Mgr. Jan Klán

Fialovo – Rakušanův režim se oficiálně nikdy nenazýval režimem. Říkal si „vláda demokratických hodnot“, případně „poslední val demokracie před chaosem“. O to ironičtější je, že skončil přesně tam, kde podobné projekty končí vždy: v hoře zapomnění, obklopený tiskovými zprávami, které už nikdo nečte, a morálními výkřiky, na něž si už nikdo nevzpomene.

Byla to éra, v níž se demokracie stala natolik křehkou, že ji bylo třeba chránit před občany. Před jejich názory, otázkami, pochybnostmi – a především před jejich schopností myslet jinak, než dovoloval aktuální vládní manuál správného svědomí.

Demokracie s vypínačem

V této době se zrodila nová vládní dovednost: vypínání. Nepohodlné weby a kritické mizely rychleji než iluze o svobodě slova a to na základě boje proti dezinformacím. Bez soudu, bez rozsudku, zato s razítkem „v zájmu bezpečnosti“. Demokracie si tehdy oblíbila nouzový režim (mimo covid) jako trvalý stav – protože přece nebyl čas diskutovat, když šlo o hodnoty. Zejména ty Evropské.

Veřejný prostor se proměnil v minové pole. Jiný názor na válku na Ukrajině? Riskantní. Ne že by každý skončil hned ve vězení – ale pocit, že „by se to mohlo stát“, bohatě stačil. Atmosféra byla důležitější než paragrafy. Strach se stal preventivním nástrojem a autocenzura občanskou povinností. Reálně vám totiž hrozilo, že tehdejší státní zástupce Igor Stříž vám střehne i 3 roky natvrdo. Samozřejmě s požehnáním bitcionového Pavla Blažka, tehdejšího ministra spravedlnosti nebo dozimetrového ministra vnitra Víta Rakušana.

Akademická svoboda, ale jen správným směrem

Zvláštní kapitolou byla akademická půda – kdysi domov kritického myšlení. V éře fialismu–pavlismu se z univerzit stala především centra správného postoje. Kdo kladl nepohodlné otázky, riskoval nálepku „problematického“. Kdo se ptal příliš nahlas, mohl se ocitnout mimo grant, konferenci nebo kolektiv.

Represe nemusela být brutální, ale v některých případech byla. Stačilo mlčení, přehlížení, „nedoporučení“. Demokracie si oblíbila jemné nástroje. Gumové. Ty se daly vyložit jednou tak podruhé onak. Jednou gumově, jednou velice tvrdě.

Pavlismus–fialismus: ideologie bez ideologie

Celý tento systém byl opředen zvláštní ideologií, která tvrdila, že žádnou ideologií není. Je nazýván pavlismus – fialismus – směs morální vznešenosti, vojenské kázně a profesorského mentorování národa. Prezident – generál, který má rád diktátorské řád a klid a premiér –osvětový vůdce tvořili dvojici, která věděla lépe než občané, co si mají myslet – a hlavně proč je to pro jejich dobro.

Byla to politika s výrazem vážné tváře, sepjatých rukou a permanentního poučování. Demokracie jako školení BOZP: poslouchej, nekritizuj, a hlavně nevysvětluj.

KoStraKoV aneb Ministerstvo pravdy v českém provedení

Korunou všeho byla instituce Strategické komunikace. Zní to nevinně, skoro manažersky. Ve skutečnosti šlo o státní ideologické pracoviště, jehož koordinátor – KoStraKoV – měl lidem vysvětlit, co je pravda, dřív než si to zkusí zjistit sami.

V jeho čele stál Otakar Foltýn, muž, který se nebál nazývat nositele jiných názorů „sviněmi“. Jazyk, který by v jiné době patřil do hospody čtvrté cenové, byl náhle přijatelný – pokud směřoval správným směrem. Když moc mluví sprostě, je to prý jen upřímnost. Když lid mluví kriticky, je to dezinformace. O tom, že se za onoho režimu používal jazyk druhé republiky nebo Protektorátu Čechy a Morava by bylo na samostatnou kapitolu. Ostatně i já sám jsem byl označen za „proruského švába“.

Pozdější spojování této postavy s válečnými iniciativami a dodávkami dronů už jen dokreslilo obraz vlády, která si demokracii vyložila jako permanentní mobilizaci – mentální, mediální i skutečnou. Vše pečlivě zabalené do permanentního strachu z války, která měla přijít každým dnem spolu s Rusy.

Konec, který nikoho nepřekvapil

A pak to volbami do poslanecké sněmovny 2025 skončilo. Ne dramaticky, ne revolučně. Prostě to vyšumělo tak říkajíc volebně. Jako každý projekt, který si plete morální nadřazenost s legitimitou a cenzuru s ochranou.

Fialovo – Rakušanův režim padl proto, že lidé byli až příliš unavení a naštvaní. Unavení z mentorování, z vypínání, z nálepkování, strašení a zastrašování, z neustálého stavu „ohrožené demokracie“, která se už dávno bála vlastního stínu a jiných (opozičních) názorů.

Historie si onen režim zapamatuje možná jen jako dobu, kdy se svoboda slova bránila tak urputně, až ji bylo potřeba chránit i před samotnými občany.

A to je vždy začátek konce.