Premiér v demisi, osvětový vůdce národa Petr Fiala, sedí ve svém chrámu klidu. Navenek působí, že medituje nad osudem země. Ve skutečnosti ale jen mlčí. A to tak důsledně, že by se z jeho ticha dal postavit celý vládní program. Tedy dnes již bývalý vládní program, protože z osvětového vůdce zbyl jen derniér po prohraných volbách.

Petr Fiala kdysi slíbil, že vnese do politiky rozvahu, klid a hodnoty. Dnes se zdá, že z těch tří mu zbyl jen ten klid – rozvaha se rozpadla v opatrnost a hodnoty se rozplynuly v tiskových prohlášeních, která nikdo nečte. Mlčení se stalo jeho komunikační strategií i osobním přesvědčením. Když mu národ vystavil ve volbách do sněmovny stopku, on medituje. Když společnost ztrácí směr, on přemýšlí, zda vůbec mluvit.

Všechno prý dělá pro stabilitu. Jenže co když právě tahle „stabilita“ už dávno není klid, ale klinická smrt? Co když se z premiéra, který měl vést, stal spíš kurátor vlastního politického muzeálního exponátu – vitríny s cedulkou „odpovědná vláda“?

A tak zatímco premiér v demisi hraje na tóny ticha, z Hradu se občas ozve vytí šakala. Petr Pavel Pávek, hradní muž v lesklé uniformě slušnosti, řádu a klidu občas zahouká do noci – trochu rozkazem, trochu zoufalstvím. Někdy proti populistům, jindy proti chaosu, ale většinou jen proto, aby bylo slyšet, že tam ještě je.

Výsledkem je zvláštní duet: jeden mlčí, druhý vyje. Jeden se bojí mluvit, druhý neví, co říct. Mezitím se země probouzí do ticha, které není klidem, ale rezignací. A lidé se učí žít bez očekávání, že by někdo nahoře opravdu slyšel, co se děje dole. Nová vláda je zatím pořád v nedohlednu, pravda a láska v minulosti a státní rozpočet v kabinetu Petra Fialy.

Osvětový vůdce však mlčí dál. V jeho světě je mlčení ctnost, rozvaha spása a odpovědnost tichý luxus. Jenže v demokracii, kde už nikdo nemluví, začíná vládnout prázdnota. A ta se nevyřeší ani meditací, ani vytím. Nýbrž novou vládou, která má v zemi zavést stabilitu a skupina lidí, která ve volbách nevyhrála prostě svoji prohru přijmout.

Veřejný prostor plní palcové titulky o tom, jak nesmí být Filip Turek ministrem zahraničních věcí. Dle mnohých by to byla mezinárodní ostuda. Člověk, který zastává neonacistické tendence, nemá na tomto postu co pohledávat. Dokonce i samotná hlava státu Petr Pavel Pávek, který si prý své členství v KSČ odpracoval, jak prohlásili nedávno Piráti, zdůraznil, že přes Turka nejede vlak. Jako kdyby Jan Lipavský alias Lipánek nebyl mezinárodní ostuda, když neprotestoval proti genocidě v Palestině. Bývalý Pirát, oportunista, dnes Spolu však má za sebou také minulost a řekněme, že docela zajímavou.

J. Lipavský v roce 2017 psal v tehdy ještě „pirátím fóru“ na internetu o věšení kapitalistů, když přesněji řečeno citoval V. I. Lenina: „kapitalisté nám sami prodají provaz, na kterém je pak pověsíme“. Ostatně se není čemu divit, když se učil u Petra Pavla Pávka, který má takové poučky zcela jistě v malíčku. Jak jinak by totiž mohl mít prezident heslo, že Česku vrátíme řád a klid, které je inspirováno A. Pinochetem? 

Ostatně i Džugašvilli, později známý jako Stalin, chodil v mládí do kněžského semináře. Nyní se Lipavský kaje nad citátem V. I. Lenina, což ukazuje na jeho oportunismus. Zatímco Filip Turek, který je znám svými nacistickými postoji, je neustále pranýřován ve veřejném prostoru, tak Jan Lipavský uznává svoji chybu a vše je vlastně OK. Z chlapce s provazem se stal muž s diplomatickým úsměvem. Ale možná přijde čas, kdy si to všechno Filip Turek (nebo i někdo jiný) odpracuje, tak jako si členství v KSČ dle Pirátů odpracoval sám soudruh prezident Petr Pavel, který se nedávno setkal se syrským prezidentem Ahmadem Šarou, který má za sebou temnou minulost zločince.

