Mgr. Jan Klán

Kdo platí českou občanskou společnost? Čas otevřít karty o zahraničních penězích

Jan Klán

Debata o zákonu o zahraničních agentech v České republice se často zjednodušuje do jediné věty: „Takový zákon mají jen v Rusku.“ Tato fráze se opakuje v politických debatách, médiích i na sociálních sítích. Ve skutečnosti je však mnohem více sloganem než faktem. Regulace zahraničního politického vlivu existuje i v řadě demokratických států – a někde dokonce desítky let. Otázka proto nestojí tak, zda by měl podobný zákon existovat, ale jak by měl být nastaven, aby chránil transparentnost a demokratickou debatu.

Americký precedens starý téměř sto let

Jedním z nejznámějších zákonů tohoto typu je americký Foreign Agents Registration Act (FARA), přijatý už v roce 1938. Spojené státy jej zavedly v době, kdy se obávaly propagandistického vlivu nacistického Německa na americkou veřejnost. Princip zákona je přitom poměrně jednoduchý: pokud někdo působí ve prospěch zahraničního subjektu a snaží se ovlivňovat politiku, veřejné mínění nebo legislativu, musí se registrovat a zveřejňovat informace o své činnosti.

FARA nikomu nezakazuje přijímat peníze ze zahraničí. Nezakazuje ani politickou činnost. Jediné, co vyžaduje, je transparentnost. Organizace či jednotlivci musí přiznat, kdo je financuje a jaké aktivity vykonávají.

Z pohledu americké demokracie jde o standardní nástroj ochrany veřejného prostoru před skrytým zahraničním vlivem. Registr zahraničních agentů je veřejný a novináři či občané mohou snadno zjistit, kdo například lobbuje jménem zahraničních vlád nebo firem.

Evropa není výjimkou

Regulace zahraničního financování organizací není pouze americkým specifikem. Podobná debata probíhá i v Evropě. Jedním z nejznámějších příkladů je Maďarsko, které v roce 2017 přijalo zákon o transparentnosti organizací financovaných ze zahraničí. Ten ukládal nevládním organizacím přijímajícím větší objem zahraničních prostředků povinnost registrace a zveřejňování těchto zdrojů.

Maďarská vláda zákon prezentovala jako opatření na ochranu politického systému před zahraničním vlivem. Kritici jej naopak označovali za pokus o oslabení občanské společnosti. Bez ohledu na tuto politickou interpretaci však samotná myšlenka transparentnosti zahraničního financování není v evropském prostoru ničím neobvyklým.

Podobné principy se objevují také v Austrálii, Izraeli nebo Kanadě, kde existují různé formy registrů zahraničního vlivu.

Česká slepá skvrna

V České republice je debata o zahraničním financování nevládních organizací dlouhodobě velmi citlivá. Neziskový sektor zde hraje důležitou roli – poskytuje sociální služby, pomáhá v humanitárních projektech, organizuje vzdělávací programy nebo ekologické iniciativy. Problém ale nastává ve chvíli, kdy některé organizace zároveň aktivně vstupují do politických kampaní, veřejných sporů nebo legislativních procesů.

V takovém případě je legitimní otázka: kdo tyto aktivity financuje?

Nejde o to, zda je zahraniční financování samo o sobě špatné. V globalizovaném světě je zcela běžné, že nadace, univerzity nebo mezinárodní organizace podporují projekty v různých zemích. Problém nastává tehdy, když se zahraniční peníze promítají do politických kampaní nebo lobbingu, aniž by o tom veřejnost věděla.

Právě zde by zákon o zahraničních agentech mohl sehrát důležitou roli.

Transparentnost není represe

Kritici často varují, že podobná legislativa by znamenala útok na občanskou společnost. Takový argument však předpokládá, že transparentnost je sama o sobě represivní nástroj. To je přinejmenším zvláštní logika.

Politické strany musí zveřejňovat své dárce. Kandidáti ve volbách musí reportovat financování kampaní. Firmy mají povinnost zveřejňovat účetní závěrky. V mnoha oblastech veřejného života je transparentnost standardem.

Proč by tedy organizace, které se aktivně snaží ovlivňovat veřejnou politiku, měly být výjimkou?

Zákon o zahraničních agentech by nemusel znamenat žádné zákazy. Stačilo by zavést několik základních pravidel:

registr organizací vykonávajících politickou činnost financovanou ze zahraničí

povinnost zveřejňovat významné zahraniční dárce

pravidelné reportování aktivit spojených s lobbingem nebo kampaněmi

Charitativní nebo sociální organizace by se těchto pravidel vůbec nemusely týkat, pokud by se nepodílely na politických aktivitách.

Ochrana před geopolitickým vlivem

Současná geopolitická situace ukazuje, že vliv v moderní politice už dávno neprobíhá jen prostřednictvím diplomatů nebo armád. Státy i nadnárodní aktéři stále častěji využívají takzvanou „měkkou moc“ – podporu médií, think-thaků, nevládních organizací nebo kampaní veřejného mínění.

Takové aktivity nemusí být nutně nelegitimní. Problém nastává tehdy, když jsou skryté.

Transparentní registr zahraničního vlivu by umožnil novinářům, analytikům i občanům sledovat, kdo se snaží ovlivňovat veřejnou debatu v České republice a s jakými zdroji.

Přínos pro důvěru veřejnosti

Paradoxně by zákon o zahraničních agentech mohl pomoci i samotnému neziskovému sektoru. Nedůvěra části veřejnosti totiž často pramení právě z pocitu netransparentnosti. Pokud by organizace otevřeně zveřejňovaly své zahraniční financování, mohlo by to jejich důvěryhodnost posílit.

Transparentnost totiž nepoškozuje ty, kteří jednají otevřeně. Poškozuje především ty, kteří se snaží skrývat své skutečné zájmy.

Čas otevřít debatu

Česká republika je otevřená demokratická společnost. Otevřenost ale neznamená rezignaci na pravidla. Pokud někdo vstupuje do politické debaty a je financován ze zahraničí, měla by o tom veřejnost vědět.

Zákon o zahraničních agentech nemusí být nástrojem represe. Může být nástrojem transparentnosti. A v době rostoucího geopolitického napětí i nástrojem ochrany demokratického prostoru.

Debata o jeho podobě by proto neměla končit u zjednodušených sloganů. Měla by začít otázkou, která je ve skutečnosti velmi jednoduchá:

Kdo financuje ty, kteří se snaží ovlivňovat českou politiku?