Mgr. Jan Klán

Když Emmanuel Macron zvedne telefon, není to jen gesto. Je to signál. Signál, že Francie – se všemi svými problémy, rozpory i ambicemi – stále chápe diplomacii jako aktivní disciplínu, nikoli jako dekoraci. Když si francouzský prezident v březnu několikrát volá s Teheránem, neznamená to, že by byl naivní. Znamená to, že chápe jednu prostou věc: ve světě, kde hrozí eskalace, se prostě mluví. I s těmi, s nimiž nesouhlasíte. Konkrétně si telefonoval s tamním prezidentem Masoudem Pezeskhianem.

A pak je tu český kontrast.

Zatímco Paříž vytáčí čísla do Teheránu, Praha jako by ztratila i samotný telefonní seznam. Prezident Petr Pavel, kdysi prezentovaný jako muž „v první linii“, dnes působí spíš jako pozorovatel z bezpečné vzdálenosti. Prostě ústavní agent v poslední linii. Aktivita? Iniciativa? Snaha vstoupit do hry? Ticho. Hluché, diplomaticky sterilní ticho. Prostě nic.

Ironie je o to silnější, že právě tento prezident měl ambici profilovat se jako pevný hlas Západu. Pamatujeme si přece jeho ochotu být „u toho“, jeho chuť zasedat po boku klíčových hráčů, včetně izraelského premiéra Netanjahua v roce 2023, na kterého byl vydán mezinárodní zatykač trestního soudu za genocidu v Gaze. A dnes? Ani symbolické gesto, ani pokus o kontakt, ani náznak, že by Česká republika chtěla hrát víc než roli přikyvujícího statisty. Nikdo nevolá. Dokonce nevolá ani Zelenskyj.

Macron může být kritizován za mnohé – a často právem. Ale v jednom mu nelze upřít konzistenci: chápe, že politika není jen o hodnotových prohlášeních, ale i o nepohodlné komunikaci. Volat do Teheránu není populární. Není to ani bez rizika. Ale je to politika. Je to diplomacie, která muži v první linii z pražského Hradu zjevně nic neříká. Akorát nám dělá ve světě ostudu.

Co je naopak česká politika? Bezpečné mlčení? Čekání, až někdo jiný definuje situaci? Nebo snad víra, že reputaci země zajistí pouhé přikyvování „správné straně“ bez vlastního hlasu?

Obraz „muže v první linii“ se tak začíná rozplývat. Ne proto, že by chyběla zkušenost nebo formální autorita. Ale proto, že chybí to nejzákladnější: iniciativa. V mezinárodní politice totiž neplatí, že kdo mlčí, ten souhlasí. Platí spíš, že kdo mlčí, ten není slyšet.

A svět dnes slyší hlavně ty, kdo zvednou telefon.