Naši i evropští političtí představitelé v posledních letech stále častěji mluví o hrozbě velké války a nutnosti masivní militarizace společnosti. Generální tajemník NATO dokonce bez větších rozpaků tvrdí, že válečný konflikt může vypuknout během dvou let. Taková prohlášení však zaznívají bez hlubší veřejné debaty o tom, komu tato rétorika slouží, kdo na ní vydělává a kdo na ni naopak doplatí.

Do této atmosféry přispěl i prezident Petr Pavel, když – podle zprávy iDNES z 10. prosince 2025 – vystoupil v Liberci na podporu zavedení administrativních odvodů do armády. Samotná evidence obyvatel a jejich schopnost bránit republiku by nebyla problémem, pokud by byla součástí promyšlené, demokraticky kontrolované a sociálně spravedlivé koncepce obrany. Jenže právě zde se objevuje řada zásadních otázek, na které zatím nikdo neodpovídá.

Podobný systém evidence existoval už v ČSSR a přetrval i krátce po vzniku České republiky. Následně však zmizel. Proč? Nabízí se nepříjemná odpověď: proto, že se česká armáda přestala soustředit na obranu vlastního území a byla postupně přetvářena v expediční sbor sloužící aliančním operacím. Obrana republiky zůstala spíše prázdnou frází než skutečnou prioritou.

Ještě několik let po zrušení základní vojenské služby existovala početná skupina vycvičených záložníků. Generální štáb si tak mohl dovolit pohodlně přehlížet dlouhodobé problémy. Pro zahraniční mise záložníci nebyli potřeba a o systematické obraně země se pouze mluvilo. Jak čas plynul, nábory se nedařily, průměrný věk profesionálních vojáků rostl a bylo zřejmé, že bez širších záloh se armáda neobejde. Místo otevřené diskuse o všeobecné připravenosti společnosti však vznikl kompromis v podobě aktivních záloh.

Ty se postupně rozrůstaly, získaly i mediálně známé tváře a dnes čítají zhruba 4 500 osob. To je však v kontextu vážného konfliktu zanedbatelné číslo. Odpovídá zhruba počtu profesionálních vojáků, které lze skutečně nasadit v první linii. Ani na ochranu kritické infrastruktury by takové stavy pravděpodobně nestačily. A to nemluvíme o dlouhodobé udržitelnosti bojových operací.

Válka na Ukrajině názorně ukazuje, že bez mobilizace nebo masového zapojení obyvatelstva nelze vést rozsáhlý konflikt. Ukrajina sází převážně na mobilizaci, Rusko na smluvní dobrovolníky. V obou případech však platí, že válku nenesou elity, ale především obyčejní lidé – zaměstnanci, dělníci, otcové rodin. Ti musí být ubytováni, živeni, vybaveni a vycvičeni, často za chaotických podmínek. To vše za masivní podpory NATO a obrovských finančních nákladů.

Prezident Pavel jako bývalý náčelník Generálního štábu a vysoký představitel NATO musel dlouhodobě vědět, že systém evidence obyvatel a mobilizace je v rozkladu. Pokud dnes hovoří o jeho potřebě, pak tím nepřímo přiznává, že nejméně dvacet let byla obrana republiky systematicky zanedbávána. Je tedy namístě otázka, zda nejsme na skutečný konflikt fakticky nepřipraveni.

Prezident by měl veřejnosti vysvětlit, proč tento systém neexistuje, jak dnes funguje povolávání do armády, kolik bude obnova stát a kdo ji zaplatí? Stejně tak je nutné se ptát, kdo ponese nové povinnosti – zda opět především běžní občané, zatímco ekonomické elity zůstanou stranou.

Další problém představuje samotná správa takového registru. Bude znamenat nové administrativní zatížení obyvatel? Vznikne další databáze, nebo se využijí stávající údaje? Jak bude zajištěno, aby systém nebyl zneužitelný a aby respektoval sociální a zdravotní realitu lidí? Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že ani digitalizace sama o sobě problémy neřeší.

