Druhá polovina druhé dekády 21. století nám stále více ukazuje, že se starý proletariát tak, jak jej znali klasici, naprosto proměnil. Dělník již není tím typickým dělníkem, jak jej popisoval Marx, že pracuje někde v továrně na těžký průmysl a pomáhá kapitalistovi budovat kapitalismus. Dnes mezi dělnickou třídu, tak jak byla původně definována klasiky, můžeme zařadit i prodavačky, odborníky na informační technologie, telefonní operátorky, pracovníky služeb a mnohé další. Probíhá debata, zda je to skutečně stále proletariát s těmi samými prvky tak, jak vše definovali klasikové. Musíme si přiznat, že není. Ať se to někomu líbí, nebo ne. Použiji zde tvrzení poměrně známého francouzského myslitele Rogera Garoudyho, který byl filosofem Komunistické strany Francie. Tento filosof již v šedesátých letech 20. století prohlásil, že »dělnická třída zburžoazněla«. A již v té době měl pravdu.

Možná se ptáte, co to přesně znamená. Toto tvrzení znamená posun dělnictva směrem ke konzumní společnosti a do jisté míry převzetí hodnot střední třídy. Lze tedy tvrdit, že dnes dělník, který pracuje v určité profesi, chce vlastnit byt či dům, mít své vlastní auto, manželku, rodinu a klid. K tomu připočtěme, že chce mít slušné vybavení svého zázemí a uvidíme jasné propojení s konzumem. Netvrdím, že je to něco špatného, ale pouze poukazuji na fakt, že dělník již není dělníkem v klasickém pojetí.

S tím vším souvisí společnost založená na dluhu. Jistě mi dáte za pravdu, že hodnoty dělníků se změnily zejména díky tomu, že si mohou na vše půjčit (kapitalismus je postaven na neustálém růstu dluhů). Z toho všeho se ovšem vymyká třída, která se dnes nazývá prekariátem, a je to vlastně nový proletariát. Jsou to lidé, kteří jsou nespravedlivě odměňováni, hodně vytěžováni, málo chráněni a vykořisťovaní nadnárodním kapitálem. Jsou to tedy například pracovníci supermarketů, prodejen typu Vesna atd. Příkladů je více než dost. Jsou i poměrně organizovaní – na sociálních sítích, ulicích, na pracovištích a nejsou jim například lhostejné ekologické problémy. Jablkem sváru je tedy to, že dnes je klasických dělníků velice poskrovnu, a proto se levice musí přetransformovat (zaměřit) na tu skupinu lidí, která bohužel »zburžoazněla«, změnila své životní hodnoty a je vykořisťována nadnárodním kapitálem a oligarchy.

K tomu všemu ještě můžeme přičíst, že v dnešní době globalizovaného kapitalismu, který je založen na nerostném bohatství, vládnou (mezi)národní oligarchové (Trump, Kiska aj.). Tito oligarchové nahrazují národní politické elity. Z tohoto důvodu je nutné co nejdříve rozložit neoliberalismus a kapitalismus, který je založen na neustálém drancování nerostných zdrojů. Sílu k této přeměně bude mít jedině onen nový proletariát, který je dnes nazýván prekariátem. Pokud tedy platí, že příslušníci prekariátu jsou skutečně budoucími hybateli dějin, tak dnes jsou levicové strany zastaralé a je nutné je modernizovat. Společnost se diametrálně odlišuje od doby v roce 2000, natož v roce 1980. S těmito proměnami je nutné pracovat a chápat je v širokém kontextu.

V letošním roce si připomínáme různá kulatá výročí. Ne jinak je tomu v případě 70 let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.

 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto zcestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.

Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů ze 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthyo“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.

Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků.

