Ruský prezident Vladimir Putin před nedávnem oznámil, že Rusko rozmístí na území Běloruska jaderné zbraně. Konkrétně se má jednat o nosiče jaderných zbraní. To, zda na místě budou i samotné jaderné hlavice se neví. Jedná se o reakci na stále se stupňující tlak NATO, ale i USA směrem ke konfliktu na Ukrajině. S tím souvisí i fakt, že Velká Británie přislíbila Ukrajině dodat munici s ochuzeným uranem. Ten sice nevydává žádnou radioaktivitu, ale je silně toxický. Takže uranový prach nám může silně poškodit zdraví. Tyto věci jsou známy jak z války v bývalé Jugoslávii, stejně i z Iráku. Dopad na lidské zdraví je tedy jasný – úmrtí, genetické změny, rozvoj rakoviny atd. Rusko se v této fázi ukazuje jako ten, kdo má větší trumfy v rukou. Jsme jedna z 9 zemí, která vlastní jaderné zbraně, prohlašuje. Tím to ale nekončí.

Benjamin Abelow ve své aktuální knize s názvem: Jak západ přivedl válku na Ukrajinu, nám překládá i jiný pohled na současný konflikt, který hrozí přerůst v konflikt horký, ba přímo jaderný. A nemusí jít nutně o jadernou výměnu mezi Ruskem a USA. Bez problémů se ve vojenských štábech i plánech objevuje termín „omezená jaderná válka“. Co jaderné zbraně dokáží, nám jasně ilustruje osud Hirošimy a Nagasaki. Dvou japonských měst, které byly v srpnu 1945 zničeny jadernými bombami. Když se podíváme na záběry z oné doby, tak každého musí jen mrazit. Od té doby USA zavedly doktrínu, které platí dodnes. Jedná se o doktrínu prvního jaderného úderu a to i v případě, když na USA zaútočí někdo konvenčními zbraněmi.

Když se dnes a denně díváme na hrůzné záběry (nejen) z Ukrajiny, tak člověk musí být rozhořčen. Narativ, který nám média každodenně předkládají je ale velice ošemetný. Jako agresor je označeno Rusko. To bezesporu, ale moc se nerozebírá samotný spouštěč války. Nikdo nechce hovořit o bezhlavém rozšiřování NATO blíže k Ruským hranicím. Mnoho lidí se bojí diskutovat o tom, že i Západ má svůj podíl na současném konfliktu, který ohrožuje stabilitu celého světa a to ve spojení s klimatickou krizí. Pokud bychom bez výhrad přijali příběh, který je vyprávěn Washingtonem, tak to jen propojuje a podporuje ty nejhorší možné vojenské síly. A to včetně propojení byrokratických a obchodních zájmů. Toto propojení nazval pětihvězdičkový generál, prezident USA Eisenhower jako vojensko-průmyslový komplex.

Prezident Eisenhower před nárůstem vojensko-průmyslového komplexu varoval ve svém posledním televizním projevu, když končil druhé funkční období prezidenta USA v roce 1960. Je tedy evidentní, že propojení mocných lobby s válkou na Ukrajině je více, než jasné. Tato lobby chce válku (nebo speciální vojenskou operaci v terminologii Ruska) udržet co nejvíce v chodu. Klidně i do posledního Ukrajince. I když se poslední dobou ukazuje, že na Ukrajině bojuje mnoho zahraničních žoldnéřů. Můžeme tedy tvrdit, že na Ukrajině probíhá zástupná válka, kde mezi sebou soupeří USA versus Rusko. Otázkou zůstává, jak dlouho bude konflikt na jednom místě a nerozšíří se dál. Případně nepřeroste v omezenou jadernou válku. Existují totiž i jaderné granáty, takže nemusí jít hned nutně o pustošení velkých měst.

