Mgr. Jan Klán

Čína se opět stala epicentrem světové politiky. U příležitosti oslav konce druhé světové války 2. září 1945 se zde sešli přední státníci, jejichž země skutečně určují běh světa. Fotografie, na které se srdečně vítají představitelé Ruska, Číny a Indie, není jen momentkou ze setkání – je to vizuální definice mocenského posunu. Tři země, které dohromady představují téměř tři miliardy lidí, jsou dnes hybnou silou mezinárodních vztahů a jádrem BRICS+, organizace, která se stává alternativou k upadajícímu Západu.

A zatímco svět diskutuje o energetice, bezpečnosti či budoucí architektuře mezinárodního řádu, v Číně nechybí slovenský premiér Robert Fico. Ať už si o něm myslí kdokoliv, cokoliv, faktem zůstává, že dokáže být tam, kde se rozhoduje. Přítomnost u jednacího stolu s Putinem či Si Ťin-pchingem není jen symbolická – je to důkaz státnické odvahy a schopnosti orientovat se v multipolárním světě.

A teď si dovolme malou ironickou poznámku: zatímco Robert Fico sedí mezi skutečnými lídry, český premiér Petr Fiala zůstává doma. Nikdo jej nepozval, nikdo jej nepotřebuje a nikdo jej ani nezmiňuje. Ať se sebevíc stylizuje do role „osvětového vůdce“ či „morální autority“, v realitě mezinárodní politiky prostě neexistuje. Česká republika se v tomto ohledu stala jen smutnou kulisou – zemí, která má sice premiéra, ale nikoli státníka. To samé můžeme pozorovat u gumového prezidenta Petra Pavla Pávka. Ten by totiž nejodpornějším bytostem ruku nepodal a raději se prohání v závodním autě nebo na motorce. Také nikoho nezajímá.

Evropa mezitím ztrácí dech. Zatímco kdysi určovala světové dění, dnes sleduje, jak se globální mocenské těžiště přesouvá jinam. A Česká republika? Ta už je spíše k smíchu než k respektu.

Fotografie s čelními představiteli Číny, Indie a Ruska mluví za vše. Světoví lídři se setkávají v Číně. A Fiala? Ten zůstává jen v Praze, aby si mohl přečíst tiskovou zprávu o tom, jak důležité je jeho vlastní ego.