Americký prezident Trump, zřejmě posilněný pocitem beztrestnosti po úspěšné ilegální operaci ve Venezuele, obrátil svou pozornost ke Grónsku. Vlastně proč ne. Ve Venezuele se podařilo koupit si část elit, destabilizovat stát a bez přímé vojenské konfrontace dosáhnout svého. Západní politické a mediální elity tomu tleskaly. Nešlo přece o agresi, ale o „obranu demokracie“. Respektive nerostné bohatství Venezuely.

Stejný scénář se dnes jen přesouvá o pár tisíc kilometrů na sever.

Není nutné znovu rozepisovat všechny strategické a ekonomické důvody, které Spojené státy ke Grónsku přitahují. Ty jsou dobře známé a v dějinách amerického imperialismu se pravidelně opakují. Kontrola námořních tras, otevření severní mořské cesty v důsledku klimatické změny, kterou sám globální kapitalismus způsobil, pohyb ruských ponorek, ale především nerostné bohatství – to vše dělá z Grónska strategický objekt prvního řádu.

Problémem nejsou ani tak ledovce či nehostinné klima. Skutečnou překážkou jsou vlastnická práva a jurisdikce. Výhradní práva na těžbu drží britské společnosti a případné spory by se musely řešit u dánských soudů. Pokud by však Grónsko připadlo Spojeným státům, rozhodovalo by se u amerických soudů, podle amerického práva a v zájmu amerického kapitálu. Jinými slovy: právní problém by se stal technickou formalitou.

D. Trump svůj zájem tradičně halí do bezpečnostní rétoriky. Hovoří o ruské a čínské hrozbě, o neexistující obraně ostrova a o nutnosti „ochrany“. Tato argumentace je nejen cynická, ale i historicky trapná. Spojené státy totiž Grónsko již jednou „zabezpečily“ – v dubnu 1941. Tehdy rovněž bez souhlasu Dánska (bohužel v té době již okupované nacistickým Německem), tehdy rovněž s odkazem na bezpečnost a tehdy rovněž proti vůli místních.

Skutečnost, že dnešní argumentace Washingtonu je téměř doslovnou kopií rétoriky staré 85 let, svědčí o jednom: otázka legitimity zde nikoho nezajímá. Rozhodnuto je dávno. Řeší se pouze forma.

Možností je několik. Otevřená vojenská intervence je krajní variantou, ale nelze ji vyloučit. Pravděpodobnější je pokus o „demokratické řešení“ – referendum podmíněné finančními pobídkami. Pokud budou obyvatelé hlasovat „správně“, dostanou peníze. Pokud ne, nic nedostanou a ještě na ně může být uvaleno embargo nebo clo.

Západní politici a komentátoři se předhánějí v morálním rozhořčení nad tím, jak je takový postup nedemokratický. Toto pohoršení by však působilo věrohodněji, kdyby stejný Západ v roce 2008 bez rozpaků nepošlapal mezinárodní právo při uznání Kosova. Právě tehdy bylo poprvé oficiálně řečeno, že mezinárodní právo platí jen tehdy, když se to hodí geopolitickým zájmům USA a jejich spojenců.

Dánsko tehdy americký postup podpořilo. Dnes se dovolává práva a suverenity. Jenže precedent už existuje. Stejně jako u Krymu platí, že referendum je legitimní pouze tehdy, když vyjde „správně“.

Celá situace má i groteskní rozměr. Zatímco Kodaň patří k zemím, které v poměru ke své ekonomice nejvíce podporují válku na Ukrajině – dodávkami zbraní, techniky i miliardami eur – právě ona se nyní ocitá v roli potenciální oběti „spojenecké solidarity“. Pomáhala bránit Evropu před „invazí“, aby se sama stala objektem nátlaku svého hlavního spojence.

