Když strategická komunikace potkává strategické mlčení

Článek je mírně ironický. Psaný je však pro všechny, kdo ještě věří, že slova mají význam, a že když někdo rozdává „komunikační karty“, měl by také umět komunikovat. Děj se odehrává v České republice, ve světě, kde se válka stává každodenní metaforou, a odborníci na strategii se stávají mistry mlčení. Pravděpodobně byli sežráni sviněmi, tak jako byl sežrán Hannibal Lecter.

Otakar Foltýn, jeden z nejhlasitějších hlasatelů „strategické komunikace“, člověk, který nám pravidelně připomíná, že jsme v „hybridní válce“ (i když zrovna jen svačíme nebo pijeme kávu), je znovu na scéně. Tentokrát ne jako ten, kdo má odpovědi, ale jako ten, kdo náhle ztratil kartu. Totiž komunikační kartu. Když došlo na otázku zcela zásadní – proč Česká republika navyšuje výdaje na zbrojení až na 5 % HDP – kartička nikde. V tomto případě se jedná o strategickou věc zásadního významu a karta by měla být tedy vydána.

Kartička by se tedy docela hodila. Možná by mohla říkat:
„Navýšení vojenských výdajů o stovky miliard bez demokratické debaty není problém, pokud mlčíte ve správném týmu.“
Nebo třeba:
„Kdo platí, ten mluví. Kdo neplatí, ten mlčí. A kdo se ptá, je – dle Foltýna – čistá svině.“

Ano, čisté svině. Výraz, který pan Foltýn použil pro občany s jiným názorem. Zřejmě ti, kteří si dovolili zpochybnit, že se státní rozpočet vyprazdňuje na tanky, zatímco školy, zdravotnictví a sociální služby jdou žebrat o drobné. Ve světě Foltýnovy komunikace není prostor pro pochybnost – jen pro disciplínu. Kritici jsou nepřátelé. Otázky jsou sabotáž. A mlčení je zlato, hlavně když zrovna zbrojíme.

Je zvláštní, jak rychle se z experta na různé příběhy a komunikační karty stal expert na jejich nepřítomnost. Jakmile se totiž otázka dotkne rozpočtové tsunami, které se žene armádním směrem, pan Foltýn zmizí ze scény. Nebo se zasměje. Nebo použije další z těch slov, které by měl strategický komunikátor vynechat, pokud mu jde o přesvědčování a ne o potírání.

Jeden by čekal, že muž, který tak rád varuje před ruskou propagandou, bude především sám odolný proti jejím metodám. Místo toho tu máme výsměch, elitářství, moralizování a osobní útoky. A k tomu ticho tam, kde by měla znít vysvětlení.

Není peníz, není láska, praví lidová moudrost. V dnešní době ale platí spíš:
Není Foltýn, není karta. Není karta, není odpověď. Není odpověď, není důvěra.

A tak jsme zpátky na začátku. Ve světě, kde se ti, kdo chtějí vědět, proč máme více stíhaček (a nesmyslnou smlouvu o nákupu F - 35) než funkčních zubařů, dozvědí jediné: že jsou čisté svině.
Když takhle vypadá „strategická komunikace“, možná bychom měli přehodnotit, jestli nejde o strategické mlžení a koordinátora strategické komunikace vlády (KoStraKoV) zrušit.

Na letošním summitu NATO v Haagu, který se konal ve dnech 24. – 25. 6. 2025, zaznělo něco, co by ještě před pár lety působilo jako špatný vtip: členské státy Aliance by měly směřovat k tomu, aby na obranu vydávaly až 5 % svého hrubého domácího produktu k roku 2035. V některých kruzích bylo toto rozhodnutí vítáno jako krok nezbytný pro zajištění bezpečnosti v době globálních hrozeb – rozumějme, že se strašilo zejména Ruskem a Čínou. V jiných kruzích je ono rozhodnutí vnímáno jako otevřený šek zbrojařskému průmyslu (například firmě Colt, kam má vazby Petr Pavel nebo snad k nejbohatšímu Čechovi Strnadovi?). Český prezident Petr Pavel (přezdívaný Pávek), pro kterého je vojenství přirozeným jazykem, rozhodnutí bez váhání podpořil a prohlásil, že Česká republika je připravena tento závazek naplnit.

