Není to dlouho, co se veřejností začala šířit zpráva, že manželka prezidenta České republiky, generála ve výslužbě Petra Pavla, bude od roku 2025 pobírat měsíční plat na reprezentaci ve výši 95 tisíc korun. Ano, čtete správně – první dáma Eva Pavlová, která se sice ráda drží v pozadí, se na veřejných událostech přeci jen ukazuje v doprovodu svého chotě. Ale potřebujeme za to opravdu platit, když se za příjemný doprovod dosud nikomu neplatilo? 

95 tisíc korun. Měsíčně. To je suma, kterou si mnozí Češi nevydělají ani za čtvrt roku. S přihlédnutím k současné inflaci, cenám bydlení a životním nákladům, je to suma, která by nejedné rodině slušně pokryla všechny výdaje. Ale v tomto případě půjde o "příspěvek na reprezentaci". O jakou reprezentaci jde? O občasné vystoupení na zahraničních návštěvách, kde první dáma potřese rukou dalším manželkám či manželům světových lídrů? Nebo snad o přítomnost na recepcích a plesech, kde bude neviditelně vedle svého manžela? Nebo snad o účast na charitativních akcích, které dohánějí to, co stát v čele s prezidentem zanedbal a nejslabším občanům nezaplatil? 

Když si představíme, že by tato "kompenzace" za její účast na společenských událostech měla platit po celé volební období prezidenta Pavla, dostáváme se k poměrně absurdním číslům. Za pět let by taková suma mohla snadno dosáhnout více než pěti milionů korun. Dnes zřejmě nevadí, že část našich daní půjde na plat někomu, jehož hlavní kvalifikace na tuto roli je, že je profesionální „manželka prezidenta“. 

Ale abychom nezapomněli, paní Pavlová není žádnou novickou na poli reprezentace. Studovala Vojenskou akademii, jež byla prestižní instituce připravující kádry socialistické armády. V repre by tedy paní Pavlová mohla mít zkušenosti. Pokud bychom chtěli být ironickými, mohli bychom říci, že s ohledem na její vzdělání by si možná zasloužila mít zaplacenou také vojenskou uniformu. A s ní i nějaký oficiální úřad.  

Co přesně vlastně symbolizuje tato role, jaký úřad? V moderní demokracii bychom možná měli přemýšlet o tom, zda potřebujeme instituci první dámy vůbec udržovat – a za takové peníze. To nás vede k otázce, zda nelze tuto roli pochopit ještě jinak, kreativně, na odlehčení, abychom neupadli do deprese. Prezident Petr Pavel, bývalý voják tělem i duší, je zvyklý na disciplínu, přesnost a plnění rozkazů. Celá jeho kariéra se nesla v duchu příkazů shora, které přizpůsobivě plnil s neochvějnou oddaností a zapáleností, ať už pod jakýmkoli systémem, socialistickým nebo kapitalistickým. Také dnes poslouchá zahraniční příkazy, které vznikají oceánem. Ale co doma? A zde je příležitost pro roli jeho profesionální manželky za 95 tisíc měsíčně.  

A ne jen tak ledajaké role, ale role velitelky, která může rozdávat rozkazy. V této nové funkci první vojenské dámy by mohla přejít do aktivní služby – a jak jinak než u svého nejbližšího "vojáka" – prezidenta republiky. Pavlová, se svou vojenskou zkušeností, by se mohla snadno ujmout role domácí velitelky, která svému manželovi prezidentovi diktuje denní režim s vojenskou přesností. „Petře, vstávej, 05:30 budíček! Běh kolem Hradu za trest, když nestihneš snídani do sedmi!“ A když by prezident Pavel neplnil své povinnosti včas? Možná by následoval tvrdý pohled a varování: „Nepřipustím žádnou nedisciplinovanost. A když to jinak nepůjde, možná i nějaký ten bičík přijde na řadu, aby byl včas ve formě!“ Nebyla by jen domácí puťka, neboť její role by byla znát i na veřejných reprezentačních akcích. 