Zároveň se tvrdí, že administrativní odvod neznamená návrat povinné vojenské služby. Tomu lze věřit – už jen proto, že stát mezitím zlikvidoval většinu kapacit, které by takový systém umožňovaly. Mobilizační zásoby, kasárna, výcvikové prostory, instruktoři i sklady byly redukovány nebo zrušeny ve jménu úspor a „efektivity“.

Obnova těchto kapacit by stála obrovské prostředky a trvala roky. Něco už obnovit vůbec nepůjde. Přesto se o těchto limitech v politické debatě mlčí.

Zarážející je i ignorování demografických trendů. Stárnutí populace, zdravotní stav mladých lidí (zejména duševní) i jejich ochota riskovat život v konfliktu jsou reálná fakta. Stejně reálné je i to, že část lidí se mobilizaci vyhne. To nejsou morální soudy, ale sociologická realita. Bez profesionálů nebude dost instruktorů, bez instruktorů nebude výcvik. A jakýkoli návrat k povinné službě by měl zásadní dopady na pracovní trh i fungování firem.

Je proto legitimní ptát se, zda má prezident a současné velení armády vůbec realistickou představu, koho, kde, čím a kým chtějí cvičit. Bez odpovědí je celý projekt jen drahou iluzí.

Stejně tak chybí debata o civilní obraně, stavu státních hmotných rezerv a ochraně obyvatelstva. Často se odkazuje na Finsko, ale už méně se mluví o tom, že tamní připravenost stojí na dlouhodobé společenské shodě, silném veřejném sektoru a důvěře občanů ve stát.

Místo toho jsme svědky nekonečných projevů a masivních nákupů drahé vojenské techniky. Ty prospívají především zbrojařům a lobbistům. Skutečná obrana republiky však nestojí jen na tancích a stíhačkách. Dvě profesionální brigády ve velkém konfliktu rychle ztratí lidi i techniku – a nebude je kým nahradit.

Pokud má být společnost skutečně připravena, je třeba nalít si čistého vína. Říci, kdo za současný stav nese odpovědnost, jaká zadání armáda dostávala a zda je vůbec demokraticky kontrolována. Nebo platí, že si armáda určuje priority sama a politici jí pouze podepisují šeky?

A nelze vyloučit ani jinou možnost: že žádný bezprostřední konflikt nehrozí a že strašení slouží především k ospravedlnění prudkého růstu vojenských výdajů a zisků vojensko-průmyslového komplexu. V této souvislosti nelze nepřipomenout varování amerického prezidenta Eisenhowera před jeho vlivem. Možná právě ti, kteří válku skutečně zažili, o ní mluví opatrněji než dnešní „salónní generálové“.

Když Vojenská policie vyrazila na horkou stopu k bráně spolku Nemesis, mnozí si v duchu povzdechli:
„Aha, tak už je to tu zase. Česká republika vstupuje do svého oblíbeného ročního období — sezóna uniformovaných návštěv.“

Nemesis, spolek, který posílá drony na Ukrajinu, vede herec Ondřej Vetchý, známý tím, že v každém filmu hraje muže, který zachraňuje svět nebo hraje postavy s názvem „absurdní“, a teď se zjevně rozhodl zkusit to i mimo plátno. Bohužel nikdo nečekal, že jeho nejdramatičtější role se odehraje před skladem s elektronikou a za účasti ozbrojeného komparzu i s domovní prohlídkou.

A jak už to u nás bývá, zatímco kamery běží a ruce v poutech se třpytí jako vánoční ozdoby, leckdo pronesl větu, která je v Česku tak nesmrtelná, že by zasloužila místo v ústavě:
„Ještě že se toho nedožila Dana Drábová.“

Ta by totiž podle legendy – a podle nadšených internetových příspěvků – nepřežila ostudu spojenou s tím, že po ní někdo pojmenoval raketu. Ano, raketu Dana 1, nástupkyni kultovního samohybného děla. V zemi, kde má každá lokální kauza své vlastní zbraně hromadného trollingu, je to možná jediné logické vyústění.

ODS a rituály konce

Někdo říká, že každá rodina má svoje rituály. V politických rodinách je to podobné.
U ODS se zdá, že tradicí je ukončovat vládní angažmá buď zásahy na Úřadu vlády, nebo zpravodajským výsadkem u nesprávných dveří. Historie se neopakuje — jen rýmuje. A někdy dělá i tragikomedii.