Když končila druhá světová válka, tak se čím dál více volalo po regulaci kapitalismu. Důvody byly dva. Jednak se chtělo zamezit problémům, které kapitalismus způsobil v roce 1929 při hospodářské krizi a poté zde byla i logika, že neúměrné hromadění kapitálu dříve nebo později způsobí válečný konflikt. To se ostatně ukazuje do dnešních dní, kdy se kapitalismus vždy svůj nahromaděný kapitál snaží vyčerpat. Používá k tomu různé nástroje i triky a to často sebedstruktivní. Jedním nástrojem je válka a vyčerpání kapitálu pomocí zbraní. Poté je zde možnost vyvolání vleklé krize, kdy se mnoho peněz znehodnotí a všude po světě se začne šířit nouze. Po druhé světové válce byla snaha zamezit tomu, aby kapitál neúměrně investoval do zbrojení a mírotvorci chtěli, aby se investovalo do společnosti. To dalo vzniknout sociálním státům v Evropě. Do celého konceptu zapadalo i znárodnění nebo zestátnění majetku, firem, dolů, korporací atd. Tyto kroky měly zabezpečit, aby se kapitál nedostával zpět ke zbrojení. Snad i právě proto vznikla ona zlatá léta po roce 1945. Jenže začátkem 70. let minulého století se soukromému kapitálu pustila uzda a začal útok na „očesávání“ sociálních států. Později přišla i jeho privatizace, kdy se pod tlakem deregulace státy vzdávaly svých regulačních pák. Výsledek vidíme všude. Strategické věci jsou často v soukromých rukou bez možnosti regulace státem. Právě proto je dnes čím dál více slyšet hlasy, které volají například po zestátnění. Důvod je prostý. Soukromý (zahraniční) kapitál totiž zisky odvádí mimo území národních států. Co je ještě horší, tak dochází k ohromné akumulaci kapitálu, který hrozí, že přeroste v nový konflikt. Dnes se nacházíme v takové fázi vývoje lidstva, že bohatí lidé vlastní podobné bohatství jako ti samí lidé před první světovou válkou. Jsou zde evidentní vazby ke kapitalismu versus válečný konflikt. Místo toho, aby se kapitál úměrně rozdělil zpět do společnosti, tak je soukromými společnostmi akumulován a případně převáděn na zbrojení nebo znečišťování životního prostředí. Typický úkaz máme v USA, kde je toto propojení patrné již od doby konce druhé světové války.

Nyní ale několik vět k samotnému pojmu znárodnění a zestátnění oné doby po druhé světové válce. Vzhledem k tomu, že druhou světovou válku rozpoutal velkokapitál napojený na zbrojení, tak zde byla snaha jej začít po válce regulovat. Byly zde totiž německé zbrojovky, které podporovaly válku. K tomu ještě musíme připočíst některé francouzské, britské a americké firmy, které zbrojní kapitál v Německu rovněž podporovaly. Ostatně globální války jsou vedeny hlavně za účelem vyčerpání kapitálu, který se neúměrně hromadí na území jednoho státu nebo v jedněch rukou. Dnes máme situaci podobnou. Kapitál se hromadí na území kapitalistických států – USA, Velká Británie, Německo. Můžeme sem připočíst i Čínu nebo Indii, které můžeme zařadit mezi státně kapitalistické země. V divokém světě neregulovaných financí může dojít i k bleskovým krachům a vzniku milionu nezaměstnaných během několika dní. To je zásadní rozdíl od konce druhé světové války, kdy podobný jev nebyl možný. Dnes je ale situace dramaticky odlišná a pokud se nepřijde s určitým typem regulatorních zásahů, tak se dočkáme velké krize nebo konfliktu.

Náš svět se skládá ze střípků minulosti. Vzpomínáme na dobu dávno minulou a často se na ni díváme prizmatem současnosti. Politika, ekonomika, spotřeba. To vše jsou atributy, které pohybují dnešní společností. Nejistota, která je všudypřítomná nás nutí vzpomínat na dobu, která byla pro nás bezstarostná. Ať už se jednalo o naše dětství nebo dobu, kdy existovaly jistoty zaměstnání. Vše se prolíná do současnosti. Dnešní doba je však odlišná už od doby před pouhým jediným rokem. Změnilo se toho hodně. Vývojem politiky a turbulentní ekonomiky začínaje, až po znečišťování přírody konče. Vše pro potěšení lidských individuí, která se chtějí bavit a konzumovat. Pokud někdo porovnává dobu před více jak 30 lety s dnešní, tak porovnává neporovnatelné. V době „reálného“ socialismu, kdy existovala právě jedna základní jistota – práce – se žilo úplně jinak, než dnes. Navíc do našich životů dnes zasahují digitální média víc, než kdy jindy. Tato média, která nám umožňují propojení přes internet pomocí sociálních (možná spíš častěji asociálních) sítí utvářejí rovněž naše vnímání světa, stejně tak i minulosti. Žijeme ve společnosti, která je závislá na spotřebě a také sociálních sítí. Jsou to právě ony sítě, které do značné míry ovlivňují chod demokracie jako společenského zřízení. 

  Vraťme se však zpátky k porovnávání a vzpomínání na dobu, která byla pro nás bezstarostná. Na onu dobu vzpomínají lidé, kteří ji prožili. Dnešní generace, které se narodily po roce 1989, žijí ve společnosti nadbytku a tak mají i nemají na co vzpomínat. To samozřejmě berme v uvozovkách, protože „noví lidé“ budou mít zřejmě možnost vzpomínat na to, jak s někým „pařili“, hráli počítačové hry nebo komunikovali po Facebooku. Je to naprostá odlišnost od života tváří v tvář. Současné generace lidí do 25 let se již narodili do éry kapitalismu a dnešní mladí lidé žijí v digitální době a ta je provází již od jejich prvních krůčků. Pamatuji si, že mě od mých prvních krůčků provázely hračky na pískovišti. Dnes dítě provází třeba i herní konzole nebo tablet. Současnost je lemována střetem těchto dvou odlišných vnímání minulosti. Lidé ve středním věku vzpomínají na rok 1989 a také na dobu divokých privatizačních 90. let minulého století, na rok nového milénia, kdy se jim blížila plnoletost. Dnešní mladí mají své vzpomínky stále častěji naservírovány na sociálních sítích, kde tráví značnou část svého života.