Vojáci jsou zvyklí na jasné rozkazy, a kdo by mohl být lepší v jejich udílení než manželka, která se sama zocelila ve službě? Kdo ví, možná by to byla úleva – alespoň doma by věděl, co ho čeká a nemine. Možná se tak na Hradě rýsuje nový model manželských vztahů, kde prezident poslušně plní rozkazy své první vojenské dámy. Vojenská disciplína v prezidentském manželství – to je ta pravá revoluce, kterou jsme na Hradě ještě nezažili! Ale dost ironie. Když si lidé zvolili Petra Pavla za prezidenta, málokdo si uvědomil, že tím vlastně volí nejen hlavu státu, ale také první dámu, která by měla pobírat 95 tisíc měsíčně. Málokdo také věděl, že Eva Pavlová si za svoji předchozí vojenskou činnost vysloužila výsluhový příspěvek. Zkrátka a dobře – prezidentský pár, který ví, jak to zařídit, aby stát přispíval, kde je třeba.  

A teď ta nejdůležitější otázka, která mnohé zajímá: skládala vůbec paní profesionální manželka, jež vidí do mnohých státních záležitostí, nějaký slib? A komu? Voličům? Armádě? Nebo snad prezidentovi? 

Když Miroslav Kalousek oznámil svůj úmysl založit novou politickou stranu, kterou pravice tak zoufale potřebuje, okamžitě se stal novodobým národním hrdinou. Protože co jiného by česká politická scéna potřebovala víc než další fragment pravice, který zajistí, že nikdo nedostane nic? Kalousek, člověk, který má za sebou dlouhá léta zkušeností s budováním a opouštěním politických stran, se znovu hlásí o slovo. A tentokrát s jasným plánem: rozbít pravici tak dokonale, že se z ní možná už nikdy nevzpamatuje.

„Když něco funguje, je nejlepší to rozbít“

Kalousek, známý svým ostrým jazykem a politickou obratností, se rozhodl, že je čas vnést do pravice svěží vítr. Protože když TOP 09 konečně začala vypadat jako strana, která by mohla držet nějaký vliv, rozhodl se, že tohle je ten správný moment na odchod a zformování dalšího subjektu, který pravici pomůže. A jak? Samozřejmě tak, že ji rozdělením oslabí na tolik, že už nebude nikoho, kdo by vůbec pravici v politice zastupoval.

„Kalousek ví, co pravice potřebuje: Více stran!“

Je to vlastně geniální myšlenka. Vždyť proč by měla pravice zůstat jednotná a silná, když může být rozdrobena na maličké kousky, které si mezi sebou budou přetahovat voliče? Kalousek rozumí tomu, že příliš silná strana je jen zbytečným luxusem. Potřebujeme víc stran! Potřebujeme, aby každá skupina pravicových voličů měla svou vlastní politickou alternativu, která nikdy nebude mít dost síly na to, aby něco skutečně prosadila.

„Nechte pravici růst... horizontálně“

Zatímco ostatní politici sní o růstu svých stran a koalic, Kalousek má jiný cíl: rozšířit pravici horizontálně. Proč by měla pravice růst směrem nahoru, když může prostě vytvářet další a další strany, které budou navzájem bojovat o tytéž voliče? Tohle je pravé politické mistrovství. Jakmile bude na pravici dostatek malých stran, už nikdo nebude vědět, koho volit, což je Kalouskova zlatá cesta k absolutní politické rovnováze.

„Pravici je nutné oslabit, aby mohla vzkvétat“

Kalouskova taktika je jasná – pokud chcete něco budovat, musíte to nejdřív rozbít na kusy. Oslabení pravice je ten nejlepší způsob, jak ji posílit. Když se podaří rozdělit voliče do několika frakcí, bude to konec všem těm otravně silným a stabilním stranám, které se stále snaží o nějakou formu koalice a spolupráce. Kalousek rozumí tomu, že silné strany jsou přežitkem minulosti. Budoucnost patří chaosu a fragmentaci.

