Dne 28. října 2025 povýšil prezident republiky, rozvědčík Petr Pavel Pávek, do generálských hodností čtyři plukovníky. Mezi nimi byl také zástupce ředitele sekce logistiky ministerstva obrany (MO) brig. gen. Ing. Daniel Synek. Určitě za vynikající pracovní výsledky.

Zdánlivě to s tím nesouvisí, ale server Kverulant.org zveřejnil další ze série článků o problémech armádních nákupů v oblasti logistiky. Stejně jako v předchozích článcích o problému nákupu poskytování hygienických služeb nebo vleklých problémech o nákupu stravovacích poukázek. se jedná o porušování zákona o zadávání veřejných zakázek. Obsah těchto článků ukazuje, že v činnosti logistiky je hodně problémů a rozhodně není vše v pořádku.

V popisu působnosti Sekce logistiky MO uvedeném na WEB Armády České republiky se můžeme dočíst, je její vedení je „odpovědné za koncepční a kontrolní činnosti a za odborné a metodické řízení oblasti logistiky… Provádí následnou řídící kontrolu hospodaření s majetkem státu v rozsahu majetkové působnosti ředitele sekce logistiky Ministerstva obrany“.

Podstatná část problémů se týká také Agentury logistiky, v jejímž čele stojí brig. gen. Ing. Jaroslav Jírů MSc.

Na rozdíl od ředitele sekce logistiky MO generálmajor Ing. Roberta Bieleného, Ph.D., MSS, který stojí v čele sekce od roku 2022, jsou oba pánové dlouholetými pracovníky sekce logistiky ve vysokých funkcích. Oba pánové uvádí ve svých životopisech také velkou řadu ocenění za svou jistě vynikající práci. Je proto s podivem, že se armádní nákupy potýkají s takovými problémy a dochází k tolika pochybením, nebo k dlouhodobému neplnění úkolů.

Skoro se vkrádá myšlenka, jak je prováděna personální politika v AČR, na základě čeho jsou lidé vybíráni do funkcí a jaký mají vysocí důstojníci přístup k dodržování zákonů. Nebo to není podstatné a povyšuje se podle jiných pravidel? Například podle loajality k nadřízeným, nebo příslušnosti k určitým skupinám? To ponechám na uvážení každého čtenáře.

Budoucí předseda vlády Andrej Babiš, pokud bude ústavním agentem Petrem Pavlem Pávkem jmenován, se rozhodl zapsat do dějin moderní státnosti – programové prohlášení své vlády poslal prezidentu Petru Pavlovi datovou schránkou. Ano, nešlo o slavnostní předání v přímém přenosu s fanfárami, ani o pošťáka s razítkem „doporučeně“. Babiš zkrátka klikl na „odeslat“ a Hrad to má. Digitální transformace státu konečně dorazila tam, kde ji nikdo nečekal – do rukou generála Pavla a to naprosto s řádem i klidem, bez Pirátů.

„Je to sice neobvyklé, ale naprosto normální,“ znělo suše z Hradu. Prezident Pavel údajně otevřel přílohu, zkontroloval podpis, chvíli přemýšlel, zda má odpovědět emotikonem palce nahoru, a poté si vyžádal konzultaci s vedoucím protokolu P. Kolářem. Ten, jak víme, má kromě státních ceremoniálů i blízko k firmě Colt. Proto se mezi zasvěcenými hned rozběhly spekulace, zda se místo tradičního jmenování vlády nechystá na Hradě přestřelka – doslova.

„Budou se tasit kolty?“ ptají se komentátoři. Nebo jen symbolicky – slovem, dekretovým listem, či odložením jmenování? To se zatím neví. Prezident prý váží své kroky, jako když si voják vybírá vhodnou trasu v minovém poli.

Do celé věci se nečekaně vložili i Piráti. Ti, věrni své datové tradici, poslali na Hrad vlastní analýzu. V ní doporučují prezidentovi, aby nejmenoval Petra Macinku ani Filipa Turka. První prý není úplně kompatibilní s pojmem „veřejná služba a životní prostředí“ a druhý sice šavli nevlastní, ale zato má ostří slovníku, které by mohlo v diplomatických kruzích způsobit více škody než jakákoli čepel.