  Můj esej není o skepsi, ani rozhořčení nad současnou mladou generací lidí. Je to jen analýza stavu vzpomínání na doby minulé. Kdybych se narodil do dnešní doby, tak bych na tom byl asi stejně jako dnešní mladí. Chtěl bych trávit čas na síti, užívat si bez závazku, pařit a cestovat. Prostě tito lidé využívají věci, které jim současná uspěchaná doba nabízí. Musíme si ale uvědomit, že je více, než pravděpodobné, že děti současných dětí již takové možnosti mít nebudou. Jako myslící tvorové jsme si totiž zvykli na nadbytek a už si ani neumíme představit život bez mobilů, supermarketů a když náhodou vypadne elektřina, tak jsme v koncích. Jsme totiž stále více zranitelnější a to jen proto, že si chceme usnadňovat život v chaosu.

Levice ve sněmovních volbách zažila největší krach. Takový jsem nepředpokládal ani já sám. Čekal jsem jistý sestup, ale takhle dramatický ne. Česká republika se vydala cestou řízení státu jako firmy. To bohužel značí, že postupně bude docházet k likvidování státu jako celku a zejména to bude znamenat postupnou privatizaci základních pilířů sociálního státu. Již to nebude Česká republika, kde se u moci střídala pravice nebo levice. Bude to země, kde se vše postupně začne řídit příkazy a nařízeními. Ostatně tímto způsobem se přeci řídí firma. Nebo se snad pletu? Ve firmě vám šéf nařídí to a to. Tohle je prostě realita. Jenže stát se řídí jiným způsobem. Ale to chce hnutí ANO spolu například s Piráty úplně změnit. Jedni říkají, že sníží počet zákonodárců na polovinu, aby se prý ušetřilo. Druzí zase říkají, že je nutné úplně změnit volební systém atd. Jenže kolik ušetříte? Téměř nic. Navíc je v tom velké nebezpečí, protože se opět přiblížíme k podobenství firmy, ale co bude ještě horší, tak se přiblížíme k jisté verzi autoritářského systému.

Z historie známe případy, kdy populistická rétorika vedla k nástupu různých autoritativních stran. Uvedu klasický příklad z Německa 30. lete 20. století. V té době začal velký nástup nacistů. Chápu, že někdo může říci, že je to stará věc, ale jedna paralela existuje. Touto paralelou je tzv. zmocňovací zákon, který veškerou moc předá buď jednomu člověku, nebo úzké skupině lidí. Tím pádem je naprosto eliminována zákonodárná i kontrolní moc Parlamentu a fakticky začíná vládnout úplně někdo jiný. Zmocňovací zákony se používají často v době válek, ale pokud je mír, tak později vedou k nějakému kolapsu a nástupu „tvrdé ruky“. Upozorňuji na tuto paralelu záměrně, protože hnutí ANO se do jisté míry chová tak, že ono by chtělo vládnout samo a zmocňovací zákon by tomu ještě více nahrál.

Co očekávat od budoucnosti? Dovolím si tvrdit, že dobře už bylo. Heslo, ANO, bude líp, zde neplatí, protože postupně se začne privatizovat stát jako celek. Veškeré atributy, které stát vlastnil, budou postupně vhozeny na volný trh a jednotlivci se na nich budou snažit co nejvíce vydělat. To je osud České republiky jako firmy. Bohužel. Komunistická levice musí opět najít nový dech a představit jasná a často také radikální řešení problémů.

Voliči rozhodli, jak rozhodli. Je to nutné respektovat a dále s tím pracovat. Musí se bránit stát jako celek, protože pokud vše bude postaveno na bázi privatizace a tvrdého kapitalismu, tak na to doplatí naprosto všichni. Ostatně o to tady celou dobu jde pravicovým stranám – privatizovat zdravotnictví, sociální oblast, důchodový systém. Nemyslete si, že hnutí ANO je levicovým uskupením. Nikdy jím nebylo. Nyní je klasickým pravicovým uskupením a bude jen otázkou času, kdy začne prosazovat model řízení jako firmy. Poté snad lidé prozřou a nebudou dávat na jednoduchá a populistická řešení. Ať už je nabízí kdokoliv.