V posledních letech se Česká republika potýká s celou řadou závažných korupčních skandálů – od kauzy Dozimetr, přes Bitcoin a Kampeličku, až po aktuální skandál kolem IKEM. Každý z těchto případů naznačuje systémový problém: silnou provázanost politiky, veřejných zakázek a osobních zájmů. Přesto je otázkou, zda se jim dostává stejné pozornosti, jakou média věnují jiným, mediálně atraktivnějším tématům – například kauzám kolem veřejných vystoupení různých politiků nebo výroků na sociálních sítí politických osobností, jako je v poslední době kauza Filip Turek.

Zatímco případy typu „Dozimetr“ (propletení s hnutím STAN a V. Rakušanem) či „Kampelička“ (podivně zapomenutý milion premiéra P. Fialy) se dotýkají samotného fungování veřejných institucí a hospodaření se státními prostředky, veřejný prostor však často ovládnou epizodní kauzy, které mají spíše bulvární charakter. Je to logické – osobní výroky či internetové přestřelky jsou snadno srozumitelné a rychle konzumovatelné. Jenže právě tím hrozí, že se pozornost veřejnosti odvede od zásadnějších témat – od otázek, kdo skutečně nese odpovědnost za správu veřejných prostředků a jak je s nimi nakládáno.

Zda budou všechny výše uvedené kauzy – včetně těch, v nichž se objevují jména vysoce postavených politiků – objektivně vyšetřeny, zůstává otevřené. Česká justice prokázala schopnost fungovat nezávisle, ale zároveň se opakovaně ukazuje, že politický tlak a mediální konstrukce mohou ovlivňovat rychlost i veřejné vnímání vyšetřování. V této souvislosti je nutné zmínit záhadně utichlou kauzu kolem bitcoinů, které stát nakupoval na internetovém „drogovém“ tržišti Darknet. Končící ministryně spravedlnosti s pochybným akademickým titulem Eva Decroix totiž měla za úkol kauzu zamést pod koberec, ne ji řádně vyšetřit.

V případě kauzy IKEM se ve veřejném prostoru objevily výroky, že ministr zdravotnictví Vlastimil Válek cítil tlak „shora“. Konkrétně od premiéra P. Fialy, který na něj dle jeho slov „zaklekl“. Pokud by se potvrdilo, že do vyšetřování skutečně zasahují politické zájmy, šlo by o vážné ohrožení důvěry v právní stát. Ostatně o likvidaci právního státu se končící Fialova vláda (chcete-li Fialův režim) snažila již od doby svého nástupu k moci v roce 2021– zavádění cenzury ve veřejném prostoru, militarizace společnosti, vypínání nepohodlných webů nebo využívání jazykových obratů druhé republiky jsou toho jasným důkazem.

Česká společnost se už mnohokrát přesvědčila, že velké korupční kauzy často vyústí do zdlouhavých procesů, které nakonec končí u drobných aktérů, zatímco skutečně vlivní zůstávají mimo dosah trestního stíhání. Otázkou tedy zůstává, zda tentokrát dojde ke změně – zda se dočkáme jednoho metru pro všechny, bez ohledu na stranickou příslušnost či postavení.

V Česku se po volbách do Sněmovny Parlamentu ČR na začátku října 2025 rýsuje koalice, která se bude skládat z vítězného hnutí ANO, které dříve vládlo s pomocí sociálních demokratů a komunistů, dále z částečně sociálně zaměřené, ale xenofobní populistické SPD a relativně nové strany Motoristé sobě, která se nostalgicky profiluje jako zastaralá neoliberální pravice 90. let 20. století, ovšem v pubertální verzi s lacinými neonacistickými gesty. To vypadá na středopravicovou vládu, nebo dokonce jen na pravicovou, jak se zmínil vlivný muž ANO Karel Havlíček.

Volební výsledek ANO přinesl částečnou úlevu díky pádu Fialovy pravicové vojenské vlády, nejhorší vlády za dlouhá desetiletí. Zároveň však výsledek znamenal smutnou prohru levicového uskupení s názvem: Stačilo!

Všechny tři politické subjekty, které teď sestavují vládu, spojuje jedno: ambice získat moc, nikoli spravovat ji a předně formulovat její program. První kroky směrem k sestavení vlády vyvolávají spíše obavy, neboť se nejprve mluví o rozdělení rezortů. ANO má obsadit posty ministerstva financí, průmyslu, zdravotnictví, školství, vnitra a spravedlnosti. SPD má mít prostřednictvím nestranických odborníků na starosti rezort obrany, dopravy a zemědělství, plus vedení Sněmovny. Motoristé sobě mají dostat zahraničí, životní prostředí, kulturu a nově vytvořený resort sportu a prevence.

