Připomínáme si posledního prezidenta Československé socialistické republiky Václava Havla. Ten byl zvolen na společné schůzi obou komor tehdejšího Federálního shromáždění a to jednomyslně dne 29. 12. 1989.

Marek Benda jej bude řadit mezi antikomunisty. Ano, on by nikdy bustu Lenina do výkladu nedal. Ale Václav Havel je mužem činu. O tom mluví nejlépe jeho prezidentské rozkazy. Nemáme na mysli, že už jako český prezident si za náčelníka Generálního štábu vybral generála Nekvasila absolventa sovětské školy, ale jeho rozhodnutí z 29. 12. 1989. To prezidenta tří různých států, oceněného mnoha americkými doktoráty, přítele Billa Clintona, který je dnes znám z Epsteinovy složky, a příznivce humanitárního bombardování staví do trochu jiného světla, než nabízí M. Žantovský ve svých knihách.

Byl to V. Havel, kdo politickým rozhodnutím z 29. 12. 1989, kdy byl zvolen prezidentem Československé socialistické republiky a přísahal na socialistickou Ústavu, fakticky zachránil ve službě manželku dnešního prezidenta Petra Pavla, paní prezidentovou, soudružku Evu Pavlovou,  bývalého akvizičního náměstka Lubora Koudelku, kamaráda Pavlova velvyslance v Moskvě D. Koštovala, nebo generála Knížka, ředitele Vojenského historického ústavu. Ano, byl to disident Havel, kdo podepsal rozkaz prezidenta Československé socialistické republiky č. AS01/90 ze dne 29. prosince 1989 „Zmeny vo vojenskom školstve“. Tento rozkaz byl vydán krátce po sametové revoluci (a podepsán Václavem Havlem jako prezidentem)., kterým se 2. 1. 1990 změnil název VPA KGB, Vojenské pedagogické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě, na VVPŠ – Vysoká vojenská pedagogická škola. Tato škola nikdy nebyla vyjmenována v lustračním zákoně.   

Na Hradě sedí prezident Petr Pavel, bývalý předseda útvarové organizace KSČ, kterému radí absolventka Vojenské vysoké školy pedagogické. Pavel byl v roce 1989 aktivním členem KSČ. Z tehdejších platných Stanov KSČ se dozvídáme následující: Člen KSČ je povinen aktivně prosazovat politiku strany, hájit její vedoucí úlohu ve společnosti, bojovat proti antisocialistickým silám a nést osobní odpovědnost za plnění stranických úkolů. U předsedy místní organizace KSČ navíc byly následující povinnosti: 1) kádrová odpovědnost, 2) dohled nad loajalitou členů organizace, 3) aktivní účast na „třídním boji“ na místní úrovni. A Pavel tak skutečně jedná. 

Když dnes Petr Pithart chválí Petra Pavla jako „havlovský typ prezidenta“, chválí tím ve skutečnosti stejný model moci: morální rétoriku bez ochoty otevřít otázku osobní odpovědnosti. Lze tvrdit, že Petr Pithart (pozdější předseda vlády) ve své podstatě obhajuje řád a klid, hesla slíbená normalizátorem demokracie Petrem Pavlem. Jak pro Havla, stejně i pro Pavla je stabilita víc, než pravda, a to celé je pečlivě zabaleno do Pravdy a Lásky. Polistopadový vývoj je tak vlastně cestou od Husáka k Pavlovi. 

Petr Pavel odmítá a protahuje jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí, jako skutečný komunista, který jako zelinář vystaví Leninovu bustu, aniž přemýšlí o významech svých jednání. Dle platné Ústavy ČR prezident jmenuje ministry na návrh předsedy vlády. To je celé. On však stále jedná jako normalizační komunistický kádr, kde o tom, kdo kde bude, rozhodují vedoucí představitelé strany posuzující kádrový profil obsazované osoby. Přece všechno souvisí se vším, jak dokazují Novinky.

Otázka dnes nestojí, kdo byl členem KSČ, ale kdo je ochoten připustit, že členství v KSČ bylo politickou volbou s konkrétními důsledky, včetně těch kariérních. Jako v případě Petra Pavla. Je ale možné, že tomu všemu bezmezně věřil, jako dnes lidé věří Novinkám, že červená kružnice je modrý čtvereček.  

