Mgr. Jan Klán

V médiích jsem narazil na seznam zemí, které obdržely pozvánku od prezidenta USA Donalda Trumpa k účasti v tzv. Mírové radě pro Gazu – iniciativě, jež má ambici řešit nejen situaci na Blízkém východě, ale potenciálně i válku na Ukrajině a vztahy s Ruskem. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o jednu z mnoha amerických geopolitických improvizací, které není třeba brát příliš vážně. Při bližším pohledu však tento seznam odhaluje něco mnohem podstatnějšího: skutečné postavení České republiky v současném světovém mocenském uspořádání.

Seznam pozvaných států je pestrý a ideologicky i geopoliticky velmi různorodý – od tradičních spojenců USA přes autoritářské režimy až po země, které otevřeně deklarují vlastní suverénní cestu, včetně států s komunistickou nebo socialistickou orientací. Přesto mezi nimi Česká republika chybí. A to navzdory tomu, že české vlády posledních let se předháněly v demonstrativní loajalitě vůči Spojeným státům, NATO i izraelské politice.

Zarážející je zejména srovnání s našimi sousedy. Pozvánku obdržely Rakousko, Polsko i Maďarsko. Každý z těchto států přitom vůči USA i Evropské unii uplatňuje výrazně suverénnější, někdy až konfliktní politiku než Česká republika. Přesto – nebo právě proto – jsou považovány za relevantní partnery. Česká republika se naopak ocitá v paradoxní pozici: je poslušná, ale nezajímavá. Jednoduše řečeno nikoho nezajímá. Jsme zadnicí Evropy.

Argument velikosti státu zde neobstojí. Mezi pozvanými najdeme řadu menších zemí. Neobstojí ani ideologické vysvětlení – Vietnam, Bělorusko či Saúdská Arábie sotva zapadají do obrazu „demokratických hodnot“, jimiž česká zahraniční politika tak ráda legitimizuje své kroky. O to více se nabízí otázka, zda slepá orientace na jeden mocenský pól bez vlastního hlasu a bez pokusu o skutečně autonomní politiku nevede nutně k marginalizaci.

Česká zahraniční politika se v posledních letech redukovala na morální pózování a mechanické přejímání postojů silnějších. Byla tím proslavena zejména minulá vláda osvětového vůdce Petra Fialy a jeho ministra zahraničí expiráta Jana Lipavského. Místo aktivní diplomacie a obhajoby vlastních – a především sociálních a mírových – zájmů se spokojila s rolí hlasitého přikyvovače. Výsledkem je stav, kdy Česká republika nemá dostatečnou váhu ani důvěryhodnost, aby byla přizvána k jednáním, která skutečně rozhodují.

Z levicové perspektivy je tento stav obzvlášť problematický. Místo podpory mezinárodního práva, role OSN, mírových iniciativ a multilateralismu jsme svědky přizpůsobování se mocenským hrám velmocí, které často vedou k dalším konfliktům, militarizaci a utrpení civilního obyvatelstva. Česká republika tak nejenže ztrácí politickou významnost, ale zároveň se morálně spolupodílí na politice, jež prohlubuje globální nerovnosti a násilí.

Absence pozvánky do Mírové rady může být paradoxně úlevná – není třeba se podílet na projektu, který může oslabovat stávající mezinárodní instituce a legitimizovat jednostranná řešení. Zároveň však tato absence odhaluje nepříjemnou pravdu: náš názor nikoho nezajímá. Ne proto, že bychom byli malí, ale proto, že jsme se vzdali ambice být slyšet. A když už jsme byli slyšet, tak jen ve vztahu “téměř” vyhlášení války Rusku a bezhlavé podpoře Ukrajiny.

Pokud má Česká republika znovu získat smysluplné postavení ve světě, bude muset opustit roli poslušného vazala a začít prosazovat suverénní, sociálně odpovědnou a mírově orientovanou zahraniční politiku. Takovou, která nebude odvozena od momentální přízně velmocí, ale od skutečných zájmů společnosti. Bez toho zůstaneme jen periferním aktérem – hlasitým doma, ale neviditelným ve světě.