Hrad teď stojí před dilematem: jmenovat vládu, nebo nejprve upgradovat antivir? Datová schránka totiž, jak se ukázalo, doručila i přílohu s názvem „ANO_vlada_final_verze_3b.docx“. Úředníci se obávají, že se ještě objeví verze „3c“.

Ale jedno je jisté: Babiš opět ukázal, že umí jít s dobou. Ostatně, v zemi, kde je eGovernment symbolem budoucnosti, je logické, že budoucí vláda začíná e-mailem. Teď už zbývá jen zjistit, jestli se e-jmenuje taky.

Udělení medaile Za zásluhy o stát v oblasti obrany Tomáši Pojarovi prezidentem Petrem Pavlem, prý za důležitou roli v kritickém období po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, vyvolává samozřejmě otázku, čím se tento jeden z nejvlivnějších mužů v zákulisí vlády i prezidentské kanceláře vlastně zasloužil o obranu České republiky. Bylo to proto, že doprovázel premiéra Fialu při jeho první návštěvě Kyjeva? Nebo možná stál za nápadem darovat uložený materiál, munici a techniku AČR Ukrajině? Nebo že pomáhal na svět muniční iniciativě, na které obrovsky vydělávají české zbrojařské firmy? Nedokážu si odpovědět na otázku co v první fázi konfliktu na Ukrajině vlastně tak zásadního pro obranu České republiky vlastně udělal.

Podle mě by měl jako bezpečnostní poradce jasně odpovědět, jak se tyto dary promítnou do schopnosti AČR bránit územní celistvost České republiky. Měl by nám sdělit, jak je to s ochranou obyvatelstva a kritické infrastruktury v případě vojenského konfliktu, o kterém elity opakovaně hovoří. Nebo je to za uzavření smluv na nákup letadel F-35 a tanků LEOPARD? To byly ale kroky, které se neváží na kritické období a první fázi ozbrojeného konfliktu.

Prezident Pavel, bývalý generál NATO, příslušník rozvědky Generálního štábu před rokem 1989 s krycím jménem Pávek a také člen KSČ, tak svým rozhodnutím ocenit T. Pojara vyslal jasný vzkaz: věrnost zbrojnímu diskurzu a loajalita k mocenskému okruhu kolem Hradu jsou dnes cennější než nezávislé zásluhy o obranu státu. Medaili dostává člověk, který zosobňuje propojení politiky, bezpečnostního aparátu a zbrojního průmyslu.

T. Pojar patří mezi klíčové zastánce tvrdé bezpečnostní linie: otevřeně prosazuje militarizaci české zahraniční politiky, podporuje navyšování armádních rozpočtů a patří k hlavním architektům směrování Česka do role „spolehlivého vojenského spojence v rámci NATO“. V této logice se český stát redukuje na prodlouženou ruku aliance a zbrojních kontraktů, zatímco jiné formy bezpečnosti – sociální, ekologická či demokratická – mizí z agendy nejen Hradu nebo vlády, ale i samotné občanské společnosti. Jako příklad nám může posloužit sbírka na raketu pojmenovanou Dana Drábová, která má dle donátorů zasáhnout Moskvu. Zde můžeme vidět jasnou militarizaci veřejného a občanského prostoru, což je velice znepokojující.

Když tedy Petr Pavel ocenil T. Pojara „za zásluhy o stát v oblasti obrany“, nelze to chápat jinak než jako potvrzení uzavřeného kruhu: prezident a jeho nejbližší poradce se navzájem legitimizují, zatímco veřejnost má tleskat, podobně jako když mluvil J. Geobbels v roce 1943 před nadšenou sportovní halou v Berlíně u příležitosti vyhlášení „totální války“. Státní vyznamenání se v tomto případě stává politickým gestem, které spíše než skutečné zásluhy reflektuje ideologickou příslušnost k militaristickému myšlení v podání Hradu a lidí kolem Petra Pavla Pávka.

V demokratické společnosti by se ocenění tohoto druhu měla udělovat lidem, kteří přinášejí společnosti nové hodnoty – ne těm, kteří upevňují mocenské struktury a posilují vliv vojenskoprůmyslového komplexu. T. Pojar není symbolem služby občanům, ale symbolem systému, který se udržuje sám – skrze sítě loajality, spojenectví a „zásluh“ měřených v objemu vojenských kontraktů.

