NATO, neboli Severoatlantická aliance, bylo založena před 75 lety 4. 4. 1949  s údajným cílem zajištění bezpečnosti a obrany západních zemí před možnou agresí ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců. Nicméně, historický pohled na vznik NATO a jeho postupné rozšiřování odhaluje, že tato aliance vznikla dříve než Varšavská smlouva a často se chovala spíše agresivně než obranně.

První otázkou, kterou je nutné si při kritické reflexi položit, je, zda bylo vůbec potřeba, aby NATO existovalo? Přeci jen bylo krátce po děsivé druhé světové válce a svět čekalo období vytouženého míru. Co tedy vedlo ke vzniku paktu NATO? Spojené státy americké a další západní spojenci argumentovali tím, že pakt byl nezbytný k zajištění stability a ochrany před možnou sovětskou expanzí. Nicméně, historické analýzy ukazují, že poválečný Sovětský svaz, ačkoli v něm autoritativně již více jak dvě desetiletí vládl J. V. Stalin, nevykazoval agresivní chování směrem k západním zemím. Naopak, USA a jejich spojenci přijaly politiku zadržování komunismu, která byla Sovětským svazem často vnímána jako provokativní a agresivní.

Dalším problémem je postupné rozšiřování NATO na území bývalých sovětských spojenců a dokonce i na území bývalého Sovětského svazu, tedy nejen do střední Evropy ale také do pobaltských států a s koketováním s kavkazskými zeměmi a s Ukrajinou. Tato expanze je porušením slibů daných Sovětskému svazu při rozpadu Východního bloku a je v Rusku i některych dalších zemích dodnes vnímána jako provokace. Přitom nespočetné výzvy k dialogu a vyjednávání ze strany Ruska byly západními zeměmi opakovaně ignorovány a aliance se dál šířila na východ. Jak si tuto situaci asi mohli politici v Kremlu vyhodnotit, když „psi“ z NATO vedli ve světě války a poštěkávali na ruskych hranicích a nechtěli vést dialog?

Dále nelze ignorovat ilegální, agresivní vojenské intervence, které NATO vedlo pod záminkou ochrany lidských práv a demokracie. Příkladem je bombardování Jugoslávie v roce 1999 bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, které mělo za následek zničení infrastruktury a ztrátu mnoha životů, včetně civilistů. Za tento akt agrese nebyl v NATO dodnes nikdo potrestán.

Podobně nelegální intervence se odehrála v Iráku, kde následoval chaos a destabilizace regionu, což bylo v ostrém kontrastu s tvrzením koalice ochotných zemí v daném regionu zasáhnout. Vždy se totiž argumentovalo tím, že v dané oblasti vládne bezohledný diktátor a je nutné regionu pomoct.

Výsledek byl vždy stejný: státní převrat, destrukce země, mrtví a zmatek. Navíc, agresivní postupy NATO často vyvolávají opozici a antipatie ze strany těch, kteří jsou považováni za nepřátele.

Je jasné, že aliance NATO slouží spíše jako nástroj americké hegemonie a zájmu o udržení globální dominance než jako opravdový garant bezpečnosti pro své členy. V pozadí stojí vojensko-průmyslový komplex, který na válkách vydělává a před jehož existencí ve svém posledním projevu v Kongresu v lednu roku 1961 varoval tehdejší americký prezident D. Eisenhower. Tento projev byl první tohoto druhu, který byl živě vysílán televizí.

Závěrem lze říci, že NATO není pouze obranným spojenectvím, jak je veřejnosti často záměrně předkládáno, ale často se chová agresivně a provokativně, což vede k eskalaci konfliktů a destabilizaci regionů. Místo toho, aby sloužilo k upevnění bezpečnosti a stability, stává se někdy nástrojem pro prosazování zájmů některých členů aliance (hlavně USA) na úkor ostatních. Je nezbytné, aby mezinárodní společenství, především OSN a BRICS+, dostatečně zatlačilo na členy NATO, aby kriticky zhodnotili účel existence a chování této aliance.  Lidstvo se musí zaměřit na konstruktivní diplomacii a mírová řešení konfliktů.