„Nová strana, staré dobré metody“

Nadšený vizionář Kalousek tedy znovu vstupuje do politického ringu, aby se pokusil rozdělit pravici natolik, že se možná zvedne až za několik let. A přitom nás všechny přesvědčí, že pravý recept na úspěch je víc stran, víc rozdělených voličů a méně šancí na skutečný politický vliv. Je to dokonalý plán.

Když se řekne „Piráti,“ mnohým se hned vybaví pověstná digitální erudice. To jsou ti borci, kteří vládnou internetu a chápou moderní technologie jako nikdo jiný. Jenže, co kdybychom vám řekli, že Piráti mají ještě tajnější schopnosti? Že jsou to nejen mistři digitálních světů, ale taky kouzelníci, kteří umí z nuly udělat jedničku. A ne, nemyslíme tím jen programování.

Představme si třeba Jana Lipavského. Ano, ten pokus o ministra zahraničních věcí, který opakuje nabiflovaná hesla americké zahraniční politiky. Nejednou ho kritici označují za „nulu“ – a to jak politicky, tak v digitálních dovednostech. Ale co udělali Piráti? Proměnili ho v simulaci vrcholového politika, tedy vlastně v jedničku! Lipavský teď předstírá, že řídí českou zahraniční politiku, a to i přes své občasné lapálie s vysvětlováním mezinárodních krizí pomocí memů. V Pirátech totiž ví, že nuly jsou potenciální jedničky, které ještě nevzaly ten správný směr.

A co Ivan Bartoš, tvář digitalizace a technologických inovací? Někteří voliči si před třemi lety řekli: „Tenhle týpek to určitě musí mít v hlavě srovnané.“ Ale v od té doby zřetelně vidí, že za jeho digitální fasádou je také nemálo nuly? Možná jste si všimli jeho neuvěřitelně pokročilých dovedností v promítání nepoužitelných aplikací na řešení reálných problémů. Možná toto jeho kouzlo fungovalo i při jeho pokusu zjednodušit úřední digitalizaci, což paradoxně způsobilo to, že papírování přibylo. Ale co, nula se v digitálním světě taky počítá.

Piráti tedy zůstávají skutečně digitální stranou – ne jenom proto, že používají cloudové nástroje, věří v otevřená data nebo že tu a tam zvládnou nějaký ten hackathon. Ne, jejich opravdová digitální magie spočívá v tom, že dokážou nulu vydávat za jedničku s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Lipavský a Bartoš jsou toho živoucími důkazy. To je přece pravý digitální zázrak!

Tohle se asi nikdo neodvážil předvídat. Petr Fiala, muž s pověstí jemného profesůrka, který neřekne křivé slovo a při debatách s oponenty stále přemítá nad zásadami slušného chování, se ukázal jako pravý politický dravec. Česká politika sice zažila mnohé zvraty, ale co předvedl Fiala při vyhození ministra Ivana Bartoše, to byl doslova pekelný přemet. 

Ivan Bartoš, ještě donedávna neohrožený herec v roli bojovníka za digitalizaci a transparentnost, se ocitl v pasti, kterou na něj Fiala nenápadně nastražil. Fiala si sice celá léta budoval image slušného pána, který ve volném čase asi nejraději promýšlí biblické citáty, ale teď víme, že jeho zdánlivá slušnost byla jen maska. Jakmile se začalo jednat o moc a vládní posty, ukázal se jako pitbul. Bartoš tak mohl jen zírat, jak se před jeho očima premiér Fiala proměňuje z laskavého kamaráda na zákeřného telefonistu. 

Sázka na slušnost a rozvážnost Fialovi roky vycházela. Média ho chválila za jeho klidné vystupování, až to skoro vypadalo, že by se mohl stát novým vzorem pro všechny děti, co se bojí ostrých slov. „Podívejte se na pantátu Fialu, vždyť ani při nejvypjatějších okamžicích nezvýšil hlas a mluví stále spisovně!“ Zdálo se, že tento distingovaný konzervativec snad jen omylem zabloudil do české politiky ze zádušní mše. Jenže ouha! Fiala nás všechny vodil za nos. 

