Mgr. Jan Klán

Naši i evropští političtí představitelé v posledních letech stále častěji mluví o hrozbě velké války a nutnosti masivní militarizace společnosti. Generální tajemník NATO dokonce bez větších rozpaků tvrdí, že válečný konflikt může vypuknout během dvou let. Taková prohlášení však zaznívají bez hlubší veřejné debaty o tom, komu tato rétorika slouží, kdo na ní vydělává a kdo na ni naopak doplatí.

Do této atmosféry přispěl i prezident Petr Pavel, když – podle zprávy iDNES z 10. prosince 2025 – vystoupil v Liberci na podporu zavedení administrativních odvodů do armády. Samotná evidence obyvatel a jejich schopnost bránit republiku by nebyla problémem, pokud by byla součástí promyšlené, demokraticky kontrolované a sociálně spravedlivé koncepce obrany. Jenže právě zde se objevuje řada zásadních otázek, na které zatím nikdo neodpovídá.

Podobný systém evidence existoval už v ČSSR a přetrval i krátce po vzniku České republiky. Následně však zmizel. Proč? Nabízí se nepříjemná odpověď: proto, že se česká armáda přestala soustředit na obranu vlastního území a byla postupně přetvářena v expediční sbor sloužící aliančním operacím. Obrana republiky zůstala spíše prázdnou frází než skutečnou prioritou.

Ještě několik let po zrušení základní vojenské služby existovala početná skupina vycvičených záložníků. Generální štáb si tak mohl dovolit pohodlně přehlížet dlouhodobé problémy. Pro zahraniční mise záložníci nebyli potřeba a o systematické obraně země se pouze mluvilo. Jak čas plynul, nábory se nedařily, průměrný věk profesionálních vojáků rostl a bylo zřejmé, že bez širších záloh se armáda neobejde. Místo otevřené diskuse o všeobecné připravenosti společnosti však vznikl kompromis v podobě aktivních záloh.

Ty se postupně rozrůstaly, získaly i mediálně známé tváře a dnes čítají zhruba 4 500 osob. To je však v kontextu vážného konfliktu zanedbatelné číslo. Odpovídá zhruba počtu profesionálních vojáků, které lze skutečně nasadit v první linii. Ani na ochranu kritické infrastruktury by takové stavy pravděpodobně nestačily. A to nemluvíme o dlouhodobé udržitelnosti bojových operací.

Válka na Ukrajině názorně ukazuje, že bez mobilizace nebo masového zapojení obyvatelstva nelze vést rozsáhlý konflikt. Ukrajina sází převážně na mobilizaci, Rusko na smluvní dobrovolníky. V obou případech však platí, že válku nenesou elity, ale především obyčejní lidé – zaměstnanci, dělníci, otcové rodin. Ti musí být ubytováni, živeni, vybaveni a vycvičeni, často za chaotických podmínek. To vše za masivní podpory NATO a obrovských finančních nákladů.

Prezident Pavel jako bývalý náčelník Generálního štábu a vysoký představitel NATO musel dlouhodobě vědět, že systém evidence obyvatel a mobilizace je v rozkladu. Pokud dnes hovoří o jeho potřebě, pak tím nepřímo přiznává, že nejméně dvacet let byla obrana republiky systematicky zanedbávána. Je tedy namístě otázka, zda nejsme na skutečný konflikt fakticky nepřipraveni.

Prezident by měl veřejnosti vysvětlit, proč tento systém neexistuje, jak dnes funguje povolávání do armády, kolik bude obnova stát a kdo ji zaplatí? Stejně tak je nutné se ptát, kdo ponese nové povinnosti – zda opět především běžní občané, zatímco ekonomické elity zůstanou stranou.

Další problém představuje samotná správa takového registru. Bude znamenat nové administrativní zatížení obyvatel? Vznikne další databáze, nebo se využijí stávající údaje? Jak bude zajištěno, aby systém nebyl zneužitelný a aby respektoval sociální a zdravotní realitu lidí? Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že ani digitalizace sama o sobě problémy neřeší.

Zároveň se tvrdí, že administrativní odvod neznamená návrat povinné vojenské služby. Tomu lze věřit – už jen proto, že stát mezitím zlikvidoval většinu kapacit, které by takový systém umožňovaly. Mobilizační zásoby, kasárna, výcvikové prostory, instruktoři i sklady byly redukovány nebo zrušeny ve jménu úspor a „efektivity“.

Obnova těchto kapacit by stála obrovské prostředky a trvala roky. Něco už obnovit vůbec nepůjde. Přesto se o těchto limitech v politické debatě mlčí.

Zarážející je i ignorování demografických trendů. Stárnutí populace, zdravotní stav mladých lidí (zejména duševní) i jejich ochota riskovat život v konfliktu jsou reálná fakta. Stejně reálné je i to, že část lidí se mobilizaci vyhne. To nejsou morální soudy, ale sociologická realita. Bez profesionálů nebude dost instruktorů, bez instruktorů nebude výcvik. A jakýkoli návrat k povinné službě by měl zásadní dopady na pracovní trh i fungování firem.

Je proto legitimní ptát se, zda má prezident a současné velení armády vůbec realistickou představu, koho, kde, čím a kým chtějí cvičit. Bez odpovědí je celý projekt jen drahou iluzí.

Stejně tak chybí debata o civilní obraně, stavu státních hmotných rezerv a ochraně obyvatelstva. Často se odkazuje na Finsko, ale už méně se mluví o tom, že tamní připravenost stojí na dlouhodobé společenské shodě, silném veřejném sektoru a důvěře občanů ve stát.

Místo toho jsme svědky nekonečných projevů a masivních nákupů drahé vojenské techniky. Ty prospívají především zbrojařům a lobbistům. Skutečná obrana republiky však nestojí jen na tancích a stíhačkách. Dvě profesionální brigády ve velkém konfliktu rychle ztratí lidi i techniku – a nebude je kým nahradit.

Pokud má být společnost skutečně připravena, je třeba nalít si čistého vína. Říci, kdo za současný stav nese odpovědnost, jaká zadání armáda dostávala a zda je vůbec demokraticky kontrolována. Nebo platí, že si armáda určuje priority sama a politici jí pouze podepisují šeky?

A nelze vyloučit ani jinou možnost: že žádný bezprostřední konflikt nehrozí a že strašení slouží především k ospravedlnění prudkého růstu vojenských výdajů a zisků vojensko-průmyslového komplexu. V této souvislosti nelze nepřipomenout varování amerického prezidenta Eisenhowera před jeho vlivem. Možná právě ti, kteří válku skutečně zažili, o ní mluví opatrněji než dnešní „salónní generálové“.