Jak tedy dopadne jmenování Filipa Turka ministrem? Je dost dobře možné, že se Filip Turek přidá na stranu Marka Bendy, který zastává tvrdý a hodnotový antikomunismus. To by ale bylo v ostrém kontrastu s vystupováním Filipa Turka, který je spíše oportunní rebel bez historické návaznosti. Přidá se tedy Turek k Bendovi v pojmenování komunismu jako zločinného systému – nebo zůstane u pohodlné pózy „proti všem“, která se minulosti raději nedotýká? A nezpochybní tak podstatu demokracie v posledních více než 30 letech?

A je to tady. Po třiceti letech demokratického vývoje jsme dospěli k dokonalé symbióze: jeden agent zpravodajské služby (Petr Pavel Pávek) generálního štábu (GŠ), druhý agent z archivu StB (Andrej Babiš Bureš) - a oba teď v čele státu. První na Hradě, druhý ve Strakově akademii. Kdyby žil Švejk, možná by se smál: spolupráce zpravodajských služeb konečně nese ovoce. Národní zájem je přece nadstranický — i nadčasový.

Možná by bylo fér zavést nový ústavní pojem: ústavní agent. Vypadá to, že ústavní činitelé už z módy vyšli. Zní to přece moderněji, profesionálněji. „Pane ústavní agente, předávám vám pověření k sestavení vlády!“ – to by mělo grády.

A co kdyby do kabinetu přibrali ještě Karla Srbu? Vždyť by to krásně ladilo – stejná alma mater, stejné zpravodajské kořeny, jen se liší výsledkem trestního řízení. A co novinářka G. Slonková? Ta by mohla napsat investigativní román o tom, jak se zpravodajská kontinuita elegantně přelila z komunismu do demokracie – bez jediného výstřelu, zato s pěkným PR. Nebo bude mlčet?

ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) se tímto směrem nikdy moc nehrnul. Možná proto, že by musel vysvětlovat, jak se „mateřská služba“ z dob Varšavské smlouvy transformovala na „službu vlasti v NATO“. A to už je složitější příběh – možná až příliš postmoderní na to, aby se vyjímal v učebnicích dějepisu.

A kdy jmenovat novou vládu Andreje Babiše? Samozřejmě 17. listopadu v den Velké Listopadové Sametové Revoluce (VLSR). Symbolika by byla dokonalá: v den, kdy si připomínáme pád režimu, který agenty vychoval, by jeho absolventi převzali moc. Jen by to chtělo decentní slogan – třeba:

„Od StB k BIS – cesta národa k sebevědomí.“

A disidenti z Charty 77? Ti zřejmě nepočítali s tím, že jejich sen o svobodě vyústí v dokonalý recyklát minulosti. Ale co — možná je to jen další z českých tradic: dějiny se u nás neopakují jako tragédie ani jako fraška. Ony se prostě nepřestaly odehrávat.

Od svého založení v roce 1949 NATO nikdy nebylo o „sebeobraně svobodného světa“. Bylo to také o impériích, ilegálních válkách, koloniích, a jejich postupném rozkladu. Ačkoli dnešní mapa aliance vypadá impozantně – 32 členů a přes miliardu obyvatel – realita původní aliance byla ještě větší, jen jinak.

Zmenšování aliance (1949–1990)

Když NATO vzniklo, připojila se k němu nejen samotná Francie, Velká Británie či Nizozemsko, ale s nimi automaticky i jejich kolonie a závislá území. V praxi to znamenalo, že NATO v roce 1949 zahrnovalo části Afriky, Karibiku, Pacifiku i Asie. Francouzská severní Afrika, britské koloniální državy nebo nizozemská Indonésie se tak fakticky ocitly pod „atlantickým deštníkem“.

Jenže jak postupovala dekolonizace, aliance se zmenšovala. Maroko, Alžírsko, Ghana, Indie, Singapur – všude, kde padala vlajka impéria, NATO ztrácelo svůj teritoriální rozsah. V 60. a 70. letech 20. století tak aliance přišla o většinu svého „globálního“ dosahu a redukovala se de facto na Evropu a severní Ameriku.

Paradoxně tak v době vrcholu „studené války“ mohutnosti NATO územně ubývalo. Na konci 80. let minulého století sice aliance disponovala 16 členy, ale už zdaleka ne impérii, která kdysi garantovala.

Růst po roce 1999

Obrat přišel až po rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku. V roce 1999 vstoupilo do NATO Polsko, Česko a Maďarsko – první státy, které patřily do sféry vlivu Sovětského svazu. Následovala expanze na Balkán, do Pobaltí, a nakonec i do Skandinávie, s Finskem (2023) a Švédskem (2024). Počet členů se zdvojnásobil. NATO se stalo největší vojenskou aliancí v historii nejen svou silou, ale i geografickým rozsahem.