Za krizi, která vyvrcholila na Ukrajině vojenských střetnutím, můžeme označit politiku Západu, která záměrně (alespoň od roku 2008) z kolektivní bezpečnosti v Evropě odstrkovala Rusko. Používala se přitom logika, že Rusko nepatří do Evropy. Byť je jeho součástí. Ať historicky, kulturně nebo i politicky. Rozšiřování NATO po roce 1991 bylo ospravedlňováno ve jménu obrany. To ale bylo Ruskem vnímáno jako ofenzivní hrozba. Zde si musíme říci, že historicky Rusko bylo vždy napadeno někým ze Západu, pokud pomineme vojenský střet s Japonskem u Chalchyn golu v roce 1939, kde Sovětský svaz vyhrál. Ať už šlo o Napoleona nebo Hitlera. Proto bezhlavé přibližování NATO ze Západu si asi Rusko vyložilo jako ohrožení své bezpečnosti. Existence NATO se tedy mohla obhajovat i tak, že pakt vytvořil nové hrozby svým značným rozšířením směrem k Rusku. Jenže vždyť se má jednat o obranný pakt, nikoliv pakt, který rizika vytváří.

Na narativech našich médií je smutný ten fakt, že nikdo se ani nepokusí podívat na problém Ukrajiny očima Ruska. Nikdo není schopen objektivity. Pravicoví vládnoucí politici stále řinčí zbraněmi, a pokud by měli k dispozici pověstné červené tlačítku, tak by už nějaká ta raketa letěla na Moskvu. Tohoto se nechci dožít. Myslím, že nikdo z nás. Předpokládám, že jaderné zbraně nebudou použity, protože by to znamenalo konec všeho živého, celého lidského srdce. Válka na Ukrajině nepochybně skončí mírem, tak jako končily všechny konflikty.

Je nutné se objektivně zamyslet nad tím, zda akce Západu od rozpadu SSSR přispěly nejen k ruské zahraniční politice, ale i k nežádoucím aspektům vnitřní ruské politiky. Jedná se zejména o neblahou éru „alkoholika“ Borise Jelcina, který z Ruska udělal loutku Západu a oligarchů. Na závěr si řekněme proroctví jednoho ze známých velvyslanců v tehdejším Sovětském svazu po roce 1945 George Kennana (známý je tzv. Kannanův dlouhý telegram). Ten v roce 1998 předpověděl následující: „rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím bude podle něj mít „nepříznivý vliv na rozvoj ruské demokracie“. Zároveň prohlásil, že rozšiřování NATO do střední a východní Evropy je „nejostudnější chybou americké politiky v celé éře po studené válce“. Výsledek těchto činů na sebe nenechal dlouho čekat.

Je duben. To je doba, kdy se vlády snaží povýšit své loajální klienty uvnitř bezpečnostních sborů a ozbrojených sil do generálských hodností a v generálských hodnostech. Např. se naplánují generálská místa tam, kde nikdy nebyla, jako tomu bylo v případě GIBS. Povýšení státního zástupce na generála bylo naposledy možné v době stalinismu. Soudruh Čepička to dokonce během svého 6letého mandátu coby ministr obrany dotáhl až na armádního generála.

Pan Vajíčko bude poprvé stát na druhé straně. Místo toho, aby žebral u ministra/ministryně obrany o přízeň pro své známé jako engéeš, bude si moci z kandidátů vybrat. Kdo to už má jisté je pan Koudelka, nositel Tenetovy medaile CIA za zahraniční spolupráci. Nicméně i pan Vajíčko byl totiž jako prezident prověřen Američany. Jinak by zřejmě nemohl dělat prezidenta České republiky.

Pan Vajíčko však může také výběr odpovídající hodnotám Pětidemolice odmítnout. I to už se stalo a nemyslím tím filmové“ Já vám dám Koudelku!“. Odmítnuti byli i vojenští kandidáti. Třeba v roce 2018 Karle Šlechtové neprošel návrh tlačený A. Opatou na povýšení jeho kamaráda, který v roce 2009 nepoznal fašistické symboly na helmách svých vojáků. Ty se ale už podle názoru Pirátů, STAN, lidovců, TOP 09 a ODS nosit mohou. Jejich ctí v koalici je totiž vzájemná věrnost. A co vlastně chtít po ODS, straně, která byla založena na den narozenin Adolfa Hitlera?

Do médií před nedávnem unikla zpráva, že se armáda připravuje na cvičení s názvem: Odvodní řízení 2023. Nic proti tomu, když vrchním velitelem armády je soudruh generál pan Vajíčko, Pávek, zastánce a šiřitel ideologie havlismu - pavlismu. Návraty k době před více jak 20 lety opět přicházejí. Ta tam je profesionalizace armády. Všichni muži se v blízké budoucnosti mohou těšit, že se spolu uvidí u odvodové komise. Není to žádná legrace, jak pravil šéf generál Karel Řehka. K tomuto kroku je nutné sáhnout, kdyby nás nějaký ten diverzant překvapil. Nejedná se ale o západního, ale východního. Oním diverzantem nemusí být Rusko, ale třeba Polsko, které má největší armádu v Evropě. Nejvíce válek jsme totiž vedli právě s tímto sousedem. Inu časy se mění, ale klasika zůstává.

Všude se hrozí možným konfliktem NATO s Ruskem. Naše armádní špičky v čele s krvavou Jane se už těší, jak pojedou bojovat na Ukrajinu, kde se prý bojuje za naše hodnoty, respektive hodnoty pětipsí vlády. Tedy korupci, privatizaci a jiné vymoženosti současného neoliberalismu praktikovaném agenturou pravdy a lásky. Vojáci, kteří se později mohou rekrutovat do bojové připravenosti hájit a bránit naši vlast si jistě zazpívají i nějakou tu píseň: červený šátečku kolem se toč, kolem se toč, kolem se toč, my jedeme na Rusa a nevíme proč. Známá to píseň z filmu o dobrém vojáku Švejkovi. Jsme přeci národ Švejků, ne?

Jistá je jen jedna věc. Pokud bude skutečně obnovena branná povinnost, tak vojáci, kteří půjdou k výcviku, nebudou bránit naši vlast, ani náš kapitál. Budou chránit cizí zájem, těch vlastníků kapitálu, kteří vlastní více jak 1/3 našeho průmyslu. Takže nač provádět případnou mobilizaci, kterou si současná mladá generace zaměňuje s rozdáváním mobilních telefonů? Nebo se snad už mnozí z těch, co vzývají ideologii pravdy a lásky těší na to, jak si skutečně proti někomu zastřílí? Ono to ale bude úplně jiné, než v počítačových hrách, kde se rovněž točí velká kola kapitálu.

Již více než 20 let stanoví § 9 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR, že: „(1) Základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení. (2) Ozbrojené síly plní též úkoly, které vyplývají z mezinárodních smluvních závazků České republiky o společné obraně proti napadení. (3) Další úkoly armády, Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže jsou stanoveny v části třetí, čtvrté a páté.“ Podle právních zvyklostí pořadí odstavců určuje také prioritu úkolů. Je na politických stranách, které byly u moci a které byly odpovědné za výstavbu ozbrojených sil od roku 1993 (KDÚ-ČSL, ČSSD, US-DEU, ODS, ANO a opět ODS), aby vysvětlily, že Česko se ubrání jen těžko. Zejména je třeba se ptát, proč předsedové Výboru pro obranu a jejich podvýborů tak dlouho o situaci mlčeli. Nebo je Ministerstvo obrany podvedlo? Podvedlo i vrchního velitele ozbrojených sil ČR? Obžaloba předložená náčelníkem českého hlavního štábu je jasná: musíme se připravit na válku! Mír je totiž nuda…

Právě proto si armáda nyní usmyslela, že je nutný návrat k zavedení odvodů a možná i povinné vojenské služby. Některým mladým chlapcům by to jistě prospělo. I já jsem dvakrát odvod absolvoval a posléze byla povinná vojna zrušena a nahrazena profesionální. Vše má ale svá úskalí: kde se budou odvody konat? Kde budou posléze mobilizovaní vojáci lokalizováni, když mnohá kasárna byla zničena a privatizována ve jménu pravdy a lásky, která měla zvítězit nad lží a nenávistí?

Pokud by už k povolávání záloh došlo, ať už z důvodu napadení republiky nebo z důvodu rozhodnutí válkychtivých politiků, měl by stát udělat vše pro to, aby povolance připravil na nasazení. Jak ukazuje zkušenost z ukrajinské války, o jejich přežití rozhodne mimo jiné také stupeň vycvičení a vybavení. Měli bychom politikům klást otázky, s čím budou mobilizovaní mladí muži a ženy vystrojeni a vyzbrojeni, je pro ně někde dostatek zásob výstroje
a výzbroje? Pro kolik povolaných osob takovéto zásoby máme. Kde se bude provádět jejich výcvik a kým? Máme dostatek výcvikových zařízení a schopných instruktorů? Vše bylo v minulosti zredukováno na potřeby malé profesionální armády. Výcvikové prostory redukovány, zásoby rozprodány. Nebo přesněji rozkradeny. Tyto otázky nikdo nepokládá a jen se vyvolává hysterie mezi lidmi. Dokonce bych si dovolil tipnout, že se při nácviku zjistí závažné nedostatky a budou následovat další „urgentní“ nákupy a drahá organizační opatření bez výběrových řízení.

Budou ti, kdo válku nechtějí nazýváni dezoláty nebo chcimíry? Mírová aktivita je nejdůležitější, dokonce je důležitější, než řinčení zbraněmi, tak jak to předvádí naše krvelačná vláda v zajetí závazků spojenců NATO utratit 2% HDP za každou cenu. I za cenu tunelů na obraně, korupci, hodnoty, pro které chtějí zneužít mladou generaci, která jim vše „zobe“ z ruky v rámci pravdy a lásky, ideálů Václava Havla. Možná bychom se asi divili, kolik branců by bylo vůbec použitelných k obraně naší vlasti. Například zkušenosti z USA naznačují, že až 1/3 branců je nějakým způsobem zdravotně indisponována a tedy nepoužitelná.

Na závěr je nutné zmínit jednu skutečnost. I když jsme členy NATO, tak nám v případě napadení (ať už kýmkoliv) na pomoc nemusí přijít nikdo ze spojenců v tomto paktu. Jak je to možné? Vše je napsáno v článku 5 Washingtonské smlouvy – musíme být schopni se o sebe postarat sami. NATO totiž není Varšavská smlouva. Žádný automat na pomoc totiž neexistuje. Klidně se na nás naši spojenci v NATO vykašlou, když se jim to bude hodit. Jako příklad nám může posloužit vztah Řecka a Turecka. Ačkoliv obě země jsou členy NATO, tak spolu válčily o Kypr. Z toho plyne, že nás nemusí nutně napadnout Rusko, které by nejdříve muselo překonat celou Ukrajinu a Slovensko. Požadavky může dříve nebo později klidně vznést Polsko ohledně Těšínska. Podobně jako v minulosti. Konflikt mezi dvěma zeměmi NATO je totiž možný, nikoliv nemožný.

Ve víru současného dění se někteří snaží upravovat minulost. Z obětí se začínají dělat vrazi, z vrahů oběti. Ne jinak je tomu u případu dávno kontroverzního – skupiny bratří Mašínů. Jedni je považují za hrdiny, další za sprosté vrahy. Bratři Mašínové na našem území totiž operovali na začátku 50. let 20. století, kdy bojovali proti tehdy ustavenému novému režimu. Jednalo se o dobu, která byla prodchnuta špionážemi, nepřátelstvím dvou bloků Východ versus Západ. Netvrdím, že se jednalo o idylku. Přeci jen bylo několik málo let po válce a společnost se vyrovnává s traumatem druhé světové války. Nepřátelé a kolaboranti byli snad všude.

V Lošanech na Kolínsku, kde Zdena Mašínová vlastní statek, vznikl Památník tří odbojů. Tento památník připomíná protirakouský, protinacistický a protikomunistický odboj. Zejména historici (nebo snad hysterici?) z Ústavu pro studium totalitních režimů účelově vykládají a upravují dějiny takovým způsobem, aby se jasně ukázalo, že ať doba Rakousko - Uherska nebo ta po únoru 1948 byla jen dobou temnou, špatnou. Na čem se snad všichni shodneme, že doba nacistické okupace byla nejhorší dobou pro naše národy. Jediné, co se sluší v této souvislosti připomenout je, že bratři Mašínové byli skutečně vrazi. Zavraždili totiž strážmistra Honzátka, účetního Rošického a poté zabili několik lidí v Německu. To jsou hrdinové? Takové lidi chce paní ministryně obrany Černochová a další lidé například z Ústavu pro studium totalitních režimů nebo naší vlády obhajovat? Tím, že navrhne na státní vyznamenání Zdenu Mašinovou?

Hrdina byl Josef Mašín, který byl v odboji za druhé světové války. Pokud se ale někdo chce obhajovat, že zde byl nějaký protikomunistický odboj, respektive třetí odboj, tak evidentně nezná historii. Odboj se typicky vede v nějakém válečném konfliktu, tak jako za obou světových válek. Nejsem si vědom, že by nějaká horká válka byla na našem území po roce 1948? Pouze zde existoval uměle vytvořený konstrukt Studené války. Z této logiky nemohou být bratři Mašínové bráni jako odbojáři.

Podívejme se na jeden zajímavý myšlenkový experiment: když budu bojovat proti současnému režimu a to i za cenu nějakých zločinů, například pozvednu zbraň, a to jen proto, že se současným systémem nesouhlasím, tak budu někdy v budoucnu také označen za odbojáře? Je to stejná logika jako v případě bratří Mašínů, akorát posunuta do jiného systému. Možná se v budoucnu dočkáme jiných ikon minulosti, protože zcela jistě „někdy“ dojde ke změně systému. Chápu, že doba po roce 1948 nebyla zrovna růžová, hlavně v 50. letech, ale účelově překroutit dějiny dle vítězů umělého konstruktu studené války, je opravdu tristní a jedná se o ryze tendenční věc.

Už tři desítky let se vyrovnáváme se svoji vlastní minulostí. Neustále jsme konfrontováni s tím, že minulost byla špatná a je hodná odsouzení. Historici nám mají minulost předkládat takovou, jaká byla. Jinak je vytváření jakýchkoliv alternativních minulostí ryze účelové, aby se nastupující systém obhájil ve vztahu k minulosti. Typickým příkladem je právě snaha relativizovat činy bratří Mašínů, kdy na jedné straně zde máme nevraživost vůči osvoboditelům a jejich památníkům a na straně druhé je zde snaha vyzdvihnout novodobý památník, který chce minulost vyložit v logice vítězů studené války. V celé věci vidím jen účelovost, protože vzít do ruky zbraň a zabít nevinného člověka v jakékoliv době, je prostě vraždou. Na tom nikdo nic nezmění. Nebo je tomu snad jinak?

Francouzský prezident v rozhovoru pro Politico dále říká, že "velkým rizikem", kterému Evropa čelí, je nechat se "vtáhnout do krizí, které nejsou naše".

Evropa musí snížit svou závislost na Spojených státech a vyhnout se tomu, aby byla zatažena do konfrontace mezi Čínou a USA kvůli Tchaj-wanu, řekl francouzský prezident Emmanuel Macron v rozhovoru v letadle při návratu z třídenní státní návštěvy Číny.

V rozhovoru s POLITICO a dvěma francouzskými novináři poté, co během své cesty strávil zhruba šest hodin s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, Macron zdůraznil svou oblíbenou teorii "strategické autonomie", aby se Evropa, pravděpodobně v čele s Francií, stala "třetí supervelmocí".

Řekl, že "velkým rizikem", kterému Evropa čelí, je to, že se "zaplete do krizí, které nejsou pro ni důležité, což jí brání v budování strategické autonomie".

Si Ťin-pching a Komunistická strana Číny nadšeně podpořili Macronovu koncepci strategické autonomie a čínští představitelé se na ni neustále odvolávají při jednání s evropskými zeměmi. Straničtí představitelé a teoretici v Pekingu jsou přesvědčeni, že Západ je v úpadku a Čína na vzestupu a že oslabení transatlantických vztahů pomůže tento trend urychlit.

"Paradoxem by bylo, že ovládnuti panikou věříme, že jsme jen následovníky Ameriky," řekl Macron v rozhovoru. "Otázka, na kterou si Evropané musí odpovědět: je v našem zájmu urychlit [krizi] na Tchaj-wanu? Ne. Horší by bylo myslet si, že my Evropané se musíme v tomto tématu stát následovníky a přebírat agendu USA a přehnanou čínskou reakci," dodal.

Tchajwanská jednání

Podle francouzských představitelů doprovázejících prezidenta, který podle všeho zaujal smířlivější přístup než Spojené státy nebo dokonce Evropská unie, Macron a Si o Tchaj-wanu "intenzivně diskutovali".

"Stabilita v Tchajwanském průlivu je nesmírně důležitá," řekla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která Macrona po část jeho návštěvy doprovázela, Siovi během jejich setkání v Pekingu minulý čtvrtek. "Hrozba [použití] síly ke změně statu quo je nepřijatelná."

"Evropané nemohou vyřešit krizi na Ukrajině; jak můžeme věrohodně na adresu Tchaj-wanu říci: 'Dávejte si pozor, pokud uděláte něco špatného, budeme tam'? Pokud chcete skutečně zvýšit napětí, je to způsob, jak to udělat," řekl Macron.

"Evropa je ochotnější přijmout svět, v němž se Čína stane regionálním hegemonem," uvedl Yanmei Xie, geopolitický analytik společnosti Gavekal Dragonomics. "Někteří její představitelé se dokonce domnívají, že takové uspořádání světa může být pro Evropu výhodnější."

Varování před vazalstvím

Macron také uvedl, že Evropa zvýšila svou závislost na USA v oblasti zbraní a energie a nyní se musí zaměřit na posílení evropského obranného průmyslu.

Navrhl také, aby Evropa snížila svou závislost na "extrateritorialitě amerického dolaru", což je klíčový politický cíl Moskvy i Pekingu.

"Pokud se napětí mezi oběma velmocemi vyhrotí... nebudeme mít čas ani prostředky na financování naší strategické autonomie a staneme se vazaly," řekl.

Rusko, Čína, Írán a další země byly v posledních letech zasaženy americkými sankcemi, které jsou založeny na zamezení přístupu do dominantního světového finančního systému založeného na dolaru. Někteří lidé v Evropě si stěžují na "zbrojení" dolaru Washingtonem, který nutí evropské společnosti vzdát se obchodu a přerušit vazby se třetími zeměmi, nebo čelit ochromujícím druhotným sankcím.

Výtah z rozhovoru pro web Politico připravil a z angličtiny přeložil: Jan Klán

Odkaz na originální rozhovor: https://www.politico.eu/article/emmanuel-macron-china-america-pressure-interview/

Obrázek: Pixabay