Co ale v Haagu nezaznělo – a nezaznělo to ani z úst prezidenta generála doma – je kde se těch 5 % HDP vezme. Nejsme totiž země s přebytkovým rozpočtem ani země, která by si mohla dovolit navyšovat výdaje bez škrtů jinde. Znamená to snad omezení výdajů do zdravotnictví, školství, dopravní infrastruktury či kultury? Tedy v oblastech, které se dlouhodobě potýkají s podfinancováním?

Česká republika aktuálně dává na obranu něco přes 2 % HDP – s obtížemi. Dokonce Fialou a jeho nohsledy kritizované Slovensko a Maďarsko vydávají více. Už nyní je jasné, že navyšování na 5 % nebude jen otázkou politické vůle, ale i otázkou zásadních přesunů ve struktuře rozpočtu. Co se škrtne jako první? Budou to nemocnice v regionech? Učitelé, kteří jsou dlouhodobě podfinancovaní a přetížení? Nebo snad kultura, která se často stává prvním cílem škrtů, jakmile přijde na lámání chleba? Případně už teď přetížená dopravní infrastruktura a její žalostný stav?

Celé to připomíná trochu absurdní scénář: připravujeme se na válku, zatímco vnitřně oslabujeme stát, za který bychom měli případně bojovat. Jakou obranu potřebujeme, pokud nebude co bránit? Pokud budeme mít nejmodernější tanky, ale žádné lékaře, žádné odborníky, žádné fungující vzdělávání? Nebo snad někdo bude chtít bránit například P. Fialu, P. Pavla, T. Zdechovského a mnohé další, kteří pořád jen lační po válce a nechtějí mír?

Rozhodnutí o tak zásadní změně obranné politiky, které bude mít přímé dopady na všechny občany, navíc neprošlo žádnou hlubší veřejnou diskuzí. Nebyla otevřena otázka, zda si to občané přejí, jaký bude reálný přínos takového kroku, a hlavně – co jsme ochotni obětovat. Ve jménu obrany proti vnějšímu nepříteli (který je jednou určen na západ a podruhé na východ od nás) se tak může stát, že se vytvoří nepřítel vnitřní: rozklad důvěry veřejnosti v demokratický systém, který nepečuje o své vlastní občany. Přesně tyto kroky ale Fialova od samého začátku dělá – zničit stát a vykašlat se na občany. Lze tedy tvrdit, že Fialův režim destruuje samotné fungování státu a demokracie.

Prezident Pavel argumentuje geopolitickými riziky – a ano, doba není klidná. Ale bezpečnost není jen otázka počtu stíhaček a raket, nýbrž hlavně fungující společnosti, vzdělaného obyvatelstva, zdravotní péče dostupné všem a sociální soudržnosti. To všechno jsou oblasti, které by mohly, a nebojím se říci, že budou kvůli závazku 5 % HDP na obranu trpět nedostatkem financí a může zcela nastat jejich kolaps.

Pokud máme opravdu dávat 5 % HDP na obranu, je na místě tvrdá a transparentní debata: Co se škrtne? Kdo to zaplatí? A komu to má opravdu sloužit?

Jestli je odpovědí jen mlčení ze strany prezidenta a nákup dalšího vojenského materiálu od neprůstřelně průstřelných vest až po nesmyslné stíhačky F - 35 bez zajištění vnitřní stability a kvality života obyvatel, pak se nejedná o posílení obranyschopnosti, ale o oslabení samotného smyslu státu a jeho privatizaci.

Poslankyně ODS Eva Decroix a novopečená ministryně spravedlnosti přezdívaná Blažcoix, nedávno veřejně označila přijetí zákona o lobbingu za „veliké vítězství“. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o úspěch v oblasti transparentnosti a kontroly politického rozhodování. Jenže skutečnost je mnohem komplikovanější – a z pohledu veřejného zájmu i znepokojivější.