Nemůžeme se tedy divit dnešním obavám ze strany Ruska, které se musí cítit rozpínavostí NATO zcela jistě ohroženo. Ostatně všechny útoky na tento stát, případně Sovětský svaz, vždy přišly ze západu. Pokud pomineme šarvátky s Japonskem (Chalchyn gol) nebo Čínou (Ussuri), které měly jen lokální dosah. Navíc ujištění, že se po rozpadu Varšavské smlouvy nebude NATO rozšiřovat, vzalo za své. Zejména ve vztahu rozšiřování paktu směrem na východ.

Zatímco dříve se aliance „scvrkávala“ úměrně úpadku evropských impérií, po roce 1999 rostla díky připojování států, které kdysi patřily do jiné sféry vlivu. Tento růst není jen vojenský, ale i politický: rozšiřuje se definice „Západu“ a s ní i představa, že NATO je de facto civilizační projekt.

Války, které nebyly vyhrány

Na papíře jde o nejsilnější vojenský blok dějin. Přesto má NATO jednu velkou trhlinu: nikdy žádnou válku nevyhrálo jako aliance a často se spolupodílelo na ilegálních válkách.

V Koreji (1950–53) se účastnily členské státy, ale šlo o koalici pod vlajkou OSN, nikoli NATO.

Ve Vietnamu bojovaly Spojené stát – členský stát NATO.

V Afghánistánu (2001–21) se sice NATO poprvé formálně angažovalo, ale konečný výsledek byl odchod a posléze návrat Tálibánu.

V Iráku (2003) šlo o „koalici ochotných“, nikoli o alianci jako celek.

V Libyi (2011) NATO sice bombardovalo, ale nepřineslo stabilitu a zemi ponechalo v chaosu.

NATO tedy působí spíše jako politická značka legitimity než jako vojenský nástroj vítězství. Jednotlivé státy mohou v jeho rámci či vedle něj vesele válčit bez odpovědnosti, ale aliance jako celek se proměnila spíš v organizační rámec než v reálnou „armádu Západu“.

Kritický paradox

Z levicového pohledu je dnešní NATO paradoxní projekt. Přežilo dekolonizaci, i když bylo původně koloniální aliancí. Přežilo konec studené války, i když ztratilo původního nepřítele. A přežívá i vlastní vojenské neúspěchy, protože se opírá o hegemonii USA a politickou víru menších států, že členství poskytuje pojistku. Jenže ona pojistka je pouze na papíře a nikde není napsáno, že ostatní členské země přijdou té druhé na pomoc. Jako příklad nám může posloužit válka mezi dvěma zeměmi NATO, které mezi sebou vedly spor o Kypr (Turecko a Řecko). Přišel snad někdo jednomu nebo druhému na pomoc?

Aliance, která se nejprve zmenšovala s úpadkem impérií, dnes roste na troskách jiného impéria – sovětského. Přesto její vojenská bilance zůstává slabá. Nevyhrává války, pouze se jich „účastní“. To ale možná vystihuje i její skutečnou funkci: udržovat politickou jednotu Západu, nikoli vítězit na bojišti. Ostatně NATO mělo být rozpuštěno počátkem 90. let 20. století, když se rozpouštěla Varšavské smlouva. Vstup České republiky do paktu NATO byl ryze politický krok a nikdo se nikoho z občanů neptal v referendu, což byla zásadní chyba.

Když se dnes v českém veřejném prostoru mluví o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, velmi často se se zdůrazňuje podobnost se současnou ruskou speciální vojenskou operací na Ukrajině (SVO).  Usilovně se hledají paralely a česká pravice ráda události líčí jako ukázku sovětského/ruského imperialismu. Historická fakta ovšem ukazují složitější obraz. Jistá paralela tady samozřejmě je. V obou případech vojenská akce vyjadřovala pocit ohrožení Sovětského svazu/Ruska ze strany západu a NATO. Tehdy šlo o reakci na rozmístění nových západních raket na území NSR a případná nová ohrožení z toho vyplývající.

Československo (ČSSR) v té době na svém území nemělo rozmístěné jednotky Sovětské armády a nebyly zde ani sklady ve kterých by bylo možné skladovat jaderné hlavice. V případě válečného konfliktu by spojenecká vojska musela překonat značné vzdálenosti, než by bylo možné poskytnout reálnou pomoc ČSLA a trvalo by velmi dlouho, než by byly doručeny jaderné hlavice pro její raketová vojska. V případě vojenských komplikací na území ČSSR by došlo k ohrožení křídel armád NDR a PLR a na jejich území rozmístěných jednotek Sovětské armády. ČSSR také přímo hraničila s územím SSSR a v případě jejího pádu by došlo k ohrožení jednotek Maďarska i Rumunska, případně poté i Bulharska.

