Mgr. Jan Klán

V Česku se po volbách do Sněmovny Parlamentu ČR na začátku října 2025 rýsuje koalice, která se bude skládat z vítězného hnutí ANO, které dříve vládlo s pomocí sociálních demokratů a komunistů, dále z částečně sociálně zaměřené, ale xenofobní populistické SPD a relativně nové strany Motoristé sobě, která se nostalgicky profiluje jako zastaralá neoliberální pravice 90. let 20. století, ovšem v pubertální verzi s lacinými neonacistickými gesty. To vypadá na středopravicovou vládu, nebo dokonce jen na pravicovou, jak se zmínil vlivný muž ANO Karel Havlíček.

Volební výsledek ANO přinesl částečnou úlevu díky pádu Fialovy pravicové vojenské vlády, nejhorší vlády za dlouhá desetiletí. Zároveň však výsledek znamenal smutnou prohru levicového uskupení s názvem: Stačilo!

Všechny tři politické subjekty, které teď sestavují vládu, spojuje jedno: ambice získat moc, nikoli spravovat ji a předně formulovat její program. První kroky směrem k sestavení vlády vyvolávají spíše obavy, neboť se nejprve mluví o rozdělení rezortů. ANO má obsadit posty ministerstva financí, průmyslu, zdravotnictví, školství, vnitra a spravedlnosti. SPD má mít prostřednictvím nestranických odborníků na starosti rezort obrany, dopravy a zemědělství, plus vedení Sněmovny. Motoristé sobě mají dostat zahraničí, životní prostředí, kulturu a nově vytvořený resort sportu a prevence.

Rozdělení moci bez předchozí dohody o programu je vždy špatný signál. Ukazuje, že cílem není služba občanům a společenská odpovědnost, ale stranická a personální mocenská kontrola státní mašinérie. Když se dřív rozdělí křesla než vládní program, říká to o politickém stylu víc než tisíc tiskových konferencí.

Co může znamenat nová vláda pro levicové občany

1. Sociální politika: gesta místo systémové změny
ANO a jeho předseda Andrej Babiš znovu slibují mírnou ochranu „obyčejných lidí“. Jenže nejen meze ANO, ale hlavně realita koaličních partnerů, zejména Motoristů je tristní. Motoristé vypouštějí z úst známé eufemismy, za nimiž se často skrývá tlak na omezování dávek, stigmatizaci chudoby a snižování pomoci nejzranitelnějším.
Přístup SPD napovídá, že půjde spíše o výběrovou solidaritu než o sociální stát. Můžeme čekat několik viditelných, ale spíše izolovaných gest — hlavně jednorázové příspěvky nebo sliby o dostupném bydlení. Ale systémové reformy sociálních dávek, posílení veřejných služeb či progresivní daňová politika se asi nedostanou ani k diskusi. Doufejme, že dojde alespoň ke zrušení některých asociálních politik Fialovy demoliční vlády.

2. Pracovní trh, odbory a mzdy: iluze o podpoře pracujících
Levicový volič asi zjistí, že nová vláda bude chránit kapitál více než práci. ANO historicky stojí na podnikatelském základě a odbory považuje spíše za překážku než partnera. Bez tlaku a korekce KSČM by v minulosti nečinilo sociální kroky, které dělalo. SPD se sice občas tváří jako hlas lidu, ale její politika směrem k pracovnímu právu zůstává zatím čistě symbolická – bez zásadních návrhů, jak posílit kolektivní vyjednávání či zvýšit ochranu zaměstnanců.
Lze očekávat stagnaci nebo jen plíživý vývoj minimální mzdy, slabé navyšování platů ve veřejném sektoru a pokračující tlak na flexibilitu práce. Vláda se bude patrně vymlouvat na „rozpočtovou odpovědnost“, přičemž reálně bude šetřit na těch, kdo se bránit nemohou.

3. Ministerstvo zahraničních věcí: globální diplomacie jako divadlo siláků
Pokud bude mít resort zahraničí v rukou hnutí Motoristé, vedené například Filipem Turkem, znamená to výraznou degradaci české diplomacie. Turek i šéf Motoristů Macinka se v minulosti netajili naivním obdivem k tvrdým pravicovým nacionalistickým přístupům. Pod vedením Motoristů by česká zahraniční politika sice snad už nebyla jako dosud jen papouškováním agresivních příkazů z Kyjeva, Washingtonu a Bruselu, ale hrozí, že by byla řízena spíše podle mediálních machistických výstupů než podle analýzy zájmů českých občanů a státu.