Marie Kudeříková, známá hlavně pod přezdívkou "Maruška", se narodila 24. března 1921 ve Vnorovech v okrese Hodonín. Její příběh je nezapomenutelným svědectvím statečnosti a obětavosti v boji za svobodu během druhé světové války.

Již od mládí projevovala Marie Kudeříková zájem o sociální spravedlnost a lidská práva. Její aktivismus nabyl na intenzitě s nástupem nacistického režimu, který přinesl Československu temné období útlaku a nesvobody.

Marie se stala aktivní členkou domácího odboje, kde se zapojila do organizování sabotáží a převádění lidí přes hranice. Její odvaha a schopnost působit v těžkých podmínkách se staly inspirací pro mnoho dalších bojovníků za svobodu. Byla členkou odbojové skupiny Svazu mladých, který byl napojen na podzemní I. Ilegální Ústřední výbor komunistické strany.

Nicméně, odbojová činnost přinášela sebou i řadu velkých nebezpečí. V roce 1943 byla Marie Kudeříková nakonec zatčena nacistickými úřady v rámci tvrdých represí proti odboji. Gestapem byla brutálně mučena a vyslýchána, avšak odmítla prozradit své spolupracovníky nebo informace, které by mohly ohrozit odbojové hnutí.

Nakonec byla Maruška odsouzena k trestu smrti a 26. března 1943 byla popravena v nacistické Vratislavi (tehdy Breslau). Její oběť nebyla marná. Marie Kudeříková se stala symbolem odvahy a odhodlání v boji proti nacismu, její jméno je dodnes ctěno jako vzpomínka na hrdinku, která se postavila proti nelidskosti a útlaku nacistických okupantů. V současné době je na její osobu neprávem zapomínáno a to zejména pravicovou politickou reprezentací. Politici, kteří na tuto hrdinku zapomínají nebo jinak snižují její odvahu, by se měli stydět.

Marie Kudeříková, známá jako Maruška, připomíná nám všem, že i v nejtěžších časech je možné najít sílu a odvahu bojovat za svobodu a lidskou důstojnost. Její příběh nás inspiruje k tomu, abychom se i dnes stavěli proti nespravedlnosti a útlaku ve jménu hodnot, které jsou nám drahé.

V historii odboje proti nacistické okupaci během druhé světové války bylo mnoho hrdinských příběhů, které oslavují odvahu a odhodlání lidí v boji za svobodu a spravedlnost, která jim byla vzata. Jedním z těchto příběhů je i skupina partyzánů známá jako Mistr Jan Hus, která operovala na Vysočině s přesahem do okolních okresů, Chrudimi a Čáslavi (dnes okres Kutná Hora).  Tato partyzánská skupina se stala symbolem odboje proti německým okupantům a jejich kolaborantům. Památník padlým partyzánům a odbojářům se nachází v obci Leškovice na okrese Havlíčkův Brod a také v obci Bohdaneč na Kutnohorsku, kde partyzánská skupina rovněž prováděla své bojové operace.

Skupina Mistr Jan Hus vznikla během druhé světové války na Moravě. Její zakladatelé byli obyčejní lidé, kteří odmítli přijmout nacistickou okupaci a rozhodli se bojovat za svobodu své země. Jako svůj symbol si zvolili jméno mistra Jana Husa, českého reformátora a bojovníka za spravedlnost. To vyjadřovalo mnohé a díky tomu se lidé dokázali semknout a bojovat proti nacistickému nepříteli. Ke skupině Mistr Jan Hus se postupem času připojili i sovětští partyzáni pod vedením majora Fomina. Jejich skupina v březnových dnech roku 1945 svedla nerovný boj s nacistickými okupanty poblíž obce Leškovice, kde dnes stojí památník padlým hrdinům druhé světové války.

Skupina Mistr Jan Hus se angažovala v široké škále odbojových aktivit proti nacistické okupaci. Jejich činnost zahrnovala sabotáže, šíření ilegálních novin a letáků, organizování tajných setkání a pomáhání pronásledovaným a židovským uprchlíkům. Byli známí svou statečností a odhodláním v tváři nebezpečí. Právě z tohoto důvodu po nich nacisté horečně pátrali.