Vedení tehdejšího prezidenta Antonína Novotného po celá 60. léta 20. století reagovalo na požadavek vybudovat chráněné sklady jaderných hlavic na našem území pomalu a liknavě. Neustále slibovalo, ale nekonalo. Tato situace byla z hlediska Varšavské smlouvy velmi problematická.

Podle některých studií tento problém byl považován za daleko zásadnější, než společenské změny, které nastaly po lednu 1968. U nového vedení strany a státu nebyla žádná chuť plnit požadavky velení Varšavské smlouvy a budování skladů nabíralo stále větší zpoždění.

Dnes už se nedozvíme, zda při plánování operace byl hlavní důraz položen na vojenské otázky, nebo na ohrožení společenského zřízení. Možná to byla kombinace obojího a narůstající neklid v československé společnosti umocnil obavy z vojenského ohrožení celé Varšavské smlouvy.

S oblibou se také řeší národnost velitelů operace a složení politického vedení SSSR. Osobně to vidím jako zástupný problém. Vzhledem k velikosti jednotlivých svazových republik, počtu obyvatel a hospodářské vyspělosti bylo logické, že většinu velitelského sboru tvořili důstojníci Ruské a Ukrajinské národnosti. Nebylo to zřejmě ale tak podstatné, jak se nám to jeví dnes.  Hranice mezi republikami byly stanoveny administrativně, ne vždy se kryly s hranicemi osídlení jednotlivých národností.

Důstojníci a straničtí funkcionáři byli často překládáni a plnili své úlohy bez ohledu na to, ze které svazové republiky pocházeli. Jistá paralela je tady i v současnosti. Vrchní velitel SVO je národností Rus a jeho rodina dodnes žije na území Ruské federace. Stejně tak je to u nově jmenovaného velitele letectva SVO. I on je národností Rus a narodil se v Brjanské oblasti RF.

Rozhodně bychom se měli vyvarovat zjednodušování a hledání jednoduchých paralel. Jak už jsem napsal, osobně vidím srovnání jenom v pocitu ohrožení a vytváření mezinárodního napětí. V každé době byly okolnosti trochu jiné, ale v obou případech následovala vojenská akce. V roce 1968 neskončila krveprolitím, a i západní státy reagovaly zdrženlivě. Vůdci západních zemí té doby si byli vědomi rizika, které by přinášel ozbrojený konflikt, a do situace v ČSSR nezasáhli a omezili se na slovní odsouzení invaze.

V roce 2022 narostlo západním vůdcům značně sebevědomí, měli velký pocit vojenské
a hospodářské převahy nad ruskou federací. Nakonec Ruská federace neměla a nemá vojenské zdroje, jakými disponoval SSSR v roce 1968. Nabyli tedy přesvědčení, že do konfliktu mohou zasáhnout a vhodnou kombinací vojenských a hospodářských nástrojů mohou tento konflikt i vyhrát a zásadním způsobem destabilizovat Ruskou federaci.

Ukázalo se, že jejich předchůdci byli mnohem prozíravější a lépe hodnotili důsledky svých činů. Jejich postoj se nám nemusí líbit. Určitě se najde mnoho lidí, kteří jej odsoudí. Mnoho lidí má potřebu modelovat, jaký by byl možný společenský vývoj, pokud by k operaci Dunaj nedošlo, nebo kdyby se západ zachoval jinak. Jsou to ale jen slova. Historie nezná kdyby.

Přiklad konfliktu na Ukrajině ukazuje, že škody a důsledky ponese Ukrajina po celé generace. Milióny lidí emigrovaly a mnoho z nich se už nikdy nevrátí. Statisíce lidí padlo nebo bylo zmrzačeno. Hospodářství je rozvráceno a bude trvat dlouhé roky, než se dá znovu do pořádku. Cena je obrovská. Přímo se nabízí myšlenky, zda nebylo v jednotlivých obdobích rozumnější zohlednit pocit ohrožení Ruské federace a zda se neměla hledat mírová řešení. Mír je totiž to nejcennější, co lidstvo může mít.

Pocit velikášství a nadřazenosti, přecenění vlastních schopností a ignorování pocitu ohrožení bezpečnosti u Ruské federace vede neočekávaným tragickým důsledkům. Cena, kterou platí Ukrajinci za tento zbytečný konflikt je dle mého názoru příliš vysoká.