Zprávy o možném francouzsko-britském vojenském „zajištění bezpečnosti Grónska“ působí spíše jako špatný vtip. Tyto země nemají ani techniku, ani personál, ani zkušenosti pro dlouhodobou kontrolu arktického prostoru. Je to symbolická politika – teatrální gesto bez reálného obsahu.

Reálný obsah je jiný: západní aliance se dostává do bodu, kdy si silnější bez rozpaků bere, co chce, a slabší mají pouze možnost vyjednávat o ceně své kapitulace. Dokonce se objevují úvahy, že by Dánsko mohlo Grónsko „vyměnit“ za větší americkou angažovanost na Ukrajině. To už není geopolitika, ale obchod s územím a lidmi.

Grónsko, které desítky let žilo mimo hlavní dění světové politiky, se tak stává scénou otevřeného imperialistického cynismu. Padají masky řečí o hodnotách, právu a demokracii. Zůstává jen surová moc, kapitál a staré koloniální myšlení – tentokrát v moderním, neoliberálním balení.

Drazí čtenáři, právě se to děje – ano, Spojené státy americké skutečně předložily zákon, který má za cíl anektovat Grónsko. Republikánský kongresman Randy Fine přišel s tzv. Greenland Annexation and Statehood Act, který má dát prezidentovi D. Trumpovi pravomoc najít prostředky nezbytné k tomu, aby Grónsko přivedl do Unie“ jako nový stát USA. Pravděpodobně vznikne konflikt mezi zeměmi NATO. Ale i to již z minulosti známe. Nic nového pod sluncem.

Něco tak bizarního jsme tu dlouho neměli. Ne, opravdu to není internetový fake news nebo pornohvězdná autobiografie – je to legislativní text, který by USA umožnil „získat Grónsko“ a později ho udělat 51. státem Unie.

Strategická komunikace? To zní hezky, ale…

A teď vážně – proč se k této historické anexi doposud nevyjádřil Otakar Foltýn?
Vždyť strategická komunikace je teď přece důležitější, než třeba… no, cokoli jiného.
Je docela možné, že pan Foltýn jen čeká, až mu někdo poskytne oficiální briefing o tom, jak slíbit, že USA Grónsko vlastně kupují, ne anektují. A pak se z toho vylhat velmi diplomaticky směrem „strategicky korektního“ vysvětlení, které by nezranilo city žádné strany – kromě reality samotné.

Rozdíl mezi USA a Ruskem na Krymu? V zákoně!

Ano, obě situace – jak ta chystaná americká anexe Grónska a stejně i ruská anexe Krymu – jsou obě „legislativními záležitostmi“. Ale liší se v jednom klíčovém detailu:

Krym připojilo Rusko zpětně po referendu a můžeme si o tom myslet, co chceme.

USA si dělají legislativní plán na anexi území, které je součástí NATO, aniž by se zeptaly Grónska – natož Dánska.

Takže pokud je Krym v Moskvě považován za legální anexi 2.0, tak tento americký plán je spíše „anexe s licencí Kongresu“, což je… no, tak trochu jako kdybychom si koupili sousedovu zahradu, protože jsou tam pěkná rajčata a on zrovna není doma.

Europoslanec Tomáš Zdechovský – vyrazí na Američana?

Přichází čas pro naše vážené europoslance!
Tomáš Zdechovský – statečný muž známý tím, že rád vyrazí do boje proti nespravedlnosti – a teď? Ztratí řeč? Nebude to náhodou „strategická chyba komunikace“, pokud nenechá Američany vysvětlit, jak že to vlastně ta anexe bude probíhat? Nebo přijede s transparentem „USA, vraťte Grónsko Dánsku – jinak si vezmeme Lední medvědy!“?

Jen doufáme, že si před svojí řečí aspoň stáhne mapu s vyznačeným rozdílem mezi Grónskem a Krymem… aby si nepomyslel, že je to jen „Krym 2.0, ale s víc ledu“.