Zákon, jehož cílem mělo být zvýšení transparentnosti lobbistických aktivit a omezení skrytého vlivu zájmových skupin na politiku, prošel zásadní proměnou právě díky pozměňovacím návrhům, které prosadila Eva Decroix a byly předloženy ve druhém čtení onoho zákona dne 29. 10. 2024. Výsledkem je právní norma, která sice nese název „zákon o lobbingu“, ale ve skutečnosti popírá jeho původní smysl.

Původní návrh zákona počítal s důslednou regulací všech forem lobbingu, včetně definování lobbistů, povinného registru, transparentních pravidel kontaktů mezi lobbisty a veřejnými činiteli a s důsledným dohledem. Právě toto měla být odpověď na opakovanou kritiku neprůhledného vlivu zákulisních hráčů na tvorbu zákonů a veřejných politik.

Eva Decroix však ve Sněmovně prosadila klíčové pozměňovací návrhy, které celý návrh rozmělnily. Vyjmutí některých aktérů z definice lobbisty, snížení povinností lobbovaných osob, či úplné vypuštění sankčních mechanismů učinily ze zákona pouhou fasádu bez reálných zubů. Co zůstalo, je jen dojem, že se „něco“ udělalo.

Pokud tedy Eva Decroix, dnes bitcoinová ministryně spravedlnosti, hovoří o „velkém vítězství“, je namístě se ptát: vítězství koho nad čím? Vítězství politického marketingu nad smyslem zákona? Vítězství mocenského establishmentu nad snahou o kontrolu a odpovědnost? Nebo snad vítězství právničky, která dobře ví, jak právo ohnout s magisterským titulem, který nemá, aby sloužilo jen těm, kdo ho umí používat jako štít, ne jako nástroj veřejného dobra?

Ironií je, že samotná Decroix vystupuje jako zastánkyně transparentnosti a demokratických principů. Je však těžké brát tyto proklamace vážně, pokud zároveň zjevně podkopává legislativní úsilí o zkrocení lobbistického vlivu – nebo alespoň o jeho přiznání. Že by snad v tom všem byl nějaký záměr?

Česká republika se tak ocitla v situaci, kdy má zákon, který měl být průlomem v oblasti politické etiky, ale který se v důsledku pozměňovacích zásahů stal jen dalším příkladem právního alibismu. Zákon je přijat, politici si mohou gratulovat, a veřejnost zůstává v přesvědčení, že se situace zlepšila – i když se ve skutečnosti nezměnilo téměř nic.

Zákony mají odrážet veřejný zájem, ne jen vyvažovat tlak různých zájmových skupin. Pokud si politici přivlastňují úspěchy zákonů, které sami zbavili účinnosti, nejde už o politiku, ale o PR a to ještě v podání ministryně spravedlnosti, která ani nevěděla, že nesmí používat magisterský titul.

Název tohoto semináře ohledně změny režimu patrně mnoha lidem, ne-li většině, evokuje téma potřebné budoucí změny, protože občané nejsou spokojeni s dosavadním politickým a ekonomickým vývojem v České republice v posledních desetiletích. Tento význam má svoji váhu a určitě je třeba se jím zabývat. Nicméně nejprve je zapotřebí se věnovat aktuální velké změně, která právě v posledních letech proběhla a která v řadě aspektech má charakter změny režimu.

Před Fialovou pravicovou vládou jsme čelili neoliberálnímu kapitalismu, který sloužil hlavně úzké vrstvě oligarchů a nadnárodních firem. Vláda Petra Fialy tento systém transformovala neokonzervativním způsobem. Posiluje sice některé neoliberální prvky, především odbourávání sociálního státu, ale i neoliberální prvky omezila ve jménu fanatického neokonzervatismu, jehož primárním zájmem je vojenská konfrontace s Ruskem a politické střety s Čínou a dalšími zeměmi, které Bidenovy loutkovodiči Fialovy vlády pokládali za nevhodné. Svobodný obchod, natož pak spolupráce, jsou s těmito zeměmi blokovány. Prioritou už není liberální nebo neoliberální liberté, tedy svoboda, ale jiné, bezpečnostní autoritářské hodnoty, které svobodu omezují.