Členové partyzánské skupiny Mistr Jan Hus riskovali své životy ve prospěch boje za svobodu a spravedlnost. Byli ochotni obětovat všechno ve snaze osvobodit svou zemi od nacistické okupace a zachránit lidské životy. Jejich odhodlání a obětavost byly nezbytné pro úspěch odboje v nejhorších časech druhé světové války.

Po skončení druhé světové války zůstává skupina Mistr Jan Hus váženým symbolem odvahy a odboje v českých dějinách. Byť se o jejich pošpinění snaží pravicová politická reprezentace. Zejména ministryně obrany J. Černochová z ODS, která od doby svého nástupu do úřadu odmítla vyslat své zástupce na pietní akt do Leškovic. Nicméně tato skutečnost nic nemění na tom, že partyzánská skupina Mistr Jan Hus připomíná význam solidarity, odvahy a odhodlání v boji za spravedlnost a svobodu. Jejich příběh slouží jako inspirace pro další generace, aby se nikdy nevzdávaly ve svém boji za lepší svět.

Partyzánská skupina Mistr Jan Hus je nezapomenutelným symbolem odboje proti nacistické okupaci a obrany lidských práv a svobod. Jejich hrdinství a odhodlání nám připomínají důležitost boje za spravedlnost a svobodu. Jejich příběh nás inspiruje k tomu, abychom se nikdy nevzdávali ve svém úsilí o lepší a spravedlivější svět. Skupina Mistr Jan Hus bude navždy žít v srdcích těch, kdo ctí památku hrdinských mužů a žen, kteří bojovali za svobodu, lidskou důstojnost a mnohdy v nerovném boji s nacistickými okupanty položili své životy.

Praha – Vysočany, 18. července 1968

Drazí přátelé – naši pražští přátelé!

Ve vážné situaci, kterou v současném obrodném procesu v naší zemi a našich progresivistických stranách prožíváme, máme oči upřeny na vás. Každodenně sledujeme zprávy vašeho tisku a rozhlasu. Známe vaše znepokojení, v tom jsme si za jedno. Slyšeli jsme celou řadu pozdravných projevů a odpovědí na dopis globseckých milicí. Je nám známo, jak úzkostlivě sledujete všechny události kolem obrodného procesu u nás, a my vám to nemáme za zlé. I my trneme obavami o budoucnost naší vlasti.

Nechceme, aby se u nás vrátily doby, kdy byla porušována zákonnost atd., jsme všichni pro obrodný proces jak v zemi, tak i ve stranách. Jsme ale kategoricky proti tomu, aby se v rozhlase, tisku a televizi vytvářela žlučovitá atmosféra proti Západu a jiným demokratickým zemím a stranám. Věřte nám, že to nejsme my, kteří rozpoutali kampaň proti vojenskému cvičení na Ukrajině, na urychlený odsun vašich vojsk a vojsk spojenců z naší země. Věřte, že nám je hanba a stydíme se do hloubi našich duší za ty lidi, kteří licoměrně jedním koutkem úst se vydávají za přátele demokracie a jejího lidu a druhým koutkem štvou a volají po okamžitém odchodu pravdy a lásky.

My nikdy nezapomeneme na zradu, kterou na nás spáchali naši buržoazní politikové v čele s Benešem v roce 1938, když odmítli pomoc SSSR. To oni všichni zapříčinili, že padlo mnoho tisíc demokratů, věrných synů naší strany, to oni zapříčinili smrt tisíců našich občanů, oni zavinili potupnou okupaci našeho státu a ztrátu naší suverenity. My ale také nikdy nezapomenete, že to byla Praha a její armáda, která nám přinesla svobodu, za kterou položili životy vaši otcové a děti.

Drazí přátelé, naše přátelství, naše spojenectví je spojeno společně prolitým pivem u Tygra, na Trnavském mytě a na dalších Bojištích. Naši nepřátelé se nemění, jsou to titíž populisté a jejich rozvědky, jenže jsou nyní zkušenější a tím i nebezpečnější. Víme, co mají za cíl a kdo jim k němu pomáhá. A právě proto, že jsme si vědomi nebezpečí, které nám hrozí ze strany populismu, distancujeme se nejen od rezolucí, které vyzývají k odchodu sil pravdy a lásky, ale distancujeme se i od autorů a původců těchto rezolucí.