Rozdělení moci bez předchozí dohody o programu je vždy špatný signál. Ukazuje, že cílem není služba občanům a společenská odpovědnost, ale stranická a personální mocenská kontrola státní mašinérie. Když se dřív rozdělí křesla než vládní program, říká to o politickém stylu víc než tisíc tiskových konferencí.

Co může znamenat nová vláda pro levicové občany

1. Sociální politika: gesta místo systémové změny
ANO a jeho předseda Andrej Babiš znovu slibují mírnou ochranu „obyčejných lidí“. Jenže nejen meze ANO, ale hlavně realita koaličních partnerů, zejména Motoristů je tristní. Motoristé vypouštějí z úst známé eufemismy, za nimiž se často skrývá tlak na omezování dávek, stigmatizaci chudoby a snižování pomoci nejzranitelnějším.
Přístup SPD napovídá, že půjde spíše o výběrovou solidaritu než o sociální stát. Můžeme čekat několik viditelných, ale spíše izolovaných gest — hlavně jednorázové příspěvky nebo sliby o dostupném bydlení. Ale systémové reformy sociálních dávek, posílení veřejných služeb či progresivní daňová politika se asi nedostanou ani k diskusi. Doufejme, že dojde alespoň ke zrušení některých asociálních politik Fialovy demoliční vlády.

2. Pracovní trh, odbory a mzdy: iluze o podpoře pracujících
Levicový volič asi zjistí, že nová vláda bude chránit kapitál více než práci. ANO historicky stojí na podnikatelském základě a odbory považuje spíše za překážku než partnera. Bez tlaku a korekce KSČM by v minulosti nečinilo sociální kroky, které dělalo. SPD se sice občas tváří jako hlas lidu, ale její politika směrem k pracovnímu právu zůstává zatím čistě symbolická – bez zásadních návrhů, jak posílit kolektivní vyjednávání či zvýšit ochranu zaměstnanců.
Lze očekávat stagnaci nebo jen plíživý vývoj minimální mzdy, slabé navyšování platů ve veřejném sektoru a pokračující tlak na flexibilitu práce. Vláda se bude patrně vymlouvat na „rozpočtovou odpovědnost“, přičemž reálně bude šetřit na těch, kdo se bránit nemohou.

3. Ministerstvo zahraničních věcí: globální diplomacie jako divadlo siláků
Pokud bude mít resort zahraničí v rukou hnutí Motoristé, vedené například Filipem Turkem, znamená to výraznou degradaci české diplomacie. Turek i šéf Motoristů Macinka se v minulosti netajili naivním obdivem k tvrdým pravicovým nacionalistickým přístupům. Pod vedením Motoristů by česká zahraniční politika sice snad už nebyla jako dosud jen papouškováním agresivních příkazů z Kyjeva, Washingtonu a Bruselu, ale hrozí, že by byla řízena spíše podle mediálních machistických výstupů než podle analýzy zájmů českých občanů a státu.

Takové kroky by nejen poškodily českou pozici v Evropě a ve světě, ale především podryly to, co je pro levicového občana zásadní: mezinárodní solidaritu a mírovou spolupráci.

4. Ministerstvo vnitra, spravedlnosti a obrany: riziko pro právní stát
SPD původně požadovala ministerstvo vnitra. Tento návrh zatím padl, ale není důvod k úlevě. ANO podle všeho prosadí na vnitro svou loajální osobu, podobně jako na spravedlnost. Zvláštní pozornost si zaslouží plánované obsazení důležitého ministerstva obrany osobou od SPD. Strana, která dlouhodobě populisticky koketuje spíše jen s rétorikou, má dostat do rukou resort, který rozhoduje o bezpečnosti státu, zahraničních misích i strategických zakázkách. Pro Českou republiku by to bylo problematické gesto – signál, že Praha je ochotna obětovat mezinárodní důvěryhodnost kvůli vnitropolitickému kompromisu. Pro levicového občana, který věří v mír a odpovědnou obrannou politiku, je to znepokojivé: místo racionální debaty o bezpečnosti dostane ideologické pózy a populismus s nacionalistickým akcentem.

5. Ekologie, životní prostředí a energetika: motor nad přírodou
Získání resortu životního prostředí Motoristy je symbolické. Strana, která postavila svou identitu na odporu vůči ekologii a na obhajobě automobilového průmyslu, se má starat o životní prostředí českých občanů a budoucnost planety. Výsledek je předvídatelný: ekologická politika bude redukována na prázdná hesla o „realismu“ a „zdravém rozumu“, zatímco skutečné problémy zůstanou neřešené. Doufejme, že alespoň dojde k omezení nesmyslných pseudoekologických opatření, které požaduje EU. Levicoví občané, kteří vidí zdravé životní prostředí jako součást sociální spravedlnosti, musejí počítat s tím, že jejich témata budou asi výrostci v masivním pick-upu zesměšňovat jako problémy „socek“ jezdících MHD.