Je třeba zkoumat, zda a do jaké míry Fialova vláda de facto provedla převrat proti ústavnímu pořádku a suverenitě ČR v těchto aspektech:

Bez mandátu ve volbách přetvoření České republiky v předsunutou základnu NATO a amerických zájmů ve střední a východní Evropě, čímž nás vtáhla do cizí války, zcela mimo kontrolu českých občanů. Toto je třeba posoudit také ke skutečnosti, že ČR byla původně do NATO zapojena antidemokraticky bez referenda, které je pro takto závažné zapojení pro demokratické země nutné. Dosud tedy zapojení ČR do NATO nemá legitimitu.

Dále, v rámci „válečného kapitalismu“ Fialova přenesla náklady konfliktu na pracující: 30% inflace, zdražení energií a dalších produktů a služeb, devastace sociálního zabezpečení, to vše je forma strukturálního násilí proti občanům.

Dále, zavedení cenzury a represivního aparátu: kriminalizace názorů, rušení webů, potlačování akademické svobody, nátlak na novináře, v duchu McCarthyismu – to vše při současné lživé rétorice „ochrany demokracie“.

Nahrazení parlamentní suverenity diktátem ambasád a zbrojařských korporací.

Revitalizace ekonomiky v Česku a internacionální kooperace

Je zapotřebí nejen návrat před Fialu, ale dál, k systémové změně. Nelze se totiž spokojit s pouhým návratem ke „klidnému neoliberalismu“ před Fialou. I ten byl totiž sociálně nespravedlivý a vykořisťující. Revitalizace české ekonomiky není možná bez odmítnutí priority zisku korporací, ať už vojenskoprůmyslových nebo jiných, a velmocenské nadvlády. Český průmysl je dnes devastován nejen zahraničními zájmy, ale i záměrným rozkladem státní suverenity ve prospěch globálního kapitálu.

Neoliberální i neokonzervativní represivní uspořádání nelze reformovat – je třeba jej odstranit a nahradit demokratickým socialismem. Potřebujeme skutečnou demokracii zdola, ne jen liberální fasádu. Je nezbytné společenské vlastnictví klíčových sektorů ekonomiky – energetiky, zdravotnictví, apod. Potřebujeme totiž ekonomiku řízenou potřebami lidí, ne ziskem elit. Je třeba vybudovat ekonomiku založenou kombinaci plánování a trhu, solidaritě a participaci. To znamená například také rozvoj družstevnictví, tedy podporovat podniky vlastněné pracovníky, kde o strategii rozhodují zaměstnanci demokraticky, nikoli jen manažeři a akcionáři. Dále jsou potřebné participativní rozpočty, aby o obecních a regionálních financích rozhodovali hlavně občané, ne politici.

Předpokladem je suverenita a soběstačnost, ovšem v rámci internacionalismu. Malé státy naivně se spoléhající jen sami na sebe, ať už z důvodu nesolidarity nebo neznalosti, dopadnou katastrofálně jako Řecko při nedávné finanční krizi. Proto je nutná internacionální kordinace a kooperace, která byla vždy součástí levicové i každé jiné rozumné politiky. Je potřebné budování mezinárodní solidarity s dalšími národy stojícími proti vykořisťování a represi.

Dále je třeba odmítnutí diktátu EU a NATO, když znamenají potlačování potřeb a zájmů občanů.

Také je třeba ekologická transformace průmyslu – ale řízená demokraticky pro potřeby občanů, ne podle zájmů „zeleného byznysu“.

Závěr: Demokratický socialismus

Militantní a asociální vláda Petra Fialy odhalila pravou tvář kapitalismu: násilí, chudobu a autoritářství ve službách zahraniční oligarchie. Odpovědí nemůže být jen kosmetická reforma. Odpovědí by měla být demokraticky založená systémová transformace k demokratickému socialismu.