Vlastně jsme měli velkou kliku, že vůdci západu v roce 1968 zachovali chladnou hlavu, neeskalovali konflikt a ukrajinské zkušenosti nás uchránili. Kdyby se zachovali jinak, možná by mnoho z nás tento článek dnes nečetlo. Dějiny jsou takové, jaké jsou a na tom nikdo nic nezmění. Co v nějaké době vypadá jako tragédie, se v jiné době může jevit v úplně jiném světle.

Svržení atomových bomb před 80 lety na japonská města Hirošimu a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945 nebylo jen „kontroverzní rozhodnutí“, jak tvrdí oficiální narativy a média, ale brutální akt státního terorismu. Šlo o bezprecedentní projev vojenské perverznosti a technologické arogance kapitalistické velmoci, USA, která za účelem demonstrace síly ochotně obětovala desetitisíce nevinných životů. Spojené státy tímto činem nejen porušily základy mezinárodního humanitárního práva, ale také otevřely brány nové éře jaderného barbarství, v níž se mocenské kalkulace staví nad lidskou důstojnost.

Oficiální propagandistické zdůvodnění – že šlo o urychlení konce války a záchranu milionů životů – je cynická lež sloužící k ospravedlnění masové vraždy. Historická fakta i výpovědi samotných amerických generálů ukazují, že Japonsko již bylo vojensky poraženo a hledalo cestu k vyjednávání. Zejména po masivním konvenčním bombardování japonských měst a Tokia, na které byly svrženy vesměs zápalné pumy, protože tamní města byla postavena převážně ze dřeva. Skutečným cílem atomových útoků tedy nebyla vojenská nezbytnost, ale demonstrace moci vůči Sovětskému svazu a nastolení americké hegemonie v poválečném světě.

Jaderný holokaust v Hirošimě a Nagasaki, který okamžitě zabil přes 100 000 lidí a do konce roku 1945 zabil a zmrzačil dalších více než 100 000 z nemoci z ozáření, byl promyšleným a kalkulovaným aktem, jehož cílem bylo „testovat“ dopady nové zbraně na živých lidech. Civilní obyvatelstvo se stalo laboratorním materiálem pro vojenskoprůmyslový komplex USA, který již tehdy rozvíjel svou strategii „šíření míru“ prostřednictvím masového ničení.

Následná desetiletí ukázala, že Spojené státy se z tohoto zločinu nepoučily. Naopak – pokračovaly ve vývoji a testování jaderných zbraní, rozšiřovaly své vojenské základny po celém světě a budovaly globální impérium násilí, podporované korporátním kapitálem a ideologií výjimečnosti.

Tvůrce atomové bomby J. Robert Oppenheimer po svém „úspěchu“ parafrázoval Bhagavadgítu: „A stal jsem se smrtí, ničitelem světů.“ Ve skutečnosti se stal symbolem vědce sloužícího kapitalistickému vedení válek – a stejně jako mnoho jiných intelektuálů byl později zničen systémem, jemuž pomáhal stavět nástroje hromadného vraždění. A to v době „honu na čarodějnice“ a špiony v době McCarthismu začátkem 50. let 20. století.

Spojené státy se po roce 1945 pokoušely svůj atomový zločin skrýt, cenzurovaly záznamy z místa hrůzy, manipulovaly s veřejným míněním a vykreslovaly se jako osvoboditelé. Až v 80. letech se postupně dostávaly na povrch filmové záběry a důkazy o apokalypse, která neměla vojenské ospravedlnění, ale pouze imperiální motivaci.

Použití jaderných zbraní proti civilnímu obyvatelstvu není „vojenská chyba“ – je to genocidní akt, který musí být odsouzen jako takový, ať už jej páchá kdokoliv. Je nezbytné opustit iluzi, že kapitalismus může vést k míru – v logice zisku, dominance a technokratické moci je válka jeho přirozeným nástrojem. Skutečný mír a jaderné odzbrojení může nastat jedině skrze sociální transformaci globálního řádu, který bude založen na solidaritě, spravedlnosti a demilitarizaci planety.

Atomové bomby nesmí být připomínány pouze jako „tragédie války“, ale jako varování před systémem, který umožňuje a legitimizuje průmyslové vyhlazování civilních populací. Nesmíme zapomínat: Hirošima a Nagasaki nebyly nutností – byly výstrahou.

Neříkejme už nikdy více – jednejme tak, aby k tomu skutečně nikdy více nedošlo. Právě proto je důležité mírové řešení všech válek i sporů na planetě Zemi. Říkám tedy jasně: ANO míru, NE válkám!