Proč všichni velikáni Pravdy a Lásky mlčí?

Ano – kde jsou teď ti, kdo kdysi bojovali za Pravdu a Lásku? Kde jsou demonstrace? Křik na sociálních sítích? Běda!
Místo toho máme ticho jako v kostele – nebo spíš jako v diplomatickém protokolu.
Je to proto, že strategická komunikace vyžaduje čas? Nebo prostě není připraven tweet s vhodným hashtagem?

Ukrajinský velvyslanec v ČR – přinese nám veřejné komentáře?

Otázka pro pana velvyslance: „Schválíte anexi Grónska?“
Jako správný diplomat jistě odpoví, že „je třeba respektovat suverenitu a mezinárodní právo“… a pak přidá něco o “strategické rovnováze“ nebo „transatlantickém partnerství“. V praxi to bude znít stejně jako vedlejší hláška v zákoně o anexi.

Ústavní agent Petr Pavel Pávek dal o sobě vědět a napsal dopis druhému ústavnímu agentovi Andreji Babišovi Burešovi vysvětlující dopis, proč odmítá do jeho vlády jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Z dopisu se dozvídáme, že je to z důvodu nemorálnosti kandidáta, který v minulosti opakovaně adoroval, nebo přinejmenším bagatelizoval jeden z nejhorších totalitních režimů minulého století. Agent Pávek tím měl pravděpodobně na mysli nacismus, který Filip Turek nějakým způsobem zlehčoval. Soudy mu ale nic jasného v této věci neprokázaly. Mám proti Filipovi Turkovi veškeré výhrady a vůbec jej nemusím, ale v naší zemi máme parlamentní demokracii, kde si svůj tým sestavuje předseda vlády. Následně členy vládního týmu na návrh předsedy vlády jmenuje do funkce. Prezident tedy plní roli ceremoniáře – uvádí do úřadu. Nic víc, nic méně. Tuto skutečnost dokonce sám tvrdil, tehdy ještě kandidát na ústavního agenta, Petr Pavel v roce 2022.

„…Stejně tak si ale nemyslím, že by měl prezident veřejně kádrovat ministry a zkoušet je, ale že to je opravdu nakonec zodpovědností premiéra, protože on je šéfem vlády a zodpovídá za exekutivu.“

No a po 4 letech od tohoto prohlášení probíhá pravý opak. Prezident veřejně kádruje ministry, odmítá jmenovat toho či onoho. Prostě hradní lhář, který je v zákrytu ovládán protokolářem P. Kolářem, který je napojený na zbrojařskou firmu Colt. Na výše uvedené citaci můžeme vidět, jak nám hradní ústavní agent lže. Je to notorický lhář, kdy tvrdí jen to, co se mu hodí nebo co mu poradí jeho zlověstný rádce Kolář. Je to podobný člověk, jako kdysi byl Rasputin. Ostatně se nejedná o čistě náhodnou podobnost. Sám P. Kolář působil na postu velvyslance v Rusku v letech 2011 – 2012. Zde můžeme tedy pozorovat historické vazby směrem ke GRU. Před rokem 1989 totiž absolvoval vojenský kurz zpravodajství a učil se na rozvědčíka.  To ale není všechno. Ve svém životopise z roku 1987 se Petr Pavel vyjádřil k srpnovým událostem roku 1968.

„Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“

Tuto skutečnost veřejně zatajil v době své prezidentské kampaně a není divu. Je notorickým lhářem, jak dokazuji na výše uvedených tvrzeních. Ale možná se jen jednalo o mladickou nerozvážnost a některé věci jsou jen čistě náhodně podobné. Kdo ví. Ale víme jednu důležitou věc: rozdíl mezi Burešem a Pávkem je jasný i dnes. Zatímco Bureš byl řízen a nemohl vytvářet agenturu, Pávek mohl fungovat jako řídící orgán. To vysvětluje jeho dopis Burešovi ve věci nejmenování Turka. Řád a klid je tedy řádem a klidem normalizovaného Československa, kde se řídící orgány nebály ponižovat řízené agenty, aby dosáhly svého.