Vážení spoluobčané,

přeji vám dobrý rok. Klidný, předvídatelný – takový, ve kterém vás už nic nepřekvapí. Ano, přeji si válku. Ani to, co už nás přece nemá čím překvapit. Ano, nechci vládu, která by tomu bránila.

Když jsem loni touto dobou stál před vámi, mluvil jsem o hodnotách. O důvěře, odpovědnosti a férovém vedení. A musím říct, že letos mohu s uspokojením prohlásit: tyto hodnoty přežily. I když leckdy jen díky tomu, že se jich nikdo raději ani nedotýkal. Nešlo je tedy zcizit.

Rok 2025 nám přinesl mnoho otázek. Například: kolik bitcoinu se vejde do jedné kauzy a kolik lidovců na špičku jehly? Kdo je skutečný majitel anonymního kryptoměnového účtu a jestli existuje Bůh? A kolik “nevysvětlitelných” příjmů je ještě přijatelné pro člena vlády, než se tomu začne říkat problém, a proč nikdo bitcoiny nedaroval na nákup munice?

Jistě, padaly naivní návrhy na výměnu vlády spolupracující s organizovaným zločinem. I já jsem to slyšel. Bylo to hlasité, ale na podporu se nesešla demonstrace, nešlo o chvilky pro demokracii. Ale všichni víte, že člověk nesmí jednat impulzivně. Všechno má svůj čas. I řepka musí jednou dozrát. A ten ještě… no, jednoduše nepřišel.

Chápu, že si někteří z vás mohli přát tvrdší krok z Hradu. Jenže prezident není od toho, aby do všeho hned zasahoval, i když země pochoduje na místě a dělá obraty za pochodu. Prezident má být v první linii jako skála. A skála se přece nepohybuje pokaždé, když kolem někdo křičí “korupce!”. Ani k zatýkání na úřadu vlády jsem se v roce 2013 nevyjadřoval, a to do vazby šli dva následovníci v mojí funkci velitele 601. skupiny speciálních operací. Proto jsem povýšil také náčelníka generálního štábu, protože my jsme speciální.

Mým úkolem bylo dát zemi řád a klid. A to se, myslím, povedlo. Podržel jsem vládě a  situace se ustálila. Řád s temnými žilkami do Kremlu byl zachován. Hybridní vláda nepadla všichni si zachovali tvář. Ani důvěra občanů se nepohnula. Je to přece český sen tato vláda, která je lepší než ta slovenská, maďarská nebo ugandská.

Ano, zazněly i výzvy k tomu, abych jmenoval novou vládu. Ale dovolte mi malou úvahu: Když máte loď děravou, má v první linii smysl vyměnit posádku, nebo raději prohlásit, že voda je přirozenou součástí plavby a soustředit se na udržení se u vesel, aby plavba přes Styx v řádně a v klidu doplula na své místo?

Moudře jsem se po poradě s nikým nevolenými poradci a mými sponzory rozhodl pro druhou variantu. A dnes mohu s klidem říct, že loď stále pluje směr jih, neboť tam jsou země, kde je řád a klid. Alespoň zatím.

A k tomu přece byl prezident vždy, velká hlava státu, – aby byl zárukou kontinuity. Ať už si pod tím každý představí, co chce.

Přesto jsem přesvědčen, že tento rok bude jiný. Věřím, že vláda si vezme z loňských zkušeností ponaučení. Že pochopí, že politická důvěra není něco, co si můžete naklikat na burze, zaplatit z veřejných peněz v kampaních nebo vyjednat na reprezentačním plese AČR.

Věřím také, že občané této země budou i nadále bdělí a ostražití. Že budou klást otázky, budou studovat komunikační karty. Že si nenechají vše vysvětlit jen jako “komunikační šumák”. A že nezapomenou, že stát není firma – a už vůbec ne start-up. V první linii je totiž třeba držet hlavně krok.

Přeji vám do nového roku hlavně trpělivost, řád a klid. Tu budeme potřebovat všichni, protože, jak už jsem říkal, a opakuji to každý rok: Naše země nevzkvétá. Už je to tady taková tradice.

Děkuji za pozornost, přeji vám pevné nervy a delší klobásky.