„Rusko se nechce změnit, Rusko neusiluje o mír. Je řízeno vrahy, kteří každý den dokazují, že neusilují o mír. Česko zůstává s Ukrajinou.“
Tolik úsečné fráze Jana Lipavského, který usiluje o to, aby byl považován za ministra zahraničí nebo možná spíše za ministra války ve slušivé helmě made in NATO.

Člověk si nemůže pomoci a musí se ptát – kdo vlastně řídí Českou republiku? Lipavský, známý svou neutuchající láskou k myšlenkovému minimalismu, opět nezklamal. Patrně si opět řekl, že síla je ve zkratkovitosti. Proč se zdržovat přemýšlením a diplomacií, když lze vykreslit jednu z největších jaderných velmocí zkratkou od výčepu. Skvělé pro prostoduché papoušky, méně vhodné pro jakýkoli reálný dialog. Pak se nelze divit, že někteří nepovažují Lipavského za mini-stra ale za pouhého mikro-stra.

Ironií osudu zůstává, že zatímco Lipavský obviňuje Rusko, že „neusiluje o mír“, sám se tváří, jako by slovo „mír“ bylo hanlivé. Mír je dnes v kruzích Fialova militarismu sprosté slovo. Je to výraz slabosti, appeasementu, nebo – nedejbože – kritického myšlení. A to se do světa, kde se politika dělá zjednodušenými slogany a kde černobílý pohled na svět nahradil diplomatický přístup, zjevně nehodí.

Nabízí se otázka, co vlastně Lipavský zamýšlí, tedy spíše bez myšlení cití. Skutečně věří, že triviální verbální eskalace přinese mír? Jelikož toho nikdy moc nenastudoval, "diplomaticky" umí vyjednávat jen skrz zaměřovací dalekohled. Jeho fráze vypadají jako záminka k bezduchému recitování válečné rétoriky, když se místo diplomatů posílají do světa mediální kati. Když se zahraniční politika mění v marketingovou kampaň Lockheed Martin.

Lipavský, donedávna velký přítel USA, ale konečně přiznal, že USA nemá rád. Trump mu nevoní. Místo podpory západní velmoci je milovníkem Východu, Ukrajiny. Naše země ještě neměla více provýchodního politika. Ovšem soutěží s premiérem a jeho hochy, neboť ukrajinizace Česka Fialovou vládou nemá obdoby.

A zatímco Lipavský boduje v geopolitickém karaoke, občan by se měl ptát: Kdo bude platit účet? Nejen ten finanční, ale i ten politický. Protože až se jednou válka vyčerpá a přijde na řadu mír, bude potřeba někoho, kdo alespoň dokáže diplomaticky promluvit. A možná by to měl být ministr zahraničí. Ne válečný prostoduchý kazatel ve smokingu.

Níže uvedená komunikační karta je ironií, která se zakládá na reálných faktech a není vyloučeno, že se v budoucnu může stát pravdou.

Bezpečnostní analytik Otakar Foltýn
Téma: Alexander Ovečkin jako akutní hrozba bezpečnosti České republiky v kontextu psychologické destabilizace Dominika Haška
Kódové označení: Operace Ledová fronta
Datum vyhotovení: 08/04/2025
Úroveň utajení: Vysoce důvěrné (interní distribuce – pouze pro orgány krizového řízení, BIS, Armádu ČR, a Dominika Haška)

I. Kontext a výchozí situace

Dne 6. 4. 2025 Alexander Ovečkin, občan Ruské federace a dlouhodobě neoficiální sportovní ambasador režimu Vladimira Putina, překonal historický gólový rekord Waynea Gretzkyho. Tato událost byla na první pohled sportovní, avšak s hlubokými implikacemi pro českou národní bezpečnost.

Dominik Hašek, bývalý reprezentant ČR, olympijský vítěz a ztělesnění morální integrity v českém hokeji, reagoval sérií impulsivních veřejných výstupů, v nichž nejen zpochybnil legitimitu Ovečkinova výkonu, ale opakovaně označil jeho existenci za „hrozbu západní civilizaci“.

II. Analýza hrozby

A. Psychologicko-bezpečnostní destabilizace:
Haškova ztráta emoční rovnováhy je natolik výrazná, že začíná ovlivňovat veřejný diskurs, především v oblasti obrany a bezpečnosti. Jeho autorita je mezi běžnou populací nadále vysoká, což z něj činí snadno manipulovatelný narativní bod v hybridním konfliktu.

B. Symbolický útok na českou státní identitu:
Ovečkinův gólový triumf není pouze sportovní rekord – jedná se o cílený, pečlivě načasovaný krok hybridní války vedené Kremlem. Překonání „nedotknutelného“ kanadsko-českého odkazu v NHL lze chápat jako akt dehonestace západních hodnot včetně integrity brankářské čestnosti.