A kdo by si pomyslel, že ani tentokrát nás „krvavá Jana“ — jak je s dramatickým přepínáním přezdívána končící ministryně obrany Černochová — nenechá odejít bez epilogu, který připomíná scénu z telenovely, kterou píše frustrovaný důstojník se slabostí pro romantické filmy, protože kdo jiný by mohl vymyslet tvrzení, že předává obranu v lepším stavu, než ji přebírala?

Vstupuje 601. prezident

A pak se na scéně objevuje on: 601. prezident, ústavní agent, generál ve výslužbě i v uniformě slov – Petr Pavel Pávek.

Někdo tvrdí, že je to ironie, jiní že falešná přetvářka. Faktem zůstává, že v zemi, kde účetnictví i poezie občas selhávají, se počítání prezidentů možná posunulo do nových dimenzí.

A teď visí ve vzduchu otázka, na kterou čekají všichni diváci českého politického Netflixu:

Zastaví prezident trestní stíhání?

Těžko říct. Ale jak známe českou politiku, rozhodně bude zdůvodnění stát za to. Přinejmenším by bylo v souladu s oblíbeným narativem, že prezident je tak trochu „muž v první linii“. Jen málokdo dodá, že ta linie vede mezi tichými zájmy oligarchů, čekárnou na Hradě a nekonečnou šňůrou mikrofonů.

Finále: Drony, drama a dějiny

Takže co jsme se dozvěděli?

Nic nového.

A přece všechno.

České dějiny se opět rozhodly připomenout, že humor je náš nejspolehlivější obranný systém.
A že když už se zasahuje, tak pořádně: ideálně u spolku s epickým názvem Nemesis, protože jak jinak vyjádřit, že vesmír má smysl pro ironii?

V České republice se právě naplňuje staré proroctví Velké Listopadové Sametové Revoluce (VLSR), které – jak známo – vzniklo někde mezi frontou na banány a studentskými výzvami na Národní třídě. Podle něj budou jednou naši zemi spravovat dva ústavní agenti: jeden se sídlem na kopci s panoramatem Prahy a druhý v budově, kde se rozhoduje, zda bude stát zase šetřit na lidech, nebo na politicích.

A tak se stalo.

Na Hradě usedl Petr Pavel Pávek, muž, který by klidně mohl řídit i oběžnou dráhu Země, pokud by mu to někdo vysvětlil ve formátu powerpointu. Republikou nyní kolují legendy, že když si ráno zapíná košili, ozývá se u toho hymna NATO v tichém akustickém režimu. Jako správný ústavní agent zůstává chladný, pevný a přísně vyžehlený dle svých idolů v podání Salazara nebo Pinocheta. Ostatně drží pevný řád a klid.

Mezitím ve Strakově akademii vykládá své papíry Andrej Babiš Bureš – podle legend některých znovuobjevených spisů údajně bývalý „spolupracovník hodného strýčka z StB“, ale samozřejmě jen v alternativních vesmírech, kde se realita řídí dramaturgií českých televizních debat. Jako druhý ústavní agent vykonává svou misi stylem „řídím stát jako podnik“, jen se mu zatím nepodařilo zjistit, kdo je v tom podniku vlastně šéf a kdo zákazník.

A tak tu máme paradox Velké Listopadové Sametové Revoluce: místo aby nás osvobodila od režimu řízeného agenty, zrodila – alespoň podle lidového folklóru – režim řízený agenty jiného typu. Samet možná vyprchal, ale ironie listopadu zůstala: po 35 letech svobody nám vládne dvojice, která vypadá, jako by utekla z kabaretní inscenace o tom, že minulost neustále klepe na dveře, jen teď používá modernější zámek.

Ale nebojme se. Koneckonců, jsme v Česku. Tady se i paradox časem stane tradicí. A tradice? Ty my přece umíme.

Až se kdesi v budoucnu budou jednou psát dějiny České republiky, určitě v nich pirátská stopa zůstane. Možná ne úplně hluboká, možná spíš taková ta, kterou uděláte na čerstvě natřeném stole, když si myslíte, že už to dávno zaschlo. Ale stopa to bude.

