Mgr. Jan Klán

V České republice se právě naplňuje staré proroctví Velké Listopadové Sametové Revoluce (VLSR), které – jak známo – vzniklo někde mezi frontou na banány a studentskými výzvami na Národní třídě. Podle něj budou jednou naši zemi spravovat dva ústavní agenti: jeden se sídlem na kopci s panoramatem Prahy a druhý v budově, kde se rozhoduje, zda bude stát zase šetřit na lidech, nebo na politicích.

A tak se stalo.

Na Hradě usedl Petr Pavel Pávek, muž, který by klidně mohl řídit i oběžnou dráhu Země, pokud by mu to někdo vysvětlil ve formátu powerpointu. Republikou nyní kolují legendy, že když si ráno zapíná košili, ozývá se u toho hymna NATO v tichém akustickém režimu. Jako správný ústavní agent zůstává chladný, pevný a přísně vyžehlený dle svých idolů v podání Salazara nebo Pinocheta. Ostatně drží pevný řád a klid.

Mezitím ve Strakově akademii vykládá své papíry Andrej Babiš Bureš – podle legend některých znovuobjevených spisů údajně bývalý „spolupracovník hodného strýčka z StB“, ale samozřejmě jen v alternativních vesmírech, kde se realita řídí dramaturgií českých televizních debat. Jako druhý ústavní agent vykonává svou misi stylem „řídím stát jako podnik“, jen se mu zatím nepodařilo zjistit, kdo je v tom podniku vlastně šéf a kdo zákazník.

A tak tu máme paradox Velké Listopadové Sametové Revoluce: místo aby nás osvobodila od režimu řízeného agenty, zrodila – alespoň podle lidového folklóru – režim řízený agenty jiného typu. Samet možná vyprchal, ale ironie listopadu zůstala: po 35 letech svobody nám vládne dvojice, která vypadá, jako by utekla z kabaretní inscenace o tom, že minulost neustále klepe na dveře, jen teď používá modernější zámek.

Ale nebojme se. Koneckonců, jsme v Česku. Tady se i paradox časem stane tradicí. A tradice? Ty my přece umíme.