Petr Pavel tímto krokem potvrdil, že i po odchodu předchozích prezidentů (V. Havlem počínaje a M. Zemanem konče) zůstává Pražský hrad místem, kde se státní pocty udělují především přátelům a věrným. Jen se změnila rétorika – místo národní hrdosti se teď mluví o „bezpečnosti“, místo servility k Východu o „odpovědnosti vůči Západu“. V jádru je to ale totéž: moc, která odměňuje sama sebe.

A je to tady. Po třiceti letech demokratického vývoje jsme dospěli k dokonalé symbióze: jeden agent zpravodajské služby (Petr Pavel Pávek) generálního štábu (GŠ), druhý agent z archivu StB (Andrej Babiš Bureš) - a oba teď v čele státu. První na Hradě, druhý ve Strakově akademii. Kdyby žil Švejk, možná by se smál: spolupráce zpravodajských služeb konečně nese ovoce. Národní zájem je přece nadstranický — i nadčasový.

Možná by bylo fér zavést nový ústavní pojem: ústavní agent. Vypadá to, že ústavní činitelé už z módy vyšli. Zní to přece moderněji, profesionálněji. „Pane ústavní agente, předávám vám pověření k sestavení vlády!“ – to by mělo grády.

A co kdyby do kabinetu přibrali ještě Karla Srbu? Vždyť by to krásně ladilo – stejná alma mater, stejné zpravodajské kořeny, jen se liší výsledkem trestního řízení. A co novinářka G. Slonková? Ta by mohla napsat investigativní román o tom, jak se zpravodajská kontinuita elegantně přelila z komunismu do demokracie – bez jediného výstřelu, zato s pěkným PR. Nebo bude mlčet?

ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) se tímto směrem nikdy moc nehrnul. Možná proto, že by musel vysvětlovat, jak se „mateřská služba“ z dob Varšavské smlouvy transformovala na „službu vlasti v NATO“. A to už je složitější příběh – možná až příliš postmoderní na to, aby se vyjímal v učebnicích dějepisu.

A kdy jmenovat novou vládu Andreje Babiše? Samozřejmě 17. listopadu v den Velké Listopadové Sametové Revoluce (VLSR). Symbolika by byla dokonalá: v den, kdy si připomínáme pád režimu, který agenty vychoval, by jeho absolventi převzali moc. Jen by to chtělo decentní slogan – třeba:

„Od StB k BIS – cesta národa k sebevědomí.“

A disidenti z Charty 77? Ti zřejmě nepočítali s tím, že jejich sen o svobodě vyústí v dokonalý recyklát minulosti. Ale co — možná je to jen další z českých tradic: dějiny se u nás neopakují jako tragédie ani jako fraška. Ony se prostě nepřestaly odehrávat.

Podle říjnových dat Morning Consult (1. – 7. 10. 2025) má končící český premiér Petr Fiala aktuálně 22% podporu veřejnosti, zatímco ten zlý a ošklivý Donald Trump ve Spojených státech dosahuje 44 %. To znamená, že Trump – politik, který byl v minulosti třikrát obžalován a jehož výroky pravidelně polarizují svět – je dvakrát populárnější než šéf české vlády.
Co to vypovídá o stavu české politiky a veřejné důvěry?

Globální pořadí: Fiala téměř na chvostu

Výzkum Global Leader Approval Rating Tracker sleduje popularitu dvou desítek světových lídrů na základě průzkumů v jejich domovských zemích.
Na vrcholu výzkumu stojí:

Narendra Modi (Indie) – přibližně 77 % podpory,

Claudia Sheinbaum (Mexiko) – 55 %,

Donald Trump (USA) – 44 %,

zatímco Petr Fiala (Česko) se ocitá na předposledním místě s 22 %, jen těsně nad Emmanuelem Macronem (19 %). Pravděpodobně s Macronem jedou peleton.

Tento výsledek je pozoruhodný: Česká republika, která se po roce 1989 často chlubila politickou stabilitou a středopravou racionalitou, dnes vykazuje jednu z nejnižších mír důvěry v předsedu vlády v demokratickém světě.