Takové kroky by nejen poškodily českou pozici v Evropě a ve světě, ale především podryly to, co je pro levicového občana zásadní: mezinárodní solidaritu a mírovou spolupráci.

4. Ministerstvo vnitra, spravedlnosti a obrany: riziko pro právní stát
SPD původně požadovala ministerstvo vnitra. Tento návrh zatím padl, ale není důvod k úlevě. ANO podle všeho prosadí na vnitro svou loajální osobu, podobně jako na spravedlnost. Zvláštní pozornost si zaslouží plánované obsazení důležitého ministerstva obrany osobou od SPD. Strana, která dlouhodobě populisticky koketuje spíše jen s rétorikou, má dostat do rukou resort, který rozhoduje o bezpečnosti státu, zahraničních misích i strategických zakázkách. Pro Českou republiku by to bylo problematické gesto – signál, že Praha je ochotna obětovat mezinárodní důvěryhodnost kvůli vnitropolitickému kompromisu. Pro levicového občana, který věří v mír a odpovědnou obrannou politiku, je to znepokojivé: místo racionální debaty o bezpečnosti dostane ideologické pózy a populismus s nacionalistickým akcentem.

5. Ekologie, životní prostředí a energetika: motor nad přírodou
Získání resortu životního prostředí Motoristy je symbolické. Strana, která postavila svou identitu na odporu vůči ekologii a na obhajobě automobilového průmyslu, se má starat o životní prostředí českých občanů a budoucnost planety. Výsledek je předvídatelný: ekologická politika bude redukována na prázdná hesla o „realismu“ a „zdravém rozumu“, zatímco skutečné problémy zůstanou neřešené. Doufejme, že alespoň dojde k omezení nesmyslných pseudoekologických opatření, které požaduje EU. Levicoví občané, kteří vidí zdravé životní prostředí jako součást sociální spravedlnosti, musejí počítat s tím, že jejich témata budou asi výrostci v masivním pick-upu zesměšňovat jako problémy „socek“ jezdících MHD.

6. Školství, zdravotnictví a veřejné služby: konzervace nerovnosti
Resorty školství a zdravotnictví, které si ponechá ANO, mohou být příležitostí – ale spíš pro udržování stávajícího stavu než pro pokrok. Investice do učitelů a zdravotníků mohou za nové středopravicové vlády stagnovat, systém bude dál závislý na dobrovolnosti a přetížení lidí, kteří ho drží nad vodou. Namísto reformy vzdělávací politiky směrem ke spravedlivému odměňování a jednotným osnovám na základních školách lze očekávat pokračující propast mezi elitními školami a těmi, kde se koncentrují děti a studenti z nízkopříjmových rodin.
Zdravotnictví bude udržováno „na hraně“, bez odvahy k systémovým změnám, které by zaručily dostupnost péče i v chudších regionech.

Závěr: aktivní kritický přístup jako naděje na změny

Vláda ANO, SPD a Motoristů bude spíše pravicovou vládou touhy po moci. Bude mít sílu, ale ne legitimitu. Bude mít ve Sněmovně asi početní většinu, ale nikoli důvěru těch, kdo čekají spravedlnost, rovnost a solidaritu.

Levicový občan od ní nemůže očekávat skutečnou sociální politiku, posílení veřejného sektoru ani podporu slabších. Může však dělat to, co je pro něj možné: neztrácet pozornost a kriticky komunikovat s ostatními. Ustavičná kontrola moci, aktivní občanství, analýzy levicových institutů, nezávislá média a internacionální spolupráce se zahraniční levicí budou důležitější než kdy dřív. Alespoň občas se může v dalších letech podařit prosadit prvky levicové politiky.

Nová vláda bude chtít vyvolat dojem síly. Ale síla bez sociální empatie a spravedlnosti je jen jiný druh slabosti. A pokud se občané smíří s tím, že politika se stala hrou symbolů a gest, může být systém přeměněn nikoli zásadní reformou nebo dokonce revolucí, ale únavou. Ti, kdo věří v rovnost, solidaritu a odpovědnost, musí dát najevo, že nehodlají být jen diváky u populistické silniční show moci.