Začátek nového roku 2026 je plný událostí. Vše překryly události ve Venezuele, ale chtěl bych se zastavit u tří článků, které se zabývaly stavem a perspektivami naší armády.

Nebudu čtenáře zdržovat shrnováním obsahu článků, ale přiložím odkazy, aby si případný zájemce mohl články přečíst a sám si udělat názor.

Hned 1. ledna vyšel na Novinkách článek „Bývalý generál Mičánek: Dvě procenta HDP na obranu jsou start, ne cíl“. Nevím, jestli je to záznam rozhovoru, nebo přepis textu napsaný generálem Mičánkem, ale upoutaly mě v něm některé myšlenky. V článku je vyslovena myšlenka, že sice není podstatné jak velký je procentuální podíl vojenských výdajů ve vztahu k celkovému HDP a že rozdíl několika desetin nehraje zase tak velkou roli. S tím se dá souhlasit. S tezí, že plánovat rozvoj armády se nedá naplánovat v případě takovéhoto kolísání podílu na HDP, se už souhlasit nedá. Dovolím si také zpochybnit myšlenku, že nemůže krátkodobě dojít ke skokovému zvýšení podílu z důvodu financovat zvlášť nákladný vyzbrojovací projekt. Pokud je v armádě správně nastaven systém plánování, neměl by to být problém. Pan generál byl v části své kariéry odpovědný za nastavení systému plánování a nese přímou osobní odpovědnost, že nebyl nastaven v souladu s aliančními postupy. To by totiž nemohla nastat situace, cituji: „Nakoupenou techniku musí někdo obsluhovat, udržovat a provozovat. Mandatorní i běžné výdaje tomu budou muset odpovídat.“ Tím vlastně přiznává, že systém armádního plánování není správně nastaven a projekty nejsou do plánu vkládány v souladu s aliančními postupy. Nakonec na tento neutěšený stav opakovaně upozorňuje, ve svých zprávách NKÚ.

Druhý článek, na který chci upozornit má název, „Chybí, není, nemáme. A Řehka? Mimořádně drsná slova o stavu armády“ vyšel také 1. ledna 2026, ale na Parlamentních listech. Jde o rozhovor s analytikem Štěpánem Kotrbou. Je opravdu „výživný“. Obsahuje hodně otázek, které napadnou každého, kdo se o problematiku obrany opravdu zajímá. Je tvrdý, otevřený, nebere si servítky. Každý nemusí s jeho názory souhlasit, ale politici by měli umět na jím položené otázky odpovědět.

Upozorňuje, že: “Musíme pak najít shodu na tom, co chceme od české armády“. S tím naprosto souhlasím. Vlastně od roku 1989 zde nebyla politická reprezentace, která by jasně stanovila jaké úkoly má AČR plnit. Vždy to nechali na vojácích, kteří si zadání psali vlastně sami a následně zpracované dokumenty předložili politikům na vědomí. Politická reprezentace se omezila maximálně na vzetí na vědomí zpracovaných dokumentů. Jak je zadání plněno nikdo nekontroloval a občas se stalo, že po výměně vlády se dokumenty přijaté za té předchozí okamžitě zrušily. Obrana republiky nebyla brána jako priorita a o dosažení společenského konsensu se nikdo ani nepokusil. Tak se stalo, že mohl Štěpán Kotrba konstatovat: “Česká armáda stále neví, jestli chce být expedičním sborem žoldáků, vysoce specializovanou složkou NATO nebo územně obranným sborem. Nejblíže má k armádě špatně placených žoldáků“.