C. Možnost eskalace:
V případě, že Hašek překročí určitý práh psychického zatížení, hrozí vznik informačně-emočního výbuchu s přesahem do mezinárodního prostoru. Dále nelze vyloučit vznik spontánních „anti-Ovečkinovských buněk“ mezi bývalými hokejisty, což by vedlo k narušení veřejného pořádku, zejména v okolí zimních stadionů a sportbarů.

III. Doporučení

Zřídit pracovní skupinu pro monitoring Haškovy mentální zátěže.
(Kódově: Projekt Lapač puků. Vedení: Ústav soudobých dějin + Vojenské zpravodajství.)

Zablokovat termín “Ovečkin” ve veřejnoprávním vysílání a na sociálních sítích prostřednictvím vládního firewallu.
(Záminka: ochrana duševního vlastnictví NHL.)

Vyslat Haška na odpočinkovou misi pod záštitou NATO.
(Cíl: Odklonění jeho pozornosti na méně výbušné téma – např. bruslení dětí v Lotyšsku.)

Zahájit diplomatická jednání s Kanadou a USA o předefinování Gretzkyho rekordu jako „nezpochybnitelné pravdy Západu“ ve smyslu „historická pravda se nezpochybňuje“.
(Cílem je ukotvení “Gretzkyho axiomu” v Chartě OSN.)

IV. Závěr

Překonání rekordu Wayne Gretzkyho Alexandrem Ovečkinem nelze chápat jako sportovní událost v klasickém slova smyslu. Jde o hybridní útok zaměřený na morální stabilitu jednoho z pilířů české národní identity – Dominika Haška. Selhání včasné reakce může vést ke krizi důvěry občanů v systém, sportovní hodnoty i brankářské schopnosti jako takové.

Navrhuji okamžité svolání krizového štábu při Úřadu vlády.
V této chvíli totiž nejde o to, kdo dá další gól.
Jde o to, kdo udrží puk v hlavě.

Její jména budiž vytesána do kamene dějin (a do účtenek z obchodního domu)

Dámy a pánové, občané této zbídačené kotliny, jestli vám poslední roky připadaly jako jízda na rozvrzaném kolotoči uprostřed požáru, není to náhoda. Vláda České republiky se totiž proměnila v živoucí zosobnění Apokalypsy. Čtyři jezdci zkázy již nesviští krajinou na koních, nýbrž na služebních oktávkách s majáky a tiskovými mluvčími. Seznamte se s nimi:

1. Smrt: Vít Rakušan

Muž, jehož jméno je synonymem pro „transparentnost“, ovšem jen tehdy, když si přes něj natáhnete pytel na hlavu nebo nějaký ten pytel na mrtvoly nepověsí na budovu ministerstva Pravdy a Lásky. Rakušan se tváří, že chrání bezpečnost státu, zatímco ho pod rukama rozkládá jak prošlou roušku. Sběr dat, sledování, rozvědka, přísně tajné nápady na cenzuru -všechno pro naše dobro, tak jako v dystopickém románu 1984. Smrt totiž nechodí s kosou, ale se skenerem občanky.

2. Válka: Petr Fiala

Profesor, premiér, stratég. Válku s realitou vede statečně a neústupně, dokonce i s vlastními občany. Zatímco běžný občan vede válku s účty za energie, Fiala vede válku s rozpočtem, logikou a vlastním PR. Šermuje frázemi o hodnotách a svobodě, zatímco vojáci (pokud nějací jsou) nemají boty a nejen učitelé mají hlad. Každé jeho vystoupení je menší bitevní pole, kde fakta padají první.

3. Mor: Ministerstvo práce a asociálních věcí

Znáte to - když přijde mor, něco vám uhnije. Třeba důchodová reforma. Tým, který by měl pečovat o nejzranitelnější, se stará spíš o to, aby nikdo neměl jistotu vůbec v ničem. Chcete důchod? Počkejte. Chcete dávky? Zkuste to jinde. Chcete práci? Zkuste Ukrajinu. Ministerstvo šíří zmar podobně jako mor kdysi po Florencii.

4. Hladomor: Marian Výborný (nebo vlastně Výborný Hlad)

Ministr zemědělství, který umí vysvětlit, že vajíčka za 9,90 jsou vlastně důkazem skvělé práce vlády, je unikátní. Jídla ubývá, ceny rostou, ale on klidně přeleští traktor a vyhlásí vítězství. Pšenice není, mléko je drahé, ale hlavně že máme nový agroturistický portál a můžeme si v klidu hladovět ekologicky.

STAČILO!

Není to parodie. Není to dystopie. Je to realita made in Prague. Až příště budete stát frontu na máslo nebo na ORL, vzpomeňte si, že tohle všechno jsme si demokraticky vybrali. Apokalypsa má jména, má tiskové konference a hlavně: má mandát.