Digitalizace stavebního řízení: Velkolepý plán, velkolepější ticho

Piráti v podání ministra pro digitalizaci a kde nic tu nic – Ivana Bartoše - slibovali digitalizaci stavebního řízení, která měla být rychlá, přehledná, prostě budoucnost jako ze žurnálu. Nakonec jsme ale získali něco mezi muzejní expozicí retro formulářů a adventním kalendářem, kde se okénka otevírají jen v sudé dny a jen po souhlasu tří ministerstev.

Ale nebuďme přísní — každá revoluce si žádá své oběti. V tomto případě to byla funkčnost.

Praha, město bedýnek, výkopů a objížděk

Pražané se už nemusí bát, že by se někdy cítili odtrženi od dynamiky velkoměstského života. Stačí se podívat na ulici — kde dříve bývaly domy a chodníky, náměstí nebo křižovatky, dnes najdete důvod. Jako třeba výkop. Nebo jiný výkop. Případně výkop, který opravuje výkop.

To vše v rámci velkolepé vize Hřiba, který dokáže zničit celé město: udělat z Prahy město, které nikdy nespí. Ne proto, že by žilo kulturou, ale proto, že se obyvatelé snaží dopátrat, kudy se vlastně dostanou domů. Prostě Praha je všech Čechů ráj.

Bytová výstavba: Když nikdy nepostavíte nic, nemůžete nic pokazit

Pirátská bytová politika má jednu výhodu: je konzistentní. A jak poznáte, že o ní Piráti lžou? Mluví o ní.

Čím víc slov, tím méně bytů. Je to takový moderní politický alchymistický trik. Da Vinci by koukal.

Slovensko volá…? Nebo raději nevolá

A pak je tu ta pirátská touha po misijní činnosti na Slovensku, když politická opozice nemohla rozdýchat, že jejich zástupce do delegace na Slovensko nepřizval šéf Poslanecké sněmovny Tomio Okamura. Rozhodli se tedy, že si zástupci opozičních stran, které ještě nedávno vládly a ničily naši krásnou zem, že si udělají výlet na Slovensko. Co přesně tam chtějí dělat? To netuší nikdo. Možná ani oni sami. Nicméně dle uniklých záběrů z pirátského poslaneckého klubu je jasné, že si na cestu zabalili mraženou rybu, mrkev, šálu a knihy. Už teď je mi Slovenska líto. Poté, co Slováky pronásledoval podivný europoslanec T. Zdechovský, tam nyní vyrazí celá mise. Ale jisté je, že slovenský stát má dvě možnosti:

Zavřít hranice, než přijede oddíl digitálních misionářů s flashkami plnými excelovských vizí.

Nebo je tam nechat. Všechny. Natrvalo.

Prý si je adoptuje Progresívne Slovensko. A kdo ví — možná z nich konečně někdo vyčaruje ty byty.

Dne 5. 12. 2025 uveřejnily Novinky.cz článek „Černochová chce do konce roku utratit miliardy za modernizaci armády“ a dne 6. 12. 2025 proběhla na NOVĚ zajímavá diskuse v pořadu „Za pět minut dvanáct“ na stejné téma mezi poslanci Kotenem (SPD) a Žáčkem (ODS). Bylo velmi zajímavé tuto diskusi sledovat a vlastně jsme se dozvěděli, proč nebyly schváleny peněžní prostředky na rekonstrukci čáslavského letiště. Nebudu čtenáře zdržovat přepisováním již řečeného, nakonec kdo nechce poslouchat diskusi, může si přečíst její výtah na TN.cz.

Spíše bych si dovolil obecnější úvahu na téma schopnosti nebo spíš neschopnosti armády plánovat ve vazbě na slova náčelníka Generálního štábu Armády ČR Karla Řehky. Ten v reakci na kritiku poslance Růžičky prohlásil, že armáda „na problémy s realizací přidělených peněžních prostředků upozorňuje vedení obrany opakovaně. „To snad nikdo nemůže myslet vážně, že by armáda na problémy se stavbami a legislativou neupozorňovala. Nepřišli jsme s koncepčními podněty, ale upozorňoval jsem na to xkrát,“. Nepochybuji, že generalita i příslušníci GŠ AČR na nižších stupních řízení na problémy upozorňují. O čem ale upřímně pochybuji, je sebereflexe a úroveň znalostí plánovacích a rozpočtováních procesů a to na všech stupních velení a řízení. Rovněž pochybuji, že jsou schopni předložit nějaké koncepční řešení problému. Svou praktickou činností opakovaně prokázali a prokazují, že problematiku neovládají, s veřejnými penězi neumí zacházet a odpovědnost za jejich čerpání nepociťují. Samostatnou kapitolou je neochota respektovat ustanovení rozkazů ministra obrany, aliančních postupů, nebo zákonů ČR.

