Mgr. Jan Klán

V nedávném článku na Aktuálně.cz („Budou se zodpovídat před Božím soudem!“) vystoupil katolický kněz, teolog a plojharista profesor Tomáš Halík s ostrou kritikou výsledků nedávných voleb do poslanecké sněmovny. Prohlásil, že „ti, kteří nezodpovědně volili demagogy a populisty, se budou zodpovídat před Božím soudem“. V jediné větě se tak spojila víra, morálka a politika – a otevřela staronou otázku, zda je církev v demokratické společnosti morálním kazatelem, nebo už jen ideologickým soudcem.

Boží soud nebo občanský dialog?

Halíkova slova působí spíše jako kázání ze středověké kazatelny než jako výzva k občanské debatě. „Budete se zodpovídat před Božím soudem“ - to není argument, to je rozsudek. Tím, kdo rozhoduje o vině voličů, už není demokratická společnost, ale metafyzicko plojharická autorita. Taková rétorika v sobě nese riziko morální nadřazenosti, která rozdělí společnost na „rozumné“ a „hříšné“ - a tím zabíjí možnost dialogu, na němž demokracie stojí. Je tedy evidentní, že Halík zřejmě není demokrat.

Ano, Halík má částečnou pravdu, když upozorňuje na nebezpečí populismu a demagogie. Jenže ztrácí sílu právě tím, že se uchyluje k teologické hrozbě místo k racionální argumentaci. Volič, který se necítí vinen, jeho slova nepochopí jako výzvu k sebereflexi, ale jako urážku. A uražený člověk se neobrátí, ale zatvrdí.

Zrcadlo společnosti — nebo její karikatura?

Halík říká, že volby „nám nastavily zrcadlo“ a odhalily „morální a intelektuální úroveň společnosti“. Jenže pohled do zrcadla bývá dvojsečný: někdo v něm vidí svůj obraz, jiný jen zrcadlící soudce. Když teolog a univerzitní profesor označí statisíce voličů za morálně selhávající, sám se vystavuje otázce: není to elitářství, které kdysi samo připravilo cestu populistům?

Masaryk kdysi varoval, že národ potřebuje mravní kritiku, nikoli moralizování. A právě Masarykův rozchod s katolicismem připomíná, že víra bez svobody myšlení vede k dogmatu. Halík svým tónem připomíná důvody, proč Masaryk od katolické církve odešel: když se víra stane prostředkem politické moci, ztrácí duchovní autoritu a Halík ji ztratil dávno.

A pokud bychom brali Halíkova slova doslova, podle něj by se Masaryk patrně smažil v pekle - odvážil se totiž oponovat církvi i většinovému mínění. Jenže právě tato odvaha založila moderní českou demokracii, která je po roce 1989 pouze její parodií.

Od totality k totalitě?

Halík ve svém komentáři fakticky přiznává, že česká společnost se za 36 let po roce 1989 nedokázala osvobodit od autoritářských vzorců. Pokud voliči opět hledají „spasitele“, znamená to, že demokracie zůstala jen rituálem bez hlubší kultury odpovědnosti. V tom má Halík pravdu. Jenže pokud místo sebevědomé debaty nastolíme morální soudní síň, pak se totalita skutečně vrací - jen v jiné podobě, řekněme přímo halíkovské.

Mnozí lidé dnes mají pocit, že „už zase nemohou říkat, co si myslí“, že veřejný prostor ovládla nová forma cenzury a morálního nátlaku. Když se oponent označí za „spojence zla“, přestává být partnerem a stává se kacířem. A právě v tomto duchu Halíkův výrok působí: kdo nevolil „správně“, ten bude souzen. Odkaz 17. listopadu? Držte huby a krok.

Demokracie bez důvěry

Halík má nepochybně upřímnou snahu chránit hodnoty demokracie, lidské důstojnosti a odpovědnosti. Ale paradoxně svým moralistním jazykem přispívá k úpadku důvěry - té důvěry, na níž demokracie stojí. Lidé se pak už neptají, jak spolu žít, ale kdo má právo je soudit.

Pokud má 17. listopad mít ještě nějaký smysl, pak musíme znovu pochopit, že demokracie není odměna za správnou volbu, ale trvalý proces tolerance k jinakosti. A že víra, stejně jako rozum, nesmí být kladivem, ale světlem.

Tomáš Halík připomněl, že demokracie má i morální rozměr. Ale morálka bez pokory je jen jinou formou moci. A když se z duchovní autority stane hlasatel „Božího soudu“ nad voliči, vracíme se tam, odkud jsme v listopadu 1989 chtěli odejít - od totality k totalitě, od svobody k poslušnosti.

Masaryk by dnes možná řekl: Kněžská slova mohou varovat, ale demokracie nesmí být kázáním. Musí být rozhovorem.