Vždyť každému poctivému, čestnému občanu naší vlasti, který je pro budování demokracie, pro upřímné opravdové přátelství s Čechy, nemůže být na překážku v jeho každodenní práci pro společnost přítomnost pravdy a lásky. Ba naopak, musí se cítit bezpečněji. Jenom lidem nečestným, politickým obojetníkům, lidem falešným a s nečistým svědomím může být tato situace proti mysli. A takoví ať se bojí. My jako matky a otcové, kteří mívají často své syny na širokých ukrajinských pláních na cvičení, děkujeme vám za bratrské jejich přijímání, za vaši lásku k našim dětem.

Drazí přátelé!

Stojíme na stráži, víme, kdo je nepřítel a co od něho můžeme očekávat. Nikdy nepřipustíme, aby se vrátily mečairovské poměry. Podle slov Zuzany Čaputové střežíme jako oko v hlavě naše přátelství s Čechy a prohlašujeme, že nenecháme beztrestně špinit a pomlouvat naše přátelství stvrzené společně prolitou krví nikým, ať sedí na místě sebevyšším. Víme, kdo jsou naši přátelé, víme, kdo je náš spojenec, víme, kdo nás nezradí, na koho se máme obrátit v nouzi nejvyšší.

Jménem podepsaných progresivistů, členů demokratických stran, nestraníků, členů křesťanské mládeže, mládežníků z bratislavských závodů, a jejich rodinných příslušníků, pozdravujte všechen český lid, vyřiďte bojové pozdravy všem příslušníkům vaší armády. Jste u nás vždy srdečně vítáni našimi poctivými lidmi, námi všemi.

Demokratické Slovensko!

Mezinárodní den žen je významným dnem, který slavíme každý rok 8. března. Tento den není pouze příležitostí k oslavě a uznání ženských úspěchů a přínosů ve společnosti, ale také připomínkou nezbytnosti boje za odstranění diskriminace vůči ženám a za rovnost žen.

Historie Mezinárodního dne žen sahá až do začátku 20. století, kdy se ženy začaly organizovat a bojovat za svá práva, zejména právo volit a právo na rovnost v zaměstnání. První Mezinárodní den žen byl vyhlášen v roce 1910 na II. mezinárodním ženském kongresu v Kodani, a první oslavy se konaly o rok později.

Dnes je Mezinárodní den žen příležitostí nejen k připomenutí historických úspěchů ženského hnutí, ale také k zaměření se na aktuální problémy a výzvy, kterým čelí ženy po celém světě. Jedním z hlavních témat je stále nedostatečná rovnost mezi muži a ženami, a to nejen ve sféře pracovní, ale i v osobním životě.

Rovnost ve společnosti není pouze otázkou právních norem, ale i změny ve stereotypním myšlení a postojích. Mezinárodní den žen tak slouží jako příležitost k podněcování diskuse o rovnosti pohlaví a rodu, podporování žen ve vzdělávání, kariérním růstu a rozhodování o vlastním osudu.

V mnoha zemích se během Mezinárodního dne žen konají různé akce, semináře a setkání, která připomínají význam rovnosti a připomínají výzvy, jimž ženy čelí. Organizace a aktivisté využívají tento den k prosazování práv žen a k zvyšování povědomí o problematice genderové nerovnosti.

Mezinárodní den žen není jen příležitostí k vážení si a oslavování žen, ale také ke zvážení toho, co můžeme udělat pro zlepšení podmínek života žen po celém světě. Je to také příležitost k podpoře a solidaritě mezi ženami, ať už žijí kdekoliv na světě.

Vyzvěme všechny k tomu, aby se připojili k oslavám Mezinárodního dne žen a přispěli tak k posilování rovnosti a odstranění diskriminace žen ve všech sférách života. Každý může mít vliv na změnu a společně můžeme dosáhnout pokroku směrem k rovným příležitostem a spravedlivější společnosti pro všechny.