Zatím.

Chcete přidat ještě pátého jezdce? Možná by to byl „Chaos: Jurečka“, nebo „Zoufalství: Langšádlová“. Ale to už by bylo moc, že?
Nebo…?

Dlouhá cesta české demokracie za svobodou a civilizovaností dospěla ke svému triumfálnímu vyvrcholení. Zatímco kdysi se na Pražském hradě třepotaly rudé trenýrky jako symbol revolty proti hrubiánství a politickému nevkusu v podání Miloše Zemana, dnes tam sedí důstojná rudá guma, která s obdivuhodným klidem a bez jediného zbytečného myšlenkového záchvěvu podepisuje, co se jí předloží. Pokrok nelze zastavit! Prostě všichni SPOLU.

Když v roce 2015 parta trapných odvážných umělců (iniciativa se jmenovala Ztohoven, známá možná spíše jako 100hoven) vyvěsila na Hrad rudé trenky, byl to jasný vzkaz: „S komunismem a nevkusnými výroky tehdejšího prezidenta M. Zemana už nechceme mít nic společného!“ Jak se ale ukázalo, revoluce si žádala více než jen symbolická gesta. Po letech přemýšlení přišla Pravda a Láska s ještě lepším řešením: proč se spokojit jen s trenýrkami, když můžeme rovnou posadit na Hrad celého představitele starých pořádků? Ale tentokrát přijatého s náležitým vděkem a potleskem médií! Prostě politický marketing v praxi.

Ano, drazí spoluobčané, příchod Petra Pavla Pávka na Hrad znamenal definitivní vítězství hodnot, které jsme si v roce 1989 tak vroucně přáli – jen trochu jinak, než jsme si možná tehdy představovali. Konečně máme prezidenta, který nedělá ostudu v zahraničí, protože raději mlčí, než by řekl něco nepatřičného. Konečně máme prezidenta, který si plní své povinnosti bez zbytečné originality, jezdí si po výletech a pro svoji manželku „vyžebral“ 95 tisíc na reprezentaci. To v minulosti nebývalo!  A hlavně – konečně máme prezidenta, který chápe, že nejlepší cestou k jednotě společnosti je bezvýhradná loajalita vůči těm správným SPOLUmyšlenkám. Korupce nevadí, Stoka je nějaký kanál a Dozimetr přístroj na měření radiace. Ve skutečnosti je to vše korupční skandál.

Rudé trenýrky byly kdysi považovány za projev odvahy a vzdoru. Ale proč se spokojit s kusem látky, když můžeme mít na Hradě celého člověka, který je jejich živoucím ztělesněním? Takže zatímco dříve se Pravda a Láska musela spokojit s provokací z ochozu Hradu, dnes už může pohodlně sedět přímo v prezidentském křesle. A to je, milí přátelé, skutečný důkaz, že dějiny směřují tím jediným správným směrem a velkým inovacím – na Hradě totiž sedí typická guma!

Republika se třese v nejistotě. Kdy budou volby do Poslanecké sněmovny 2025? Kdy se rozhodne o dalším osudu tohoto státu? Otázky se množí, ale odpovědi nepřicházejí. Prezident Petr Pavel Pávek, ten strážce pořádku a stability, stále váhá s oznámením termínu voleb do Poslanecké sněmovny. Čeká snad na znamení z nebes od přátel ze souhvězdí Orion? Nebo ještě důkladněji studuje staré vojenské manuály, aby našel ten pravý „Plán obrany“?

Zatímco občané dychtivě sledují kalendář a politici nervózně přešlapují, Hrad mlčí. Klid, pořádek, rozvaha – to jsou přece hodnoty, na kterých prezident Pavel vystavěl svůj obraz. Žádná ukvapená rozhodnutí, žádné chaotické manévry. Kdepak, to by si snad někdo mohl myslet, že jsme v demokracii!

Snad je to inspirace starými časy, snad jen pečlivé plánování. Vždyť dějiny nám již ukázaly, že „Plán obrany“ může mít mnoho podob. Když ho v roce 1973 použil generál Pinochet k sesazení Salvadora Allendeho, byla to otázka vojenské strategie. Ale jaký plán spřádá náš prezident dnes? Čeká, až se jednotliví političtí hráči unaví vlastní nejistotou? Doufá, že se někteří vyřadí sami? Nebo snad vážně přemýšlí o tom, že stabilitu zajistí tím, že volby prostě odloží na neurčito?

Jedno je jisté – pokud měl být prezident Pavel garantem předvídatelnosti, pak se mu to daří až příliš dobře. Předvídatelně otálí. Předvídatelně mlčí. Předvídatelně se řídí zásadou, že když nic neudělá, nic nepokazí. Možná si jen říká, že chaos je přece jen pro jiné. On přeci chrání klid.

Ale jak dlouho ještě?