Mgr. Jan Klán

V dnešním geopolitickém kontextu jsme svědky toho, co lze jen těžko označit jinak než opakování starých vzorců hegemonické agrese. Staré koloniální ambice a moderní mocenské kalkuly se opět projevily otevřeným vojenským útokem na suverénní stát – tentokrát v podobě koordinovaného úderu Izraele a Spojených států proti Íránu. Podle agentur izraelský ministr obrany oznámil „preventivní úder“ proti Íránu s cílem „odstranit nebezpečí pro Izrael“. Nad Teheránem byly hlášeny exploze a dým, ozbrojené síly vyhlásily výjimečný stav.

Podle dostupných informací měla být akce – oficiálně – vedena „preventivně“, tedy bez mandátu Rady bezpečnosti OSN či legitimního mezinárodního mandátu. V mnoha ohledech se tak jedná o jednostranný zásah vojenských sil proti suverénnímu státu, který nemá předchozí mandát OSN a který postrádá jakýkoli demokratický souhlas světové veřejnosti. Z této logiky se jedná o ilegální zásah.

Problém hegemonů: militarizace místo diplomacie

Tento útok je symptomem hlubšího problému současné světové politiky: militarizace zahraniční politiky nejmocnějších států – především USA – jako hlavní nástroj řešení konfliktů. Místo diplomacie, která by mohla hledat deeskalační, mírová a spravedlivá řešení, vidíme zbrojení, bombardování a kolektivní trestání civilních komunit. Historie nás učí, že unilateralismus, předběžné útoky a „preventivní“ agrese málokdy vedou k trvalému míru – naopak často eskalují konflikty do širších válek s ničivými následky.

Pokud jde o roli Spojených států, pravidelně slyšíme, jak Washington prezentuje své vojenské zásahy jako „obranu proti hrozbám“. Realita je však komplikovanější a mnohem drastičtější – skutečnými výsledky jsou ztráty civilních životů, destabilizace regionů a posilování protivníků radikalizovaných nenávistí a pomstou.

Izrael, USA a legální rámec agrese

K dohodě mezi izraelskými a americkými vojenskými silami na operacích tohoto typu dochází často mimo přímý mandát mezinárodního práva. Není zcela jasné, že k tomu existoval povinný mandát Rady bezpečnosti OSN, jak vyžaduje Charta OSN v případě použití síly. Místo toho sledujeme koalice (ochotných) mocností, které si vymezují vlastní právo šířit „bezpečnost“ bombardováním a vojenskými operacemi. Tento model je dědictvím imperiální politiky 20. a 21. století, která klade úzké strategické zájmy nad právní normy a životy obyčejných lidí.

Proč mlčí naši političtí představitelé?

V kontextu tohoto konfliktu se nabízejí vážné otázky vůči našim politickým reprezentantům. Proč prezident Petr Pavel a další klíčové osobnosti – jako například zmíněný „poradce Kolář“ – nevystupují s jasným stanoviskem? Proč nedostáváme transparentní komentář k tomu, zda Česká republika podporuje agresivní vojenské akce bez mandátu OSN, které mohou destabilizovat celý Blízký východ? Je ticho jednoduše výsledkem očekávání toho, až „přijdou noty z Washingtonu“? Nebo jde o pokračování slepé důvěry ve vojenské spojence bez reflexe humanitárních následků?

Politická pasivita a mlčení nejsou neutrální – jsou to postoje, které implicitně tolerují a normalizují válečnou agresi. V době, kdy mohou následky takových zásahů přerůst v regionální válku, je mlčení politiků neomluvitelné.

Nutnost mírové alternativy

Radikálně levicová perspektiva na současné dění zdůrazňuje:

Odmítnutí militarismu jako nástroje politiky – válka není odpovědí na konflikty; přináší jen další utrpení.

Mezinárodní právo musí mít přednost před unilateralismem a hegemonickými zásahy.

Diplomacie, dialog a respekt k suverenitě států jsou klíčové pro trvalý světový mír.

Solidarita s obyčejnými lidmi – civilisty – nad zájmy mocenských elit je morální povinností každého, kdo neusiluje o další válku.

Historie ukazuje, že mírová jednání, odzbrojení a multilaterální řešení konfliktů jsou jedinou cestou z eskalace násilí. Každý aktér v mezinárodní politice – od velmocí až po malé demokratické státy – by měl nést odpovědnost za to, zda podporuje ilegální války nebo mírové iniciativy.