Mgr. Jan Klán

Ve veřejném prostoru se konflikt na Ukrajině zpravidla redukuje na morální melodrama: na jedné straně agresor, na druhé oběť, mezi nimi jasná linie dobra a zla. Takový rámec je mediálně srozumitelný a politicky užitečný (alespoň pro někoho), ale z hlediska kritického myšlení hluboce nedostatečný. Levice – pokud má zůstat věrná své emancipační tradici – nemůže rezignovat na analýzu struktur moci, ekonomických zájmů a ideologických konstrukcí, které válku nejen doprovázejí, ale často přímo umožňují a prodlužují.

Začněme zdánlivě technickou, avšak politicky významnou otázkou pojmenování samotného konfliktu na Ukrajině. Z hlediska mezinárodního práva nebyla mezi Ruskem a Ukrajinou formálně vyhlášena válka. Tento fakt není marginální právnickou kličkou, nýbrž symptomem širšího trendu současného imperialismu. Moderní státy se vyhýbají slovu „válka“, protože to s sebou nese odpovědnost – právní, ekonomickou i morální. Hovoří se o „operacích“, „misích“ či „intervencích“, ať už jde o ruskou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině, nebo americké akce typu Pouštní bouře či Trvalé svobody. Jazyk zde nepopisuje realitu, ale aktivně ji zakrývá. Depolitizuje násilí a zbavuje jej historické a třídní dimenze.

Z levicové perspektivy je přitom klíčové odmítnout selektivní moralismus. Nelze důsledně odsuzovat porušování mezinárodního práva jedněmi a zároveň relativizovat či zapomínat na totožné praktiky spojenců Západu – zejména USA a Velké Británie. Invaze do Iráku roku 2003, bombardování Jugoslávie či intervence v Grenadě byly rovněž prezentovány jako „nutné“, „humanitární“ či „obranné“. Výsledkem však byly statisíce mrtvých, rozvrácené společnosti a otevřený prostor pro kapitálovou expanzi a geopolitickou dominanci. Kritika ruského postupu na Ukrajině proto musí být spojena s kritikou západního militarismu, jinak se stává pouhou součástí hegemonní propagandy, kterou v českých podmínkách vedou mainstremová média ve spojení s pravicovou politickou reprezentací ODS, TOP 09 a dalšími subjekty.

Konflikt na Ukrajině navíc nelze chápat bez kontextu roku 2014 (Krymská krize) a následného vývoje na východě země. Donbas se stal prostorem dlouhodobého ozbrojeného napětí, v němž civilní obyvatelstvo neslo hlavní břemeno násilí. Nacionalismus, militarizace společnosti a rozpad sociálních vazeb vytvořily podmínky, které jsou v postsovětském prostoru bohužel známé. Mainstreamová média však tento vývoj často vytěsnila, protože narušoval jednoduchý příběh o lineární agresi bez příčin. Kritická levice musí trvat na tom, že žádný konflikt nevzniká ve vakuu a že etnické, třídní a geopolitické rozpory mají svou historii.

Zcela zásadní je ovšem politicko-ekonomický rozměr války. Militarismus není pouze ideologií, ale zejména byznysem. Vojensko-průmyslový komplex, před nímž varoval už D. Eisenhower, dnes funguje v globálním měřítku. Dodávky zbraní, „bezpečnostní“ zakázky a poválečné rekonstrukce představují obrovské zisky pro úzkou skupinu korporací, zatímco náklady nesou pracující třídy – prostřednictvím daní, inflace a sociálních škrtů. Prodloužení konfliktu tak není selháním diplomacie náhodou, ale strukturální vlastností systému, v němž je válka ekonomicky výhodná.

Evropské vlády mezitím externalizují vlastní krize na vnějšího nepřítele. Inflace, energetická chudoba či rozklad sociálního státu jsou vysvětlovány „ruskou hrozbou“, nikoli desetiletími neoliberální politiky, která účelově oslabovala silné sociální státy. Sankce, které mají údajně trestat agresora, v praxi často dopadají především na obyčejné lidi – jak v Rusku, tak v Evropě. Jde o klasický příklad politiky, která symbolicky působí radikálně, ale materiálně posiluje stávající mocenské nerovnosti. Sankce navíc nejsou vůbec účinné, protože nemohou fungovat v éře globálního kapitalismu. Západ se v tomto spletl a podcenil Rusko v jeho vytrvalosti. Tím si způsobil typickou střelbu do vlastní nohy a nyní se zejména Evropa zmítá v děsivém chaosu.

Z levicového a humanistického hlediska je proto nutné odmítnout rétoriku, podle níž se na Ukrajině „bojuje za naše hodnoty“. Hodnoty solidarity, sociální spravedlnosti a míru nelze prosazovat prostřednictvím eskalace násilí a masivního zbrojení. Skutečnou alternativou není vítězství jedné vojenské aliance nad druhou, ale okamžité příměří, obnovení diplomatických jednání a hledání kompromisu, který vezme v potaz bezpečnostní potřeby všech zúčastněných – nikoli pouze zájmy velmocí a korporací.

Kritická levice musí znovu používat mír jako politický projekt, nikoli jako naivní přání. Mír není pasivita, ale aktivní odpor vůči logice kapitálu, nacionalismu a militarismu. V době, kdy se válka stává normalizovaným stavem, je právě tato pozice tou nejradikálnější.