Mgr. Jan Klán

V posledních měsících a dnech se stále hlasitěji ozývají politici, generálové a mediální komentátoři, kteří volají po „přípravě na válku s Ruskem“. Znějí varovné hlasy o „nevyhnutelnosti“ konfliktu, o nutnosti masivního zbrojení, o posilování armádních rozpočtů. Zdánlivě jde o obranu a bezpečnost občanů. Ve skutečnosti však tato rétorika zní jako hudba pro uši jednoho z nejmocnějších hráčů současného kapitalismu – vojenskoprůmyslového komplexu.

Už prezident Dwight D. Eisenhower, sám voják a hrdina druhé světové války, velitel spojeneckých sil v Evropě, ve svém posledním veřejném projevu v roce 1961 varoval, že moc vojenskoprůmyslového komplexu může zásadně ohrozit samotnou demokracii. Věděl dobře, o čem mluví: jednou z největších hrozeb není nepřítel za hranicemi, ale zejména domácí lobby, která profituje z permanentního stavu napětí a strachu. Ne jinak je tomu v dnešní době v Evropě, stejně i v České republice, kdy jde Fialova vláda na ruku zbrojařům. Díky této logice se na prvním místě nejbohatších Čechů objevil Michal Strnad, zbrojař, který vydělává na válce, krvi a utrpení. Navíc se Fialova vláda snaží vyvolat iluzi strachu a napětí, že na nás Rusko brzy zaútočí. Toto napětí je stupňováno proto, aby mohl vojenskoprůmyslový komplex (v našem prostředí zejména strnadova firma CSG) jet na plné obrátky.

Dnes, více než šedesát let poté, se naplňují slova D. W. Eisenhowera víc, než kdy jindy. Každá dodávka zbraní, každý kontrakt na výrobu tanků, raket či dronů znamená miliardové zisky pro zbrojařské korporace. Čím déle přetrvává válka – ať už na Ukrajině, v jiných částech světa, nebo v hrozivých scénářích „budoucího konfliktu s Ruskem“ – tím víc se tento průmysl stává nenasytným. Místo aby státy hledaly cestu k míru, rozpočty se pumpují do zbrojení a občanům se tvrdí, že jde o jejich „bezpečnost“. Přesně tyto proklamace veřejnosti předkládá generál prezident Petr Pavel ve svém pojetí „řád a klid“, který je přes svého poradce Petra Koláře napojen na zbrojařskou firmu Colt. Což je další součást vojenskoprůmyslového komplexu.

Ale skutečná bezpečnost lidí neleží v tom, kolik stíhaček nebo jaderných hlavic má NATO, nýbrž v tom, zda se podaří zachovat mír. Hrůzy 20. století – dvě světové války, atomové bomby, desítky milionů mrtvých – by měly být dostatečným varováním před dalšími konflikty. Lidé chtějí žít, tvořit, budovat, ne umírat v zákopech nebo se třást hrůzou před raketovým útokem.

Proto je naléhavě potřeba obrátit pozornost od válečných příprav, neustálého zbrojení, k diplomatickým jednáním. Každý den, kdy státy odmítají jednat u jednacího stolu a místo toho posilují svůj vojenský arsenál, se lidstvo vzdaluje možnosti udržitelného míru. Zbraně nikdy nepřinášejí trvalé řešení – jen ničí, zabíjejí a připravují půdu pro další eskalace.

Musíme trvat na tom, že mír není slabost, ale největší hodnota, kterou máme. Budoucnost nesmí patřit generálům a akcionářům zbrojařských firem. Budoucnost musí patřit lidem, kteří odmítají být obětmi logiky nekonečných válek a kteří vědí, že diplomacie a mírová spolupráce jsou jedinou cestou, jak zachovat svět obyvatelný. Je nutné říci jasně ano míru, ne válkám!