Mimochodem politické reprezentaci se za celou tu dobu nepovedlo nastavit funkční kompetence mezi ministerstvem obrany a Generálním štábem AČR. Dokazují to spory mezi ministry a NGŠ AČR, duplicity v kompetencích, neochota vojáků podřizovat se civilnímu řízení. Tato situace se bude opravdu těžko napravovat a vyžadovalo by to na funkci ministra silnou osobnost ba schopnost politiků najít v otázkách politického zadání úkolů pro armádu.

V článku je také uveden přehled úkolů, které by měly plnit v rámci zabezpečení obrany a krizového řízení také ostatní složky státní správy. Vlastně chybí představy, jak by republika čelila výpadkům energie, jak by bylo zabezpečeno zásobování obyvatel potravinami, pitnou vodou, jaké by bylo zdravotnické zabezpečení atd. V ČSSR za koordinaci těchto opatření odpovídala armáda a její organizační složka - civilní obrana. Politici připustili, že se systém rozpadl a dnes není jasné, kdo všechna tato opatření vlastně koordinuje. Část kompetencí byla přenesena na Hasičský záchranný sbor, ale určitě ne zdaleka všechny.

Když si uvědomíme, jak dnes politici hovoří o nebezpečí vzniku válečného konfliktu, nebo jaké komplikace vznikly v Berlíně po výpadku elektrické energie, je současný stav vlastně obžaloba celé politické reprezentace…

Třetí článek vlastně doplňuje oba předchozí. Vyšel v Ekonomickém deníku dne 2. ledna 2026. Jeho název „Důstojnická inflace“ v Česku. Přibývá generálů a plukovníků, chybí ale mužstvo“ doplňuje oba předchozí. Možná si řeknete, jak souvisí s tím prvním článkem, zdánlivě zde není žádná souvislost. Ale jen zdánlivě.

Je všeobecně známo, že v armádě se velmi často povyšuje na základě osobních vazeb. Může jít o vazby rodinné, kdy v AČR působí rodiče i děti, nebo manželské páry. Někdy jsou to vazby vzniklé v mládí ve vojenských školách, kdy se vzájemně podporují kamarádi z ročníku, nebo oboru. No a také vznikají vzájemné klientelistické vazby v průběhu služby, kdy se dotyčný jedinec osvědčí jako spolehlivý vykonavatel vůle nadřízeného, který jej pak sebou bere při každém posunu v kariérním žebříčku. V optimálním případě to může „osvědčeného“ jedince dovést až do generálské hodnosti.

No, a protože si zadání pro armádu píší vojáci sami, a ti jak známo mají rádi hodnosti a s tím související náležitosti a protože politici jen berou na vědomí, co jim armáda předloží, dochází ke stavu, že je hodně velitelů a málo mužstva. Důsledkem tohoto stavu je, že generál ve výslužbě, který působil jako vrcholný funkcionář GŠ AČR, klidně přizná, že oblast za kterou služebně odpovídal, vlastně vůbec nefunguje a ještě na toto téma poskytne rozhovor do tisku.

Ta situace vlastně nemá žádné rychlé řešení. Ten systém funguje tak dlouho, že vlastně prorůstá všemi stupni velení. Bude velmi složité najít někoho, kdo by tento systém chtěl změnit. Rád bych se mýlil, ale nikoho takového v současném velení AČR nevidím.

Typickou ukázkou obsazování funkcí tímto způsoben je generál Řehka. Kariéru prožil ve velmi speciálním vojenské jednotce, touto službou je spjat s prezidentem republiky, který jí také prošel a do vrcholných funkcí dosazoval kolegy s podobnou kariérou, vhodně doplněné o spolužáky a klienty svých kolegů.

A úplně na závěr. Řada analytiků upozorňuje, že takovýmto způsobem jsou obsazovány velitelské funkce v řadě armád, například v té Venezuelské. Důsledky toho může každý pozorovat v přímém přenosu.