Prokázali to svým přístupem ke snahám o navedení systému do plánování a implementaci aliančních postupů. Poslední takový velký pokus byl podniknut za ministra Stropnického, kdy vznikl pracovní tým, který měl za úkol analyzovat dosavadní způsoby plánování v rezortu MO, a navrhnou, jak alianční postupy implementovat. Vedení generálního štábu se k tomu úkolu stavělo velmi laxně a ředitel plánovacího odboru, dnešní zástupce ředitele sekce plánování generál Havelka, práci pracovní skupiny naprosto ignoroval a dokonce bych si troufl říct, že sabotoval.

Armáda od svého vzniku nemá dlouhodobý plán. Sice se holedbá koncepcemi výstavby AČR, ale koncepce nejsou plán a frekvence jejich zpracování je příliš rychlá a reálnost stanovených úkolů a termínů na vodě. Podle rezortní tradice ti, kdo na to v diskusi poukazovali, byli odejiti. Není člověk, není problém. Když se o problému nemluví, jako by to neexistoval.

Sice je zpracováván a každoročně schvalován střednědobý plán (SdP), ale stačí porovnat jeho obsah a lehce zjistíme, že v rámci každoročního cyklu jeho aktualizace je rozsah změn tak velký, že je vlastně zpracován nový střednědobý plán. Samostatnou kapitolou jsou jeho změny, které zpravidla nastanou nejpozději do měsíce po jeho schválení ministrem a vyústí v zásadní přepracování. K čemu takový plán je, ať si udělá každý názor sám.

Pokud porovnáme data tzv. střednědobého plánu s rozpočtem a střednědobým rozpočtovým výhledu (zpracovává se na 1+2 roky) zjistíme, že je mezi nimi jen malá návaznost. Logicky, rozpočet je dokument vzniklý na základě zákona a musí se předložit na MF ČR, které odpovídá za návrh a realizaci státního rozpočtu. V procesu jeho zpracování musí být vyloučeny největší nesmysly SdP. Problémy střednědobého plánování samozřejmě ovlivňují schopnost realizace rozpočtu.

Rezort má oficiálně implementován systém řízení pomocí cílů. Fakticky to ale nefunguje. V neznalosti tohoto systému řízení si nemají civilní a vojenská část MO co vyčítat. Obě části MO projevují obrovskou nepružnost v myšlení a neschopnost měnit zaběhlé postupy. Zůstalo jen u slov. Funkce manažera cíle odpovědného za jeho dosahování neexistuje. Cíle nemají stanoveny reálná kritéria pro hodnocení etap jejich plnění ani cílového stavu. Systém controllingu je také formálně zaveden, ale fakticky nefunguje.

Takže není formulován cíl přezbrojení letectva AČR na letadlo F - 35, nebo přezbrojení dělostřelectva AČR na systém CEASAR. Pokud by byl, tak by v jeho rámci musely být alokovány peněžní prostředky nejen na nákup, ale i na úpravu nemovité infrastruktury, výcvik osob, změnu předpisů, nákup munice… Místo toho se každý generál snaží kontrolovat jen svůj balíček peněz alokovaných na jeho organizační jednotku a tak jsou „cíle“ stanovovány podle organizační struktury. Následně se všichni diví, že jednotlivé kroky k odstranění nedostatku ve schopnostech nejsou vzájemně provázány, že výdaje se nevykazují v celku, že se veřejnosti předkládá jen část výdajů. Mimochodem problémy s letištní infrastrukturou a termíny její modernizace byly už při zavádění letadel Gripen. Evidentně se od té doby nepoučili. Veřejnost se Zpravidla informuje jen o nákupu zbraňového systému a minimálním nákupu munice na dva roky provozu jak to vyžaduje zákon o státním rozpočtu.

