Mgr. Jan Klán

Když se dnes v českém veřejném prostoru mluví o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, velmi často se se zdůrazňuje podobnost se současnou ruskou speciální vojenskou operací na Ukrajině (SVO).  Usilovně se hledají paralely a česká pravice ráda události líčí jako ukázku sovětského/ruského imperialismu. Historická fakta ovšem ukazují složitější obraz. Jistá paralela tady samozřejmě je. V obou případech vojenská akce vyjadřovala pocit ohrožení Sovětského svazu/Ruska ze strany západu a NATO. Tehdy šlo o reakci na rozmístění nových západních raket na území NSR a případná nová ohrožení z toho vyplývající.

Československo (ČSSR) v té době na svém území nemělo rozmístěné jednotky Sovětské armády a nebyly zde ani sklady ve kterých by bylo možné skladovat jaderné hlavice. V případě válečného konfliktu by spojenecká vojska musela překonat značné vzdálenosti, než by bylo možné poskytnout reálnou pomoc ČSLA a trvalo by velmi dlouho, než by byly doručeny jaderné hlavice pro její raketová vojska. V případě vojenských komplikací na území ČSSR by došlo k ohrožení křídel armád NDR a PLR a na jejich území rozmístěných jednotek Sovětské armády. ČSSR také přímo hraničila s územím SSSR a v případě jejího pádu by došlo k ohrožení jednotek Maďarska i Rumunska, případně poté i Bulharska.

Vedení tehdejšího prezidenta Antonína Novotného po celá 60. léta 20. století reagovalo na požadavek vybudovat chráněné sklady jaderných hlavic na našem území pomalu a liknavě. Neustále slibovalo, ale nekonalo. Tato situace byla z hlediska Varšavské smlouvy velmi problematická.

Podle některých studií tento problém byl považován za daleko zásadnější, než společenské změny, které nastaly po lednu 1968. U nového vedení strany a státu nebyla žádná chuť plnit požadavky velení Varšavské smlouvy a budování skladů nabíralo stále větší zpoždění.

Dnes už se nedozvíme, zda při plánování operace byl hlavní důraz položen na vojenské otázky, nebo na ohrožení společenského zřízení. Možná to byla kombinace obojího a narůstající neklid v československé společnosti umocnil obavy z vojenského ohrožení celé Varšavské smlouvy.

S oblibou se také řeší národnost velitelů operace a složení politického vedení SSSR. Osobně to vidím jako zástupný problém. Vzhledem k velikosti jednotlivých svazových republik, počtu obyvatel a hospodářské vyspělosti bylo logické, že většinu velitelského sboru tvořili důstojníci Ruské a Ukrajinské národnosti. Nebylo to zřejmě ale tak podstatné, jak se nám to jeví dnes.  Hranice mezi republikami byly stanoveny administrativně, ne vždy se kryly s hranicemi osídlení jednotlivých národností.

Důstojníci a straničtí funkcionáři byli často překládáni a plnili své úlohy bez ohledu na to, ze které svazové republiky pocházeli. Jistá paralela je tady i v současnosti. Vrchní velitel SVO je národností Rus a jeho rodina dodnes žije na území Ruské federace. Stejně tak je to u nově jmenovaného velitele letectva SVO. I on je národností Rus a narodil se v Brjanské oblasti RF.

Rozhodně bychom se měli vyvarovat zjednodušování a hledání jednoduchých paralel. Jak už jsem napsal, osobně vidím srovnání jenom v pocitu ohrožení a vytváření mezinárodního napětí. V každé době byly okolnosti trochu jiné, ale v obou případech následovala vojenská akce. V roce 1968 neskončila krveprolitím, a i západní státy reagovaly zdrženlivě. Vůdci západních zemí té doby si byli vědomi rizika, které by přinášel ozbrojený konflikt, a do situace v ČSSR nezasáhli a omezili se na slovní odsouzení invaze.

V roce 2022 narostlo západním vůdcům značně sebevědomí, měli velký pocit vojenské
a hospodářské převahy nad ruskou federací. Nakonec Ruská federace neměla a nemá vojenské zdroje, jakými disponoval SSSR v roce 1968. Nabyli tedy přesvědčení, že do konfliktu mohou zasáhnout a vhodnou kombinací vojenských a hospodářských nástrojů mohou tento konflikt i vyhrát a zásadním způsobem destabilizovat Ruskou federaci.

Ukázalo se, že jejich předchůdci byli mnohem prozíravější a lépe hodnotili důsledky svých činů. Jejich postoj se nám nemusí líbit. Určitě se najde mnoho lidí, kteří jej odsoudí. Mnoho lidí má potřebu modelovat, jaký by byl možný společenský vývoj, pokud by k operaci Dunaj nedošlo, nebo kdyby se západ zachoval jinak. Jsou to ale jen slova. Historie nezná kdyby.

Přiklad konfliktu na Ukrajině ukazuje, že škody a důsledky ponese Ukrajina po celé generace. Milióny lidí emigrovaly a mnoho z nich se už nikdy nevrátí. Statisíce lidí padlo nebo bylo zmrzačeno. Hospodářství je rozvráceno a bude trvat dlouhé roky, než se dá znovu do pořádku. Cena je obrovská. Přímo se nabízí myšlenky, zda nebylo v jednotlivých obdobích rozumnější zohlednit pocit ohrožení Ruské federace a zda se neměla hledat mírová řešení. Mír je totiž to nejcennější, co lidstvo může mít.

Pocit velikášství a nadřazenosti, přecenění vlastních schopností a ignorování pocitu ohrožení bezpečnosti u Ruské federace vede neočekávaným tragickým důsledkům. Cena, kterou platí Ukrajinci za tento zbytečný konflikt je dle mého názoru příliš vysoká.

Vlastně jsme měli velkou kliku, že vůdci západu v roce 1968 zachovali chladnou hlavu, neeskalovali konflikt a ukrajinské zkušenosti nás uchránili. Kdyby se zachovali jinak, možná by mnoho z nás tento článek dnes nečetlo. Dějiny jsou takové, jaké jsou a na tom nikdo nic nezmění. Co v nějaké době vypadá jako tragédie, se v jiné době může jevit v úplně jiném světle.