Mgr. Jan Klán

Debata o zrušení koncesionářských poplatků a o budoucím financování České televize a Českého rozhlasu znovu otevřela zásadní otázku: komu vlastně média veřejné služby patří a komu mají být odpovědná? Reakce části zaměstnanců obou institucí, podpořená aktivistickou organizací Milion chvilek pro demokracii, však tuto otázku záměrně odvádí jinam – směrem k emocionálnímu strašení „ohrožením demokracie“, místo aby se vedla věcná diskuse o transparentnosti, vyváženosti a skutečných potřebách veřejnosti.

Jedním z klíčových problémů veřejnoprávních médií je jejich dlouhodobá nevyváženost. Česká televize i Český rozhlas opakovaně dávají prostor převážně pravicově-liberálním politickým subjektům a jejich ideovým východiskům, zatímco kritické či levicové pohledy na svět, politiku a ekonomiku zůstávají na okraji. Tento trend je patrný zejména v publicistických pořadech, jako jsou Otázky Václava Moravce nebo cyklus Historie CS, kde je výklad reality často jednostranný a ideologicky předvídatelný.

Veřejnoprávní média tak mnohdy neplní svou základní funkci – nabízet pluralitní pohledy a skutečně sloužit celé společnosti. Totéž platí i v oblasti kultury. Programová skladba často ignoruje zájmy části veřejnosti, například o tvorbu ruských klasických autorů, a nahrazuje je výběrovým, ideologicky „bezpečným“ obsahem. V takové situaci je legitimní se ptát, proč by měli občané povinně platit koncesionářské poplatky za službu, která je jim poskytována nevyváženě a bez skutečné zpětné vazby.

Do této debaty nyní vstoupila petice zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu, která varuje před údajnou snahou politiků ovládnout média veřejné služby. Tento dokument je však problematický hned z několika důvodů. Především nejde o žádný reprezentativní vzorek veřejnosti, ale o názor úzké profesní skupiny, která je existenčně i ideově přímo spjata se současným modelem fungování těchto institucí. Zaměstnanci médií veřejné služby nemohou a ani nemají právo mluvit jménem koncesionářských poplatníků. Ti se na nic (zatím) neptali. Nebylo vypsáno žádné referendum, žádná veřejná konzultace, žádný systematický průzkum názorů těch, kteří média financují. Tedy koncesionáři.

Pokud někdo skutečně tvrdí, že média veřejné služby patří občanům, pak by se měli ptát právě jich – nikoli se uzavírat do své profesní bubliny a vydávat vlastní obavy za obecný (veřejný) zájem. Tvrzení, že současný model financování automaticky zaručuje nezávislost a stabilitu, je navíc iluzorní. Nezávislost médií se nepozná podle zdroje peněz na jejich fungování, ale podle obsahu, vyváženosti a schopnosti kriticky reflektovat moc – a to i tu, která je dnes považována za „správnou“.

Zarážející je také postoj hnutí Milion chvilek pro demokracii (Milionových košil), které se jednoznačně postavilo na stranu zaměstnanců ČT a ČRo, nikoli na stranu koncesionářů. Organizace, která se ráda prezentuje jako hlas občanské společnosti, zde opět ukazuje svou odvrácenou tvář: obhajuje institucionální status quo a přehlíží oprávněnou nespokojenost statisíců lidí, kteří média povinně financují. Místo otevřené debaty o alternativních modelech financování volí Milion chvilek osvědčenou rétoriku strachu a morálního nátlaku.

Přitom financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu rozhodně není žádným demokratickým exotem. Tento model funguje například ve Francii, Španělsku nebo v pobaltských zemích. Nikdo zde vážně netvrdí, že by tyto státy kvůli tomu přestaly být demokratické. Argument, že změna financování automaticky znamená vládní kontrolu a konec svobody médií, je zjednodušující a účelový.

Skutečným problémem je spíše to, že dnes selhávají i kontrolní mechanismy. Rady České televize a Českého rozhlasu, které by měly dohlížet na vyváženost a plnění veřejné služby, se často chovají pasivně a politicky konformně. Jsou voleny Poslaneckou sněmovnou a jejich činnost jen málokdy vede k reálné nápravě. Výsledkem je systém, který není odpovědný ani veřejnosti, ani sám sobě.

Zrušení koncesionářských poplatků a přechod na financování ze státního rozpočtu proto nemusí znamenat oslabení demokracie, ale naopak příležitost k její obnově. K větší transparentnosti, k otevřené diskusi o obsahu, k důrazu na skutečnou vyváženost a pluralitu názorů. Média veřejné služby nepatří zaměstnancům, managementu ani aktivistickým skupinám. Patří občanům. A ti mají právo se ptát, kritizovat a požadovat změnu.

Pokud demokracii něco ohrožuje, pak to není debata o financování médií, ale stav, kdy veřejnoprávní instituce přestávají snášet kritiku a vydávají vlastní ideologické nastavení za jediný legitimní pohled na svět.