Ve chvíli, kdy Bartoš přicházel do Strakovy akademie na další schůzi, ještě netušil, že tentokrát si má přinést krabičku kapesníčků. Fiala mu v tichosti naslouchal, poté se s ním s kamennou tváří rozloučil, aby mu o chvíli později udělil telefonistickou lekci a la Pekarová a s jemným úsměvem na rtech mu řekl: „Ivane, tvá mise skončila.“ Bartošovi se podlomila kolena, ale začal pod návalem emocí svolávat své brachy z vlády. Takový byl efekt Fialova chladnokrevného přístupu. 

Fiala možná vždy tajně toužil vypadat jako Bartoš. Cool dredy, vyhulenej pohled, charisma, schopnost mluvit o nových přelomových technologiích - to ho dělalo ve Fialově závistivé hlavě téměř nezničitelným. Ale Fialovi došla trpělivost, prostě si ho naložil na prkénko a rozdrtil jako přezrálé jablíčko. Bez jediného vulgarismu, pouze s přezíravým technokratickým výrazem, který by mu záviděl i Terminátor. 

A tak se Petr Fiala, muž, který si dal za cíl českou politiku kultivovat a proměnit ji ve vzorný příklad slušnosti, ukázal v pravém světle. Ne, není to slušný a laskavý svatoušek, který by vás pozval do zpovědnice a dlouze přemítal nad otázkami dobra a zla. Spíše teď vypadá jako rohatý politik, který se nezdráhá někoho rozdrtit a odhodit z vlády jako jablečnou přesnídávku s prošlou lhůtou. Kdo ví, jestli brzy nebudou nějaké dredy viset na premiérově zdi jako trofej.

Svět ekonomie byl svědkem revolučního objevu. Dva stateční chasníci, Adam Kahánek a Ivan Vilček z Novinky.cz, kteří se ve svém článku pokusili zahrát si na novináře, se rozhodli vykročit z řad nudné odborné debaty o finančních transakcích a přinést nám nový pohled na Tobinovu daň. Své veledílo nazvali „unikátní daň na snadné obírání firem“. Zjevně jim uniklo, že Tobinova daň, místo aby obírala běžné poctivé firmy, spíše míří na nepoctivé jedince a korporace, které se vyhýbají placení daní při finančním spekulování. 

Zaměřili se na návrh na zavedení daně levicovou slovenskou vládou premiéra Roberta Fica. V bizarním příběhu našich novinářů se z firem stávají ubohé oběti krutého státního aparátu, který se rozhodl je nekompromisně „obírat“. Také vyniká názor, že slovenský občan na to doplatí, protože banky přenesou náklady na daň právě na něj. Jak výborný argument pro nespravedlivý status quo, kde velké korporace snadno obchází daňové systémy a hrabou astronomické zisky. Nejsou pánové novináři placeni nějakými spekulanty nebo korporacemi? Kdo vlastně platí jejich noviny?  

Jak autoři článku citují údajné experty, reálně však představitele soukromých firmy zaměřených na finance. Jeden z těchto zástupců korporátu daň označuje za „špatné řešení špatného nápadu“. Člověk by při čtení článku zaměřeného proti většině občanů skoro zapomněl, že Tobinova daň byla původně zavedena na to, aby bránila spekulacím, které destabilizují finanční trhy a umožňují korporacím okrádat státy o daňové příjmy. Jsou to skutečně novináři, nebo spíše prodloužená ruka korporací, kterým se nechce platit daně a tím okrádají stát a občany? 

Celý článek se nese v duchu předstíraných obav o křivdu, která dopadne na běžné Slováky. Mimochodem, napadlo je někdy, že problémy způsobují společnosti, které nedostatečně daní a vyvádějí zisky do daňových rájů? Že právě spekulace a nečestné praktiky velkých finančních institucí přispívají k ekonomickým krizím, zatímco veřejné rozpočty trpí nedostatkem financí na investice do infrastruktury, zdravotnictví nebo školství? 

Možná tito korporátní novináři v příštím článku přijdou s unikátním tvrzením, že jakékoli zdanění je špatné, že stát finance z daní na nic nepotřebuje a že si občané mají vše platit sami. Hlavně že zisky zůstanou spekulantům.