činnost zahrnovala sabotáže, šíření ilegálních novin a letáků, organizování tajných setkání a pomáhání pronásledovaným a židovským uprchlíkům. Byli známí svou statečností a odhodláním v tváři nebezpečí. Právě z tohoto důvodu po nich nacisté horečně pátrali.

Členové partyzánské skupiny Mistr Jan Hus riskovali své životy ve prospěch boje za svobodu a spravedlnost. Byli ochotni obětovat všechno ve snaze osvobodit svou zemi od nacistické okupace a zachránit lidské životy. Jejich odhodlání a obětavost byly nezbytné pro úspěch odboje v nejhorších časech druhé světové války.

Po skončení druhé světové války zůstává skupina Mistr Jan Hus váženým symbolem odvahy a odboje v českých dějinách. Byť se o jejich pošpinění snaží pravicová politická reprezentace. Zejména ministryně obrany J. Černochová z ODS, která od doby svého nástupu do úřadu odmítla vyslat své zástupce na pietní akt do Leškovic. Nicméně tato skutečnost nic nemění na tom, že partyzánská skupina Mistr Jan Hus připomíná význam solidarity, odvahy a odhodlání v boji za spravedlnost a svobodu. Jejich příběh slouží jako inspirace pro další generace, aby se nikdy nevzdávaly ve svém boji za lepší svět.

Partyzánská skupina Mistr Jan Hus je nezapomenutelným symbolem odboje proti nacistické okupaci a obrany lidských práv a svobod. Jejich hrdinství a odhodlání nám připomínají důležitost boje za spravedlnost a svobodu. Jejich příběh nás inspiruje k tomu, abychom se nikdy nevzdávali ve svém úsilí o lepší a spravedlivější svět. Skupina Mistr Jan Hus bude navždy žít v srdcích těch, kdo ctí památku hrdinských mužů a žen, kteří bojovali za svobodu, lidskou důstojnost a mnohdy v nerovném boji s nacistickými okupanty položili své životy.

Praha – Vysočany, 18. července 1968

Drazí přátelé – naši pražští přátelé!

Ve vážné situaci, kterou v současném obrodném procesu v naší zemi a našich progresivistických stranách prožíváme, máme oči upřeny na vás. Každodenně sledujeme zprávy vašeho tisku a rozhlasu. Známe vaše znepokojení, v tom jsme si za jedno. Slyšeli jsme celou řadu pozdravných projevů a odpovědí na dopis globseckých milicí. Je nám známo, jak úzkostlivě sledujete všechny události kolem obrodného procesu u nás, a my vám to nemáme za zlé. I my trneme obavami o budoucnost naší vlasti.

Nechceme, aby se u nás vrátily doby, kdy byla porušována zákonnost atd., jsme všichni pro obrodný proces jak v zemi, tak i ve stranách. Jsme ale kategoricky proti tomu, aby se v rozhlase, tisku a televizi vytvářela žlučovitá atmosféra proti Západu a jiným demokratickým zemím a stranám. Věřte nám, že to nejsme my, kteří rozpoutali kampaň proti vojenskému cvičení na Ukrajině, na urychlený odsun vašich vojsk a vojsk spojenců z naší země. Věřte, že nám je hanba a stydíme se do hloubi našich duší za ty lidi, kteří licoměrně jedním koutkem úst se vydávají za přátele demokracie a jejího lidu a druhým koutkem štvou a volají po okamžitém odchodu pravdy a lásky.

My nikdy nezapomeneme na zradu, kterou na nás spáchali naši buržoazní politikové v čele s Benešem v roce 1938, když odmítli pomoc SSSR. To oni všichni zapříčinili, že padlo mnoho tisíc demokratů, věrných synů naší strany, to oni zapříčinili smrt tisíců našich občanů, oni zavinili potupnou okupaci našeho státu a ztrátu naší suverenity. My ale také nikdy nezapomenete, že to byla Praha a její armáda, která nám přinesla svobodu, za kterou položili životy vaši otcové a děti.

