Mgr. Jan Klán

Zatímco se v České republice vedou teatrální debaty o „naší transatlantické ukotvenosti“, mezinárodní průzkumy o tom, jak nás svět vnímá – nebo spíše nevnímá – odhalují drsnou pravdu: neexistujeme. Alespoň ne v očích globální veřejnosti. Nový výzkum Pew Research Center z července 2025, který mapuje vnímání USA jako spojence nebo hrozby v 25 zemích světa, Česko zcela ignoruje. Zato populistické Maďarsko nebo autoritářské Turecko v něm figuruje hned několikrát.

Zatímco si čeští (zejména pravicoví) politici libují ve své loajalitě k Washingtonu a Izraeli, svět si toho nevšiml. To je o to pozoruhodnější, že například v Maďarsku se vedou ostré ideologické střety o to, zda je větší hrozbou Rusko, Ukrajina nebo Evropská unie. V Česku však panuje téměř patologická jednota: USA je náš vzor, NATO je naše rodina a Izrael je „nejlepší přítel“. Jenže realita je jiná: svět o nás neví – nebo mu to je jedno.

Ve výzkumu Pew Research Center respondenti z 25 zemí bez nápovědy odpovídali, kdo je jejich největší spojenec a největší hrozba. Výsledek? USA je v některých zemích vnímáno jako nejbližší partner, ale jinde jako hlavní globální hrozba – například v Mexiku (68 %), Kanadě (59 %) nebo Brazílii (29 %). Jenže Česko v tomto výčtu zcela chybí. Ani jako příklad transatlantického spojence, ani jako země, která by byla někomu hrozbou nebo naopak pociťovala hrozbu zvenčí.

Ještě větší absurditou je, že v době, kdy izraelský premiér Netanjahu lobboval za udělení Nobelovy ceny míru Donaldu Trumpovi, se nikdo z českých novinářů nezeptal, zda by tuto nominaci podpořila i česká vláda. Nikdo neřeší, zda se uskuteční další „společné zasedání vlád“ Česka a Izraele – teatrální gesto, které je v evropském kontextu zcela výjimečné a zcela bezprecedentní.

Tohle je ten reálný důsledek naší nekritické zahraničněpolitické orientace: stav, kdy si vládnoucí Fialova garnitura maluje obraz strategické významnosti, který však neexistuje. Podpora USA a Izraele je v Česku téměř náboženským přikázáním. Jenže zatímco český establishment obětavě recituje mantry o „liberálních hodnotách“ a „partnerství“, skutečný svět nás zcela míjí. Nikoho nezajímá, co si Česko myslí. Dokonce ani ti, kterým se snažíme dychtivě podbízet.

Dnešní zahraniční politika České republiky není ani tak „prozápadní“, jako spíše provinčně kolaborantská v podání expiráta Spolu J. Lipavského ve spolupráci s Hradním císařem s licousy PPP a osvětovým vůdcem P. Fialou. Přitom levicová kritika neříká, že bychom neměli být součástí mezinárodních společenství – naopak. Ale být jejich skutečnou součástí znamená mít hlas, názor a odvahu ho prosazovat. Ne jen slepě papouškovat washingtonskou a telavivskou propagandu.

Výzkum Pew Research Center ukazuje, že svět se mění, názory na USA jsou rozporuplné a alianční vazby nejsou ani zdaleka tak jednostranné, jak si čeští diplomaté a mnozí politici namlouvají. Kéž bychom si to dokázali připustit dřív, než bude pozdě.