Domácí obraz: premiér bez rezonance

Fialova neoblíbenost není nová. Již v průzkumech CVVM a STEM z roku 2024 byl premiér pravidelně na posledních příčkách žebříčků důvěry politikům, s podporou kolem 25–28 %.
Hlavní příčiny lze shrnout do tří bodů:

Technokratický styl – Fiala působí spíše jako profesor než politik, jeho jazyk je formální, emoce potlačené, což brání hlubšímu spojení s voliči. Navíc je vnímán jako chronický lhář.

Sociálně-ekonomická naštvanost – Vysoké ceny energií, inflace a stagnace mezd vytvořily obraz vlády, která „nerozumí obyčejným lidem“. Natož aby rozuměla sama sobě.

Koaliční kompromis bez tváře – Pětidemolice (ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN, Piráti) působila spíše jako úřední dohoda než ideově jednotný projekt. Ostatně Piráti dali vládě vale a ostatní strany se mez sebou kanibalizovaly.

Trump jako paradox: charisma místo harmonie

Je příznačné, že Donald Trump, který je doma i v zahraničí považován za „rozkladnou“ postavu demokracie, dosahuje téměř dvojnásobné popularity, než osvětový vůdce Petr Fiala.
Trump těží z charismatu a konfliktu – jeho podpora je stabilní, protože voličům nabízí jasný narativ vítězství a odporu. Fiala naproti tomu působí jako administrátor, nikoli jako vypravěč. Jinak spíš působí jako osvětový vůdce, než světový leader.
V moderní politice přitom vítězí ti, kdo umí přetavit chaos v příběh – ne ti, kdo ho chtějí tiše řídit a ještě navíc špatně.

A co prezident Petr Pavel? Proč v žebříčku není?

Zajímavé je, že prezident Petr Pavel se v mezinárodním žebříčku Morning Consult vůbec neobjevuje.
Nejde o opomenutí, ale o metodologické rozhodnutí: Morning Consult sleduje výhradně výkonné lídry s přímým vlivem na každodenní politické řízení, tedy předsedy vlád a prezidenty-exekutivy (např. Macron, Erdoğan, Modi).
Český prezident je sice přímo volen, ale má převážně ceremoniální roli, a proto do modelu nespadá. Takže můžeme tvrdit, že český prezident je k ničemu a je pouhým ceremoniářem. Ostatně Petr Pavel Pávek, muž z první linie je toho jasným důkazem. Mohl by se ale sám nabídnout, že chce patřit mezi světové ikony. Nebo ne?

Nicméně podle českých dat (např. STEM, září 2025) má Pavel stále vysokou důvěru – kolem 55–60 %, tedy téměř trojnásobek Fialovy podpory.
Jeho image „klidné autority“ ve stylu autokratického hesla „řád a klid“ kontrastuje s nepopulární vládou a činí z něj nejdůvěryhodnější tvář české politiky, i když ne v exekutivní roli.

Babiš na obzoru: návrat silového stylu

Pokud by Andrej Babiš po parlamentních volbách 2025 znovu získal premiérské křeslo, k čemuž s největší pravděpodobností dojde, Morning Consult by ho do žebříčku zařadil automaticky. Uvidíme. Třeba bude nasazen Pávek.
Jeho popularita v minulosti oscilovala kolem 35 – 40 %, což by ho posunulo do střední části globálního pole – tedy nad Fialu i většinu evropských lídrů.
Fiala tak paradoxně připravil půdu pro návrat populistického narativu, který sám chtěl překonat.

Závěr: Česká politika bez příběhu

Když se díváme na světový žebříček, nevidíme jen čísla, ale i rozdíly v politických kulturách.
Zatímco Modi, Sheinbaum či Trump budují svou podporu na jednoduchém příběhu o síle a identitě, Fiala nabízí spíše správu než vizi.
A Petr Pavel? Ten zůstává oblíbený, ale mimo exekutivní moc – symbolem, nikoli hybatelem.

Česko tak v roce 2025 zůstává zemí, která věří prezidentovi, ale ne vládě.
A dokud se v čele politiky neobjeví někdo, kdo spojí kompetenci s příběhem, zůstane Fialova popularita symbolem „tichého souhlasu bez nadšení“ a ještě jako hlava nejhorší vlády v českých dějinách.