Česká republika opět dokazuje, že je světovým lídrem. Přinejmenším v disciplíně selektivního rozhořčení. Zatímco jsme se naučili reagovat na některé vojenské agrese rychlostí tiskové zprávy (zejména na ty ukrajinské) a morální převahou nedělního kázání, v jiných případech se náhle ocitáme v hlubokém, až meditativním mlčení. Zejména v případě agrese americké vůči Venezuele.

Stále totiž čekáme na vyjádření světového vůdce z Hradu – Petra Pavla Pávka – k vojenské agresi Spojených států vůči Venezuele. Čekáme trpělivě, tiše, s vírou v hodnoty. Ty hodnoty, které se jinak skloňují ve všech pádech: mezinárodní právo, suverenita států, nepřípustnost použití síly. Možná se tiskové oddělení Hradu jen opozdilo. Možná je potřeba správná konstelace hvězd. Anebo jen správný agresor. Ústavní agent Pávek se tedy drží svého jasného hesla, které si převzal právě od bývalých vůdců zemí Latinské Ameriky – řád a klid.

Mlčí také ukrajinský velvyslanec v České republice, novodobý Červoněnko, který se tak horečně vyjadřoval k novoročnímu projevu předsedy poslanecké sněmovny Tomia Okamury. To je pozoruhodné. Ukrajina – právem – odsoudila ruskou agresi. Ale jak je to s americkou? Platí mezinárodní právo univerzálně, nebo je to spíše klubový předpis, který se vztahuje jen na ty, kdo nemají správnou vlajku, správnou alianci a správné nositele Nobelových cen míru v minulosti?

Otázka visí ve vzduchu: odsuzuje Ukrajina agresi jako takovou, nebo pouze agresi „nesprávnou“?

A zatímco demokraticky zvolení ústavní agenti mlčí, ozývá se někdo jiný. Šéf BIS Michal Koudelka se k Venezuele vyjádřil prostřednictvím oficiální stránky BIS na sociální síti X. Držitel Tenetovy medaile CIA z roku 2019 za nadstandartní vztahy s touto zpravodajskou službou. Člověk spolupracující s cizí mocností prostřednictvím její zpravodajské služby. A právě on považuje za vhodné se ke geopolitickým otázkám vyjadřovat, hodnotit, varovat, směrovat veřejnou debatu. Zřejmě chce suplovat bývalého koordinátora strategické komunikace O. Foltýna.

Jen drobná poznámka: on se k tomu ale vyjadřovat nemá.

Bezpečnostní informační služba (BIS) není politický aktér. Je to zpravodajská služba. Má sbírat informace, analyzovat je a informovat vládu. Ne suplovat prezidenta. Ne suplovat premiéra. Ne suplovat parlament. A už vůbec ne nastavovat oficiální zahraničněpolitickou linii státu.

Místo hlasu demokraticky zvolených ústavních agentů – Bureše a Pávka – slyšíme hlas člověka, který má zjevně vysokou důvěru ve Washingtonu a v Langley. Což samo o sobě možná potěší atlantické salony, ale mělo by znepokojovat každého, kdo si ještě pamatuje, že Česká republika je stále parlamentní demokracií, nikoli zpravodajským protektorátem.

Tak kdo tady vlastně vládne? Vláda vzešlá z demokratických voleb, nebo bezpečnostní služby s mezinárodními vyznamenáními? Prezident odpovědný občanům, nebo mlčící generál čekající na správný signál?

Ironie celé situace je dokonalá. O demokracii se mluví nepřetržitě. Ale když má demokracie mluvit – mlčí. A když má mlčet – mluví.

A tak dál čekáme. Na odsouzení. Na konzistenci. Na odvahu říct, že agrese je nepřijatelná bez ohledu na to, kdo ji páchá. Čekáme na stát, kde politiku dělají politici a tajné služby zůstávají tajné.

Možná se jednou dočkáme. A možná nám to opět vysvětlí někdo, koho jsme nikdy nevolili.