Svržení atomové bomby s názvem Fat Man (Tlouštík) na Nagasaki 9. srpna 1945 bylo jedním z nejtemnějších okamžiků moderních dějin. Tento hrůzný akt, který měl za cíl ukončit druhou světovou válku, způsobil smrt desítek tisíc nevinných civilistů a zanechal nesmazatelné stopy na duších těch, kteří přežili. Přestože se jedná o neomluvitelný útok na civilní obyvatelstvo, který musí být jednoznačně odsouzen, čeští politici (zejména z pravicového politického spektra, ale i sám prezident Petr Pavel) se této povinnosti buď vyhýbají, nebo o tomto tématu záměrně mlčí.

Je pravda, že historický kontext druhé světové války byl extrémně složitý. Spojenecké síly čelily japonskému militarismu, který vedl k nesčetným krutostem v Asii. Přesto však použití jaderné zbraně proti civilnímu obyvatelstvu nemůže být ospravedlňováno. Nagasaki, podobně jako Hirošima o tři dny dříve, nebylo vojenským cílem. Šlo o město plné nevinných lidí, kteří se stali obětmi hrůzné technologické síly, jež neměla být nikdy použita.

V České republice, kde se často diskutuje o morálních otázkách a historických křivdách, je překvapující, že svržení atomových bomb na Japonsko není tématem hlubší debaty. Čeští politici, kteří jsou rychlí v odsuzování různých historických událostí, se však v tomto případě zdají být zarážejícím způsobem zdrženliví. Jako kdyby měli strach se k této věci vyjádřit a odsoudit. Pravděpodobně jde o snahu se zalíbit velmoci za velkou louží – USA – té velmoci, která právě atomové bomby jako jediná použila a ještě proti civilním cílům.

Je to přitom příležitost, jak projevit morální postoj a ukázat, že nezáleží na tom, kdo je agresorem - civilní oběti si zaslouží náš soucit a respekt bez ohledu na to, na které straně barikády se nacházely. Jenže současná 5demoliční vláda žádnou morálku ani respekt nemá. Agresor je pro ni vždy jasný – z minulosti je to Sovětský svaz, dnes Rusko nebo Čína. Přitom ani jeden z těchto států nikdy žádnou jadernou zbraň proti civilistům nepoužil. Nicméně agresor v případě svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki je jasný. Jsou to Spojené státy americké.

Existuje několik důvodů, proč čeští politici nejsou schopni tento akt jednoznačně odsoudit. Jedním z nich může být geopolitická realita. Spojené státy, které nesou odpovědnost za svržení bomb, jsou klíčovým spojencem západních zemí, včetně České republiky. Kritizovat tento akt by mohlo být vnímáno jako ohrožení těchto vztahů. To ale nemění nic na tom, že akt agrese proti civilnímu obyvatelstvu je nutné odsoudit a je jedno, kdo agresi vede.

Dalším důvodem může být nedostatek povědomí (ani bych se tomu u zástupců 5 demoliční vlády nedivil) o hrůzách, které bombardování způsobilo. Zatímco hrůzy holocaustu nebo stalinského teroru jsou v české společnosti široce diskutovány, utrpení obyvatel Nagasaki a Hirošimy zůstává mnohdy na okraji zájmu. Přitom šlo o veliké utrpení, které je srovnatelné s hrůzami, které se odehrávaly v nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech nebo stalinských gulazích.

Svržení atomové bomby na Nagasaki nebylo jen vojenským rozhodnutím, ale také velkým morálním selháním ze strany tehdejších politiků. Zejména amerického prezidenta H. S. Trumana, který dal povel ke svržení těchto děsivých bomb na civilní cíl. Tento čin by měl být důrazně odsouzen, a to nejen na globální úrovni, ale i v českém politickém diskurzu. Čeští politici by neměli zůstávat mlčky tváří v tvář takovéto historické tragédii. Místo toho by měli ukázat, že morální hodnoty a lidská práva nejsou závislé na politických aliancích nebo historickém kontextu, ale jsou univerzální a nadčasové. Neschopnost odsoudit útok na Nagasaki je zradou těch, kteří věří ve spravedlnost a lidskost. Právě proto je nutné odsoudit „ druhý jaderný zločin“, který se odehrál před 79 lety v 11. 01. hodin.

Svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945 je jedním z nejkontroverznějších a nejničivějších momentů v historii moderního válečnictví. Spojené státy se rozhodly použít tyto zbraně hromadného ničení s cílem urychlit konec druhé světové války. Tento čin však vyvolává řadu etických, morálních a humanitárních otázek, které dodnes zůstávají předmětem intenzivních debat. Jsou to totiž (naštěstí) do dnešní doby právě USA, které použily zbraně hromadného ničení proti civilním cílům, což je pronásleduje jako temný stín.

Obhájci svržení atomových bomb tvrdí, že tento krok byl nezbytný pro rychlé ukončení války a záchranu milionů životů, které by byly ztraceny při pokračování konfliktu. Plánovaná invaze do Japonska, známá jako Operace Downfall, měla potenciálně stát životy stovky tisíc spojeneckých vojáků a možná ještě více japonských civilistů.

Nicméně, stále více historiků a vojenských odborníků argumentuje, že Japonsko bylo v létě roku 1945 na pokraji kapitulace. Intenzivní konvenční bombardování, námořní blokáda a vyčerpání zdrojů oslabily japonský odpor. Navíc vstup Sovětského svazu do války proti Japonsku 8. srpna 1945 (Japonsko mělo se SSSR uzavřen pakt o neútočení), tedy mezi svrženími bomb na Hirošimu a Nagasaki, představoval další tlak na japonské vedení k ukončení konfliktu.

Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki mělo katastrofální humanitární dopady. V Hirošimě zahynulo okamžitě přibližně 70 000 lidí, a do konce roku 1945 se počet obětí zvýšil na více než 140 000. V Nagasaki zemřelo asi 40 000 lidí okamžitě a celkový počet mrtvých do konce roku dosáhl 70 000. Tisíce dalších trpěly dlouhodobými zdravotními následky, včetně rakoviny a genetických mutací.

Použití zbraní hromadného ničení proti civilním cílům představuje zásadní etický problém. Principy mezinárodního humanitárního práva jasně zdůrazňují ochranu civilistů a omezení použití síly na vojenské cíle. Atomové bomby však způsobily masivní ztráty na životech mezi nevinnými civilisty, což je v rozporu s těmito zásadami. USA po roce 1945 se snažily tento „atomový zločin“ tutlat a obhajovat v rámci konceptu nastávající Studené války. To trvalo až do 80. let 20. století, kdy došlo k dalšímu odtajnění filmových záznamů z doby těsně po svržení atomových bomb, kde se ukazuje destrukce měst a utrpení tamního obyvatelstva.

Existují argumenty, že alternativní způsoby, jak donutit Japonsko ke kapitulaci, měly být více prozkoumány a prosazovány. Například předvedení síly atomové bomby na neobydleném území (například na atolech, jak se posléze dělo v následujících dekádách) nebo vojenském cíli mohlo přinést podobný psychologický efekt bez obrovských civilních obětí. Pokud pomineme radiační zamoření dané oblasti. Diplomatické úsilí, včetně možnosti nabídnout zachování císařského trůnu, mohlo také urychlit kapitulaci bez použití atomových zbraní. Jak víme, tak císařský trůn byl zachován i po svržení atomových bomb a následné kapitulaci Japonska 2. 9. 1945.

Morální dilema použití zbraní hromadného ničení proti civilním cílům zůstává trvalým stínem na rozhodnutí z roku 1945. Argument, že "účel světí prostředky," je v tomto kontextu extrémně problematický, protože zpochybňuje základní lidské hodnoty a principy mezinárodní spravedlnosti.

Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki je aktem, který navždy změnil průběh lidských dějin. Dokonce i tvůrce atomové bomby R. Oppenheimer v době prvního testu atomové bomby (16. 7. 1945) v poušti Alamogordo ve státě Nové Mexiko prohlásil: „a stal jsem se smrtí, ničitelem světů“. Poté měl pronést: „tak a teď jsme všichni mizerové“. Jako kdyby si byl tento vynikající fyzik vědom, co vlastně rozpoutali. Následně se z něj stal pacifista, který odsuzoval zbrojení a použití atomových nebo jiných zbraní hromadného ničení. Za což byl v době „rudé paniky“, mccarthismu (1949 -1954) pronásledován a obviněn z prosovětského smýšlení.

