Válka na Ukrajině bývá v euroatlantickém prostoru interpretována jako nevyprovokovaná agrese Ruska, vedená expanzivními ambicemi Vladimíra Putina. Tento výklad však není jediný. Alternativní interpretace, systematicky rozpracovaná Benjaminem Abelowem, tvrdí, že konflikt je vyvrcholením tří dekád západní politiky, která postupně vytvářela bezpečnostní tlak na Rusko. Jeho kniha s názvem Jak Západ přivedl válku na Ukrajinu je brilantní expertízou vztahu Západ versus Rusko.
1. Rozšiřování NATO: porušené sliby a bezpečnostní dilema
Po rozpadu Sovětského svazu se otevřela otázka bezpečnostního uspořádání Evropy. V roce 1990 zazněla během jednání o sjednocení Německa ujištění, že se NATO nebude rozšiřovat „ani o píď na východ“. Ačkoliv tato ujištění nebyla právně zakotvena ve smlouvě, řada archivních dokumentů potvrzuje, že Sověti získali dojem, že aliance se k ruským hranicím přibližovat nebude.
Realita se však vyvíjela opačně. V roce 1999 vstoupilo do NATO Polsko, Česká republika a Maďarsko. V roce 2004 následovaly pobaltské státy – přímo sousedící s Ruskem. V roce 2008 na summitu NATO v Bukurešti aliance deklarovala, že se Ukrajina a Gruzie „stanou členy NATO“.
Z ruské perspektivy šlo o systematické obkličování. Z pohledu Západu šlo o svobodnou volbu suverénních států. Právě zde vzniká klasické bezpečnostní dilema: kroky jedné strany chápané jako obranné jsou druhou stranou vnímány jako hrozba.
Abelow používá analogii s Monroeovou doktrínou: Spojené státy historicky odmítaly přítomnost cizích vojenských sil ve své bezprostřední blízkosti. Kubánská raketová krize roku 1962 ukázala, že Washington byl ochoten riskovat jadernou válku, aby zabránil rozmístění sovětských raket 150 kilometrů od svého území. Ukrajina je od Moskvy vzdálena zhruba 400 kilometrů.
2. Ukrajina po roce 2014 a kolaps Minských dohod
Rok 2014 znamenal zásadní zlom. Po protestech na Majdanu padla proruská vláda Viktora Janukovyče. Moskva tuto změnu interpretovala jako Západem podporovaný převrat. Následovala anexe Krymu a vypuknutí konfliktu na Donbasu.
V reakci na tyto boje byly uzavřeny dvě dohody – Minsk I (2014) a Minsk II (2015) – za zprostředkování Německa a Francie. Ty měly zajistit příměří a autonomii Donbasu v rámci Ukrajiny.
Podle kritického výkladu však nebyly Minským dohodám věnovány skutečné implementační kroky. Ukrajina odmítala plnou politickou autonomii separatistických regionů před obnovením kontroly nad hranicí, zatímco Rusko trvalo na opačném pořadí kroků. Západní státy navíc nadále vyzbrojovaly a cvičily ukrajinskou armádu.
Pozdější výroky bývalé německé kancléřky Angely Merkelové a bývalého francouzského prezidenta Françoise Hollanda, že Minsk II poskytl Ukrajině čas na vojenské posílení, posílily v Moskvě přesvědčení, že dohody byly taktické, nikoli mírové.
Z ruského pohledu tak Minsk neznamenal cestu k řešení, ale přechodnou fázi před dalším sbližováním Ukrajiny se Západem a integraci do NATO, případně EU.
3. Militarizace vztahů 2014–2022
Po roce 2014 Spojené státy a další státy NATO výrazně zvýšily vojenskou podporu Ukrajiny. Došlo k rozsáhlému výcviku, dodávkám zbraní a společným cvičením.
Zvláště citlivým bodem bylo rozmístění systémů Aegis v Rumunsku a Polsku po odstoupení USA od Smlouvy o protiraketové obraně a později od smlouvy INF. Tyto systémy mohou podle Ruska nést i útočné střely Tomahawk. Rovněž námluvy Polska s USA ve věci umístění taktických jaderných zbraní na jeho území nevěštilo nic dobrého.
Západ tvrdil, že jde o obranná opatření. Moskva je vnímala jako zvyšování potenciálu pro první úder.
V prosinci 2021 Rusko požadovalo písemné záruky, že Ukrajina nevstoupí do NATO. Ty byly odmítnuty. O dva měsíce později zahájilo Rusko invazi na Ukrajinu.
4. Západní narativ vs. realistická interpretace
Mainstreamový narativ interpretuje invazi jako projev imperiální politiky Vladimíra Putina. Realisté, jako John Mearsheimer, však tvrdí, že šlo o předvídatelnou reakci velmoci na dlouhodobé porušování jejích bezpečnostních červených linií.
Abelow ve své knize netvrdí, že Rusko nenese odpovědnost. Tvrdí však, že konflikt je výsledkem interakce obou stran – a že západní politika ignorovala předvídatelné důsledky.
5. Přivedl Západ válku na Ukrajinu?
Tvrzení, že „Západ přivedl válku na Ukrajinu“, je provokativní, ale naprosto výstižné. Přesnější by bylo nicméně říci, že:
rozšiřování NATO bez vytvoření inkluzivního bezpečnostního systému zvýšilo napětí,
Minským dohodám chyběla politická vůle k realizaci,
vojenská integrace Ukrajiny do západních struktur probíhala i bez formálního členství,
ruské bezpečnostní obavy byly dlouhodobě odmítány jako irelevantní.
Z tohoto pohledu nebyla válka nevyhnutelná, ale stala se vysoce pravděpodobnou.
Závěr
Kritická analýza ukrajinské války neznamená obhajobu ruské agrese. Znamená však uznání, že bezpečnostní architektura Evropy po roce 1991 byla budována jednostranně bez zapojování Ruska.
Pokud má být nalezen trvalý mír, bude nutné překročit moralistní rámec „agresor vs. oběť“ a vrátit se k otázce, která stála na počátku: jak vytvořit evropský bezpečnostní systém, který nebude založen na porážce jedné strany, ale na vzájemně uznaných bezpečnostních garancích. A souběžně s tím nebude aplikována francouzská politika jaderného odstrašení.
Bez této reflexe hrozí, že se válka na Ukrajině nestane posledním konfliktem svého druhu, jak nám nyní ukazuje konflikt v Iránu.