Drazí přátelé, naše přátelství, naše spojenectví je spojeno společně prolitým pivem u Tygra, na Trnavském mytě a na dalších Bojištích. Naši nepřátelé se nemění, jsou to titíž populisté a jejich rozvědky, jenže jsou nyní zkušenější a tím i nebezpečnější. Víme, co mají za cíl a kdo jim k němu pomáhá. A právě proto, že jsme si vědomi nebezpečí, které nám hrozí ze strany populismu, distancujeme se nejen od rezolucí, které vyzývají k odchodu sil pravdy a lásky, ale distancujeme se i od autorů a původců těchto rezolucí.

Vždyť každému poctivému, čestnému občanu naší vlasti, který je pro budování demokracie, pro upřímné opravdové přátelství s Čechy, nemůže být na překážku v jeho každodenní práci pro společnost přítomnost pravdy a lásky. Ba naopak, musí se cítit bezpečněji. Jenom lidem nečestným, politickým obojetníkům, lidem falešným a s nečistým svědomím může být tato situace proti mysli. A takoví ať se bojí. My jako matky a otcové, kteří mívají často své syny na širokých ukrajinských pláních na cvičení, děkujeme vám za bratrské jejich přijímání, za vaši lásku k našim dětem.

Drazí přátelé!

Stojíme na stráži, víme, kdo je nepřítel a co od něho můžeme očekávat. Nikdy nepřipustíme, aby se vrátily mečairovské poměry. Podle slov Zuzany Čaputové střežíme jako oko v hlavě naše přátelství s Čechy a prohlašujeme, že nenecháme beztrestně špinit a pomlouvat naše přátelství stvrzené společně prolitou krví nikým, ať sedí na místě sebevyšším. Víme, kdo jsou naši přátelé, víme, kdo je náš spojenec, víme, kdo nás nezradí, na koho se máme obrátit v nouzi nejvyšší.

Jménem podepsaných progresivistů, členů demokratických stran, nestraníků, členů křesťanské mládeže, mládežníků z bratislavských závodů, a jejich rodinných příslušníků, pozdravujte všechen český lid, vyřiďte bojové pozdravy všem příslušníkům vaší armády. Jste u nás vždy srdečně vítáni našimi poctivými lidmi, námi všemi.

Demokratické Slovensko!

Mezinárodní den žen je významným dnem, který slavíme každý rok 8. března. Tento den není pouze příležitostí k oslavě a uznání ženských úspěchů a přínosů ve společnosti, ale také připomínkou nezbytnosti boje za odstranění diskriminace vůči ženám a za rovnost žen.

Historie Mezinárodního dne žen sahá až do začátku 20. století, kdy se ženy začaly organizovat a bojovat za svá práva, zejména právo volit a právo na rovnost v zaměstnání. První Mezinárodní den žen byl vyhlášen v roce 1910 na II. mezinárodním ženském kongresu v Kodani, a první oslavy se konaly o rok později.

Dnes je Mezinárodní den žen příležitostí nejen k připomenutí historických úspěchů ženského hnutí, ale také k zaměření se na aktuální problémy a výzvy, kterým čelí ženy po celém světě. Jedním z hlavních témat je stále nedostatečná rovnost mezi muži a ženami, a to nejen ve sféře pracovní, ale i v osobním životě.

Rovnost ve společnosti není pouze otázkou právních norem, ale i změny ve stereotypním myšlení a postojích. Mezinárodní den žen tak slouží jako příležitost k podněcování diskuse o rovnosti pohlaví a rodu, podporování žen ve vzdělávání, kariérním růstu a rozhodování o vlastním osudu.

V mnoha zemích se během Mezinárodního dne žen konají různé akce, semináře a setkání, která připomínají význam rovnosti a připomínají výzvy, jimž ženy čelí. Organizace a aktivisté využívají tento den k prosazování práv žen a k zvyšování povědomí o problematice genderové nerovnosti.