Mimochodem pokud se bavíte se západními experty, nikdy se nedozvíte, že máte proces extrémně zkrátit přeskakováním jednotlivých auditních bodů, ale vždy kladou důraz na to, aby prvním krokem v odstranění nedostatku ve schopnostech byla organizační opatření ve struktuře a výcviku, protože nákup materiálu rezort zatěžuje dlouhé roky a měl by být vždy uvážlivý. Proč se to u nás skoro vždy zvrhne na nákup techniky, a materiálu nechám na posouzení každého čtenáře.

Asi bychom se divili, jak malé znalosti systémů plánování a rozpočtování mají vedoucí funkcionáři AČR. Možná by měl generál Řehka místo výkřiků příslušně upravit nároky na vzdělávání řadových příslušníků GŠ AČR v rámci velitelské přípravy a doplnit tuto oblast do vyšších velitelských kurzů. Vlastně se tato problematika nepřednáší ani v kurzech pro plukovníky, které jsou nezbytným předpokladem pro povýšení do generálské hodnosti. Je to v jeho působnosti a určitě by mu do toho žádní politici nemluvili. Ty znalosti nemusí být rozsáhlé, stačí, když pochopí základní pravidla, auditní body a lhůty. Mimochodem aliančními pravidly se řídí všechny armády NATO včetně té americké a jednotlivé auditní body v procesu jsou nastaveny v podstatě stejně. Prostředkem zrychlení nákupů není jejich zrušení, ale zkrácení lhůt pro zpracování jednotlivých dokumentů pro rozhodování managementu a to je opět jednoznačně v jeho pravomoci. Jenže ono je jednodušší vykřikovat hesla o nedostatku peněz, předkládat požadavky na výjimky ze zákona a svádět problémy na politiky.

Vinou politiků je, že tyhle nepořádky buď nevidí, nebo mlčky tolerují. Jak ukázala diskuse na NOVĚ v případě některých politiků ODS bych i pochyboval o úrovni jejich znalostí aliančních postupů. Vystačí si s opakováním frází a strašením veřejnosti.

Jen pro dokreslení situace na jaké úrovni jsou znalosti ve vojenské části ministerstva obrany. GŠ AČR opět (asi po šesté nebo po sedmé za posledních 10 let) vznesl požadavek, aby u veřejných zakázek do 50 000 Kč nemusel provádět průzkum trhu. Předkladatelé tohoto požadavku evidentně neznají dokumenty UHOS k problematice veřejného zadávání. Vůbec netuší, že cílem provádění průzkumu trhu není jen zjištění ceny obvyklé, ale zda jde zakázku navrženým způsobem vůbec realizovat, jaké jsou dodací lhůty jednotlivých dodavatelů, zda a jak dlouho poskytnou záruční lhůtu, zda je ochota se výběrového řízení účastnit. Každý, kdo zadával veřejné zakázky, určitě ví, o čem mluvím.

Politici často netuší, že cílem tohoto procesu je dodržení zásad rovného přístupu k účastníkům a vůbec jim nedochází, že nesprávné nastavení například dodací lhůty nebo záručních podmínek může některé účastníky diskriminovat, nebo že nebude možné zakázku realizovat. Vlastně spoléhají na to, že se jedná o tak malé částky, kdy se proti porušení pravidel ze strany zadavatele nevyplatí protestovat. O existenci zákona o veřejnoprávní kontrole a osobní odpovědnosti zadavatele nemají evidentně ani páru, nebo jim jsou ustanovení tohoto zákona lhostejná. Mimochodem zdržení v realizaci takovýchto zakázek provedením průzkumu trhu je tak zanedbatelné, že nestojí ani za zmínku.

Absurdní vlastně je, že někoho vůbec napadne takovýto návrh předkládat. Krásně ale demonstruje úroveň znalostí, přístup k procesu nakládání s veřejnými prostředky i dodržování pravidel stanovených zákony a vyhláškami.

No a co na závěr? Jak říká přísloví - Nevědomost sice hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá.