Když se řekne Ivan Bartoš, mnozí si představí dynamického ministra, který má na hlavě dredy, ale v srdci digitalizaci. Digitalizace stavebního řízení byla jeho zlatým grál, projekt, na který jsme všichni čekali. Už jsme viděli, jak naše domy porostou během několika kliknutí myší a stavební povolení nám přistane v mailu dřív, než si stihneme uvařit kávu. Realita? Možná někdo nekrade, ale někteří prostě digitalizují.

Pod heslem „Pusťte nás na ně“ se Piráti a jejich přátelé z ministerstva pustili do boje s byrokracií, která měla být jednou provždy vymazána z našich životů. A co se stalo? Zmizela, ale jen proto, aby ji nahradila byrokracie nová, o poznání modernější, protože teď je vše elektronické! A že to je pokrok! Místo toho, abyste si museli vyběhávat povolení osobně, teď je můžete neúspěšně hledat v nepřehledném digitálním systému. Vítejte ve 21. století, kde se papírování přesunulo na monitory, a čekací lhůty se transformovaly, do nekonečných loading barů.

Ivan Bartoš si to všechno představoval trochu jinak. „Digitalizace přinese zrychlení procesů a snížení administrativní zátěže,“ tvrdil odhodlaně. Pravda, procesy se možná opravdu zrychlily – například když zjistíte, že vám váš projekt neprošel jen proto, že systém omylem vygeneroval povolení pro chov pštrosů místo stavebního povolení na garáž. Ale jak říká ministr, **"všichni nekradou, někteří jen digitalizují."** A kdo by si v takové situaci nepřál, aby se zase kradlo? To totiž aspoň trochu fungovalo.

Ještě pamatujete ty staré dobré časy, kdy se stavební povolení dalo občas "vyběhat" rychleji po dobré kávě s úředníkem? Teď se vyřizuje poctivě – online. Bohužel, většina lidí, kteří chtěli jen opravit střechu nebo postavit pergolu, se teď učí ovládat složité IT systémy, které jim, s trochou štěstí, povolí opravit plot za dva roky.

Ale abychom byli spravedliví, Bartoš nám sliboval digitalizaci, nikoli funkčnost. Takže tady to máme. Digitalizováno je, ale zda to skutečně funguje, je vedlejší otázka. Koneckonců, jak ministr sám podotkl: "Nejde o to, jestli to bude jednoduché, jde o to, že to bude digitální."

Ať žije digitalizace!

Rok 2024 znamená významné jubileum pro československou a slovenskou historii – uplynulo 80 let od Karpatsko-Dukelské operace a Slovenského národního povstání (SNP). Tyto dvě události jsou nejen klíčovými momenty druhé světové války, ale i symbolem odvahy, odhodlání a touhy po svobodě, která rezonuje i dnes.

Slovenské národní povstání, které začalo 29. srpna 1944, se stalo jednou z nejvýznamnějších událostí v boji proti fašismu ve střední Evropě. Povstání, které vedli slovenské partyzánské síly spolu s částí slovenské armády, bylo reakcí na nacistickou okupaci Slovenska a touhu po obnovení svobodného Československa.

Slovensko se v té době nacházelo pod vládou kolaborantského režimu J. Tisa, který stál na straně nacistického Německa. Přesto se tisíce Slováků rozhodly postavit proti okupantům a domácím kolaborantům. I přes zpočátku složitou situaci a nevyrovnané síly, SNP ukázalo, že vůle lidu je silnější než jakýkoli diktát či okupace.

Karpatsko-Dukelská operace, která probíhala od 8. září do 28. října 1944, byla společnou vojenskou operací sovětských a československých jednotek, jejímž cílem bylo prorazit německou obranu a dostat se na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Tento krok byl nejen důležitým strategickým tahem, ale i důkazem mezinárodní solidarity v boji za svobodu.

Operace probíhala v těžkých horských podmínkách Dukelského průsmyku, což ztěžovalo postup spojeneckých sil. I přesto však přes 60 tisíc sovětských a československých vojáků dokázalo postupovat vpřed a výrazně oslabilo německé síly na Slovensku. Cena za tuto operaci však byla vysoká – tisíce vojáků položilo své životy za osvobození své země.

Jak Slovenské národní povstání, tak Karpatsko-Dukelská operace jsou důležitými milníky v historii Slovenska i Československa. Připomínají nám, jak důležité je bránit svobodu a demokracii, i když se okolnosti zdají beznadějné. Odvaha těch, kteří se postavili proti nacismu a fašismu, zůstává inspirací pro dnešní generace.

80 let po těchto událostech se Slovensko i Česká republika nacházejí ve svobodném a demokratickém světě. Naše dnešní svobody, práva a prosperita by však nebyly možné bez těch, kteří nasadili své životy za naši budoucnost. Pamatujme na jejich oběť a odkazujme na ni i v dobách míru jako na symbol hrdinství a lidské důstojnosti.

SNP a Karpatsko-Dukelská operace nejsou jen příběhem minulosti – jsou i výzvou k tomu, abychom nikdy nezapomněli na hodnoty, pro které stálo za to bojovat. Dnes, po osmi desetiletích, si s úctou připomínáme všechny hrdiny, kteří svou odvahou přispěli k tomu, aby svět byl o krok blíže míru a spravedlnosti.

Ivan Bartoš, předseda Pirátské strany a muž, který chtěl přivést Českou republiku do digitálního ráje, nám nedávno ukázal, že když se jedná o digitalizaci stavebního řízení, občas se i ty nejlepší úmysly mohou proměnit v absurdní grotesku. Když Bartoš, se svou charakteristickou rastafariánskou elegancí a lehce zamlženým úsměvem, oznámil, že digitalizace stavebního řízení bude rychlá, efektivní a bezbolestná (možná i prostoduchá), nikdo netušil, že tato "rychlost" bude připomínat spíše hlemýždí závody a "efektivita" zapletení se do sítí byrokratických komplikací.  Inu, jak by pravil klasik, stavební řízení: více digitální trávy než digitalizace?

Bartoš si vždy zakládal na tom, že je člověkem technologie a inovací. Jako Pirát (s velkým P) měl vizi, že pomocí počítačů, umělé inteligence a nekonečných databází zcela změní způsob, jakým funguje česká administrativa. Nicméně, co jsme dostali místo slibovaného "Google pro stavební úřady"? Spíše něco, co by mohl vytvořit člověk po pár "spliffových" pauzách mezi jednáními. Chaos.

Jak to vlastně celé probíhá? No, když chcete stavět dům, máte před sebou krásně zdigitalizovanou cestu plnou formulářů a online žádostí. Jenže ouha, když se pokusíte některou z nich odeslat, zjistíte, že systém padá častěji než Bartoš na večírku s přáteli a elektronický podpis se stává nepolapitelnou legendou, kterou nikdo vlastně neví, jak používat. Možná, že v tomto digitálním světě stavebních formulářů by mohla pomoci spíše aplikace na vyhledávání legálních prodejen marihuany, než na stavební povolení. Kdo ví, třeba Bartoš čerpal inspiraci právě z ní.

Zavádění digitalizace stavebního řízení pod Bartošovým vedením bylo takové, jako kdyby se rozhodl celý proces převést do virtuální reality. Jenže v tomto světě VR máte na očích brýle, které ukazují spoustu krásných nápadů, ale jakmile je sundáte, zjistíte, že ve skutečném světě se nezměnilo vůbec nic. Stále potřebujete papíry, razítka, podpisy – jenom je teď podáváte na webových stránkách, které fungují asi tak spolehlivě jako starý Commodore 64.

A když se člověk konečně zorientuje v oné digitální džungli, možná by si s chutí dal trochu marihuany, aby se s celým procesem lépe vyrovnal. Koneckonců, kdo jiný by měl lépe pochopit tuto realitu než Bartoš, který má k "zeleným věcem" očividně blízko. Možná by mohl spustit vlastní stream na Twitchi, kde by ve volném čase komentoval, jak si mezi jednotlivými razítky zahrává s novými odrůdami konopí.

Možná bychom ale neměli být tak tvrdí. Ivan Bartoš se jistě snaží a jeho vize digitálního státu je na papíře úžasná – jen ten papír bohužel musíte stále fyzicky podepsat a doručit úředníkovi. Stejně jako kdysi měli revoluční vynálezci své slepé uličky, i Bartoš má tu svou: digitalizaci, která se zdá být více byrokratická než jakýkoli papírový formulář, a to především proto, že žádný úředník nevěří, že to, co je digitální, může být skutečné.

Je ironické, že Bartoš, který kdysi sliboval revoluci v podobě otevřeného a jednoduchého přístupu ke státní správě, se nyní stal spíše symbolem proklaté složitosti, která nás všechny táhne do hlubin digitálního pekla.

A co bude dál? Možná Ivan Bartoš najde inspiraci v některém z "relaxačních odpolední", nasadí si brýle virtuální reality a přijde s novým revolučním nápadem. Bartoš by měl ještě dnes rezignovat na své vládní funkce a odejít i se svými stranickými kumpány, včetně neschopného ministra zahraničí J. Lipavského. Už toho Piráti napáchali dost. Kdo ví, třeba nakonec digitalizace stavebního řízení bude tak přívětivá a jednoduchá jako vypěstování marihuany na balkóně. Ale do té doby? Držte si klávesnice, čeká nás dlouhá a náročná cesta!

Požaduje informační leták 10 fíčur ministerstva vnitra v online a na sítích. Některé informace ale prostě schází, nejde je ověřit. Třeba v dubnu 2022 vydal Forbes Velká srdce českého businessu, která sponzorují Ukrajinu. U podnikání Čechů na Ukrajině však detailní informace chybí.

Stydí se snad Velká srdce za Ukrajinu? Nebo tam nejsou žádné české obchodní zájmy, když např. rodina Bidenova tam svůj obchod našla.

A kdo zprostředkuje českou pomoc při rekonstrukci Ukrajiny odhadovanou na bilion? Proč nám detailní informace nenabídne Forbes, Echo 24, Novinky.cz, Fórum 24 nebo alespoň ČT a nemusí to být do 168 hodin. Jak pak má člověk uvěřit letáku ministra ze STAN, když není co ověřovat?

21. srpna si připomínáme mnoho událostí. Když nahlédneme do seznamu významných dní Organizace spojených národů (OSN), zjistíme, že v onen den si svět připomíná Mezinárodní den památky obětí terorismu. To v Česku si připomínáme památný den s názvem: Den památky obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. Ano, tak zní celý název památného dne. Nikde nenajdeme zmínku o tom, že se jednalo okupaci Sovětskými vojsky, ani Ruskem, jak se nám snaží namluvit čelní představitelé 5demoliční vlády. Pravda je taková, že do tehdejší ČSSR intervenovala vojska Varšavské smlouvy – tedy vojska Sovětského svazu (včetně Ukrajinců), Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Bulharské lidové republiky. To jen na vyjasnění nastalého zmatku, který nám bude předkládat šéf Kuratoria, lampasák, Otakar Foltýn. Bojovník proti všem dezinformacím.

Jenže jaká byla vlastně pravda? Když nahlédneme do seznamu publikací, které vydává ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zjistíme, že vydal knihu Josefa Pazderky: Invaze 1968 ruský pohled.  A ejhle, v knize je výpověď generála narozeného na Ukrajině, který velel sovětským vojskům, která operovala z tehdejší Německé demokratické republiky Romana Kosenka. Ovšem vedle něj se na operaci Dunaj podíleli i další velitelé narození na Ukrajině. Jednalo se hlavně o hlavního velitele všech vojsk v rámci operace Dunaj Ivana Pavlovského. Celou operaci připravili Andrej Grečko (Ukrajinec) a Ivan Jakubovskij (Bělorus). Takže kdo vlastně připravil operaci Dunaj? Byli to Rusové nebo Ukrajinci? Velkorusové nebo Malorusové? Ti samí, kterým dnes 5demoliční vláda spolu s krvavou Jane, vehementně pomáhá?

Tím to ale nekončí. V roce 2022 historik Prokop Tomek (z ÚSTR) prohlásil, že „vinit Ukrajince ze srpnové okupace je ubohé. Národnost Sovětů nehrála roli“. Jedná se o zajímavé tvrzení, protože pokud tuto logiku použijeme na národnost L. I. Brežněva, který byl Ukrajinec, tak můžeme říci, že vinit Brežněva ze srpnové invaze je ubohé. Zajímavé je, že je všude samý Ukrajinec. Všude, kam se podíváš. Dokonce i bratři Kličkové jsou potomci vojáka, který nás okupoval a sídlil v Mimoni. Jak Vitalij, stejně Vladimir chodili do místní školy určené dětem sovětských okupačních důstojníků a to v letech 1980 – 1985. Dnes se ale o těchto věcech nesmí moc mluvit, protože byste asi šířili dezinformace a úřad O. Foltýna nazývaný Kuratorium by si na vás posvítil. Ale je nutné nebát se a pojmenovávat věci pravými jmény.

Odkaz minulosti je totiž nutné vykládat tak, jak se dějiny skutečně odehrály. Nemá v nich co pohledávat ideologie nebo jakékoliv upravování pro obhájení dnešních kroků. Minulost se stejně nedá změnit. Stejně jako se nedá změnit osud Františka Kriegla, haličského žida, tedy vlastně Ukrajince, který jako jediný nepodepsal tzv. Moskevské protokoly. Paradoxem dneška je, že se k tomuto člověku nikdo nezná. Jak je to možné, když vláda vyzdvihuje hrdinský boj Ukrajinců vůči Rusům? Že by to snad bylo proto, že Kriegel byl komunista? Ale byl přeci Ukrajinec, takže proč jej nevyzdvihnout do popředí právě teď? Všichni z 5demoliční vlády i prezidenta P. Pavla, mlčí.

Odkaz tehdejších událostí pro budoucnost je ale jasný bez ohledu na to, jak skončí konflikt na Ukrajině. Jsou to naše dějiny, které jsou pevně ukotveny v našem prostoru a formující náš národ. Jsou to smutné události, které ale nemají nic společného se současnou dobou, která je úplně někde jinde. Ať už rozdělením globálních sil či neexistencí Sovětského svazu. Na závěr lze říci jen jedinou skutečnost. Tou je fakt, že dnešní Rusko není Sovětský svaz a je nutné takto na vztah k roku 1968 nahlížet.