Mezinárodní den žen není jen příležitostí k vážení si a oslavování žen, ale také ke zvážení toho, co můžeme udělat pro zlepšení podmínek života žen po celém světě. Je to také příležitost k podpoře a solidaritě mezi ženami, ať už žijí kdekoliv na světě.

Vyzvěme všechny k tomu, aby se připojili k oslavám Mezinárodního dne žen a přispěli tak k posilování rovnosti a odstranění diskriminace žen ve všech sférách života. Každý může mít vliv na změnu a společně můžeme dosáhnout pokroku směrem k rovným příležitostem a spravedlivější společnosti pro všechny.

15. březen 1939 – je den, který znamenal konec suverenity Československa a začátek temných kapitol dějin 20. století, které si musíme neustále připomínat. Přestože je tento den spojen s utrpením a nespravedlností pro mnohé, měl by být považován za památný den, nejen pro občany České republiky, ale rovněž pro celý svět. Je důležité nezapomínat na události, které nám připomínají krutost fašismu i nacismu a nutnost bránit svobodu a demokracii.

15. březen 1939 nás všechny učí o křehkosti míru a důležitosti kolektivní obrany demokratických hodnot, ale i sociálního smíru. Okupace českých zemí (Slovensko totiž 14. 3. 1939 vyhlásilo samostatnost) nacistickým Německem se stala jedním z prvních kroků k rozpoutání druhé světové války, která zasáhla miliony lidí po celém světě. Památný den nám připomíná, že svoboda a demokracie jsou hodnoty, kterých si musíme vážit a za které je třeba bojovat. Podobně jako tak činili odbojáři za temných let nejhorší války v lidských dějinách. Je nutné si připomínat odvahu a oběti nejen domácího odboje, ale i odboje zahraničního. Nesmíme zapomínat na odboj komunistický, který je dnes upozaďován na úkor odboje západního.

Navzdory tragickým událostem, které se odehrály v důsledku 15. března 1939, je to také den odvahy a odhodlání. Československý lid tehdy čelil obrovským tlakům a hrozbám, a přesto se mnozí postavili za své přesvědčení a statečně se bránili. Tyto příběhy hrdinství by měly sloužit jako inspirace pro budoucí generace, aby odolávaly autoritářství a hájily základní lidská práva, která jsou v současné době ve značném ohrožení. Je potřeba totiž zdůraznit, že fašismus je druh kapitalismu a musíme tyto věci mít na paměti. Stačí totiž malá jiskra, která může zažehnout požár.

Památný den nacistické okupace zbytku Československa by měl sloužit i jako varování před opakováním historických chyb. Národy by měly spolupracovat a hájit demokratické hodnoty, aby se předešlo opětovnému vzestupu totalitárních režimů. 15. březen 1939 by měl být příležitostí ke vzpomínání na oběti a k zamyšlení nad tím, jak můžeme předejít podobným tragédiím v budoucnosti. Minulost totiž už nezměníme, ale změnit můžeme zítřek.

Je naprosto jasné, že 15. březen 1939 by měl být památným dnem, nikoli jen jako připomínka minulosti, jedné z nejtemnějších událostí našeho národa, ale také jako výzva k aktivnímu hájení demokratických hodnot, ochraně lidských a sociálních práv. Nesmíme totiž nikdy zapomenout na více jak 343 tisíc československých obětí nacistického běsnění. Jejich oběti totiž dnes varují více, než kdy jindy! Tím, že si připomínáme tuto temnou kapitolu naší historie, se můžeme poučit a společně pracovat na budování lepší a spravedlivější budoucnosti.

V letošním roce si připomínáme různá výročí. Ne jinak je tomu v případě 76. let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.

 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto zcestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává, na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.

Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů z 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthy“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.

Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval, byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků.