Mgr. Jan Klán

Český parlament opět potvrdil, že světová politika se dělá v Praze. Na východě sice duní dělostřelectvo, ale skutečné dějiny se píší na Sněmovní ulici, kde nový předseda Sněmovny Tomio Okamura hrdinně sundal ukrajinskou vlajku. Jedním tahem ruky tak symbolicky osvobodil český balkon od cizí vlajky - a geopolitika se otřásla v základech.

Opoziční kluby samozřejmě nezůstaly pozadu. V návalu vlastního hrdinství se chopily vlajek a vyvěsily je z oken, stolů, tašek i příspěvků na sociálních sítích. Konečně se ukázalo, že opravdová odvaha se nepozná podle činů, ale podle toho, kolik polyesteru dokážeš zavěsit na veřejnou budovu. Konflikt na Ukrajině sice pokračuje, ale morální vítězství bylo dobyto – tiskovou konferencí a několika selfie na Facebooku a síti X.

A aby to mělo řád, přidal se i první místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček. Ten se nechal slyšet, že ukrajinské vlajky by měly být sundány ze všech veřejných budov. Zřejmě proto, že přílišná solidarita ruší estetický dojem fasád. Válku to sice neukončí, ale české úřední zdi konečně znovu získají svou čistou, neutrální identitu.

Kdyby se svět zachraňoval tiskovými prohlášeními, Česko by už mělo Nobelovu cenu míru. U nás se totiž o každou válku bojuje zásadně v rovině symbolů: jeden vlajku sundá, druhý ji vyvěsí, třetí založí petici, čtvrtý napíše status o demokracii. Na frontě zatím dál prší střepiny, ale tady v Praze se to řeší textilní cestou.

Možná je to vlastně geniální. Proč posílat zbraně, když můžeme vysílat signály? Místo těžké techniky máme těžká slova, místo munice tiskové zprávy, mír se také nedojednává. Nikdo z hrdinných bojovníků za Ukrajinu tam nechce zajet pomoct do první linie. Každý čin má svou performativní hodnotu – a kdo ví, možná se jednou Putin skutečně lekne, až uvidí, kolik vlajek se přes noc objevilo na Malé Straně.