6. Školství, zdravotnictví a veřejné služby: konzervace nerovnosti
Resorty školství a zdravotnictví, které si ponechá ANO, mohou být příležitostí – ale spíš pro udržování stávajícího stavu než pro pokrok. Investice do učitelů a zdravotníků mohou za nové středopravicové vlády stagnovat, systém bude dál závislý na dobrovolnosti a přetížení lidí, kteří ho drží nad vodou. Namísto reformy vzdělávací politiky směrem ke spravedlivému odměňování a jednotným osnovám na základních školách lze očekávat pokračující propast mezi elitními školami a těmi, kde se koncentrují děti a studenti z nízkopříjmových rodin.
Zdravotnictví bude udržováno „na hraně“, bez odvahy k systémovým změnám, které by zaručily dostupnost péče i v chudších regionech.

Závěr: aktivní kritický přístup jako naděje na změny

Vláda ANO, SPD a Motoristů bude spíše pravicovou vládou touhy po moci. Bude mít sílu, ale ne legitimitu. Bude mít ve Sněmovně asi početní většinu, ale nikoli důvěru těch, kdo čekají spravedlnost, rovnost a solidaritu.

Levicový občan od ní nemůže očekávat skutečnou sociální politiku, posílení veřejného sektoru ani podporu slabších. Může však dělat to, co je pro něj možné: neztrácet pozornost a kriticky komunikovat s ostatními. Ustavičná kontrola moci, aktivní občanství, analýzy levicových institutů, nezávislá média a internacionální spolupráce se zahraniční levicí budou důležitější než kdy dřív. Alespoň občas se může v dalších letech podařit prosadit prvky levicové politiky.

Nová vláda bude chtít vyvolat dojem síly. Ale síla bez sociální empatie a spravedlnosti je jen jiný druh slabosti. A pokud se občané smíří s tím, že politika se stala hrou symbolů a gest, může být systém přeměněn nikoli zásadní reformou nebo dokonce revolucí, ale únavou. Ti, kdo věří v rovnost, solidaritu a odpovědnost, musí dát najevo, že nehodlají být jen diváky u populistické silniční show moci.

Markéta Pekarová Adamová před nedávnem oznámila, že z politiky odchází. Média si oddychla, Twitter na chvíli utichl – a voliči si možná poprvé po letech udělali čaj nebo ranní kávu bez obav, že jim někdo vzkáže, aby si vzali ještě jeden svetr. Ale než jsme stačili vyvěsit vlajku s názvem „konečně odešla“, přišla ona MPA sama s překvapením: „Nikdy neříkej nikdy.“

To zní skoro jako varování. Jako když v hororu zabouchnete dveře, ale zpoza sklepa se ozve známý hlas: „Ještě jsme neskončili.“

MPA za svou politickou kariéru proslula zejména svým neochvějným optimismem ve stylu „stačí si vzít dva svetry a všechno bude fajn“. Když Putin zavřel kohoutky – nebo spíš jsme si je zavřeli sami - s plynem, česká předsedkyně Sněmovny měla po ruce jednoduché řešení: teplo sice nebude, ale zato budeme morálně na výši. Kdo potřebuje radiátor, když může hřát pocit správné volby? Se dvěma svetry přeci zasadíme drtivý úder Rusku a Vladimíru Putinovi. Trpěli jsme všichni a v Rusku se nic nezměnilo. Putin vládne pořád a plyn vesele proudí dál. Akorát jiným směrem a my všichni platíme x násobně více. To je výsledek politiky dvou svetrů.

Poslanecká sněmovna se pod vedením „paní svetrů“ proměnila v jakýsi experimentální prostor pro testování trpělivosti občanů. Důvěra veřejnosti v tuto instituci klesla na rekordní minimum – možná proto, že místo inspirativní politické kultury jsme často sledovali spíš nekonečné přednášky o slušnosti od těch, kdo se dohadovali o to, kdo je slušnější.

A teď, když se zdálo, že kapitola je uzavřena, přichází onen osudový dovětek: „Možná se vrátím.“ a semnou přijde i Dominik Feri a Otto Sixtus Libal.
Nikdy neříkej nikdy, říká se. Ale v tomto případě by výjimka rozhodně neškodila.