Zatímco někteří obhajují toto rozhodnutí jako nezbytný krok k ukončení druhé světové války, etické a humanitární důsledky této akce jsou nesmazatelnou skvrnou na lidské historii. Použití atomových zbraní proti civilním cílům představuje zásadní porušení základních principů války a lidskosti. Je nezbytné, aby se svět z této tragédie poučil a zajistil, že použití takových destruktivních zbraní se už nikdy nebude opakovat.

„Sankce zavedené Národní bezpečnostní radou Ukrajiny energetickou bezpečnost Slovenska a Evropy obecně neohrožují. Jejich zrušení proto není předmětem diskuse. Hrozbou je Rusko a jeho hybridní energetická válka proti Slovákům, jeho vydírání a politická ultimáta,“ Napsal ukrajinský premiér.

Necháme-li stranou, že Slováci se skládali na munici pro ukrajinskou armádu, jako se kdysi museli čs. vojáci skládat na vybavení svých jednotek operujících na území Ukrajiny, je čas se ptát, kdy Ukrajina vrátí Slovensku Podkarpatskou Rus. Vrácení tohoto území Ukrajinu nijak neohrožuje. Naopak, bylo by to gesto ukazující, že Malorusové jsou jiní, než Velkorusové - národ, který nemá imperiální choutky, a proto do EU patří.

Dne 22. června 1944 začala jedna z nejdůležitějších a nejúspěšnějších vojenských operací druhé světové války - operace Bagration. Tato rozsáhlá ofenziva sovětské Rudé armády, pojmenovaná po gruzínském princi a vojenském veliteli Petru Bagrationovi, vedla k rozhodujícímu zvratu na východní frontě a významně přispěla k porážce nacistického Německa.

Operace Bagration byla pečlivě připravována a koordinována. Po neúspěchu německé ofenzivy v Kursku v létě 1943 získala Rudá armáda strategickou iniciativu. Operace Bagration byla navržena jako masivní útok na německou skupinu armád Střed, která držela Bělorusko.

Sovětští velitelé, včetně maršálů Žukova a Vasilevského, naplánovali útok ve čtyřech frontách s cílem obklíčit a zničit německé jednotky. Samotná operace zahrnovala důmyslné dezinformační kampaně, které zmátly německé velení ohledně skutečného směru hlavního úderu.

Ofenziva začala masivní dělostřeleckou přípravou a rychlým postupem tankových a pozemních jednotek. Během několika dní byla německá obrana prolomena a Rudá armáda rychle postupovala vpřed, osvobozujíc města jako Minsk a Vilnius.

Úspěch operace Bagration byl ohromující. Během pouhých několika týdnů bylo zničeno nebo zajato více než 25 německých divizí, což znamenalo ztrátu asi 400 000 vojáků. Rudá armáda postoupila o více než 600 kilometrů na západ, osvobodila Bělorusko, části Polska a dosáhla východních hranic Německa. Tehdy Východního Pruska s hlavním městem Královec.

Tato operace měla obrovský dopad na výsledek druhé světové války. Zatímco západní spojenci se vylodili v Normandii a postupovali západní Evropou, operace Bagration výrazně oslabila německé síly na východní frontě a urychlila kolaps nacistického Německa. Německá armáda už nikdy nedokázala obnovit svou obrannou linii na východě.

Operace Bagration byla jedním z největších vítězství sovětské vojenské strategie. Ukázala schopnost Rudé armády provádět komplexní operace na široké frontě a využít své zdroje a schopnosti k dosažení rozhodujícího úspěchu. Byla to brilantní ukázka vojenského plánování, koordinace a odvahy sovětských vojáků.

Úspěch operace Bagration také posílila postavení Sovětského svazu jako klíčového hráče v poválečném uspořádání Evropy. Sovětská vojska se stala hlavní silou při osvobozování východní Evropy od nacistické okupace, což mělo zásadní dopad na politické rozdělení kontinentu po válce.

Operace Bagration, zahájená 22. června 1944, byla jedním z klíčových momentů druhé světové války. Její úspěch nejenže přinesl výrazné vítězství Rudé armády, ale také urychlil pád nacistického Německa. Tento brilantní vojenský úder ukázal sílu a schopnosti sovětských ozbrojených sil a zanechal nezapomenutelnou stopu v dějinách války. Operace Bagration tak právem zůstává jedním z největších triumfů sovětského válečného umění.